V rubrice Spoušť se na Bubínku Revolveru Viktor Karlík dvakrát stručně dotkl Petra Placáka: první glosa se vztahovala k jeho projevu na shromáždění k výročí úmrtí Václava Havla (http://www.bubinekrevolveru.cz/i2016), druhá k pozvánce na akci časopisu Babylon (http://www.bubinekrevolveru.cz/iii2016). Placák reaguje v posledním čísle Babylonu (č. 1/2016, s. 5, na webu text není k dispozici). Kdyby polemika zůstala ve věcné rovině, nevstupoval bych do ní. Potíž je však v tom, že Placákova replika má rysy denunciace a že autor v šesti odstavcích provedl čuňárny, které dost dobře nemůžu přejít, a to i z důvodů osobních: s RR i s Babylonem jsem spjatý dvacet let, jeden můj přítel teď sprostě napadl jiného, a to na stránkách listu, kde moje jméno dosud figurovalo v tiráži.

Z Karlíkových glos Placák cituje, aniž by uváděl zdroj (pouze obecně zmiňuje „RR“), což je neslušnost – neznalý člověk se má dozvědět, kde přesně si ty glosy může vyhledat a celé přečíst. S citacemi přitom Placák zachází svévolně, vypouští, co se mu nehodí, aniž by na vynechaný text aspoň upozornil značkou výpustky. Smysl Karlíkových úvah deformuje tak, aby z autora před čtenáři Babylonu vyrobil bezcharakterního blbce.

V první glose se Karlík pozastavil nad Placákovou řečí na vzpomínkovém setkání u příležitosti výročí smrti Václava Havla s kýčovitým názvem Srdce na Hrad (to Placák příznačně cudně nezmiňuje, píše o projevu na „protizemanovské demonstraci“). Kdybych to měl shrnout, Karlík napsal, že není dobré si nevkusně idealizovat polistopadovou éru, protože už v ní a i s Havlovým přispěním došlo k průšvihům, které nás dovedly k dnešnímu marasmu. V Placákově článku stojí, resp. nestojí (v citaci jsem doplnil a zvýraznil pasáže z Karlíkova textu, které Placák vypustil):

„[…] Karlík [se] strefoval do toho, že jsem si dovolil tvrdit, že s Havlem skončila éra idealismu. Na rozdíl od autora projevu si i dnes myslím, napsal Karlík, že to, co v politice zažíváme (od Víta Bárty po Andreje Babiše), je kromě jiného jedním z důsledků, byť jistě nechtěných, Havlovy ‚nepolitické politiky‘ po roce 1989. Průkazně a nejsoustavněji to řadu let popisuje a analyzuje Bohumil Doležal. Pokud pak jde o „étos 17. listopadu“ a „éru idealismu“, tak s tím si opravdu nevím rady. Vždyť i Placákem přímo nejmenovaný Babiš je jejich produktem. Stejně jako Gott s Krylem na jednom balkóně, dementní cinkání klíči, Havlovo objetí s Čalfou, návrat zbabělého Dubčeka, právní kontinuita v režii profesora Jičínského, studentští vůdci narychlo opouštějící náruč SSM, nejen Havlova bagatelizace Cibulkových seznamů, nevyslyšené podněty členů VONSu k odvolání zdiskreditovaných soudců, sociální jistoty penzionovaných estébáků oproti směšným důchodům mnoha disidentů atd., atd., napsal Karlík a člověk se nestačí divit, jak do toho s dvacetiletým zpožděním šije.“

Čtenář nebyl bohužel seznámen s pointou Karlíkovy glosy, napsané věcně, klidně a navíc s evidentní sympatií k Placákovi a k Havlovu předlistopadovému působení (čtenář Bubínku RR si ji může najít sám – viz zde). Místo toho mu šéfredaktor Babylonu naservíroval práskačský atak: „Nepamatuji se totiž, že by Karlík napsal proti Havlovi jedinou řádku, když byl prezidentem a dopustil se řady pitomostí – zato si od něj vzal peníze na RR. Karlík se ex post vehementně staví za něco, co sám nikdy nedělal: nevystoupil veřejně na podporu lustrací, nepodal trestní oznámení na papaláše nebo estébáky, neorganizoval protikomunistické demonstrace, koncerty, petice, ani se jich neúčastnil či je nepodepsal, nevyslovil se na podporu bratří Mašínů, proti právní kontinuitě, na podporu politických vězňů, proti zdiskreditovaným soudcům […], proti komunistům v kultuře, v TV atd. atp. Byl zticha, ostatně jako byl zticha před listopadem 89.“

Z toho „mini-portrétu“ Viktora Karlíka může nezasvěcenec snadno nabýt dojmu, že hrdina před- i polistopadového protikomunistického odboje Placák patřičně usazuje nějakého zparchantělého svazáka, který byl před devětaosmdesátým tichá myš, pak se vezl, užíval si výhod svobody a bral si od Havla peníze, aby ho po jeho smrti začal napadat. Placák ovšem lže, jak když tiskne, a podle mého lže vědomě a účelově, a o to je to horší.

