Hlavní hrdina českého románu z ruského prostředí, který jsem nazval Vrač, se jmenuje Dmitrij Gusev. Při psaní jsem váhal, jestli nepoužít skutečné jméno a příjmení muže, který byl protagonisty předobrazem a zdrojem mnoha historek v románu převyprávěných. Nakonec jsem se rozhodl pro jméno fiktivní, kvůli možnosti, že by byl román vydán v Rusku. O mnoha významných lidech se tam píše málo uctivě a já neměl v úmyslu přivolat jejich zlobu na kamarádovu hlavu. On sám se změnou jména neměl nejmenší problém, dokonce se mu líbilo, protože mu jistým způsobem lichotilo a vnímal je jako povýšení. Příjmení Gusev je totiž odvozeno od slova husa a husa je, to dá rozum, víc než kachna, od které je odvozeno příjmení reálné: Utkin, Alexandr Ivanyč. Vystudovaný fyzik a divadelní režisér, který svou málo pozoruhodnou kariéru v provinčních ruských divadlech vyměnil za práci metaře a život v Moskvě, protože Moskvu miloval víc než svou profesi. Anebo protože začal divadlo chápat v daleko širším smyslu slova a mnohé z toho, co ho kdysi k divadlu přivedlo, začal nacházet i mimo jeviště, čehož výrazem pro něj byla třeba právě kniha Vrač.

Vím, že se cítil být jejím režisérem a mě vnímal jako herce, který tu knihu „dobře zahrál“, a já nemám žádný důvod jeho pohled na věc rozporovat. Dobře si pamatuju, jak jsme dlouhé hodiny vysedávali na lavičce na Tverském bulváru a já si zapisoval jeho řeč, zatímco kolem nás procházeli lidé, mezi kterými Saša často identifikoval nějakou moskevskou divadelní osobnost. Osobnost při jeho spatření obvykle přidala do kroku a směrem ke mně učinila gesto, které mohlo znamenat jen jediné: „Ty ses asi zbláznil, ne? Ty posloucháš Utkina? Ty jeho kraviny? Akorát tě umoří, seber se a uteč, než ti vykecá díru do hlavy!“ Rozuměl jsem jim, jasně že ano, nebylo těžké pochopit, proč se se Sašou přestali stýkat v podstatě všichni, kdo se dřív počítali mezi jeho přátele a známé, sebrat se a utéct se mnohokrát chtělo i mně. Ale dobře jsem udělal, že jsem to neudělal, protože v megatunách slovního balastu, který byl Saša neustále a bez oddechu schopen produkovat, v těch obludných, nemilosrdně se valících záplavách historek, veršů, pořekadel, politických analýz, vzpomínek, fyzikálních vzorců, písní, výkladů horoskopu a karet, převyprávěných filmů, divadelních her a románů, mystických teorií, klepů, anekdot, lamentů a žalob, kterými manicky zahlcoval kohokoli, kdo byl ochoten k tomu posloužit, a občas i nešťastníka, co o to vůbec nestál, se sem tam objevila perla, na jakou stálo za to si počkat. A jakmile člověk jednou poznal její cenu, nebylo mu už zatěžko čekat na další.


foto Šárka Šimečková

Z románu měl Saša radost, i když si ho nemohl přečíst, přeložen do ruštiny zatím nebyl. Vím ale, že výlet do Prahy, který po vydání knihy podnikl, považoval za významnou událost, potěšilo ho, že si zazpíval s Bouchacími šrouby, a ještě víc snad to, že se mu v souvislosti s románem (a zásluhou Českého centra v Moskvě) poštěstilo osobně se setkat s Janem Kačerem, hercem, kterého si vážil. Tu historku znám pouze od Saši, tak ji musím brát s rezervou, ale českému herci prý mimo jiné řekl toto: „Já jsem Utkin a ty jsi taky Utkin.“ V překladu to mělo znamenat: „Já jsem Kačer a ty jsi taky Kačer.“ Pak se ho údajně zeptal, na jaké roli teď pracuje, a Kačer měl odpovědět: „Tou jedinou rolí, na které teď pracuji, je Smrt.“ Jak toto setkání proběhlo doopravdy a zda si ti dva opravdu vyměnili aspoň pár slov, nemám potuchy, Saša často vyprávěl spíš to, co si přál, aby se stalo, než to, co se stalo skutečně. Různé situace ze svého (a nejen ze svého) života zpětně dramatizoval, anekdotizoval a pointoval, naprosto chápu, že ani v tomto případě nemohl pointě, která se nabízela, odolat. Přeci nám pravda nebude kazit dobrou historku, kam bychom přišli?

Že ale dneska ráno Alexandr Utkin odešel do zákulisí, to je bohužel jisté.

