Před devíti lety vysílala Česká televize dokumentární cyklus Fenomén Underground. Na Aktuálně.cz o tom v září 2014 psal Marek Čech, který soudil, že „undergroundová kultura stále žije a (…) dokonce prožívá zlaté časy renesance“. Seriál, jehož „duchovním otcem“ byl František Stárek neboli Čuňas, to prý neměl lehké, protože staré vedení ČT jeho vzniku nepřálo – jak dle citovaného článku tehdy prohlásil na festivalu v Trutnově jeden z režisérů Břetislav Rychlík, „za bývalého generálního ředitele České televize a předlistopadového vedoucího redaktora táborského týdeníku Palcát, vydávaného Okresním výborem KSČ, Jiřího Janečka, byla realizace tohoto projektu nemožná“. Vše se však v dobré obrátilo (pomineme-li výslednou kvalitu cyklu, která není předmětem tohoto textu): bývalý komunista Janeček zmizel v propadlišti dějin, seriál dostal „zelenou“ a autorka závěrečného dílu Pokus o Woodstock Jana Chytilová se mohla ohlédnout za „historií i současností nejstaršího open air festivalu v Čechách, který se hrdě hlásí ke svým undergroundovým kořenům. Řeč je o trutnovském festivalu, kde tvůrci (…) cyklus představovali (…) lidem, kteří (…) dávají najevo, že myšlenky a hodnoty undergroundu jsou jim stále blízké.“

Přeskočíme-li do léta 2023, můžeme nahlédnout, jak snaha o realizaci myšlenek a hodnot undergroundu na trutnovských hudebních slavnostech aktuálně vypadá. V mnoha masmédiích stojí, že festival navštívil 18. srpna prezident, někdejší důstojník ČSLA, předseda ZO KSČ a adept protizápadního rozvědčictví Petr Pavel. Pozoruhodné je, že tak učinil pár dní poté, co se jeho nominant na post Ústavního soudce dr. Robert Fremr vzdal kandidatury, neboť vešlo v obecnější známost, že se před listopadem 1989 jako předseda senátu podílel na vykonstruovaném procesu, který měl hned několik obětí (případ „Olšanské hřbitovy“, na Bubínku Revolveru o tom viz zde, dále vyšlo najevo, že odsoudil 172 lidí za nedovolené opuštění republiky, a k tomu dle serveru Echo24.cz poslal roku 1985 do vězení skladového dělníka za „hanobení republiky a jejího představitele“. Dodejme, že podstatné informace o Fremrově minulosti byly veřejně dostupné už poměrně dlouho, přesto ho Petr Pavel jako ústavního soudce navrhl. Když o Fremrovi hlasoval Senát, bylo toho známo ještě víc, prezident však svého kandidáta dál podporoval. Teprve po zveřejnění informace, že Fremr soudil emigranty jak na běžícím pásu, jeho jmenování „pozastavil“, nicméně neodpustil si hloupé řeči: „V době, o které se bavíme, tady byl nějaký právní řád, podle tohoto právního řádu opuštění republiky bylo trestným činem a ten byl posuzován naprosto shodně všemi soudci, kteří tady soudili trestní právo. Myslím, že bychom to měli vidět v tomto kontextu.“

Ve zprávě ČTK z 18. 8. na Aktuálně.cz čteme, že prezidenta „přivítali (…) zakladatel festivalu Martin Věchet a bývalý disident František Stárek řečený Čuňas“, který sdělil z pódia publiku v „nabitém takzvaném undergroundovém stanu“: „Vítáme prezidenta republiky Petra Pavla. Už léta s námi nebyl žádný prezident. Ať žije prezident Petr Pavel. Děkujeme za jeho účast.“ Zpráva připomíná, že na festival (letos věnovaný památce Petrušky Šustrové a Dany Němcové) jezdíval Václav Havel, jehož pořadatelé „stále považují za svého ‚náčelníka‘“. Dál konstatuje, že publikum přivítalo hlavu státu potleskem a cituje pana Věcheta: „Návštěva (…) byla naplánovaná po vzájemné dohodě, vážím si jí. Nejsem volič pana prezidenta, ale určitě nebudeme dělat to, co dělali komunisté za minulého režimu, hudba by měla sjednocovat. V současnosti jsem rád, že máme na Hradě konečně moderního a prozápadního prezidenta.“

Babišův iDNES.cz popisuje festivalovou taškařici o něco podrobněji. Citovat tento zdroj je sice podobně riskantní jako důvěřovat Parlamentním listům, avšak zdá se, že připojená fotogalerie popis turbulentního vývoje undergroundové „renesance“ ve festivalovém pojetí vcelku potvrzuje (nenechte si ji ujít). Uvítací delegace Stárek-Věchet prý „podupávala u bran hodinu a půl“. Dočkala se „krátce po 21. hodině, kdy u areálu přibrzdila dvě černá SUV a krokem se sunula za kráčejícím Věchetem a jeho anglickým setrem na vodítku do zákulisí“. Uvítací řeč si dle iDNES.cz připravil Stárek: „V roce 1987 jsme založili tradici a po 90. roce jsme viděli, že to půjde. Tedy až na minulé dva prezidenty. Jeden tu nebyl a toho druhého jsme nechtěli. Vy jste první po Havlovi.“

