Před osmdesáti lety (během jedné noci z 8. na 9. března 1944) zavraždili nacisté v Osvětimi-Birkenau 3 792 lidí z tzv. rodinného tábora terezínských Židů. Skoro všichni pocházeli z Čech a Moravy, byli to tedy občané Československa, jejichž židovství z pohledu práva a občanského principu nehrálo před rozpadem státu a před okupací žádnou roli. Zemřeli v důsledku antisemitismu dovedeného za nejzazší hranici, k organizovanému vyhlazování. Nechci tu znovu popisovat historii a tragédii rodinného tábora (podrobnosti najdete například zde), jen bych rád upozornil, v jakém kontextu si letos ty mrtvé připomínáme.
 


Pozůstatky tzv. rodinného tábora (BIIb) v Auschwitz-Birkenau, foto © Radovan Kodera, 2001


Ještě před deseti lety byli naživu mnozí svědkové březnového masakru (a pamětníci dalších dvou zhruba stejně rozsáhlých vražd, k nimž došlo v červenci 1944). Dnes už je to jiné, zbývá jich pár a jsou ve velmi vysokém věku. V roce 2017 zemřeli Michal Efrat, Pavel Werner, Ruth Bondyová nebo Zuzana Růžičková, v roce 2018 Dagmar Lieblová, v roce 2020 Jarmila Weinbergerová, v roce 2021 zemřel Pavel Oliva, v roce 2022 odešla Anna Hyndráková, letos v únoru Evelina Merová… Zmiňuji po paměti jen ty, s nimiž jsem v Čechách a v Izraeli natáčel rozhovory nebo jsem s jejich výpověďmi opakovaně pracoval). Podle zprávy Claims Conference žilo v roce 2023 v devadesáti státech asi 245 tisíc lidí, kteří přežili holocaust, zpravidla jako děti a dospívající. Jejich průměrný věk byl v době výzkumu šestaosmdesát let, dvacet procent bylo starších devadesáti. Brzy už tu žádní takoví lidé nebudou – a je namístě otázka, co se po jejich odchodu změní.

Dovedu na ni nejlíp odpovědět v osobní rovině. Když jsem se kdysi začal tématem rodinného tábora a židovskými osudy zabývat, měla pro mě setkání s přeživšími zásadní význam: nešlo jen o práci a o studium, ale především o osobní vztah s nimi. Když jsme seděli s Annou Hyndrákovou po návratu z Terezína v její kuchyni a bavili jsme se o běžných věcech, když jsme po jednom z rozhovorů kouřili se Zuzanou Růžičkovou jednu cigaretu za druhou v jejím bytě na Vinohradech a mluvili o hudbě a o Státní bezpečnosti, když jsme s několika přáteli chodili po kibucu s Michal Efrat za doprovodu potulných psů a dlouho pak v jejím malém domku probírali, jestli dokáže vzpomínat na Osvětim před kamerou, holocaust nemohl být vzdálenou minulostí. Patřil k lidem, kteří mi začali být v řadě ohledů blízcí, jejich prostřednictvím zasahoval do mého života – byl živý v nich, a tedy velmi skutečný a současný. Není to jistě zvláštnost židovského neštěstí (něco podobného jsem zažil s politickými vězni z padesátých let) a je jisté, že takový prožitek není výlučný, sdílím ho se spoustou dalších. Teprve to, co už nežije v lidech, se definitivně přesouvá do historie – až pamětníci odejdou, přestane být holocaust součástí žité zkušenosti. Přestane pak působit jako memento, jako varování?

 


Anna Hyndráková (roz. Kovanicová) s dcerou, 50. léta, foto © archiv Paměti národa



Zuzana Růžičková, 50. léta, foto © archiv Paměti národa



Zuzana Růžičková, 50. léta, foto © archiv Paměti národa

 


Michal Efrat (roz. Evelina Schlachetová) krátce po příjezdu do Izraele, 1949, foto © archiv Paměti národa


Jistě lze optimisticky poukazovat na to, že dokumentace holocaustu je důkladná a obsáhlá, že snad žádné téma soudobých dějin není tak podrobně zachyceno v literatuře, ve filmech, v archivech a muzeálních expozicích, včetně tisíců osobních výpovědí. Myslím si ale, že žádná taková „materie“ nezastoupí člověka. Bývalo to dobře vidět na veřejných besedách a školních diskusích: výpověď oběti, přímého svědka, který navíc žije ve stejném městě jako jeho posluchači, byla obvykle naléhavější a působivější než například dokumentární záznam, ovlivňovala i ty, kteří se nenechají zasáhnout uměním nebo neudrží pozornost při přednášce. Přímému svědkovi lze také klást otázky: upřesňovat, co se už zdálo jasné a rozhodnuté, zohledňovat aspekty věci, které jsme ještě před dvaceti lety nepovažovali za podstatné nebo jsme si je vůbec neuvědomovali.

