V poslední dekádě se Divadlo Na zábradlí pod svým stávajícím vedením zaměřovalo na inscenování textů původně pro divadlo neurčených (snad s výjimkou Macbetha, který je zde ale razantní Jařabovou variací na Shakespearovu tragédii). Proto když se teď na repertoáru objevil Čechovův Racek (v osvědčeném překladu Leoše Suchařípy, prem. 20. 3.), vzbuzuje už jen taková dramaturgická volba, jejíž nečekanost podtrhuje ve svých tiskových materiálech i samo divadlo, pozornost. Za tah, který dnes může vyvolat zájem, lze považovat i skutečnost, že Čechova tu režíruje Jiří Havelka: jednak je osobou už téměř mainstreamově populární, jednak se dosud vedle svých filmařských a bavičských aktivit věnoval zcela jinému druhu divadla, než jaké je spojováno s inscenováním dramatických textů, které označujeme za klasické. Sám k tomu v tiskové zprávě, zveřejněné na stránkách divadla, říká: „Čtu vlastně poprvé ve svých 43 letech Čechova důkladně. Vždy pro mě splýval s typem divadla, které jsem vnímal jako lehce mimo ten můj vesmír, v oblasti psychologie, realismu, motivací, průběžného jednání, výkladů, násilných interpretací a všeho, co mi – jak jsem se domníval – nenabízí dostatečně dobrodružnou cestu ani jako divákovi ani jako tvůrci. A najednou jsme k této volbě došli s Dorou Štědroňovou zcela přirozeně, v hovorech a úvahách nad tím, o jakých pocitech chceme podat zprávu, jaký dialog divadlem vést.“
foto KIVA
V hovorech a úvahách lze jistě dojít zcela přirozeně k lecčemu, výsledná jevištní „zpráva o pocitech“ bohužel ale především příliš nesvědčí o důkladném čtení Čechova v pokročilejším věku, a tak také nakonec ani nikterak nepřekvapuje. Jistým překvapením sice zdá se pro někoho může být, že se mu inscenace jeví méně „překvapivě“, než by se od divadelníka Havelkova druhu mohlo očekávat – že Čechovovo drama zde nebylo „roztříleno“, nýbrž zachováno „ve tvaru víceméně původním“. Ale tak se to skutečně pouze jeví. Tato dramaturgická a režijní interpretace by mohla sloužit jako příklad, že výchozí text nemusí být na divadle bit a zašlapáván jen libovůlí na první pohled zjevných brutálních či rádoby extravagantních samoúčelností, nýbrž i mnohem nenápadnějšími, uhlazenými způsoby – jimiž inscenátor také mnohem méně riskuje.
Havelka se zdánlivou kultivovaností zachovává leccos „čechovovského“ – avšak jen v té nejpovrchnější školácké představě o tomto autorovi a s tím pouze v obecné přibližnosti, která s vlastním Čechovovým dílem nemá moc společného. Činí tak především skrze to nejvíc vnější: „dobové“ a „místní“ atributy ve scénografii (Dáda Němeček, Josefina Bakošová), nezříkající se ani takových položek, jako jsou břízky. Svou slabou invencí a nepřesvědčivým provedením ale tato scéna i kostýmy silně kontrastují se zpravidla suverénní vizuální stránkou, kterou do inscenací Zábradlí v posledním desetiletí přinesl jeho současný kmenový scénograf Marek Cpin a která je možná nejvýraznější hodnotou stávající etapy tohoto divadla.
foto KIVA
Co hůř: i výkony herců, kteří jinak umí být dobří či velmi dobří, jsou tu více či méně přibližné, mdlé, ba nijaké. Jana Plodková, Vojtěch Vondráček, Johana Matoušková, Jiří Vyorálek, Jakub Žáček, Kateřina Císařová a Jiří Černý hrají tak, jako by si se svými postavami nejen nevěděli moc rady, ale jako by vlastně neměli úplně co hrát. Není to zejména jejich vina. Postupně se vyjevuje, že jim jednak chybí potřebný dramaturgický a režijní výklad, a zadruhé je otázka, do jaké míry tu vůbec hrají Čechova, resp. jeho Racka a do jaké míry pouhý digest z něj. Když u takového textu dramaturgyně a režisér kromě jiného eliminují celé postavy (včetně takové, jako je Medvěděnko) a provedou další zcela zásadní operace (jako je třeba změna způsobu sebevraždy jednoho z protagonistů), měli by moc dobře vědět, co a proč dělají. V tomto případě o promyšlenosti výsledek nesvědčí: je mlhavý, plochý, unylý, herci v některých scénách a situacích bez nadsázky působí jen jako v nějaké bezduché televizní inscenaci nebo sitcomu o ničem, kde nelze ani mluvit o postavách, nýbrž jen o zaměnitelných figurách. A nedaří se přitom vykřesat ani stopy komického či groteskního, které hra jak známo rovněž nabízí.