Následovala přátelská legrace, to aby v duchu známé undergroundové devízy nezmizela radost. Věchet totiž „mezitím rozmotával šňůrky malé pozornosti, kterou si pro prezidenta připravil. ‚(…) A podívejte, co je tu napsáno: náčelník,‘ podal mu nejprve festivalový pásek.“ Po této náhradě bývalého náčelníka Havla za nového náčelníka Pavla obdržel „generál“ darem ještě jakousi xerokopii modré knížky, kterou si zavěsil na krk. Není jisté, co mělo to gesto znamenat, já mu porozuměl tak, že pan Věchet hlavu státu jaksi symbolicky zpětně osvobodil od služby v komunistické armádě: co jsme si, to jsme si, teď bude sjednocení v hudbě a pivu. Ve shodě s ČTK píše také iDNES.cz, že festivalové publikum přijalo prezidenta vřele: dočkal se sice i „výkřiků FUJ od několika ‚androšů‘, kteří mu nejspíš nemohou zapomenout členství v KSČ“, nicméně škarohlídi zůstali v menšině, větší zbytek prý projevil spokojenost, leckdo se s prezidentem fotografoval.

Co si s tímhle vším počít? Řeklo by se, že citáty jsou natolik výmluvné, že nepotřebují komentář, ale protože žijeme ve zhlouplých Čechách, neodpustím si pár poznámek. Je otázka k hlubší diskusi, čím je underground po listopadu 1989, nicméně vždycky představoval neformální společenství, které si dnes jistě nelze například ztotožnit s jedním hudebním festivalem. Současně platí, že František Stárek je jeho asi nejviditelnější žijící současnou veřejnou tváří. I s ohledem na mnohé Stárkovy počiny z posledních řekněme patnácti let se dá říct, že underground v jeho pojetí žije z velké části z minulosti, z opečovávání vlastního příběhu, z opakovaného a postupně rozvíjeného heroického vyprávění. Na tom není a priori nic špatného (všichni stárneme a do značné míry zůstáváme závislí na někdejších podstatných prožitcích), jen člověk přirozeně očekává, že protagonisté legendy s ní zůstanou v souladu. Pokud z ní vykročí tak křiklavě, jako se to stalo například v Trutnově, stávají se směšnými.

Ke klíčovým rysům undergroundu patřila nezávislost na establishmentu i na převládajících dobových konvencích za cenu osobních potíží – v naprostém nesouladu s tím je napjaté očekávání, zda establishment konečně poctí undergroundovou akci návštěvou („už léta s námi nebyl žádný prezident“), stejně jako doprovázení „černých SUV“ a nepokryté patolízalství. K undergroundu patří solidarita s přáteli a pronásledovanými: kolik lidí z undergroundu skončilo v nuceném exilu? Kolik jich podle tehdy platných zákonů odsoudili za nedovolené opuštění republiky podobní kariérní ničemové, jako byl prezidentův favorit? K undergroundu v totalitním státě patřil také oprávněný odpor proti vojenské službě v bolševické armádě, nota bene podřízené sovětské okupační moci: takže s ním je v očividném nesouladu zpětné kýčovité udílení odpustků tak nějak za všechny v podobě kopie modré knížky (o tom, co znamenala, tu psal nedávno Viktor Karlík), předané člověku, který své armádní a režimní angažmá považuje za „chybu“, ale jinak se jeho sebereflexe projevuje především soustavným relativizováním.

Potíž samozřejmě není v tom, že prezident přijel na festival (může si jezdit, kam chce), dokonce ani v tom, že ho někdo přivítal (to je obyčejná slušnost): potíž je v neschopnosti vítačů v čele se Stárkem a Věchetem chovat se vkusně, inteligentně, zdrženlivě, přiměřeně situaci. Zdá se mi, že událost lze nakonec postihnout jako úspěšný souběh dvojího public relations: festival TrutnOFF je (přes všechny odkazy k protikomunistické minulosti a k Indiánům) především komerční podnik, takže návštěva oblíbeného prezidenta se pořadatelům hodí, protože když můžete ukázat, že na vaší akci byla spokojená hlava státu, zvyšuje vám to při různých příležitostech kredit. Petr Pavel je zase šikovný politik s dobrými poradci, umí si získávat přízeň lidu (bude ji ještě potřebovat), nikoli zanedbatelná část jeho úřadování sestává z promyšlených návštěv veřejných akcí, tu sportovního klání, jindy dětí na táboře atd. Když se pár dní po kauze Fremr zjeví na „festivalu s undergroundovými kořeny“, pak ví, proč to dělá a že se mu to u určité části veřejnosti vyplatí: byla z toho hromada příspěvků v masmédiích se spoustou fotografií, v každém druhém se psalo o disidentech a o Václavu Havlovi, ukazovalo se tím, že nějaké „minulostní potíže“ tu sice mohou být, ale v zásadě se z nich nestřílí. Zbývá z toho pocit mírného smutku: František Stárek vykonal spoustu dobré práce, počínal si obětavě a za komunismu taky statečně, je dost důvodů, proč si ho vážit – má tohle napomáhání „kultuře prospěchu a zapomnění“ zapotřebí?