V pořadí, v jakém byly prosloveny, publikujeme promluvy z rozloučení s Věrou Novákovou (17. ledna 1928 – 30. března 2024) v kostele Nejsvětšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech v pátek 12. dubna tohoto roku odpoledne. Po mši následovalo uložení do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech. Na příštím Bubínku Revolveru přineseme texty pronesené na večerním setkání v pražském DOXu.
 



 


foto © Hana Rysová

 

Kázání pro Věru Novákovou

Pro rozloučení s Věrou Novákovou jsme zvolili biblické texty, které ona sama pro sebe pokládala za důležité. Horské kázání stálo u zrodu jejího křesťanství. Text z knihy Deuteronomium pak obsahuje dvě místa, která Věra často uváděla jako svá oblíbená, a sice přítomnost Zákona v srdci a volbu života proti smrti. Nejsou to snadné texty. Nejsou prvoplánově útěšné. Zavazují k rozhodnutí a představují život jako ustavičnou volbu, což koresponduje i s titulem Věřiny poslední knihy, jejíhož uvedení se letos v DOXu ještě naplno zúčastnila: „Každý krok je volba“. A volba těchto textů brání mi také, abych hned na počátku svého kázání začal mluvit o Věřině laskavosti, vlídnosti, humoru, eleganci. To vše k ní jistě patřilo. Nikoli však nějak snadně, už vůbec ne záměrně. Spíše se k důvodům Věřina zájmu o tyto texty přiblížíme, myslím, skrze pojem radost. Věra byla radostná. Radost jako životní postoj, nikoli jen momentální stav, není závislá na vnějších okolnostech, není jen odpovědí na kladné podněty zvnějšku, ale je i způsobem vztahování se k světu, ba snad i způsobem jeho tvoření, přetváření. Nikoli nějak úkorně, plánovaně (Věra přece byla i autenticky spontánní), ale jistě ne samozřejmě. Volba radosti jako životního postoje je i rozhodnutím. Nemluvím tu totiž o nějaké veselosti a bezstarostnosti dané letorou. Jistě, Věra k radosti měla i přirozené vlohy a rovněž hodnoty vštípené jí v rodině jí v pozitivním postoji k životu pomáhaly. Ne nadarmo často zmiňovala, že když poznala křesťanství, ve své podstatě pro ni nebylo cizí, protože v prostředí humanisticky orientované sociálnědemokratické intelektuální rodiny, kde hrál velkou roli především otec, byly etické hodnoty křesťanství jaksi anonymně, ale samozřejmě přítomné. Věřiny idylické obrazy a portréty dětství, otce, zahrady nebyly nikdy útěkem do lepšího světa, ale svou jednoduchostí, na základní znaky a jasné barvy redukovaným stylem spíše zjevovaly bazální pozitivní strukturu života. Přesto ona radost, která z Věry tak silně vyzařovala, nebyla jen pokračováním té přirozené radosti milovaného a láskou potvrzovaného dítěte. Na ikonickém Věřině obraze, Zátiší (1949), jsou předměty vnějšího světa rozmetány, vytrženy z harmonizujícího celku, ve své vyvrácenosti působí děsivě a absurdně. Z jejich změti jako z roztržené tapety vystupuje tvář krásné dívky. Je to Věřin autoportrét. Ta kladná, pozitivní krystalická mřížka života v době vymknuté z kloubů, nemorální, destruktivní, život ohrožující době, která se do Věřina a Pavlova života zakousla vyloučením z akademie v roce 1948 a z veřejného prostoru na dalších čtyřicet let, je přítomna právě v té tváři, v člověku. Ten se musí rozhodnout, zda půjde cestou destrukce, zda se jí nechá ovládnout třeba skrze sebelítost, nenávist, mstu, nebo bude o to náročněji usilovat o hledání smyslu a sdílení tohoto hledání s blízkými lidmi. Věra si byla vědoma, na jak tenké hraně tehdy stála. Myslím, že pro její další vývoj je příznačný její postoj k dobovému existencialismu. Velmi se jím i s Pavlem a několika přáteli zabývala, chvíli jí asi i imponoval. Nakonec jej ale odmítla, inspirována v tom jistě i blízkým přítelem, malířem Ivanem Sobotkou. Jeho známý aforismus o tom, jak je zhnusen vším tím zhnusením, často citovala.

