Pod vlivem posledního projevu českého prezidenta – projevu, který pronesl v Den památky obětí holocaustu – se otevřela debata o Ferdinandu Peroutkovi a jeho textech z let 1938–1939. Miloš Zeman o Peroutkovi řekl: „Jeden z největších českých novinářů […] uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem ‚Hitler je gentleman‘. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.‘ […] Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?“
Jsou to zmatené nesmysly, neboť Peroutka neučinil ani jedno: neuveřejnil v Přítomnosti článek se zmíněným názvem, nenapsal citovaná slova a nesympatizoval s nacismem (jak z kontextu Zemanových slov vyplývá). Prezident mluvil spatra a je zjevné, že projevu nepředcházelo žádné studium, nýbrž že řečníkovi jako obvykle „cosi“ uvízlo v paměti a při jisté příležitosti to spontánně vychrlil.
Místo aby na Hradě uznali chybu a omluvili se, začali prezidentovi podřízení zřejmě horečně „googlovat“ a zpětně dohledávat doklady o Peroutkově selhání. Deník Echo24 posléze napsal, že podle mluvčího Ovčáčka „Zemanova slova pronesená na osvětimské konferenci podporuje například text uveřejněný v časopise Dějiny a současnost [zřejmě jde o text Michala Frankla – http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2009/3/zide-pres-palubu-/ – pozn. AD], jedna z reportáží v Českém rozhlase […] nebo předmluva v knize Zdálo se, že bůh je lhostejný od Adama Drdy.“
V předmluvě k mé knize nelze najít nic, co by Zemanova slova podporovalo, cituji v ní nicméně asi dvě věty z Peroutkova ohavného článku s titulkem Češi, Němci a Židé z února 1939. A k tomu bych se právě chtěl vyjádřit. V hněvu nad Zemanem začali různí lidé zejména na sociálních sítích, ale i ve veřejných médiích Peroutku adorovat způsobem, který je mi protivný a připadá mi typicky český. Je to trochu podobné jako s Kunderou: jako by nešlo o smrtelníka, který se dopouští chyb, o autora, jehož práci je třeba kriticky nahlížet, nýbrž o národní ikonu, jejíž posvátný odkaz a nedotknutelnost je třeba jen slepě bránit. Jedna věc je, že Zeman plácá, co mu špatná paměť na jazyk přinese, a jiná věc, že Peroutkovo psaní o Židech je krajně problematické. Nedá se jistě tvrdit, že by byl Ferdinand Peroutka antisemita nacistického střihu, nicméně jeho texty na dané téma jsou necitlivé, neprozíravé a antisemitský nádech některé z nich očividně mají.
Už na začátku roku 1938, tedy dávno před Mnichovem, uveřejnil Peroutka úvahu s názvem Něco o českém národu a o Židech (Přítomnost, 10. 1. 1938, celý text zde: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_19_1.pdf). Krátce předtím se v Rumunsku dostala k moci antisemitská fašistická vláda Octaviana Gogy, která omezila Židům občanská práva. Československá hranice se tehdy pro židovské uprchlíky uzavřela, a – jak píše Ruth Bondyová v knize Jacob Edelstein – „po protestech (hlavně sionistů) požadujících, aby česká vláda židovským uprchlíkům z Rumunska otevřela brány, se objevila reakce z nečekané strany“.