Věřil, že tarotová karta Smrt je znamením transformace, nikoli konce, a častokrát přidával ke slovu smrt přívlastek další nebo řadová. Jedna z mnoha jeho smrtí si pro něj prostě přišla, to není až tak zajímavé. Zajímavé je jen to, jak to bude dál.


Martin Ryšavý
Vrač (ukázka)

Když jsem vychodil desátou třídu, přemýšlel jsem, co dál. Na literární institut by mě nevzali, to jsem věděl, měl jsem málo napsáno a hlavně málo dobrého. Moudří lidé mi navíc dali ve správný čas přečíst Pasternaka a mé přesvědčení, že jsem veliký básník, silně ochladlo. A co tedy můžu a co vlastně chci? Tuhle otázku jsem si kladl a pochopil jsem, že popravdě řečeno nechci nic. Tehdy mě to poznání vyděsilo. Nic se ostatně od té doby nezměnilo, já v podstatě pořád nechci nic, i když periodicky samozřejmě vzniká pocit, že člověk něco chce, aspoň v běžné každodenní praxi. Dnes ovšem chápu, že tenhle pocit nechtění byl správný, skutečný bojovník nikdy nic nechce, protože žádná věc není důležitější než jiná. Ale tehdy jsem myslel, že nic nechtít je špatné, že to přináší škodu společnosti a zbavuje tě to perspektivy. Přitom ovšem nechtít nic v podstatě znamená chtít vše, rozumíš, nic menšího než Všechno tě nemůže uspokojit. Jenže to já tehdy nevěděl a hrozně jsem se trápil: nebylo jak a podle čeho se rozhodnout, byl jsem jen matematický tupec. A jak se tak trápím, přemýšlím a chodím po lese, uslyším najednou hlas osudu. V životě jsem takhle přímo slyšel hlas osudu několikrát a přitom dvakrát právě na tomhle místě, v Novosibirsku, u východu z lesa, tam co teče říčka – hovňouska, smradlavka, která odnáší splašky z celého novosibirského závodu, tekutina sám víš jaké asi barvy. Dvakrát na tomhle místě, možná proto, že tam je vysoká koncentrace uranu, kdo ví, a pokaždé mě to div nesložilo. Protože jak zní hlas osudu? Je velice tichý a přitom otřesně zvučný, jako takový tichý hrom: hřmí všude, ale potichu. A říká mi jedno jediné slovo: divadlo. Chceš – nechceš, věříš – nevěříš, na to se ten hlas neptá.

Přičemž já až dneska vím, že divadlo je přesně to místo, kde je třeba chtít všechno a nic současně. Teď už to chápu, tehdy to ale byla k jedné katastrofě ještě druhá: že nic nechci a že jediné, co napovídá osud, je divadlo. Protože všechno, co vím o divadle, pochází z povinných školních návštěv, kde jsme stříleli po hercích skobičákem. Představení, která jsem v dětství viděl, nestála za nic, ale nebylo tehdy v zájmu našich vychovatelů, abysme se dívali na dobré hry. Jedli jsme hovno, srali jsme hovno a všechno bylo v pořádku, věděli jsme, že všechno je lež, nic jiného neexistuje a nikdo se dál ničím nezneklidňoval. Tak proč najednou divadlo? A kým být v divadle? V divadle jsou herci – tak třeba herec, řekl jsem si. Povídám mámě, že mě to táhne k divadlu, a ona mě poslala do našeho divadelního učiliště. Přijdu tam a vidím: tuhle někdo zkouší roli, támhle někdo zpívá, tamhle sedí tetka v brýlích, cigáro v puse, hulí jak lokomotiva a ptá se mě: Tak ty jsi asi pracoval v hereckém kroužku, ne? Nepracoval. Aha, takže jsi asi zpíval ve sboru, ne? Nezpíval. Aha, takže to asi zkoušíš s kytarou, ne? Nezkouším. Takže jsi asi recitoval verše na pionýrských schůzkách, ne? Nerecitoval. Takže jsi asi chodil do tanečního kroužku, ne? Nechodil. Tak co tu kluku, do prdele, děláš? A já si pomyslel: Opravdu! Nezpívám, netancuju, nehraju, nezpívám, co tu tedy hledám? Neboli pochopil jsem, že mám jít studovat na inženýra, jako všichni ostatní. Na fyztech, na elektrotechniku. Vždyť i strejda mi říkal: nezpíváš, netancuješ, tak co se rveš k divadlu? A strejdy jsem si vážil, protože on v životě něco dokázal. To, na čem pracoval, opravdu letělo do vesmíru, rozumíš, letělo to, to je bez diskuze. Tak jsem šel na fyztech a začal studovat, po prvním ročníku jsem se dostal na psychiatrii do Moskvy a poprvé jsem uviděl, že skutečné divadlo opravdu existuje! Že existuje Taganka a Sovremennik a že se tam hraje repertoár, který není povoleno předvádět v provincii. Takovou cestou mě to vedlo.