V té době, ač nejen z tohoto směru, přichází i Věřino poctivé a zevrubné zaobírání se křesťanstvím. A vzhledem k Věřině charakteru, zkušenostem, biografii, nadání, intelektu bylo jasné, že křesťanství pro ni nebude nějakým snadným řešením, které by s konečnou platností zodpovědělo všechny otázky a ochránilo ji před složitostí doby. Věřina volba křesťanství nebyla inspirována jen negativní zkušeností s dobou, nebyla jen protiváhou zla, zaujalo ji svou pozitivitou, centrální pozitivitou smyslu. Věřina konverze, stvrzená křtem, který přijala v Týnském chrámě, kde tehdy požehnaně působil slavný pater Jiří Reinsberg, nebyla ukončením hledání, nebyla ani provázena stažením se do myšlenkového ghetta katolicismu. V tom jí velmi pomohl její manžel Pavel Brázda. Jejich intelektuálně vášnivé, do morku kostí, na hranici mezi životem a smrtí pronikající názorové potýkání bylo zárukou, že jakékoli zjednodušení neobstojí a člověk je před sebou neobhájí. Proto také Věra až do poslední chvíle i ve své víře zůstala otevřenou, schopnou poučené diskuse se svými třeba o mnoho desetiletí mladším přáteli, s vnoučaty a jejich vrstevníky, proto byla také velice ostražitá vůči tradicionalistickému náboženskému konzervativismu, jehož vzrůstající vliv v české církvi ji velmi hněval. Věřino rozhodnutí pro křesťanství tedy souviselo s její potřebou trvat na smyslu. Radost, pro ni tak typická, byla především radostí ze smyslu a jeho hledání. Hledat smysl, Zákon, ptát se na něj, tvorbou jej nějak procesuálně zjevovat, to ji vášnivě bavilo. Odrazilo se to i ve Věřině zkoumání slov, jejich zvukové podoby i tvarů písmen. Hledala princip, který stojí za vším proměnlivým. Věra byla umělkyní myšlenky, ideje, proto jí také nevadilo neustále měnit svůj styl a média svého umění. Zvládla to pokaždé i technicky perfektně, ale vždy to byl jen prostředek. Zcela v duchu jejího známého tvrzení, že nechtěla být umělkyní, ale chtěla svědčit o tom, co se s ní a se světem děje.

Bylo by ale omylem domnívat se, že Věřina víra byla nějak intelektuálská; planým intelektuálským debatám se smála. Šlo jí o pochopení života. Chtěla věcem přijít na kloub. Proces tvoření, který se propůjčuje zjevování smyslu, pro ni byl zkoumáním života. A myslela si správně, že s ním přece nikdy nemůže být hotova. Proto také ještě pár měsíců před smrtí mi s trochou ironie svěřila, že ji to tu tak baví, že jí přijde škoda odejít. Nerad bych ale, aby to vypadalo, že Věřin život byl omezen jen na umění. Volba umění jako média života přece zavazuje k tomu, abychom toho co nejvíce nažili, namilovali. Z čeho jiného by mělo umění tvořit? A na druhé straně, odpovědi nalezené uměním zavazují, abychom podle nich žili, jinak by to byl hloupý intelektuálský estetismus. Když jsem o Věře při přípravě na toto kázání přemýšlel, došlo mi třeba, jak málo, alespoň při našich setkáních, mluvila o přírodě, i když k ní určitě měla vztah (viz pes Lesanka alias Nietzschenka i domácí kočky). V tom byla Věra opravdu biblická. To podstatné je smysl, etická rozhodování, chcete-li Boží království, myslí-li se tím nejzazší možnost stvoření. Pokud o toto usilujeme, vše ostatní nám bude přidáno. A pokud o to usiluje z celého srdce, otevírá nám to srdce na celý svět. Opačně, impresionistickým zachycováním proměnlivých nálad krajiny dospějeme možná k citlivé, ale nostalgické lásce k míjivému světu. A nakonec takto zachycený svět zmizí s námi. Věra hledala principy, které by svět unesly i v pomíjení. Trochu mi to připomíná situaci sedláka, hospodáře, který vědomě neuvažuje o kráse přírody, ale miluje ji skrze práci, dostává se s ní do hlubokého kontaktu a prostě ví, že je krásná a důležitá, aniž by o tom musel mluvit. Čím rozechvělejší je naše rozplývání se nad krajinou, tím nesamozřejmější je naše pobývání v ní.

