Šéfredaktorka týdeníku A2 Libuše Bělunková publikovala v časopise, který řídí (č. 18/2011), rozčilený text s příznačným titulkem Celibátem proti prostituci. Základní teze se dají shrnout do několika vět: „Humanitní sféra“ u nás v době „radikální ekonomizace“ prohrála. Na kulturu se nedává dost peněz, vzdělávací instituce produkují málo lidí schopných myslet a psát, dobří autoři jsou přetížení. V Čechách jde všechno jen k horšímu, chyba je v politickém systému, nastává jakýsi nový „totáč“ – a kulturní časopisy na to nedovedou přiměřeně reagovat. Místo aby se věnovaly politice a společenským otázkám, zabývají se svými oborovými tématy, uzavírají se do sebe (starají se o své). Měly by s tím „celibátem“ přestat, je čas posílit anarchii (celý text zde).

Ani já nejsem z vývoje české společnosti (demokracie, státu) nadšený a několik problémů, které v dlouhém článku zmiňuje paní Bělunková, považuju za vážné. Potíž je ale v tom, že pokud chce někdo vyburcovat ostatní k aktivitě, měl by se snažit přinejmenším o přesné vyjadřování a přesný popis situace: když na tohle resignuje, od počátku se míjí účinkem, působí neprofesionálně, fanaticky a trochu srandovně. Zkusím to ukázat na dvou odstavcích textu pí. Bělunkové.

V prvním klade řečnickou otázku: „Co by mohlo vést k pozdvižení (témat či zadnic) v literárních časopisech?“ A odpovídá, že by musela nastat mezní situace, někdo by musel být po staru persekuován za názor, což „přesně […] vystihl ve své poznámce ke knize historika Michala Pullmanna [Konec experimentu – pozn. a.d.] […] kulturní redaktor Lidových novin […] Ondřej Štindl.“ Načež pí Bělunková připojuje dotyčný výstižný citát: „Musím se znovu zeptat na tu neskončenou normalizaci. Vyhazují dnes vládnoucí koaliční strany někoho z práce (ne že by k tomu neměli blízko komunističtí pohrobci ze sociální demokracie, viz bývalá hejtmanka a nyní opět poslankyně Milada Emmerová, která se loni zbavila šéfa Galerie Klatovy/Klenová Marcela Fišera), znemožňují dětem studovat? Trvá cenzura? Sestavuje někdo seznamy nepřátelských osob?“ Citovaný text však nenapsal Ondřej Štindl, ale Jan Rejžek. To může pro někoho představovat náhodný přehmat a nedůležitý detail, pro jiného potvrzení, že autorka si neláme hlavu s fakty. Vzhledem k následujícímu bych se klonil k druhé možnosti.

V dalším odstavci totiž šéfredaktorka A2 vysvětluje, proč si citát vybrala jako důvod k polemice. Měli bychom si uvědomit, že od dob normalizace se „mocenské nástroje […] změnily, centrálně řízený chod celé společnosti včetně obsahu a obsazení literárních časopisů byl nahrazen soustředěným tlakem – ekonomickým. Vyhazovy z práce (z důvodů ,zeštíhlováníʼ) budou čím dál hladší, do vězení se normální člověk taky může lehce dostat (stane-li se třeba obětí exekucí nebo byznysu s hazardem), šikana policie (nejen cizinecké) a na ni napojených institucí (záchytek, sociálních pracovníků a výchovných ústavů, to v případě odebírání dětí chudým rodičům) neklesá, seznamy taky máme (soupis ,extremistických hnutíʼ spolkne ledaskoho), cenzury díky ekonomizaci médií netřeba, obsah se tříbí sám. A zájemce o studium vytřídí školné a půjčky.“

Představa, že „ekonomický tlak“ je „mocenský nástroj“, nynější adekvátní náhražka „centrálně řízeného chodu celé společnosti“, je otřepaná a strašlivě přepjatá. Existuje tu ovšem mnohem prozaičtější a konkrétní problém: politici a byznysmeni jsou z velké části křupani, které kultura vůbec nezajímá, a česká kultura je tudíž (mimo jiné) drasticky podfinancovaná. Ten problém je tedy potřeba věcně řešit, a ne se uchylovat k neomarxistické frazeologii. Věta o vyhazovech z práce z důvodů „zeštíhlování“ je věštecká: jestli budou čím dál hladší, to nevíme, víme jen tolik, že je to čuňácká metoda, kterou pro zbavení se nepohodlných lidí občas používají všechny podniky a instituce v každé době a ve všech státech světa – a opět tu nemá smysl paušalizovat, má smysl jednat, když k něčemu takovému dojde. Exekutoři jsou nepochybně vážný malér a selhání státu, mohou člověka zničit – neumím si ale představit, jak mne může dostat do vězení „byznys s hazardem“, pokud na něm neparticipuju. Šikana (policejní i jiná) jistě existuje, ale zase tu platí, že v určitých případech, jimž je třeba se jmenovitě věnovat: skrz soudy, média, ombudsmana…

Pokračovat v tom rozporování podle mého nemá smysl: paní Bělunková píše o státu a společnosti nikoli jako člověk, který systematicky sleduje veřejné dění, protože mu záleží na tom, aby stát, v kterém žije, fungoval líp – působí jako někdo, kdo si občas ledabyle pročte Respekt, občas projede texty svých redakčních spolupracovníků (třeba Ondřeje Slačálka) a sem tam prokliká zpravodajské servery na internetu. Výsledkem jsou dojmy z četby, zamíchané v guláš, po jehož snědení se na dně talíře objeví výzva k revoluci. Což mne vrací k úvodní výzvě šéfredaktorky A2 – a přivádí k otázce, co je smysluplnější: literární (výtvarný, divadelní) časopis, který poctivě reflektuje především dění ve svém oboru – nebo časopis, který píše tak trochu o všem, včetně společnosti a politiky, ale skoro ničím se nezabývá pořádně?

V textu si Libuše Bělunková také stěžuje, že „kritika se stala jen jedním z produktů na trhu názorů (jak postřehl rychlopalný teoretik umění Boris Groys) a reálně nikoho neohrožuje“. Zaplať pán Bůh.