A tak se nepoučenému divákovi, který vlastní drama nezná, může velmi snadno paradoxně zdát, jako by to byl nakonec Čechov, kdo tu dnes nemá moc co říct.
foto KIVA
A jako by si to vzdor citovaným prohlášením v jádru pořád myslel i režisér, začíná na tom zdánlivě kultivovaném, na první pohled „čechovovském“ základě své inscenace – po zmíněných drastických zásazích do výchozího textu, které jsou pro neznalého nepostřehnutelné, ale pro budování postav i celek dramatu klíčové – provádět další manévry. Tentokrát nepřehlédnutelné opravdu pro každého a rovněž takové, k nimž se zpravidla přistupuje tehdy, když se inscenuje špatný text, jemuž je třeba tak zvaně nějak pomoct. Co umí sám Čechov, totiž mimořádně hutně a věrohodně o životě a světě vypovídat skrze postavy a jejich situace, to neumí s Čechovem Havelka – a tak na Racka jde (za značné pomoci rozsáhlých hudebních ploch Martina Hůly) nikoli zevnitř, z precizní analýzy (která by měla vyplývat z proklamovaného důkladného čtení) a následné interpretace textu, ale především zvnějšku, a to hodně nahrubo, návodně a polopaticky.
Základním „fórem“ celé inscenace, jemuž je ve skutečnosti věnován největší prostor a péče a který překryje všechno ostatní, se stává v průběhu představení čím dál víc nakloněná rovina prkenné podlahy, která postupně paralyzuje a destruuje, co se na ní nachází a odehrává. Rafinovanost, nejednoznačnost a otevřenost Čechovova dramatu se tu jedním pouze vnějším gestem scvrkává na triviální „podobenství“, rozmazávané navíc ve zcela neúměrné délce. Že nám tu inscenátoři podávají zprávu o šikmé ploše, na níž se ocitli – ale: kdo ví proč? – ti na jevišti, musí být jasné i velmi nedůvtipnému, avšak pro jistotu je to průběžně demonstrováno do úmoru, k němuž přispívá i zdaleka nikoli brilantní provedení. A aby „významu“ takové zprávy náhodou nebylo málo, režisér ještě přitlačí na pilu a celé to zarámuje dobře čitelnými poukazy k Titaniku – na úvod kontrabasista zahraje Blíž Tobě, Bože můj a v závěru se skočí do temné hlubiny.
foto KIVA
S úvahou, nakolik je nadto právě symbol Titaniku přiléhavý situaci Čechovových postav, jsem si uvědomila, že mi celý ten obraz vzdáleně něco připomíná. V souvislosti s novou inscenací Racka samotné Divadlo Na zábradlí i recenzenti připomínají uvedení této hry ve stejném divadle před třiceti lety, v pojetí Petra Lébla, tehdy tak výrazném, až budilo na svou dobu málo vídané divácké i kritické vášně. Samozřejmě, i v tomto smyslu je šikovným marektingovým tahem nasadit dnes na repertoár stejný titul, protože zmiňovat legendárního Léblova Racka se tu přímo vnucuje. S principem šikmých ploch i obrazem lodi, v níž se tísní její osazenstvo, aniž by odtud mohlo zaživa uniknout, ale Petr Lébl pracoval jinde než v Rackovi. Zapomněl Havelka s dnešním Zábradlím na jeho tamní inscenaci Čechovova Ivanova, nebo o své zásadní inspiraci jen mlčí, či jsem v jejich komentářích pouze něco přehlédla? Ať tak či onak v Ivanovovi, kterého osobně považuji za vrchol Léblovy tvorby, prkenná podlaha, stěny a strop pouze nenásilně evokovaly i jakousi tu nehybnou, tu rozkymácenou kajutu na jakémsi nekonečném vodstvu, čímž byla obrazu zaprvé zachována kýžená otevřenost a hloubka a zadruhé k sobě nestrhával hlavní pozornost. Spolu s režisérem tu scéna zejména poskytovala prostor pro plnost bohatých a nebanálních významů, zprostředkovaných především jednotlivými vnitřně nasycenými situacemi a nuancovaným a tvořivým herectvím, a tak odpovídajících – při všech nezvyklostech a originalitě Léblovy režijní práce – v určující míře Čechovově dramatu.
U Havelkovy inscenace Racka zůstává neodbytnou především otázka, proč nezůstal i ve 43 letech v tom svém dosavadním vesmíru a nenechal klasika na pokoji.