Před osmdesáti lety se 7. února narodil literární kritik, editor a redaktor Jan Lopatka (7. 2. 1940 – 9. 7. 1993). Při této příležitosti publikujeme několik úryvků z jeho prací z přelomu osmdesátých a devadesátých let, které se týkají témat, jež považujeme pro současnou situaci naší kultury za mimořádně palčivé. Tyto ukázky doplňujeme úryvkem z životopisného portrétu od Michaela Špirita, který uzavíral knihu Jan Lopatka 1940–1993 (Edice Revolver Revue, 2017).
RR


„V posledním měsíci jsem s velikou nostalgií vzpomínal na všechna pitomá zaměstnání, jež jsem musel v životě absolvovat. Ze všech mám dobré dojmy a na všechna dobré vzpomínky. Takto se vzpomíná na vojnu i na kriminál. Trochu lingvistiky: když jsem myl nádobí, často jsem slyšel výkřik: ‚Sakra, doktore, zase chybějí podšálky.‘ Byla tam hezká holka odněkud z moravskoslovenského pomezí a ta místo ‚sakra‘ říkala ‚do frasa‘. Byl to zřejmě jazykový ekvivalent. Tedy: kultura si nikdy na sebe nevydělává (dokonce ani podle Marxe). Je jenom otázka, zda ji dotuje stát takový či jiný nebo někdo, kdo se k tomu čestně přihlásí.“
Prosinec 1989

„Nechci stavět pomníky, ale zcela prakticky vytěžit z nedávné zkušenosti něco pro tvrdší budoucnost. Jeden pomník si však odpustit nemohu: hold ženám, které za nicotné peníze knihy opisovaly, hold knihařům, pracujícím za podmínek podobných, a hold ženám, jež po celá léta vydržely žít v domácnosti s lidmi, kteří trávili volný čas takto podivným způsobem zábavy a léta přitom dvacet let ubíhala – ať už v samizdatu či v exilových vydavatelstvích. Uvolní-li se nějaké fondy z vzácných kovů, z nichž byly ulity nadživotní trojrozměrné podobizny vrahů a psychotiků, pléduji pro postavení velkého pomníku všem ženám, které s námi tuto epochu vydržely. Bude to lepší než mezinárodní den.“
Duben 1990

„Co to je to, o čem mluvíme? Co tím máme na mysli? Je to to, že literaturu tu podniká původní zájemce o literární dílo, to je v jedné osobě člověk, který se o literární text stará, to je čtenář, fanda, z hlediska jen a jen obchodního špatný podnikatel i špatný producent zároveň. Takovýto člověk udržel nejvlastnější věc literatury v období od roku 1948 do roku 1990. Byl to autor? Byl to nakladatel? Byl to producent? Byl to grafoman? Byl to tvůrce v primárním slova smyslu? Ani jedno z toho. Byl to především redaktor, zřejmě špatný podnikatel. A právě na tomto špatném podnikatelství je postavena literatura, jíž se dnes – jak už jsme připomněli – málem obdivuje svět.“
Duben 1990

„Uvykl jsem ctít tuto banální diagnostickou zkušenost: většina úkazů v literárním dění je po bedlivějším prohlédnutí jiná, než jak se jeví bezprostředně. To je mj. i jedna z příčin toho, proč se v každém období vyskytují stesky na nedostatek literární kritiky, resp. na to, že se většinou čtenář setkává s její náhražkou. Její nejobvyklejší podobou je převyprávění toho, co o sobě, svých zájmech a ambicích, řekl autor. A to nejen přímo v rozhovorech, tzv. besedách, co se objevilo v záložkách knih, nakladatelských a obchodních tiskovinách. Jde o to – a to je podstatnější – co se dá jako autorova intence vyčíst při běžném čtení a držení palců autorovi i poloze, kterou volí a připomíná. Toto lehce rekonstruované východisko vykladač okoření trochou terminologie nauk, jež právě hýbou konverzačním světem. Souběžně s tím se samozřejmě neopomíná připomenout občas, že je zapotřebí kritiky kritické, tj. kritiky čtoucí bez-předsudečně, čtoucí diakriticky.“
Květen 1990

„Za posledních víc než dvacet let jsem se musel setkat s tím, že mi někdo takto pomáhal (tj. propůjčoval své jméno) v tom, abych si mohl (šlo o podřadnější práce typu nakladatelského lektorování, posléze o technické redakce, korektury apod.) vydělat na nějaké živobytí. Tak teď podle abecedy: jsou to dámy a pánové Emil Lukeš, Marie Málková, Marie Prokopcová, Václav Smitka, Anna Vondráková. Jejich jménem jsem ty práce vykonával. Snad mám i připomenout, že všichni z nich byli vně literárního povolání. Není to charakteristické? – Tito lidé podstupovali riziko, které si mohli uvědomovat podle stupně své citlivosti. Nikdy jsem se od nich nedozvěděl nic o tom, jaké byly jejich pocity při tomto podnikání a zda s tím mohli mít nějaké potíže. A co je hlavní: nikdo z nich nemusel být kvůli tomu ve straně, denuncovat, škodit a připravovat si zároveň nové alibi. Dělali to víceméně jako samozřejmost, alespoň mně se to tak mohlo jevit, nemluvili o tom se mnou a poctivě dělali své. A teď ta výstraha! – Sotva mě po této zkušenosti někdo přesvědčí o tom, že bylo třeba dávat něco za něco, že bylo třeba kvůli nějaké myslitelné práci angažovat kolaboranta, a pak nemít jiného východiska než být takovému vděčný. Hlavně si totiž neumím představit, že bych se byl s lidmi, kteří se dnes odvolávají na to, že někoho kryli, mohl vůbec někdy – už přímo technicky a organizačně – setkat.“
Listopad 1990