Tou nečekanou reakcí byl právě Peroutkův text. Autor se v něm postavil současně proti antisemitismu i proti uprchlíkům, přičemž argumentoval takto: antisemitismus v Československu nepředstavuje problém, avšak to, „že antisemitismus u nás nenabyl oněch odpuzujících forem jako u národů jiných, není zásluhou jednotlivých mužů [myšleno intelektuálů a T. G. M. – pozn. AD], nýbrž speciálních našich poměrů. Kdyby poměry byly u nás jiné, jednotliví mužové by se marně namáhali. Chceme-li vzniku brutálního antisemitismu u nás zabrániti – obyčejného povídavého antisemitismu je ovšem také u nás dost – musíme se starati o to, aby nynější poměry, které činí náš národ celkem imunním vůči antisemitské nákaze, se nezvrátily. Hlavní podstatou těchto poměrů jest ta okolnost, že podíl židů na veřejném a hospodářském životě u nás nepřestupuje určité rozumné procento. Kdyby jednou přestoupil, také v tomto rozumném národě by se nepochybně zdvihla bouře.“
Je třeba vědět, že v době, kdy Peroutka článek psal, byla situace Židů v celé Evropě už velice špatná, židovské uprchlíky všichni odmítali. V sousedním Německu byli Židé různými způsoby týráni už od let 1933–1934, všeobecně se o tom vědělo, pro dnešního čtenáře jsou dobrým svědectvím například deníky Viktora Klemperera, vydané i česky. Peroutka svým postojem v podstatě akceptoval, že Židé jsou cosi zvláštního a že u nás nebudou představovat problém, dokud bude jejich počet držen v rozumných mezích. Židů prostě nesmí být moc, neboť „český člověk se klidně dívá na procento židovského podílu na práci a na výdělku, poněvadž v tom zatím nevidí nic nápadného. Ale právě toto procento jest předmětem tiché jakési smlouvy mezi židy a českým národem, a považujeme za svou povinnost upozorniti, že by mělo i podle našeho mínění neblahé následky na vývoj židovské otázky u nás, kdyby bylo překročeno.“ Příznačné je, že žádná „židovská otázka“ (tj. závažný problém s Židy, který by bylo třeba řešit) v Československu té doby neexistovala, Židé měli z pohledu zákona a institucí stejné občanské postavení jako všichni ostatní. Ve společnosti však přetrvával více či méně skrytý lidový antisemitismus – a byla tu akutní potíž s pronásledovanými chudáky z jiných zemí, jimž mělo být, z prostého lidského hlediska pochopitelně, poskytnuto útočiště. V první řadě to byli lidé v ohrožení života – a nastolovat v takovou chvíli jako zásadní téma jejich židovství v podstatě znamenalo vycházet vstříc antisemitským myšlenkám. O tehdejší situaci s uprchlíky píše například historik Michal Frankl v článku, na který odkazuji výše.
Peroutka dostal na svou úvahu spousty odmítavých reakcí, a tak se k tématu vrátil v textu Ještě jednou o té věci (Přítomnost, 9. 2. 1938, viz zde: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1938/1938_9_2.pdf). Názor nezměnil, vysvětloval, že v těžké době jen patřičně zhodnotil situaci; že on osobně antisemitismus odmítá, nicméně vysvětlování už nestačí, doba je příliš zlá. Židům sděloval: „Židovství je dnes neštěstím ještě mnohem více než kdy jindy, já sám z toho nemohu udělati něco jiného, a část vašeho neštěstí je právě v tom, že – i když je to nespravedlivo a odporuje to přísným požadavkům rovnosti – musíte se nyní chovati také trochu jinak než jiní. […] Ale snad, vezmete-li na sebe menší trpkost, uchráníte se trpkostí větších. Nepopírám, že opravdu k vám mluvím jinak, než bych k ostatním šťastnějším mluvil, ale vždy člověk musí jinak mluviti k nemocným než k zdravým a dávat jim jiné rady. A vaše sociální a národní posice jest nemocná – ne proto, že vy jste to byli zavinili, nýbrž proto, že odkudsi přiletěly bacily a zamořily ovzduší.“
Peroutkovy texty je třeba přečíst celé, proto odkazuji na internetový archiv. Jistě: je možné pokoušet se je hájit tím, že Peroutka byl rozumný člověk, který realisticky nahlížel, co Židům hrozí, věděl, že antisemitismus může v Československu propuknout naplno (což se také už za druhé republiky stalo), že se snažil nelakovat situaci na růžovo. Jenomže je tu několikerá potíž. Za prvé – Peroutka Židům doporučoval to, co později přispělo k jejich vyhlazování: skrčte se, přizpůsobujte se okolnostem, čekejte a ničeho nežádejte, pochopte, že jste něco jiného než „tělo“ národa. Za druhé – v podstatě sděloval veřejnosti, že některé názory a zásady se hodí jen do dobrých časů, a když přituhne, je třeba je opustit. Nemůžu si pomoct, ale vidím v tom defétismus, představu, že zla je možné se vyvarovat tím, že se mu člověk tak trochu přizpůsobí anebo je sám začne „tak trochu“ hlásat. Výsledkem většinou je, že ústupník ničemu nepomůže, jen se zkazí. A pak je tu třetí potíž – nacisté dostávali skrz takové psaní (nejen Peroutkovo) jasný vzkaz, že totiž svět pronásledování Židů neschvaluje, ale že zároveň budou týraní a vyhnaní Židé stát jen málokomu za praktické obtíže, pomoc a zastání.