Věděl jsem například také, jak hluboce Věra miluje svou rodinu. Dcera Kateřina a mateřství pro ni v těch těžkých časech byly velkou posilou, dalším zdrojem či zjevením smyslu. Přesto o tom nemusela moc mluvit. A podobně: jak explicitně mluvila o Bohu ve svých dílech, tak o něm, alespoň se mnou, spíše mlčela ve svém životě. Jak to vyjádřit jinak než pokusit se říci, že při ostrém vědomí vší nesamozřejmosti, odlišnosti, vznešenosti, byl pro ni Bůh přesto nějak samozřejmě přítomen? A že tedy je rovněž samozřejmé, že hledat jej, rozlišit jeho slovo, rozhodovat se pro něj stále znovu k životu nejen patří, ale že tím se vlastně liší život od živoření. Takovéto ustavičné rozhodování není ale v žádném případě neurotickým zpochybňováním každého kroku. Vyžaduje statečnost. I zdravou důvěru v sebe. Jen tak je to rozhodování ustavující stále větší kvalitu života. Věřiny kroky nebyly tápavé. Se vší vervou do každého z nich dala pozitivitu předchozí zkušenosti i zvídavost na zkušenost novou. Šla se stále větší silou, jak jsou v jednom žalmu popisováni poutníci do svatého města (srov. Ž 84). A to i tehdy, když se kvůli ztrátě zraku každý krok pro ni stal nebezpečným. K zneklidnění své rodiny a přátel stejně chtěla téměř doposledka kráčet sama. Takováto odvaha ale nebyla furianstvím. Věra si s ním sice někdy trochu hrála (viz její „Na to já kašlu!“), ale to bylo jen maskou silného přesvědčení, že opravdu jde o věci podstatnější, než je škobrtnutí, a opíralo se to o pevnou, neokázalou důvěru v Boha. Podobně jako její neuvěřitelná houževnatost, s níž za pomoci rodiny, přátel a moderní techniky překonávala svůj zrakový handicap, nebyla vedena ani tak starostlivou snahou zůstat soběstačnou, ale spíše touhou stále dělat a poznávat věci nové. I to bylo nějak zaměřeno do budoucna. Věra opravdu jako by stárnutím mládla, ne nějakým mládnutím exhibovaným, uměle udržovaným; bylo to mládnutí zvídavosti, vědomí, že se blíží poznání. Byla, jak jsem řekl už při slavnosti Zmrtvýchvstání, do níž nás její smrt podivuhodně převedla, jako by nasvícena z budoucnosti, z definitivní budoucnosti, odkud se k nám skrze Ježíšův život a smrt blíží naplnění. Tohle vnitřní světlo, zděděné a kultivované v rodině a definitivně potvrzené křtem, nikdy neztratila. Ani ty nejtemnější malby a kresby z padesátých let minulého století nejsou tvořené z pozice tmy, ale samo tvůrčí gesto je v nich výrazem svobody od destrukce.

Když jsem se Věře díval do tváře a nemusela-li zrovna něco hledat a rozpoznat, nikdy jsem neměl dojem, že vlastně detaily mého obličeje už nevidí. Jako by se dívala jiným světlem. Vždy byla přítomná. Pár dní před smrtí mi ještě řekla, že „při tom“, myslela na umírání, chtěla být, a že teď „při tom“ tedy je. V posledních dnech se její zvídavost transformovala. Věra, doprovázena přáteli, citlivou péčí hospice Cesta domů, a především rodinou, pochopila, že další poznání je v tomto světě možné jen tak, že se ho pustí, že definitivní volba života vyžaduje smrt. Jsem přesvědčen, že její smrt nebyla gestem negativním, ale pozitivním, že byla potvrzením, vyjádřením jejího tolikrát osvědčeného rozhodnutí pro život. A že tedy nějak tajemně, ale s hlubokou útěchou není pro nás jen ztrátou, ale i velikonočním ziskem.