Připadá mi trapné tu vypisovat Karlíkovy „disidentské zásluhy“, stačí stručně zmínit, že v roce 1985 spoluzakládal a vydával samizdatovou Revolver Revue, podepsal Chartu 77, podílel se na řadě protirežimních aktivit atd. – kdo chce, ať si jeho životopis najde, leccos je v rozhovoru pro Paměť a dějiny (http://www.viktorkarlik.cz/smrt-obcanskemu-foru). Placák ovšem kecá i ohledně Karlíkových polistopadových veřejných vystoupení: Karlík třeba podepsal petici za Mašíny i další výzvy, které mu přišly smysluplné, osobně si pamatuju na Smíření 95, což byla petice, která po roce 1989 vyvolala asi nejhysteričtější reakci oficiózní politiky a žurnalistiky. (A naopak se nepodílel třeba na akci S komunisty se nemluví, protože mu přišla pitomá, a na to má snad člověk svaté právo.) Havla Karlík kritizoval už dávno, koneckonců i výše linkované interview vzniklo před sedmi lety, tedy ještě za Havlova života. Sviňácká je rovněž Placákova formulace, že si Karlík od Havla „vzal peníze na RR“ – ve skutečnosti nikoli Karlík, ale nakladatelství Revolver Revue, k jehož redaktorům patří, dostalo v řádném řízení grant od Nadace Vize manželů Havlových, která získává finance od dárců, stejně jako každý jiný nadační fond – nevěřím, že by Petr Placák necítil ten rozdíl, spíš to z pro mě nepochopitelných důvodů napsal schválně.

Podobně jako lži a pomluvy mi ovšem vadí i Placákova východiska: za prvé absurdní předpoklad, že člověk, který není v prvé řadě aktivista a málo píše, má jakési „snížené právo“ něco kritizovat (přičemž: není samozřejmě pravda, že by Karlík měnil názory podle toho, co je zrovna „trendy“, on si prostě, jaká hrůza, dovoluje psanou formou k různým věcem vyjadřovat relativně zřídka a jak sám uznává za vhodné). A za druhé se mi příčí představa, že smysluplná veřejná činnost (v tomhle případě konkrétně kritika polistopadového veřejného života) se projevuje výhradně tím způsobem, že člověk sepisuje petice, organizuje demonstrace, podává trestní oznámení a řeční na náměstích. Karlík dělal celou tu dobu práci přinejmenším stejně důležitou a v mnoha ohledech náročnější a soustavnější, když jako jeden z členů malé redakce Revolver Revue (a Kritické Přílohy a Edice RR a Bubínku Revolveru) spoluvytvářel a udržoval svobodný prostor, který od časů samizdatu přes celá devadesátá léta až po dnešek využívaly stovky autorů, a to včetně mě a Petra Placáka. Využívali jsme ho mimo jiné k psaní o tématech, která Karlík ve své glose zmiňuje, a mám pocit, že vytváření a udržení toho prostoru bylo pro český kulturní, společenský a koneckonců i politický život podstatnější než nejedna Placákova exhibice a pochodování s monarchistickými fanglemi.

Co se týká druhé glosy a Placákovy reakce, je to podobné jako v předchozím případě. Karlík na několika řádcích ironicky podotknul, že „autoři spjatí s Babylonem“ by při zakládání nového webu asi neměli tvrdit, že „25 let po pádu komunismu není kam psát“, protože tím jednak tak trochu směšně vytvářejí falešnou představu o vlastním „průkopnictví a prvenství“, ale i proto, že „přinejmenším sám šéfredaktor Babylonu a jeden z jeho pravidelných komentátorů neměli dosud potíž, byť každý v odlišné míře a jiným způsobem, spolupracovat ani s Lidovými novinami babišovské éry. Tak v čem je, chlapci, problém?“ Je to kritická, jízlivá poznámka, jakých na stránkách Babylonu za minulých dvacet let vyšly desítky, často i z Placákova pera, navíc opodstatněná (je skutečně trochu legrační obecně prohlašovat, že není kam psát, a proto se musí založit nový web, když důležitý komentátor Babylonu Josef Mlejnek je v masmédiích, včetně těch Babišových, pečený vařený, jiný ze stálých spolupracovníků Babylonu David Bartoň vede Přítomnost, i já píšu mnohem víc do Revolver Revue než do Babylonu, a když tu zkrátka a dobře už kromě RR a Bubínku Revolveru existuje Echo24, Svobodné fórum, Hlidacipes.org atd.; z toho samozřejmě neplyne, že celková mediální situace není tristní a že není potřeba, aby vznikl další živý web, jen se to asi má zdůvodnit trochu jinak). Placák v odpovědi nejdřív vcelku normálně sdělí, že do LN nepíše a že ukázky z jeho poslední knihy tam dal nakladatel, poté však náhle pokračuje, jako kdyby ho Karlík píchnul do zadnice rozžhaveným hřebíkem:

„Jeden můj text ovšem v LN skutečně vyšel, nebyl ale psaný pro Lidovky, ale byl převzat na web LN z PaDu (podotýkám, že to nebylo honorovaný). Volali mi tehdy z redakce. Kdyby to byla stará kurva (jak tvrdí Milena Oda) Peňás, poslal bych ho někam, i když ho mám svým způsobem rád, což je tedy trochu perversní. Jelikož mě ale slušně oslovil neznámý redaktor, zda bych nesvolil k přetištění starého rozhovoru s Hlavsou, nechtěl jsem být za blbce, který se snad vyvyšuje nebo se staví na zadní, protože lidi, kteří se tváří jako Mirek Dušín, mě odjakživa mírně řečeno iritují. Navíc jsem nikde nevyhlásil, že nebudu do Lidovek psát, ale jednoduše jsem tam psát přestal, stejně jako nehlídám, kdo tam píše a kdo ne – to nechám na starost nejrůznějším druhům svazáků, kteří mají dojemnou starost o duše druhých. Místo, aby měl Karlík radost, že se prostor pro nezávislé noviny rozšiřuje, okopává kotníky.“

K tomu stručně. Placákův text, převzatý s jeho souhlasem na web Lidovky.cz z časopisu Paměť a dějiny, byl rozhovor s Mejlou Hlavsou o jeho vztazích s StB. Vyšel před rokem a mně tehdy přišlo nevkusné, že Placák takovou věc dává do novin, které vlastní nomenklaturní kádr, nota bene člověk, který sice podle soudního rozhodnutí nebyl spolupracovníkem StB, ale kdo se tou věcí aspoň trochu zabývá, ví své. Ta publikace byla naprosto zbytečná, resp. pro „Lidovky“ nikoli, těm dobře posloužila: jako senzace, a ještě k tomu svým způsobem pro Babiše vděčná a legitimizační: vidíte, undergroundová legenda, taky nic nepodepsal a vedli ho jako spolupracovníka – přesně jako náš pan šéf. S Placákem jsme se o věci tehdy bavili, měl jsem pocit, že ho to otištění nakonec mrzí, a nechápu, proč to musí zpětně okecávat. Navíc zase způsobem, nad nímž mi zůstává rozum stát.

Placák se snaží vystupovat jako rasantní suverén, jakoby urazí Peňáse (nechápu, proč o něm vůbec píše, když ten nemá s věcí nic společného), ale protože je ve skutečnosti posera, který při všem rozhořčení taktizuje, nechce si to s Peňásem rozházet, hodí tu urážku do úst někoho jiného (! – aniž by ovšem opět citoval), a ještě Peňáse na závěr ujistí, jak ho má rád. Jelikož v Karlíkově případě si servítky nebere a uráží a pomlouvá o sto šest, aspoň víme, na kom Placákovi záleží, spousta lidí, kterým Revolver Revue leží v žaludku, mu za to bude jistě tleskat. Když jsem to četl, vybavilo se mi, co všechno podnikala redakce RR, když Babylon před časem nedostal grant a Placák potřeboval pomoc, a musím přiznat, že se mi udělalo nevolno.

Následný blábol o psaní do „Lidovek“, svazácích a starosti o duše druhých (je pěkné si tu pasáž srovnat s kádrováctvím a denunciacemi, které Placák sám právě předvedl v souvislosti s Karlíkem), to už je skutečně sestup ke dnu: těmi svazáky myslí zřejmě Placák kromě Karlíka a redakce RR i Bohumila Doležala, pár lidí ze Svobodného fóra a z Echa24 a mě, protože jinak se tématem přispívání do Babišových listů soustavněji bohužel téměř nikdo nezabývá. V uvedených případech přitom nikdy nešlo o nějakou svazáckou péči o druhé, což Placák dobře ví – byl to a je zásadní profesní etický problém, problém odpovědnosti intelektuálů a novinářů, toho, že a proč se v Čechách o určitých věcech nevede kritická diskuse, která je přitom nutně zapotřebí atd. (už jsem o tom psal tolikrát, že se mi to nechce dělat znovu). Místo aby k té diskusi Placák přispěl jasně formulovaným názorem a argumenty, snaží se ji umlátit samolibým žvaněním o tom, že se nechce vyvyšovat, protože nesnáší lidi, kteří se tváří jako Mirek Dušín, a že do „Lidovek“ přestal psát, ale nikde to nevyhlašoval – což podle mého názoru pochopitelně udělat měl a chlubí se tedy tím, že zase jednou něco zvoral. Z tohoto bodu Placákova textu mi vyšel jediný závěr, a to signál pro redakci Lidových novin: sice „není kam psát“, ale jestli chcete Placákův článek, tak ať mu někdo zavolá a Placák ho napíše, aby se nevyvyšoval a nebyl za Mirka Dušína.

Na konci textu Placák podsouvá Karlíkovi opět něco, co nenapsal, a končí výrokem: „[…] dokonalý režim je vždy Huxleyho Překrásný nový svět. V této představě by si mohl Karlík podat ruku s Babišem“. Budeme teď fakt polemizovat takhle? Mám napsat třeba, že mi Placákův text připomíná projevy Miloše Zemana? Mám za to, že přátelé jsou i od toho, aby člověka včas upozornili, že se s ním děje něco divného – beru tak i tenhle svůj text.