Nedělní pražské propalestinské demonstrace se zúčastnilo málo lidí, podle novinářských odhadů nejvýš sto padesát. Po zhlédnutí záběrů z mnoha evropských a amerických měst jsem cítil úlevu. Akci svolala iniciativa „Ne naším jménem!“, která o sobě praví, že prosazuje „spravedlivý mír na Blízkém východě“. Její zástupci oznámili, že shromáždění na Václavském náměstí „uctí památku všech obětí v Izraeli i Palestině bez rozdílu původu“, obětí, „z nichž převážnou většinu tvoří neozbrojení civilisté – ženy, děti, muži, staří lidé“. Proti projevům úcty k obětem nelze nic namítat, oběti jsou z definice nevinné, kdo odmítá přistupovat k obětem pietně, vyřazuje se v západním civilizačním okruhu ze slušné společnosti. Skutečná úcta k obětem však také znamená, že člověk pociťuje odpor k jejich zneužívání, že je mu proti mysli, stanou-li se nástrojem ideologie a politické demagogie.

V den, kdy palestinští hrdlořezové z Hamásu vnikli do Izraele a pozabíjeli tam přes tisíc lidí, kdy lovili lidské bytosti jako králíky, znásilňovali ženy a vraždili děti v jejich domovech, trýznili a odvlékali bezmocné starce a dopouštěli se nejhorších možných krutostí, vydala iniciativa „Ne naším jménem!“ tiskovou zprávu, v jejíž první větě formálně vyjádřila „politování nad krveprolitím v Izraeli-Palestině“ a odsoudila „útoky na civilisty“. Zpráva, kterou zveřejnily Britské listy, neobsahuje sebemenší projev skutečného soucitu a zděšení, není v ní konkrétní odsudek Hamásu ani jeho muslimských příznivců, kteří nad krveprolitím jásali, není v ní odmítnutí antisemitismu. Hned druhá věta zní: „Odpovědnost za probíhající události nese izraelská okupační armáda a Izrael samotný, který je za podmínky na okupovaných palestinských územích a v blokádou sužované Gaze přímo odpovědný.“ A třetí věta: „Mezinárodní právo skrze OSN poskytuje Palestincům právo na odboj proti okupaci, a to i ozbrojený.“ Zpráva působí, jako by ji sepsala Ulrike Meinhofová v pokročilejším stadiu šílenství, a číst ji jinak než jako implicitní projev obhajoby masakru je v podstatě nemožné (dál už následují jen propagandistické fráze).

K dokreslení situace: Dva dny po vraždění (to už byly k dispozici dostatečné podrobnosti o rozsahu a podobě útoku) vyšel na serveru Seznam Zprávy rozhovor s antropologem palestinského původu Yasarem Abu Goshem, doprovázený jeho rozesmátou fotografií (možná to byl starší snímek a nešťastná redakční adjustace). Pan Gosh působí v Praze na FHS, angažuje se v iniciativě „Ne naším jménem“. První otázka, kterou dostal, zněla: Jak vnímáte palestinský úrok na Izrael? Odpověď: „Z vojenského hlediska a politického hlediska to je bezprecedentní situace. Hamás ‚zabodoval‘, protože se mu podařilo ublížit Izraeli tak jako dlouho nikomu. A myslím, že to velmi rezonuje uvnitř mezi Palestinci, na Západním břehu i v Gaze, mohu-li soudit z ohlasů na sociálních médiích a v televizi. Takže z tohoto hlediska se dá říct, že to je výjimečná situace.“ Pan Gosh sice v další odpovědi říká, že je násilím „šokovaný“ a „nerozumí mu“, ale vyjadřuje se tak až po další výzvě redaktora. Po první otázce mu nepřišlo na mysl, že by mohl litovat zavražděné a jejich rodiny, nebyl zděšen – zaujalo ho, že Hamás „zabodoval“.

Když se člověk vypraví na demonstraci, kterou pořádá iniciativa „Ne naším jménem!“ nebo na takové demonstraci řeční, neprojevuje pouze úctu obětem násilí, ale také (a možná především) podporuje zneužívání obětí, ať už tak činí vědomě, nebo z naivity a s dobrými úmysly. Lidé, kteří tu akci svolali, sledují svou věc: to dnes znamená naházet oběti do jednoho pytle, odvést pozornost od těch, kdo současnou válku rozpoutali, od jejich motivů a také od skutečnosti, že mezi izraelským násilím a sadistickým násilím Hamásu, který ovládá Gazu, je propastný rozdíl. Postupně se má dospět k tomu, co už jsme zažili mnohokrát: nepalestinské oběti by měly být zapomenuty, respektive zahrnuty do celkového počtu, zůstat by mělo jen utrpení palestinského lidu a Izrael jako univerzální viník.

Izraelský spisovatel a novinář Yossi Klein Halevi (zásadový kritik politiky Benjamina Netanjahua a židovských extrémních tendencí) napsal ve výjimečném textu pro The Atlantic (česká verze vyšla v Respektu): „Izraelci vám řeknou, že nepotřebují sympatie světa jen v okamžiku, kdy nepřítel vláčí zmrzačená těla jejich příbuzných před jásajícími davy v Gaze. Podporu nejvíc potřebujeme ve chvíli, kdy útočíme proti pachatelům těchto zvěrstev. Pokud neumíte rozlišit mezi armádou, jež se snaží obětem vyhnout, a teroristickou organizací, která se je naopak snaží způsobit, ušetřete nás soustrasti.“