Z dvou citovaných textů ještě nelze vyvozovat, že Peroutka byl antisemita, je však patrné, že sdílel některé antisemitské stereotypy. Současně je pravda, že do Přítomnosti psali Židé a že jako šéfredaktor tohoto časopisu Peroutka publikoval mnoho vynikajících článků o židovské situaci, například (avšak nejen) od Mileny Jesenské. Ale právě proto, že ty články tiskl a židovskou situaci dobře znal, se mi jeví jako katastrofální jeho již zmíněný komentář Češi, Němci a Židé (Přítomnost, 22. 2. 1939 – viz zde: http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf).
Bylo po anšlusu, po Mnichovu, a v této době se Ferdinand Peroutka pokouší porozumět německému (nacistickému) antisemitismu, a to – jak píše – nikoli na základě idejí, ale faktů. Jak to pochopení vypadalo? „Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“ Někteří Židé například kazili německou řeč: „Počet židovských spisovatelů a žurnalistů byl přílišný, daleko větší než v kterémkoli jiném národě, přímo sensační počet. Jejich jazykové výkony, brány v celku, podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby. Styl židovského německého spisovatele, hlavně v době expresionismu, podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance, styl pak typického německého žurnalisty, který dovedl udělat feuilleton ze všeho na světě, páchl na dálku jako pomáda. […] Židovských spisovatelů a žurnalistů bylo v Německu příliš mnoho, aby se dali asimilovat německým duchem a prostředím. Spíše tam žili v přesile, a posilujíce se navzájem, zachovali si své zvláštnosti. Jest věcí Němců samých, jak to chtějí posuzovat ze stanoviska svého národního bytí. Ale je pravda, že polévka byla přesolena.“ Účast Židů na našem českém kulturním životě však byla nepatrná, „všechna jejich činnost nemohla zastřít nebo zmásti naše základní české rysy…“
Pokračovat v citacích je zbytečné, a je mi líto: je to hnusný text, druhorepublikový antisemitismus z něj čiší na sto honů, pronikl Peroutkovi do myšlení i do jazyka. Nedá se to ničím zlehčovat, ani častým tvrzením, že Peroutka chtěl české Židy „chránit“ před přicházejícím nebezpečím, ukázat, jak rozdílná je situace u nás a v Německu (tak naivní snad nebyl). Nedá se to omluvit ani tím, že „taková byla doba“: dobu vytvářejí konkrétní lidé, a člověk si vždycky může vybrat, že bude raději mlčet, než aby říkal podobné věci. Ferdinand Peroutka si v tomto případě vybral špatně.
P. S. A ještě drobný dodatek k prezidentskému projevu. V Přítomnosti sice nevyšel článek nazvaný Hitler je gentleman, ale vyšel tam 20. 7. 1938 text Hitler po lidské stránce od G. W. Price. Snad měl právě tento text Miloš Zeman na mysli. Redakce jej ovšem uvodila slovy, z nichž vyplývá, že ukázku z Priceovy knihy tiskne jako zajímavost a že autorovy „úsudky a jeho citový tón nemohou být vlastní demokratům“. Fascinaci nacismem z toho tedy vyvozovat nelze.