„Co zůstává za věcí, jako je dělání časopisu, je jemné a stěží formulovatelné pojivo debat, konfliktů, improvizace a náhlých improvizačních zákrutů, které tvoří nejen praktické zázemí, ale zejména poslední důvod existence takové věci. To je to ono, co způsobuje, že kulturní časopis je sice souhrnem toho, co se k určitému datu prakticky podařilo dát dohromady a co se nikdy z náhodných okamžitých důvodů už předem nemusí podobat tomu, jak si věc představovali její bezprostřední tvůrci, nicméně zůstává jemné předivo zázemí, které je z periodika pozorovatelné a které tvoří ideální kontinuální základ pro tuto improvizaci. – Prakticky to znamená živý rozhovor vyvolaný jednotlivými názory, živé zacházení s příspěvky před uveřejněním, jejich přístupnost při dohodnutých příležitostech – neboť k čemu by jinak takové příležitosti byly? Přístupnost, která především prakticky napomáhá k formování lidské komunity okolo takového náhodného média, k narůstající identifikaci zúčastněných ne snad nutně s jednotlivými projevy, ale se smyslem této věci. Pak teprve podobná technická věc nabývá smyslu. Zároveň tyto praktické nástroje soustředěné okolo věci umožňují kontinuitu v zabývání se jednotlivými předpokládanými okruhy, dlouhodobou inspirativnost námětů a příspěvků a možnost nových nečekaných filiací, které ze soustřeďovaných podnětů mohou vyplynout a které jsou nezbytné pro nejvlastnější časopiseckou polohu, tj. komentáře, glosy, recenze, rozhovory.“
1991

„Únosnost periodik jako Vokno a Revolver Revue se podobá únosnosti a úskalí veškerého takového podnikání v posledních dvou letech. Tkví ve dvou věcech: v únavě z přemíry tiskovin a ve všeobecné nechuti vůči připomínání posledního dvacetiletí. Ta první věc se snad vytříbí běžně trhově. Ta druhá je hlubší a spočívá – u těchto periodik zvlášť – v obecné nenávisti k disentu, jež je v poslední době oživována především kolaboranty z osmdesátých let. Odpovídá běžné náladě populistní: urvat co se dá, a na vše zapomenout.“
Duben 1992

„Dostáváme se ke stavu, jehož si můžeme po dvacetileté pauze všimnout v tisku za poslední dva tři roky. Jde o trend, kdy kritika se tváří jako kritika, nese tu šikovněji, tu méně šikovně atributy vnější dovednosti, výzbroje, akribie kritické, ať už ze zdrojů existenciálních, či povětšinou ze zbytků výbavy formální a strukturalistické. Ve skutečnosti však – až na výstřelky (mám na mysli loňskou diskrepanci mezi stanoviskem kritiky a zájmem čtenářů například u textů Zdeny Frýbové; zde šla zatím kritika zpozdile proti trhu) – jde o sublimovanou reklamu, nakojenou z uvedených zdrojů metodických i z vitálního rytmu kritiky konce století i let dvacátých až čtyřicátých. Někde se pomocí nástrojové výbavy strukturální či formální něco pochválí, jinde pohaní, nicméně náš dnešní fin de siècle v kritice má ten ráz, že se převážně simuluje stanovisko skupinové, zájem skupinový, zatímco tu už v možná netušeném podtextu mluví trh. A ten trh se pomocí už tady připomenutých kritických nástrojů stává skutečností nejskutečnější, stává se pravým východiskem pro hodnocení. A nemylme se tím, že to hodnocení může být náhodně kladné i záporné. Vezměme jen úspěchy Kunderovy, abychom stále nezůstávali u šedesátých a devadesátých let jen v Čechách. Oč šlo v šedesátých letech v Čechách a oč při dnešním jeho světoobčanství? Zas a zas a opětovně o to, že základem kriticismu je tu původní – jak by se dnes řeklo – sebeinterpretace autorská; to, co autor o sobě napovídá, v podstatě jen a především to se u nás v šedesátých letech ‚překódovalo‘ do quasikritické interpretace významové či tvarové, tj. významoslovné či tvaroslovné. Šlo tak – a tím říkám cosi jako pointu – o kultivaci záložkového textu.“
Listopad 1992


