Ještě před pár lety se o Ústavu pro studium totalitních režimů referovalo v masmédiích skoro denně, chvílemi to vypadalo, že jde o klíčový úřad v zemi. Pak byl politicky pacifikován, teď po něm většinou neštěkne pes. Je to pozoruhodné a příznačné zároveň, protože při občasném vhledu zvenčí se dnešní „stabilizovaný“ ústav jeví jako vpravdě bizarní instituce.

Následující odstavec slouží jen jako úvod do aktuálního problému. Prezident Zeman navrhl za členku Rady ÚSTR někdejší disidentku, spisovatelku a dnes nepříčetnou aktivistku s extremistickými postoji Lenku Procházkovou. Kandidáta na post radního musí zvolit Senát PČR. Teď už víme, že senátoři Procházkovou odmítli, ale dopředu to úplně jasné nebylo – v nynějších Čechách je ve veřejném společenském a politickém životě představitelná už takřka jakákoli šílenost, při pohledu na panoptikum v parlamentu, na Hradě, v masmédiích a leckde jinde byl důvod k obavám. Letos 21. března proto zaměstnanci ÚSTR, historik Petr Blažek a publicista Mirek Vodrážka, poslali dopis senátorům: vysvětlili v něm, proč by volba Procházkové prohloubila „dlouhodobou krizi“ ÚSTR, konstatovali, že rada už teď zčásti sestává z politických pracovníků/ideologů, což je doložitelné a ověřitelné, a podepsali se jako předsedové dvou odborových organizací. Dopis byl publikován na Bubínku Revolveru (Otevřený dopis Senátu Parlamentu České republiky, 21. 3. 2017), a protože v něm autoři precizně a přesvědčivě shrnuli důvody, proč je Procházková nevolitelná, přispěl, zdá se, k tomu, že ji nepodpořila většina senátorů. Tolik počátek.

Předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová byla nicméně samostatným počínáním Blažka a Vodrážky pohoršena, usoudila, že svými kritickými výroky o radě a ústavu porušili etický kodex zaměstnanců, a vyzvala ředitele a předsedkyni největší odborové organizace (ve „stabilizovaném“ ústavu jsou ty organizace celkem čtyři), aby k dopisu zaujali stanovisko – rozuměj distancovali se od kolegů a zamysleli se nad tím, zda je nelze postihnout. Oslovení přání vyslyšeli, stanovisko zaujali, jejich dopisy jsou zde.

Místo aby byl ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra rád, že se aspoň někdo z „jeho“ lidí ozval proti absurdnímu návrhu hradní příšery, že připravil soubor argumentů pro novináře a senátory a že všechno dobře dopadlo, sdělil 7. dubna 2017 Emilii Benešové toto: mediální zprávy snad mohly „vyvolávat dojem“, že zaměstnanci ústavu „protestují proti postupu prezidenta“. Takový dojem je nesprávný. Ozvali se jen dva potížisté, kteří zastupují akorát sami sebe, nejsou to žádní pořádní odboráři: „Je […] třeba vědět, že v ÚSTR, který čítá kolem 150 zaměstnanců, působí čtyři odborové organizace. Z toho jedna se zaměřuje na práva zaměstnanců, druhá se už delší dobu neozvala a třetí a čtvrtá se věnují politickému aktivismu. Mirek Vodrážka a Petr Blažek jsou předáky posledních dvou a pro vedení ÚSTR zůstává otázkou, zda zastupují i další zaměstnance a jaký je jejich počet. Pan Vodrážka je zároveň více než rok na nemocenské, která mu nebrání v rozličných aktivitách, avšak znemožňuje mu chodit do zaměstnání.“ Lze si představit, že to Hazdra nemá s radou jednoduché, jenomže normální sebevědomý a svobodný ředitel by na mstivou a přihlouplou výzvu Benešové odpověděl jedním neutrálním souvětím. Hazdra se sice vyhnul otázkám postihu, ale místo toho, aby byl přinejmenším zdrženlivý, „demaskoval aktivisty“, denuncoval Vodrážku, a navrch vyhlásil, že jeho vedení vnímá radu „v souladu se zákonem jako nejvyšší orgán ÚSTR a respektuje logiku, podle níž si zaměstnanci nemají vybírat svoje nadřízené. Nehodlá proto návrh prezidenta republiky komentovat.“ Je na tom kromě jiného dobře vidět, proč je český veřejný život dnes tak upadlý: zásady, které je dobré dodržovat v normální demokratické společnosti, přece ředitel ÚSTR nemůže otrocky uplatňovat v situaci politického rozvratu. K čemu dospěje, až šílený proruský prezident nominuje do rady rovnou nějakého předlistopadového komunistického kádra? Bude vyhlašovat a vyžadovat nestrannost?

