Překladatel, novinář, politik a někdejší disident Luboš Dobrovský (3. 2. 1932 – 30. 1. 2020) má dnes pohřeb. O jeho životě a smrti se v posledních dnech hodně psalo, autoři nekrologů mimo jiné konstatovali, že odešel „tvrdý kritik“, jehož „postoje i hlas nám budou chybět“, „rytíř ducha“, muž „nekompromisních zásad“, zkrátka „těžko nahraditelná osobnost tuzemské společnosti“.

Vzletná hodnocení mohou vzbuzovat rozpaky, ačkoli zemřelý si opravdu zaslouží úctu. Většina oné viditelné „tuzemské společnosti“, resp. jejích politických a intelektuálních představitelů, dává totiž zvláště v posledních letech najevo, že právě to, co Luboš Dobrovský představoval a co na něm bylo cenné, je na obtíž. Jeho postoje jistě budou ve veřejném životě chybět, ale mělo by se také po pravdě říkat proč: i proto, že patřil k výrazné menšině a zastával názory, které se u nás v praxi už považují za výstřední až fanatické, případně zpozdilé.

Pár lidí v různých článcích i na sociálních sítích připomnělo, že v roce 2018 odmítl Luboš Dobrovský převzít Cenu Bezpečnostní rady státu, jejíž udělení mu v dopise oznámil ministerský předseda Andrej Babiš. V té souvislosti premiérovi napsal: „Neumím si představit, že bych měl toto pro mě vzácné ocenění převzít z ruky člověka, jehož si nevážím, tedy z vaší ruky.“ Následovalo neméně pádné zdůvodnění despektu (celou citaci lze najít v Bubínku, kde jsme o věci psali). Důležité je, že Dobrovského reakce tehdy nebyla výsledkem náhlého záchvatu vzteku či vzpurnosti: jen „postaru“ konzistentně soudil, že když si někdo ve veřejném prostoru počínal a pořád počíná odpudivě, sobecky a nemužně, má se to veřejně pojmenovat, a ne se od takového člověka nechat uplácet, a tím ho zároveň legitimovat.


Luboš Dobrovský, foto Paměť národa

Ve stejném roce (v den výročí sovětské okupace) dostal Luboš Dobrovský v České televizi otázku, zda mu současná doba v nějakém ohledu připomíná nastupující „normalizaci“. Odpověděl s mírnou ironií: „No, to je normalizace, jako když ji vyšije. Víte, já jsem od jednoho ministra dostal nedávno pozvánku na recepci a já jsem na tu pozvánku měl odpovědět. Tak já jsem tam zavolal tomu člověku, který se mě ptal, proč volám, tak jsem řekl, že volám, abych řekl, že tam nepřijdu, protože existuje jisté riziko, že bych se mohl potkat s panem ministrem a že by se mi neudělalo dobře. A ten člověk se neuvěřitelně rozchechtal a pravil: ‚No jéje, takových nás tady je.‘ A to je normalizace.“ V tom příměru nejde o srovnávání současného a normalizačního režimu, nýbrž o paralelu v chování; v každém zřízení musí úředníci a vůbec zaměstnaní lidé vyjít i s nadřízenými, které třeba nemají v oblibě, ale to je přeci jen něco jiného než držení pozic za každou cenu, postupné křivení se a současné nadávání a pochechtávání se po straně („takových nás tady je“).

O normalizaci a dnešku mluvil Luboš Dobrovský také v rozhovoru pro Deník N (Ne každý, kdo se ozdobí trikolórou, je obdivuhodný Čech, 4. července 2019): „Jde o přizpůsobení se. Jak píše Bohouš Doležal – a já se s ním ztotožňuji –, přizpůsobení někdy překročí určitou míru a my začneme, nacházejíce se v tom prostoru, kterému se přizpůsobujeme, říkat, že se jakoby nechumelí. Že jsme přece přežili horší věci a ono všechno pomine. Ne, nepomine, jen si na to zvykneme. Bohouš razí slovo ‚nechumelismus‘ a vnímá ho jako konec politiky. Je nám to nepříjemné, ale my děláme, jako by se nechumelilo. I proto jsem dost skeptický.“

Před časem jsme pro RR noviny (listopad 2018) připravili anketu, v níž respondenti odpovídali na následující otázku: „Letos uběhlo pět let od chvíle, co si Lidové noviny, deník s dlouhou tradicí novinářské a intelektuální nezávislosti, zahrnující i období samizdatu, koupil někdejší nomenklaturní kádr, spolupracovník StB, oligarcha a dnes také trestně stíhaný předseda vlády Andrej Babiš. Jak tuto skutečnost vnímáte a které její důsledky považujete za nejpodstatnější?“ I v tomto případě byla odpověď Luboše Dobrovského přesná a neuhýbavá:
„Pracovat v novinách, jejichž majitelem (jakkoliv skrytým za svým svěřenským fondem) je někdejší spolupracovník Státní bezpečnosti, krátce řečeno udavač, aktuálně trestně stíhaný za dotační podvod, jako politik svým veškerým jednáním směřující k přeměně politiky v pouhý výkon moci, je nemravné. Šíří-li nemravnost členové redakce deníku, který býval vnímán kdysi jako podporovatel demokracie a jehož jméno je spojováno s odvahou těch, kdo ho ještě za komunistického režimu obnovili a byli za to uvězněni, je to kulturní zločin. Skutkovou podstatou takového zločinu je oslabování důvěry v média vůbec a destrukce smyslu tradic.“

Když jsem si teď pročítal texty Luboše Dobrovského a různá interview s ním z posledních zhruba deseti let, uvědomil jsem si věc, která je za běžných okolností triviální: v určitých otázkách s ním bylo možné nesouhlasit, někdy formuloval pregnantně, někdy méně, ale vždycky byl v jeho myšlení základ, který bylo možno sdílet – a s tímto vědomím eventuelně vést s jeho názorem polemiku, která pak byla obohacující. To je čím dál méně častý pocit. Dobrovský měl, lidově řečeno, všech pět pohromadě, nerelativizoval, nevytvářel šeď, choval se svobodně a důstojně. Současně byl stoupencem tradiční podoby liberální demokracie, kterou dnes kdekdo pohřbívá, věřil, že politickou změnu nemůže zajistit jen demonstrování, ale především práce opozičních stran, na níž se lidé budou co nejvíc podílet (tedy obnova politiky jako zodpovědné a poctivé činnosti); odpuzoval ho populismus a xenofobní politické počínání, ale taky pitomé radikální ideologie, soustředěné na „bourání kapitalismu“; soudil, že Babišova spolupráce s komunisty je netolerovatelná ničemnost. Luboš Dobrovský byl v nejlepším slova smyslu normální. Rozloučit se s ním uctivě tedy znamená vzít jeho postoje a jeho normalitu aspoň trochu vážně, nesypat ze sebe duté fráze, spíš si určitým způsobem počínat, nepřizpůsobovat se, nezvyknout si, nenechat se zviklat. Bude to zřejmě čím dál těžší: V Babišových Lidových novinách vyšel 1. února 2020 nekrolog diplomata Tomáše Kafky, opatřený titulkem Důvěra, kterou v nás vkládal, zavazuje – vtipná drobnost, která připomíná, že v téhle zemi je každá absurdita možná.