Jan Lopatka (7. 2. 1940 ve Zdíkově u Vimperka – 9. 7. 1993 v Praze)
[...] Řadu měsíců po listopadu 1989 byl vzhledem k obrovskému zájmu o svobodnou literaturu předchozích dvou desetiletí u nakladatelů, pedagogů, studentů i běžných čtenářů zaměstnáván hektickou činností osvětovou, přednáškovou a konzultační. Na základě schůzky deseti zástupců samizdatových periodik 17. 12. 1989 formuloval Stanovisko zástupců samizdatových časopisů, adresované místopředsedovi tzv. vlády národního porozumění a týkající se „nerovnoprávnosti co do publikačních možností oficiálních a samizdatových periodik, tiskárnami počínaje a distribucí konče. Dosavadní oficiální struktury převážně pouze předstírají ochotu ke spolupráci.“ – Od ledna 1990 byl členem redakčních rad týdeníku Nové knihy, kam přispíval mj. do bodovací rubriky Kritický metr, a „revue pro umění a kritiku“ Paternoster (časopis vycházel v letech 1983–1989 ve Vídni), od dubna 1990 členem výboru (do roku 1991 místopředsedou) obnovené Společnosti F. X. Šaldy a členem výboru Českého literárního fondu, v němž se do jara 1993 podílel na přípravě složité transformace z organizace podřízené ministerstvu kultury (s reziduy sdružení, jež sloužilo ideologickým zájmům) na nezávislý soukromoprávní subjekt Nadace Českého literárního fondu. Dále byl od roku 1991 členem poroty pro udělování Ceny Egona Hostovského, členem redakční rady sborníku-ročenky Literární archiv PNP a redakční rady Sebraných spisů Bohumila Hrabala (začaly vycházet 1991). – V březnu 1990 se účastnil konference o české literatuře a kultuře 1890–1990 v New Yorku, v dubnu vystoupil na prezentaci české a slovenské exilové literatury v Bonnu. V září 1991 obnovil myšlenku skupiny Obratník. Stanovy nového stejnojmenného uskupení (namísto skupiny byl zvolen výraz Klub) hovořily o návaznosti na aktivity druhé poloviny 60. let a o „pracovním sdružování autorů různých uměleckých i naukových oborů ke společné práci, o tvořivém využívání styčných ploch těchto jednotlivých odvětví“, jež se mělo uskutečňovat koncipováním sborníků, pomocí při vydávání knih, přednáškami, diskusemi, koncerty a výstavami. Většinu zakládajících členů tvořili redaktoři a autoři týdeníku Literární noviny. Výbor Klubu zvolil na první tříleté období za předsedu právě Lopatku. V lednu 1992 byl Klub Obratník přijat za kolektivního člena Obce spisovatelů. V březnu 1992 se Obratník podílel na uspořádání sympozia k 100. výročí narození Karla Poláčka v Rychnově nad Kněžnou, jehož byl Lopatka iniciátorem a sestavovatelem odborného programu (sborník z konference vydal Klub Obratník spolu s rychnovskými městskými organizacemi pod Lopatkovým pořadatelstvím ještě téhož roku s titulem Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním). V situaci náhlé institucionální, redaktorské, autorské i čtenářské bezprizornosti řady periodik se samizdatovými či exilovými kořeny v letech 1991–1992 (v roce 1991 zanikly Proměny a Most atd., 1992 přestaly vycházet Paternoster, Svědectví a Západ, Vokno přešlo z čtvrtletního rytmu na půlročenku a zaniklo 1994) se Klub Obratník stal od roku 1992 především vydavatelským zázemím pro čtvrtletník Kritický sborník (jeho polistopadový vydavatel, Lidové noviny, dokázal od roku 1990 publikovat jen pět čísel; do konce roku 1993 se na vydávání KS spolu s Obratníkem podílela též Společnost pro Literární noviny). Z plánů Klubu Obratník na další společné publikace (Česko-bavorský kalendář, sborník Klubu Obratník) nebo na knižní tituly jednotlivých autorů však byly realizovány jen básně Jiřího Černohlávka a prózy Zdeňka Pochopa, vydané v nakladatelství Inverze v roce 1993. S Lopatkovou smrtí ztratil Klub Obratník svého hybatele a posléze zanikl (jako vydavatel Kritického sborníku figuroval do konce roku 1994). – Ve statích po roce 1990 L. opakovaně predikoval složitou budoucí situaci kultury ve svobodné společnosti a současně upozorňoval na konstituující roli redaktora „základním člověkem, jenž věc života knih ve světě tvoří, je redaktor v nejvlastnějším slova smyslu, to je člověk, který má v těle zakódováno, jaké knihy mají vzniknout, jaké se mají stát skutkem a tělem, jaké budou hýbat světem“). Vedle toho průběžně exponoval téma „mravní zrady“ u literátů „zaskočených existencí literárního disentu, kteří se v polovině osmdesátých let domnívali, že jsou v jakési opozici. Tito lidé se ocitli v pozici nezvládnutelné zrady, kterou nemohou integrovat do svého života, do své autopsie. Je to cosi jako nenávist kolaborantů, kteří se domnívali, že jsou lepší než jiní kolaboranti.“ [...]

Připravil Michael Špirit.