Ještě servilnější postoj zaujala předsedkyně největší základní odborové organizace ÚSTR Markéta Doležalová, která 3. dubna 2017 o „kverulantech“ píše: „[…] přestože se staví do pozice obhájců odborových zájmů všech zaměstnanců, vyjadřují především své vlastní postoje a sledují své vlastní cíle“. To už pamětníkovi normalizačních časů něco připomíná – a připomínka se ještě rozvine. Samozvanci totiž „opět využili příležitosti, aby při kritice návrhu prezidenta […] zbytečně politizovali situaci kolem ÚSTR“. Je nabíledni, že „zájmům zaměstnanců rozhodně neposloužili“, a proto se od nich odborová organizace „důrazně distancuje“. Doležalová dál píše, že vyjadřování Blažka a Vodrážky na adresu členů Rady ÚSTR je „dlouhodobě nad rámec slušného chování“, aniž by se to ovšem namáhala doložit, a poté požaduje potrestání (!) spolupracovníků, protože „v tomto případě je na místě (sic!) rozhodný postup vedení ÚSTR. Jen tak se utlumí nežádoucí dopady a zamezí se vzniku kauzy žijící ve veřejném prostoru vlastním životem. Negativní signály, které tyto organizace [myšleno Blažkovy a Vodrážkovy vzdoroodbory – pozn. AD] vysílají do veřejné sféry, znehodnocují dobrou pověst naší instituce, kterou se naprostá většina ostatních zaměstnanců ÚSTR snaží svou činností vytvářet.“ Docela by mě zajímalo, jménem kolika zaměstnanců ta osoba mluví (když už se to tolik zkoumá u Blažka a Vodrážky) a kolik lidí z ústavu se od tohohle hnusu aspoň slovně distancovalo – našel jsem jedinou reakci z řad zaměstnanců, od Petra Placáka (https://babylonrevue.cz/pes-baskervillsky-v-ustr-tedy-uzakonena-servilita/).

Korunu všemu pak nasadilo trapné jednání Rady ÚSTR 20. dubna (zvukový záznam zde). Emilie Benešová na něm seznámila přítomné se svým počínáním, přečetla dopisy od Hazdry a Doležalové, načež následovala diskuse, která se svou úrovní blíží nějakému zasedání komunistické buňky dejme tomu na střední škole v osmdesátých letech. Nemám energii záznam přepisovat – kdo chce, ať si ho pustí. Dozví se z něj mimo jiné, že radním počínání Vodrážky a Blažka většinou vadí, avšak každému vadí něco jiného, a že někteří radní postrádají vkus a nejzákladnější orientaci v pracovně-právních otázkách. Ocitujme však alespoň konec záznamu, ať má čtenář základní představu o tom, jak debatuje Rada ÚSTR:

Radní Zdeněk Bárta: „To, co mně na tom neuvěřitelně zlobí, je, jako v podstatě v něčem kolega toho člověka Vodrážky, chartista, mně na tom vadí ten tón, že on se cítí být posvátnou krávou, která si může posuzovat druhé lidi ideologicky, jak přemýšlejí, co říkají, mě to uráží jako chartistu prostě. Jako člověka, který zápasil o, já nevim, o určité hodnoty, a teďko se tady někdo roztahuje, který říká neuvěřitelné hovadiny a vybudoval si prostě v mediálním prostoru, a zřejmě i v tomto ústavu, pozici prostě posvátný krávy. Mně to vadí. Tak.“

Ředitelka Archivu bezpečnostních složek Světlana Ptáčníková: „Jestli mohu, já bych odpověděla příslovím, nerozčilujte se, pes štěká, ale karavana jede dál.“ Smích.

