Věra Nováková, foto © Karel Cudlín


V sobotu 30. března zemřela ve věku devadesáti šesti let malířka, kreslířka a autorka plastik Věra Nováková (nar. 17. ledna 1928), držitelka Ceny Revolver Revue. Jedna z osobností české kultury, které dokázaly prožít i dobu komunistické totality nejen se ctí a důstojně, ale také mimořádně plodně a inspirativně.

S RR byla až do své smrti spojena od konce osmdesátých let, kdy jsme ji poznali. To už sice, ač na to ve své příznačné, zpravidla radostné vitalitě zdaleka nevypadala, započínala sedmou dekádu života, ale svět zdejší „kultury“ o ní neměl – a to ještě nadlouho, i ve svobodných poměrech – stejně jako o jejím životním souputníkovi Pavlu Brázdovi ani ponětí, natož aby ji nazýval jednou z nejdůležitějších českých výtvarnic, jak se teď v různých drobných obměnách skví v nekrolozích, a je to jistě přiléhavá charakteristika. Nemění ovšem kromě jiného nic na tom, že dílo Věry Novákové není dodnes zastoupeno ve stálé expozici Národní galerie ve Veletržním paláci, nedávno otevřené v nové podobě, ani na tom, že své vůbec první retrospektivní výstavy se v rodné Praze dočkala až ve svých bezmála devadesáti pěti letech, navíc jen díky nestátní instituci DOX.  To vše v době, která je na rozdíl od té předcházející nejen svobodná, ale na nejvíc viditelných místech a postech se kde kdo čím dál víc hlasitě zaklíná důrazem na zájem o patřičné místo žen.

Naše spolupráce se vázala k stránkám Revolver Revue, ale také k přípravám prvních výstav a katalogu. Pojily a pojí nás s ní i s Pavlem a jejich dcerou Kateřinou vztahy zdaleka ne pouze pracovní, nýbrž cosi, co lze snad opravdu nazvat přátelstvím.  

Dnes na Bubínku Revolveru přinášíme několik odstavců z chystané knihy zápisků, které si mladá Věra Nováková psala v době nastupujícího komunistického totalitního zřízení v Čechách, jež byla i dobou jejího počínajícího celoživotního svazku s Pavlem Brázdou a také jejich přátelství s malířem Ivanem Sobotkou, další výjimečnou osobností umění druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Kniha vyjde letos v Edici Revolver Revue.

T. P. a V. K.
 


Zátiší – vlastní podobizna, 1949, foto archiv VN

 

Věra Nováková
Ze zápisníků z přelomu čtyřicátých a padesátých let


Nechal jsem charakter v zastavárně u Jindřišské věže s gramofonem a se zimníkem. Oni ho tam ale nechtěli, protože prý teď k ničemu není, a tak jsem ho vyhodil po cestě na Václavák. Cestáři ho smetli. Teď je na smetišti nebo změnou skupenství se z něho stal podvozek.
 

Postavila jsem si nové zátiší. Pavel žárlí na své dílo, které vykonal na mně. Jsem v komické situaci – nemohu totiž teď dost dobře rozeznat, co jsem já a co je Pavel. Zdá se mi však, že působí skrze mne. Jsem pod jeho vlivem? Jeho duch je expanzivní. Dostanu se z toho? Nebo ve mně zbydou pro vždycky jeho pozůstatky. Mám utéci od své práce? Nebo si ji jen namlouvám? Je to skutečně má práce, nebo jen odlesk. Jsem jen odleskem velkého slunce? Nebo zemská kreatura?
 

Kolečkové brusle. Lidé na kolečkových bruslích, různé věci na kolečkových bruslích.


Hledání východiska – hledání Boha, kdo našel východisko – našel Boha.


Je umění východiskem, je umění Bohem?


