Lidové noviny věnovaly 23. července značný prostor Ludvíku Vaculíkovi, který toho dne oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Spisovatel a asi i nejstarší pravidelný autor listu si jistě zaslouží, aby se o něm psalo s úctou. Otázkou proto je, zda měl jako dárek dostat zrovna to, s čím LN přispěchaly: dojaté anketní příspěvky redakcí oslovených dam, titulky typu Nikdo nepíše o erotice tak intimně jako Vaculík (na webu lidovky.cz), a k dovršení všeho Vaculíkovu abecedu od Jiřího Peňáse, pozoruhodný slovesný útvar, jímž chtěl autor nejspíš upevnit svou pozici obecního kašpara zdejšího kulturního provozu.

Historik a redaktor LN Petr Zídek nazval svůj portrétní vaculíkovský text Poslední velký český intelektuál – a mj. se v něm táže: „Jak je možné, že Ludvík Vaculík vytrval tam, kde většina jeho generačních druhů již dávno odpadla?“ Nabízí se tu řada podnětů k úvaze (Je Vaculík opravdu poslední? Nepředstavuje jen jeden z mnoha „typů“ intelektuála? Podle jakých kritérií se u intelektuála určuje generační příslušnost?) a taky vcelku jednoduchá odpověď: totiž že jubilant má přinejmenším to štěstí, že se na rozdíl od jiných dožil dneška v síle, jež mu veřejné působení umožňuje. Zídkovo zdůvodnění je však kupodivu ještě banálnější: „Především ho psaní stále baví (nebo aspoň dokáže psát, jako by ho bavilo).“ Vaculík-intelektuál se dle Zídka vyznačuje tím, že si po roce 1989 dokázal najít nová témata, politicky se angažuje (podepisuje petice atd.), „má talent být permanentně nespokojený s poměry“ a má rovněž „dar výstižně svou nespokojenost vyjadřovat“. Jenomže petice u nás podepisuje kdekdo a zmíněný „talent“ taky není specificky vaculíkovský, oslavenec jej sdílí s většinou Čechů. Schopnost výstižně se vyjadřovat je pak snad u spisovatele základním předpokladem tvorby.

Zídek na Vaculíkovi dále oceňuje, že „nepropadá ideologii – když čtete jeho články, nevíte na rozdíl od většiny ostatních českých komentátorů […], jaký názor bude hájit. Názory na věci má ostatně, jak to napsal již v Českém snáři, někdy dva či dokonce tři.“ Je zrovna tohle typickou a ocenění hodnou vlastností intelektuála? Stává se člověk, jehož názory k určitým tématům naopak vykazují jistou kontinuitu, automaticky ideologem? A nezáleží u intelektuála spíše na tom, co říká a o co se při tom opírá, než na tom, jak je to nečekané či zábavné? Zídek píše, že Vaculík „rád provokuje a jeden z jeho […] názorů většinou bývá úplně politicky nekorektní.“ Takhle obecná věta se ovšem dá opět vztáhnout na kdekoho. Navíc potíž Vaculíkových názorů mnohdy nespočívá v politické nekorektnosti, nýbrž v tom, že bývají (s prominutím) pitomé.

Což je právě jedna z vaculíkovských zajímavostí, jichž se Zídek nedotýká. Oslavencovy texty mají stejně nestálou kvalitu, jako je tomu u mnoha jiných publicistů. Vedle hovadin čistě kuriózních („Člověk by si měl vzít práci dobrou, užitečnou a vyměřenou na delší dobu: já si totiž myslím, že když Bůh vidí člověka u dlouhé dobré práce, má jaksi ze smyslu pro pořádek sklon nechat ho to dodělat; když ten člověk sám nějak neblbne.“) v nich nacházíme výroky, které je člověk ochoten u brblajícího starého pána akceptovat – ovšem představa, že by dostal příležitost uvést je v život, ho upřímně děsí. 

Petra Hůlová v anketě LN mj. říká: „Ráda čtu Vaculíkovy příspěvky v LN […], i když mi někdy vstávají vlasy hrůzou. Jako v případě toho posledního z 19. 7., kde Vaculík píše: ,Zakazuji prodej pozemků cizincům, protože to vlastně vede ke skryté okupaci.‘ Tohle že říká naše morální autorita?“ Jasně, říká – a říká takové věci už dlouho, třeba 15. 1. 2002: „Jak udělat konec útočné reklamě, povzbuzující lidi v lačnosti a nakonec, případně, i ke zlodějně? Přál bych si […], aby obchodníci s drogami byli prostě vyhubeni. Jsem, například, i proti tomu, aby cizinci mohli kupovat u nás půdu: je to tichá okupace, z právní pozice vlastníků budou působit na poměry. Jsem pro tělesné trestání vandalů. Tunelářům bych nakradený majetek vzal tam, kde ho právě mají či komu ho dali. Zakázat filmy předvádějící násilí...“

Když nějaký politik nebo ouřada navrhne něco podobného, plejáda Vaculíkových současných gratulantů se pobouřeně ozve a sepisuje protestní články a petice. Vaculík si zřejmě v roli „posledního českého intelektuála“ může troufnout cokoliv.