Historik Vilém Prečan se vrátil do Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů a při té příležitosti poskytl časopisu „deník.cz“ delší interview. Vyšlo 1. června pod nadpisem Minulost je bitevním polem současnosti (http://www.denik.cz/z_domova/historik-precan-z-ustr-minulost-je-bitevnim-polem-soucasnosti-20130601.html). Obsah rozhovoru však jeho titulku neodpovídá. Vilém Prečan dostává od redaktorky Kateřiny Perknerové velmi přátelské, až návodné otázky, na které neméně vstřícně a laskavě odpovídá – je patrné, že ti dva si rozumějí, dokonce notují. „Vy nebo třeba Petr Pithart jste živoucími důkazy, že československé poválečné dějiny byly komplikované, že člověk může upřímně podlehnout představě o světě, který by mohl být díky ideologii rovnosti lepším, aby později zjistil, že je to slepá vývojová cesta,“ podkuřuje profesoru Prečanovi novinářka, aby se vzápětí zeptala na povahu režimu za normalizace a dostala mj. vysvětlení, že „na vzorku obyvatelstva [tj. na disidentech] předváděl, co se může stát tomu, kdo se vzepře“. Redaktorka se táže: „Chtěla to ale většina lidí, ta, která šla jednou za pět let k volbám a každý pátek odjela na chatu, vlastně vědět? Nezačala jim smlouva s ďáblem vyhovovat?“ A Vilém Prečan odpovídá, že „cena za odpor byla vysoká, strach ztratit i tu minimální jistotu byl velký. Vždyť komunisté předvedli, co to je existenční perzekuce, když se na začátku normalizace několik set tisíc kvalifikovaných lidí přes noc stalo pomocnými dělníky. Obava z toho, že váš nadaný potomek nebude moci studovat, byla oprávněná. […] Takových nástrojů vydírání měl systém k dispozici bezpočet.“ V tomto místě pak dochází k již úplnému souznění. Redaktorka: „Podle mne je nutné popisovat právě tyto mechanismy ovládnutí obyvatelstva. Už proto, abychom je uměli odhalit, kdyby se někdy znovu, byť v jiné podobě či intenzitě objevily.“ Historik: „Jistě, když se toto popíše
a zanalyzuje, i mladí nepamětníci pochopí, v čem spočívala nesvoboda komunistického režimu v každodenním životě. A uvědomí si, co je svoboda.“
Nechci tu převyprávět celý rozhovor ani polemizovat s tezemi profesora Prečana, i když si některé z nich o polemiku říkají. Jde mi o jinou věc. Minulost, o které je v interview řeč, tedy soudobé dějiny (přesně: období vlády KSČ a období normalizace), je skutečně „bitevním polem současnosti“, mj. proto, že z ní, na rozdíl od husitských válek nebo národního obrození, jako jednotlivci nejsme vyvázáni, aspoň ne ti, kdo jsme tu dobu v dospělejším věku zažili. Nějak jsme si v ní počínali a s ohledem na sebe samé a své blízké ji teď interpretujeme, jsme jejími nositeli. Je to zkrátka minulost, o které nemůže nikdo, kdo ji prožil, seriózně hovořit v neosobní rovině. Z rozhovoru by se mohlo například zdát, že redaktorka Perknerová se snaží v rámci svých duševních dispozic, ale nezávisle a upřímně zjistit, jak to s tím odborným zkoumáním komunistického režimu vlastně je. Jenže Kateřina Perknerová není žádná „mladá nepamětnice“, jak by řekl profesor Prečan, nýbrž předlistopadová redaktorka socialistické Československé televize, v níž pracovala pět let a připravovala propagandistické příspěvky, a poté (sice po roce 89, ale i to o čemsi vypovídá) zaměstnankyně Rudého práva. Její oficiální životopis se na internetu nedá najít, nicméně je jisté, že před rokem 1989 byla aktivní členkou KSČ. A je i podezření, že ačkoli disponuje čistým lustračním osvědčením, její vztahy s StB byly – řekněme – „nadstandardní“ (žádné estébácké materiály jsem nehledal, K. P. kdysi zvítězila v soudním sporu s vydavatelem Českého deníku Josefem Kudláčkem, který se týkal právě její údajné spolupráce s tajnou policií, nicméně bylo to ještě před otevřením archivů – k tématu též viz: http://www.cibulka.com/nnoviny/nn1994/nn0894/obsah/6.htm).
S ohledem na takový životopis se pozice, kterou dnes redaktorka v rozhovoru s historikem zaujímá, jeví jako poměrně pochopitelná. Zvláštnější už ovšem je, že se profesor Prečan tváří, jako by otázky, které mu novinářka dává, byly skutečně neutrální. Coby historik tak vlastně promarňuje pěknou příležitost, neboť když už neodmítl této osobě poskytnout interview, mohl se aspoň K. P. zeptat: Proč jste se do KSČ dala vy? Jaký nástroj nátlaku na vás systém použil? Vyhovovala vám „smlouva s ďáblem“? Považujete za jeden z mechanismů k ovládání obyvatelstva i tehdejší televizi, kde jste pracovala?
Je tu jistě teoretická možnost – i když téhle alternativě moc nevěřím –, že profesor Prečan neměl tušení, kdo Kateřina Perknerová je, tudíž nezaznamenal, že se ocitl uprostřed bitevního pole, pohodlně se uvelebil na gauči a jen rutinně odpovídal. Pak by to ovšem mohl napravit a o totalitních mechanismech si veřejně pohovořit třeba se svým bezprostředním kolegou z nové Vědecké rady ÚSTR, někdejším pracovníkem Ústavu marxismu-leninismu UK Janem Ratajem: jeho oficiální CV je zde, za přečtení stojí zejména část Politické zájmy a kádrování historické vědy. Rovněž je dobré nahlédnout do některých Ratajových normalizačních prací.
Předlistopadový komunistický režim netvořilo jen politbyro KSČ a zaměstnanci ministerstva vnitra – nemohl by existovat, kdyby neměl tisíce řadovějších opor, mezi jinými Kateřinu Perknerovou či Jana Rataje. Zkoumat jakési anonymní „mechanismy“ a přitom ignorovat jejich konkrétní součástky, včetně těch, které má člověk před sebou či vedle sebe, se mi zdá neplodné a poněkud trapné.