Kdo tvoří, musí věřit. Proč by jinak tvořil. Musí věřit ve věčnost, ve věčné hodnoty, v hodnoty boží nebo v hodnoty lidské. I ten, jenž pohrdá lidstvem, nemá víru v Boha, a přesto tvoří, musí nakonec věřit, byť by to bylo konečné a nadčasové poznání člověka; duch lidstva, jenž se bezprostředně projevuje velmi nevěrohodně, ve větším časovém odstupu dovede rozeznat hodnoty.


Proboha lidé, proč tu jste! co žádáte od života? Báječný skvělý život plný lesku a společenských událostí?! Ó ubohá, zchátralá společnosti! Ó mí mizerané! Co si přejete? Jeti do Anglie, míti peníze, společenské postavení, býti první dámou společnosti, mluvit duchaplně, vypadat chytře, vypadat báječně.

 

Odvaha, vytrvalost, nebát se! Neboj se, ty huso!


Kdo staví na sobě, musí se důkladně vybudovat, aby mu základy nespadly.


Kdo staví na čemkoli jiném, např. na morálce, různých abstraktních pojmech, nebuduje sebe, nepotřebuje býti dobrý, neopírá se o sebe, opírá se o jiné. Krátkozrace se zdá to býti sobecké, avšak ve své objektivní skutečnosti je to pravým opakem.


Doba knihy pomíjivé – jízdní řád, jsme v nepříjemné stanici komunistů = pomíjivost – noviny, jízdní řád.

Život zanesený v jízdním řádu přestupní stanice, mnoho vlaků, mnoho možností přestupu. Rychlá jízda působí někdy špatně od žaludku, jindy omamuje, dej pozor, abys seděl po směru jízdy. Kontroluj, kam jedeš, nenechávej se unášet, přestupuj rozumně. Přestupných, když už musíš přestupovat, vlaků je málo, nicméně k vytčenému cíli se můžeš dostat i osobáčkem s vědomými přestupy pomalu, ale jistě. Také ve vlaku neusni, aniž bys upozornil souseda, aby tě vzbudil, ať nepřejedeš.

První věc, kterou učiníš, budiž vytčení tvého cíle, neboli zakoupení si jízdenky u kasy.


Dopadlo obrovské kladivo s rachotem, praskotem, jekotem, pláčem a kvílením na zeměkouli, na zmírající zeměkouli. Hněv boží otřásl zemí. Země duní, země se chvěje, země se otřásá a mohutný otřes se šíří dál a dále, až zachvátí celou zeměkouli. Maličká kulička se chvěje ve vesmíru, maličká kulička v horečném sopečném zmatku.

Kladivo se rozsypalo, zanechavši po sobě hrůzu drkotající zuby. To nebyl Pánbůh, to bylo Lidstvo samo. Lidstvo si udělalo kladivo, ale bylo příliš slabé, než aby ho uneslo, a tak mocně dopadlo. Všechno plakalo, všechno se chvělo, všechno se svíjelo v křečích, jen Kladivo si zachovává svůj velký smích. Smích božský, nadřazený, lhostejný a pobavený. Jen Pánbůh se bavil novou variantou věčně se opakujících výkyvů lidstva. Pánbůh to zavinil, že stvořil takové lidi. Nenaučí se z toho nic a sotva, že se opět vykřísí k životu, začne [se] znovu lopotivě lopotit na nové lopatě (kladivu).

Jak jsem ráda, že jsem se nenarodila v době Karla Čapka, surrealistů a rozpadající se lidské společnosti, ale naopak v době heroické, v době „pod Kladivem“.


Člověk hrající svůj život na harmonium. Na měchýř vytahuje různé rejstříky. Někdo hraje svou píseň lépe, druhý hůře, někdo hraje falešně. Někdo na všechny rejstříky, druhý docela tiše.


Komplex cvičení, utužování svalů, nabývání síly; kdožkoli budeš používat činek značky „fysis“, staneš se silný a nepromořitelný, staneš se mocným tohoto světa, připravíš na rány života. Život jako obrovská tělocvična nebo boxerský ring, každý se tu v něčem cvičí, aby vyniknul nad své bližní. Ten, který to dovede líp, tváří se povýšeně, naparuje se.