Petr Beneš
 


foto © Hana Rysová

 

Když mi před sedmi lety Věra volala, že zemřel Pavel, člověk pro ni tak podstatný, mluvila o tom, že jeho smrt – stejně jako smrt každého člověka – je velká věc, velká událost života. Myslím, že užila i slova slavnost. Znělo to od ní přirozeně, přesvědčivě, jako něco velmi živého a žitého, nikoli odposlechnutého či vyčteného a jen mechanicky a pro útěchu přijatého za své. Proto to také v takovém okamžiku mohlo znít až překvapivě radostně a být tak posilující.

Světlá radostnost, kterou v sobě Věra nesla a kolem sebe nepřehlédnutelně šířila, ovšem nebyla ničím samozřejmým, snadným, hned šťastně a navždy daným. Byla naopak nečím velice nesnadně vydobývaným a přes řadu překážek a v mnohých pochybnostech neustále prověřovaným a hájeným – především před sebou a v sobě samotné. Věra v jistém smyslu klamala tělem: ačkoli si do svých devadesáti šesti let zachovala až dívčí, ba dětské charisma, ačkoli se vyznačovala lehkostí, nezdolným optimismem a vždy pozitivním přístupem, budícím někdy i zdání naivity, nebyla vůbec žádnou naivkou, nýbrž velmi hloubavým, uvážlivým, přemýšlivým člověkem, který svůj život utvářel velmi vědomě.

Jako hodně mladá si v temné době počínající komunistické totality v Čechách psala zápisky do sešitů a bloků. Na úvod jednoho z nich vytkla verše z Goethova Fausta:

„Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den!“

U dívky její generace, prostředí a vzdělání to nesvědčí v prvé řadě o mimořádných intelektuálních zájmech. Pozoruhodné na tom je, že tento okřídlený citát zde není žádnou nezávaznou ozdobou. Všechno další, co v zápiscích nacházíme, vypovídá o tom, že obsah těch veršů bere mladá Věra důsledně a vážně za svůj – a svědčí o tom pak i celé její tvůrčí dílo a celý život.

Za pozornost také stojí, že si právě tento citát z Fausta (a nikoli třeba citát z partu Markétky)  dle všeho zapsala ve dnech před svou svatbou, kdy dívky zpravidla mívají v hlavě dost jiné starosti.

Manželství ovšem pro Věru nebylo ničím samozřejmým, v obvyklém smyslu slova a běžných konvencích doby jejího mládí. Stejně tak pro ni nebylo v obvyklém smyslu samozřejmostí mít dítě. A stejně vlastní tvorba. A už vůbec pro ni zpočátku nebyla samozřejmostí křesťanská víra, která se pro ni nakonec stala patrně zásadním svorníkem všeho, co dělala a žila.

Vyrůstala v rodině harmonické a štastné, ale náboženské víře vzdálené. Náboženská víra byla také něco, co bylo zcela vzdálené Pavlovi, s nímž od mládí tvořila nerozlučnou dvojici. Přesto otázky víry do jejích zápisků, tedy života, a také tvorby od počátku dospělosti pronikají, postupně čím dál víc:

 „Kdo tvoří, musí věřit. Proč by jinak tvořil. Musí věřit ve věčnost, ve věčné hodnoty, v hodnoty boží nebo v hodnoty lidské. I ten, jenž pohrdá lidstvem, nemá víru v boha, a přesto tvoří, musí nakonec věřit.“

„Potřeba vyšších duchovních hodnot, potřeba zakotvení. Byla jsem tím nesmírně dojatá a byl mi tím velice blízký. (…) Harmoničnost, hledání harmonie“. – Tady Věra zmiňuje malíře Ivana Sobotku, blízkého přítele jejího i Pavlova, který měl zásadní vliv na její konverzi.