Zdá se mi symbolické, že v době, kdy odcházejí poslední přeživší (49 procent z nich žije v Izraeli), je antisemitismus na nebývalém vzestupu. Při pogromu 7. října 2023 vraždili v Izraeli teroristé z Hamásu, ale jejich nenávist vůči Židům není ojedinělá, sdílejí ji i ostatní palestinská hnutí. Její nedílnou součástí je relativizace holocaustu. Například Jásir Abú Sido, představitel strany Fatah, ovládající palestinskou samosprávu, provedl před pár dny v rozhovoru pro egyptskou televizní stanici stručný historický exkurz. Není sice příznivcem Adolfa Hitlera, ale má pro něj jisté pochopení, neboť Hitler měl k provedení holocaustu „dobré důvody“: Židé „chtěli převzít kontrolu nad Německem“, poškozovali Německo a jeho „hospodářské a morální hodnoty“. Hitler zareagoval tím, že „Židy vyhnal do ulic olizovat chodníky. Vědí to moc dobře. Křišťálová noc je v židovských dějinách velmi dobře známá, stejně jako Noc dlouhých nožů, kdy si Židé museli na hruď připnout Davidovu hvězdu a říkalo se jim ‚špinaví Židé‘.“ Prezident palestinské samosprávy Mahmúd Abbás zase nedávno vysvětloval, že Hitler nezabíjel Židy kvůli protižidovské nenávisti, nýbrž kvůli jejich „sociální roli“. Když byl později dotázán, co měl tou „sociální rolí“ na mysli, sdělil, že „lichvu, peníze a tak dále.“
 


Pozůstatky tzv. rodinného tábora (BIIb) v Auschwitz-Birkenau, foto © Radovan Kodera, 2001
 

Primitivní antisemitské nesmysly tohoto druhu představují součást obvyklé myšlenkové výbavy nepřátel Izraele z arabského světa. Paradoxně koření v západní antisemitské tradici – a dnes se vrací na Západ, kde jsme je měli za překonané. Ústí v čím dál častější antisemitské útoky v západních městech a spojují se tu s pokrokovější ultralevicovou antisemitskou tradicí, s „antisionismem“ a „anti-izraelstvím“. Podstata těch linií je stejná: Židé kuli a kují pikle, nepředstavují individuality, ale jednotnou temnou zlou sílu, která kazí svět a pokouší se ovládat ne-Židy. Stanou-li se Židé obětí násilí, je třeba pro to mít pochopení, mohou si za to sami. Když se Židé vůči násilí brání, musí být střeženi mnohem bedlivěji než všichni ostatní, neboť jsou jako skupina z principu zkažení. Je třeba dohlédnout na to, aby židovská obrana nevyústila v židovské vítězství, tj. v ovládnutí druhých. Židy je třeba držet zkrátka. A Izrael, to je ztělesnění Židů jako skupiny, je to „Žid mezi státy“ (Léon Poliakov).
 


Pozůstatky tzv. rodinného tábora (BIIb) v Auschwitz-Birkenau, foto © Radovan Kodera, 2001

Dokud je holocaust „žitou zkušeností“ a dokud jsou tu přeživší, převažují v západním světě zábrany vůči antisemitismu, vycházející jistě také z pocitu viny (Němci holocaust provedli, ostatní přinejmenším neudělali pro záchranu židovských životů všechno, co udělat mohli). Dovedu si docela dobře představit, že za pár desítek let se zábrany významně sníží, antisemitismus se díky všeobecné nevzdělanosti, sociálním sítím a internetové komunikaci dramaticky rozšíří, židovský stát ztratí poslední zbytky mezinárodní podpory a ocitne se ve smrtelném ohrožení. Skoro všichni přeživší, kteří po celá desetiletí vypovídali, veřejně vystupovali a poskytovali rozhovory, zdůrazňovali svou motivaci: mé svědectví je potřebné, aby se už vyhlazování Židů neopakovalo. Myslím, že pokud se to znovu stane, stane se to v Izraeli. A že uctít oběti z 8. a 9. března 1944 (a vůbec oběti holocaustu) lze nejlépe tím, že si člověk takové hrozby bude vědom a pokusí se výše zmíněný bod obratu co nejvíc oddálit – přinejmenším tím, že nebude podepisovat protiizraelské petice a chodit na protiizraelské demonstrace, ale naopak se bude vymezovat vůči protiizraelskému fanatismu.