Radní Zdeněk Bárta: „Ale kdo se na to má koukat?“

Radní Lukáš Jelínek: „Já to beru tak, že členové rady jsou svým způsobem veřejní činitelé, a veřejní činitelé by měli být schopni snášet větší díl kritiky než řekněme běžní lidé, kteří nejsou veřejnými činiteli […]. Stejně tak já vlastně jsem příznivcem toho extenzivního výkladu práva nebo poslání odborů, protože nebýt odborů, tak generální stávky, dejme tomu v 89. roce, která se netýkala jen čistě zaměstnaneckých práv, tak bychom nebyli tam, kde jsme […].“ Brblání.

Radní Lukáš Jelínek: „Já vím, nechci srovnávat nás jako radu s Miroslavem Štěpánem… Ale myslím si, že největší problém na tom je to, že vzniká ve veřejnosti dojem, že tady nějaká jedna organizace, ať už zastupuje dva, nebo deset lidí, hovoří za zaměstnance ústavu a neví se v tom veřejném prostoru, kolik je tady skutečně odborových organizací a s jakým rozložením sil. To je vlastně jediná věc, která mě na tom mrzí, protože potom dochází k těm mediálním zkreslením, a byl bych rád, kdybychom to dokázali nějak uvést na pravou míru […]. Aby se potom v médiích neobjevovalo... ještě dneska ráno to tam běželo, že lidé z ÚSTRu protestovali proti paní Procházkové, a já si myslím, že to lidem z ÚSTRu bylo srdečně úplně jedno.“

Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra: „Já si nemyslím, že lidem v ústavu bylo jedno, jak dopadne volba do rady, to sledovali všichni, ale naprostá většina z nich respektovala to, že není možný se k tomu vyjadřovat nějakým způsobem. Že vlastně je nějaká... že jsou různé stupně reakce a různé jakoby příslušnosti k tomu, na co člověk reagovat má a nemá, a případně jak. A určitá bezuzdnost v tom reagování, jakou provozují zejména pan Blažek a pan Vodrážka, že je vlastně něco, co nepatří do statusu zaměstnance ÚSTRu.“

Předsedkyně rady Emilie Benešová: „Takže je vidět, že většina zaměstnanců ústavu jsou slušní lidé.“

Zdeněk Hazdra: „Ano.“

Celá situace je humorná i strašidelná v tom, že placení radní jsou veřejní činitelé a podléhají normální veřejné kontrole. A tato Rada ÚSTR, která má mít v péči spoustu různých důležitých věcí, věnuje polovinu (!) svého čtvrtého letošního zasedání debatě na téma „dva zaměstnanci ústavu se projevili jako svobodní lidé, a když už je nelze vyhodit, měl by být nalezen způsob, jak se od nich co nejrozhodněji distancovat a jak jim pro příště nasadit náhubek“. Hazdra se ve svém citovaném dopise ohrazuje proti „zavádějícím sdělením zmíněných odborových předáků, z nichž má plynout zdání, že ÚSTR je v úpadku či v neklidné situaci. O rozvoji ústavu svědčí jak nárůst publikační činnosti, tak zvětšující se počet historiků (za poslední roky téměř o 50 procent!), pozitivní odezvy vzdělávacích programů, nově získané granty ve vědecké oblasti i rostoucí respekt vůči ústavu v odborných kruzích.“ Vůbec mu zřejmě nedochází, že krizi ústavu nejnověji dokonale předvedly právě reakce na Blažka a Vodrážku, jež byly tématem tohoto Bubínku.