Věra si ale ve svém hledání nic neusnadňuje, neumí a nechce přijímat hotová schémata, návody, řešení:

„Pravdu nemohu hledat kolem, jen v sobě.“

 „Kdo staví na sobě, musí se důkladně vybudovat, aby mu základy nespadly. Kdo staví na čemkoli jiném např. na morálce, různých abstraktních pojmech, nebuduje sebe, nepotřebuje býti dobrý, neopírá se o sebe, opírá se o jiné. Krátkozrace se zdá to býti sobecké, avšak ve své objektivní skutečnosti je to pravým opakem.“

Cesta za takovými metami s takovými nároky, především na sebe sama, ovšem nemůže být  snadná a bezbolestná a zápisky obsahují mnohé věty, jimiž si pisatelka dodává kuráž:

„Odvaha, vytrvalost, nebát se! Neboj se, ty huso!“

„Pryč s nicotností. Chci tvořit, chci se naplňovat, naplňovat prací. Naplň se, osude. Chci sílu, překonávající všechno. Povznést se nad strasti, nad to, co nás spoutává.“

Dnes se snad lze už právem domnívat, že Věře se cestu za takovými nesnadnými, možná nejvyššími metami podařilo zdolat. Kromě jejího díla a kromě celé její osobnosti o tom hodně vypovídá i způsob, jakým dokázala prožít poslední léta svého dlouhého života. Věře od mládí nebylo cizí heslo „V zdravém těle zdravý duch“,  a i proto byla do posledních týdnů v obdivuhodné duševní i fyzické kondici. Jistěže stáří i jejímu tělu přinášelo nesnáze a překážky, především postupnou ztrátu zraku – tedy něčeho pro její práci obzvlášť důležitého. I nad takové spoutávající strasti se ale dokázala povznést. Jako by nebyly vůbec podstatné, neexistovaly, ignorovala je, mávala nad nimi rukou a smála se jim. Podstatnější byl její vnitřní zrak. S ním se s neutuchající odvahou, nezlomností a radostnou činorodostí do posledních let napořád zvědavě a zvídavě vrhala nejen do víru života – včetně rušných křižovatek a příkrých schodů –, ale postupovala i ve všem dalším, co považovala za opravdu důležité.

Vědomost, s jakou šla svým životem a prací, patří k podstatným hodnotám, pro které si ji lze – vedle řady jiných hodnot a vlastností – vážit, být jí vděčný a i dál se inspirovat.  

Per aspera ad astra!

A ještě bych tu ráda aspoň zmínila: Když jsem před sedmi lety byla požádána, abych mluvila na pohřbu Pavla Brázdy, hovořila jsem i o Věře, coby jeho věrné a silné souputnici a opoře. Jako většina lidských vztahů nebyl ani ten jejich často a možná zpravidla žádnou idylou, vyznačoval se značnou dynamikou a přinášel i mnoho trápení a neshod. Přese všechno zůstali nerozlučnou dvojicí, sedmdesát let společného života. A tak jako byla zásadní Věra pro Pavla, byl Pavel zásadní pro Věru – také proto, že jí byl silným partnerem i oponentem v celoživotním dialogu o podstatných otázkách života, tvorby, ale i víry. Jejich svazek rovněž vyústil, skrze jedinou dceru Kateřinu, ve velkou rodinu, která pro oba znamenala a znamená opravdu hodně. I jí patří dík za to, jak Věra mohla prožít vrcholné roky svého života a jak obklopena svými nejbližšími mohla odejít z tohoto světa.

Terezie Pokorná
 


foto © Hana Rysová

 

Jeden z posledních dnů mi bába vyprávěla, jak se nad ránem, ještě napůl ve snu, dlouho procházela mezi keři a stromy velkou zahradou branického domu, kde vyrostla. Byla to úleva, že se v polospánku těch posledních dnů vracela do hezkých vzpomínek, do míst, kde jí bylo dobře. Když odchází člověk, kterého máte rádi, je důležité, že v posledních dnech klidně dýchá a usměje se. A bába se usmívala.

I přes víc než půl století, které mezi námi ve věku bylo, pro mě byla jedním z nejbližších lidí. A klíčovou osobou pro naší rodinu. Bába měla jedinečnou schopnost naslouchat se zaujetím příběhům různých lidí, zajímat o jejich problémy stejně jako uvažování o světě. Vzácnou citlivost k složitým situacím každého člověka, spojenou s morální ukotvenostní, která ale nesklouzávala k moralizování. Schopnost mluvit o velkých tématech malými slovy.