Nejdu klidně sama, ale jsem něčím vlečená. Jsem schopná jít vedle někoho a třeba vyrůstat, ale bezdětná, musím býti jen neplodící, ostrouhaná. Nejsem schopna ničeho, nestojím na vlastních nohou, moje síla je ochromena. Snad bych měla sílu povstat, ale co by to stálo? Musím se však vzchopit dříve, než vypustím duši a než ze mne zbyde troska zkrvavená, bolákovitá a strupatá s kůží sedřenou z těla, odporná a lítost budící. Nejsem přece jen bačkora pro každodenní obouvání, pro pohodlí druhého. Jsem právě tak egoistická jako jiní, chci mít právo na existenci. Můj příchod je pralesní. Zrodila jsem se jako strom v pralese, který se neustále musí rvát o svoje bytí, o svůj kousek slunečního světla. O právo na živnou půdu neustále vyhledávanou a vyrvávanou v rámci kolektivního mnohobytí. Samota byla tím větší, čím více se prales rozrůstal. Strom jako strom, pro les nebylo vidět stromy. Moje semeno nebylo zaseto na živné, luční půdě, obklopené ze všech stran slunečním teplem a zářením.  Zkouška je mým neustálým průvodcem. Chvěji se zimou a nedostatkem potravy.


V tercii řekl profesor češtiny Vejvoda vtip: Člověk nikdy neví, co z koho vyroste. Třeba tady z Věry Novákové bude spisovatelka. Od něho to byl hrubý žert, který se mě dotknul, ale zároveň vybudil ctižádost a tajnou, nijak se neukvapující touhu jí skutečně být. Schválně, aby pan profesor viděl.


S Ivanem se staly fundamentální změny: Dostavila se reakce po zhnusení svým zhnusením, příliš dlouho byl na dně, hledání opěrného bodu, „strefování se do Boha“. Potřeba vyšších duchovních hodnot, potřeba zakotvení.

Byla jsem tím nesmírně dojatá a byl mi tím velice blízký. Téměř bližší než Pavel. Harmoničnost, hledání harmonie. Sám I. řekl, že již má dost toho skuhrání, právě toho, co jsem před několika dny pocítila já. Pavel, jehož krédem je absurdnost, nesmyslnost, vzpoura a odpor, plánovaná chaotičnost, snad úmyslně, snad ze zvyku není schopen pocítiti velkou harmonii, velkou organičnost (Spravedlnost).


Předznamenáním dne je předcházející večer. Dostane se z toho? Překoná jej? Je schopný udělat tečku za večerem a s velkým písmenem začít další? H., poskvrněný večerem, se usilovně snaží se očistit. Opar, porušiv svým zánětem pokožku v jednom místě, znova se tamtéž objevuje.

Satane apage! Pryč s nicotností. Chci tvořit, chci se naplňovat, naplňovat prací. Naplň se, osude. Chci sílu, překonávající všechno. Povznést se nad strasti, nad to, co nás spoutává.


Pavlova soběstačnost mne sžírá a nutí mne k podobné.


Koncepce povídky, básně, básně v próze, románu, jakéhokoliv literárního útvaru: Jedna osoba rozložena do tolika osob, kolik proudů zahrnuje v sobě jednotlivec.

Tyto složky – neúplní lidé se stýkají, potlačují, navzájem popuzují, perou se, nadávají. Chovají se podle svých předpokladů; nakonec splynou v jedinou osobu. Osobu plnou protikladů a nesrovnalostí, rozporů, vytvoří tak svou osobu.


Mám hledat štěstí mimo manželství? Mám ho vyloučit? 

(Ukázka z knihy, jejíž text k vydání v Edici Revolver Revue připravuje Tereza Šnellerová.)