Z mnoha příběhů o různých setkáních vnímám, že blízkost a porozumění s ní zažívala v různých podobách spousta dalších lidí. Až mám někdy pocit, jako by se z naší báby stávala pohádka. Bylo by v ní nejspíš i dost smíchu nad světem a mohla by se jmenovat „O moudré, citlivé a vtipné bábě, co s mečem reinsbergovského křesťanství překonávala strasti v dobách  komunismu (i kapitalismu)“.

Jenže – ještě ji nechci dneska uzavírat do pohádky. Bloumat s ní bránickou zahradou, budovanou jejím tatíčkem, není důležité jenom proto, že jí tam bylo dobře, ale i proto, že tím její příběh vytrháváme z pohádkového bezčasí, zasazujeme ho do sítí vztahů a zkušeností, které ji utvářely. A zároveň – a to mi přijde ještě podstatnější – se sami stáváme jeho součástí a pokračováním. Myslím, že i proto se bába o historii rodiny a blízkých i vzdálenějších známých tak ráda bavila.

Pořád živě vidím, jak sedíme u ní ve výklenku v křeslech, pijeme čaj nebo víno a  rozmotáváme osudy, vztahy a rozhodnutí různých lidí a velké ideje i malé ideje, které je – i nás – utvářely a utvářejí. Ukrajujeme u toho z různých stran pořád menší a menší kousky ze sýra nebo chleba (u nás v rodině pro to vznikl pojem žďoubání nebo užďubování – a určitě je to dědičné).

Pořád si asi úplně neuvědomuji, že takhle už spolu nebudeme sedět. A je toho tolik, co bych s ní ještě ráda probrala…

A přece – spíš než mluvit o prázdnu, o tom, co nám chybí, bych dnes ráda myslela na to, co si z těch setkání neseme všichni dál, co se v nás zakořeňuje a stává se i naší historií, něčím, co nás utváří. Asi to bude pro každého trošku jiné a slovy lze také zachytit jen zlomek…

Čím byla starší, tím víc lidí v různých příbězích, které vyprávěla, chodilo. Možná je její důraz na chůzi něčím příznačný. Až do poslední chvíle byla plná pohybu. Vidím ji, jak pár dní před smrtí pomalu chodí pokojem, nemoci a slabosti navzdory. Ale daleko jasněji, jak s dědou ve večerním slunci vyrážejí na procházku po rumburských horizontech. 

Nešlo jen o pohyb ve fyzickém smyslu, ale především o otevřenost, neuzavírání se do hranic předsudků a předporozumění. Neustálé hledání, diskuse s lidmi, které potkala, a pohledy na svět, které se k ní skrze ně dostávaly – a které pak dál probírala, třeba přes telefon se svými vnoučaty. „Kdo o sobě říká, že je hotový, ten je hotový,“ ráda opakovala v posledních letech, kdy se z ní stala hotová studnice bonmotů.

Ale vnímám ten pohyb ještě i na hlubší úrovni – jako jemný způsob, jak se nezamotat do svých starostí, bolestí nebo obav. Neustrnout, i když to je složité, jít dál. Neutíkat, ale zvednout se a aspoň kousek jít.

A s tímhle si můžeme třeba sednout na vlak a chodit po zapadlých cestách šluknovského výběžku, kde kdysi s dědou sbírali vyhozené sošky cínových vojáčků a dřevěných Panenek Marií, procházet se po pražských nábřežích, kde se jí před sedmdesáti lety vysypal kufr s meruňkami, nebo jen dojít do Lidlu, když jinam je to daleko, a koupit obrovský květák, a cestou vyměnit pár vět s náhodnými kolemjdoucími. Dlouze telefonovat a nechat se znova fascinovat příběhy lidí okolo. Smát se sobě a věcem, co se nám dějí, protože ten svět je nakonec přece jen legrační.

Přála bych si, abychom si dnešní rozloučení s tou naší bábou Věrou užili společně, v našem setkání, ve vzpomínkách na ni nebo v příbězích, se kterými sem dneska každý z nás přichází. Dneska nebo ve všech dalších dnech.

Lucie Trlifajová, ve spolupráci se sourozenci Justinou Kletečkovou a Danielem Trlifajem

 


foto © Hana Rysová
 


foto © Hana Rysová