Koncem ledna pobodali v Praze dva muži jedenačtyřicetiletého muslima a přibližně o týden později, v den protiuprchlických demonstrací v Praze, napadla skupina asi dvaceti zakuklenců sociální centrum Klinika. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery na to 6. února zareagoval komentářem Nože a plameny, v němž mj. napsal: „Přišel čas, aby zazněl jasný hlas: A dost. A to zejména od těch, kdo mluví o cílené okupaci Evropy ze strany uprchlíků, protože tím vzbuzují dojem, že jsme uprostřed nějaké války. Češi se nemusí bát cizinců, ale Čechů, kteří bodají nožem a zapalují domy. Pokud se to nezastaví dnes, můžeme tu mít vážné nepokoje, které skončí tragicky. Hlas odporu musí zaznít zejména z tábora, který má sice obavy z příchodu uprchlíků, ale nechce ani vládu násilí. Je to i v jejich zájmu, což nám dokládá naše historie.“
Taberyho komentář připomínám jako příklad, je to jedno z mnoha prohlášení podobného druhu: dobře míněných, ušlechtile vyznívajících, u jisté části publika populárních a vděčně přijímaných – a zároveň naivních a chaotických. Předesílám, že úplně chápu znechucení, které se člověka zmocní, když poslouchá nenávistné a buranské výlevy „obránců evropských hodnot“, po nichž následuje útok dlažebními kostkami. Taky mi ale připadá, že z toho znechucení by měly vyplynout i racionální a konzistentní reakce, a ty emotivní a nekonzistentní, které už byly publikovány, by se alespoň měly zpětně rozebrat s chladnou hlavou.
Kdo má vlastně říkat „dost“? Z Taberyho textu plyne, že „zejména“ ti, „kdo mluví o cílené okupaci Evropy ze strany uprchlíků“, a současně „zejména“ příslušníci „tábora, který má sice obavy z příchodu uprchlíků, ale nechce ani vládu násilí“. Nedává to smysl, protože ty skupiny nejsou totožné. Předpokládáme-li, že Tabery vyzýval k jasnému zvolání „a dost“ nějaké veřejně činné, viditelné postavy, tedy především politiky a aktivisty, pak do první skupiny nejspíš patří vyhranění a poněkud bizarní xenofobové (Konvička, Bartoš atd.) v čele s cynickým prezidentem a těm jsou podobné žádosti k smíchu. Přesněji řečeno, někteří z nich násilí povšechně odsoudili s doprovodným okecáváním (Zemanův mluvčí Ovčáček), jiní tak učinili bez kličkování v rázně znějících prohlášeních, poněvadž to nic nestojí a nic závazného z toho nevyplývá. Odpudivý Konvičkův Blok proti Islámu tak na své FB stránce ihned po útoku na Kliniku vzkázal příznivcům: „TAKHLE NE! Odmítáme násilí a odsuzujeme veškeré podobné akce. Naše demonstrace byla v poklidu a takový musí být i další vývoj.“ Tím se formální korektnosti učinilo zadost a Konvička a „jeho lidé“ si dál počínají stejně, jako si počínali předtím.
Do druhé Taberym zmíněné skupiny se pak vedle vyčůraných populistů, jako je v první řadě Andrej Babiš (plus podstatná část opoziční ODS a dalších stran), vejdou i tisíce normálních lidí, kteří se ničeho špatného nedopouštějí, jen dlouhé měsíce se znepokojením sledují, co se děje v Evropě, mají legitimní obavy z fanatického islámu a strach (ovšemže přepjatý) z přílivu cizinců. Proč by zrovna oni měli mít speciální povinnost deklarovat nenásilí, jako by se pohybovali na hraně extrému? Co se populistů týká, dopadlo to i v téhle „kategorii“ stejně jako s Konvičkou, totiž tak, že např. Babišovo hnutí ANO vydalo k útoku na Kliniku odsuzující stanovisko: „Je neslučitelné s principy demokratické a slušné společnosti, aby jedna skupina kvůli odlišnosti názorů napadala a ohrožovala skupinu jinou. Je to nepochopitelné a ostudné chování. Kdokoliv, kdo názorové rozpory řeší útokem na zdraví a majetek našich spoluobčanů, musí být podle zákona dopaden a potrestán.“ Lze snad věřit, že se tímto obecným prohlášením Babišovo chování změní, tj. že se přestane „vozit“ na protiuprchlické vlně?
Protesty proti násilí a deklarace nesouhlasu s násilím vzešly v posledních týdnech z nejrůznějších prostředí, občas v podobě pozoruhodného kýče – mám na mysli především videoklipy DAMU a přátel DAMU. A vzhledem k tomu, že nesouhlas s násilím vyslovují nějakou formou skoro všichni, podařilo se nakonec vytvořit iluzi národní shody v kritické situaci: podívejte, když jde o něco opravdu zásadního, tj. když na demokracii útočí extremisté, dovedou se Češi vzchopit a jednotně vystoupit.
Potíž je v tom, že násilný extremismus je spíše zástupný problém, který nepředstavuje ani zdaleka to nejhorší, co nás dnes ohrožuje. Vzhledem k míře hysterie, cloumající nemalou částí společnosti, lze počet vážných xenofobně a rasově motivovaných útoků naopak označit za poměrně nízký (tím nesnižuju kriminální závažnost těch případů), počty lidí na protiuprchlických demonstracích nejsou zrovna ohromující, taky je známá věc, že pár tisíc sprostých křiklounů dovede s pomocí masmédií vyvolat panikářskou představu, že druhý den bude hlavní město v plamenech. Češi sice dlouhodobě projevují nechuť až nenávist vůči kdekomu (Romové si teď na chvíli mohou oddychnout, jako objekt nepřízně se po dlouhé době dostali do druhé řady), ale současně v posledních desetiletích nikdy masově nepodporovali násilný extremismus, nebo dokonce neonacismus. Politické strany propojené s tzv. pravicovými extremisty ve volbách vždycky propadly.
Tabery píše, že „Češi se nemusí bát cizinců, ale Čechů, kteří bodají nožem a zapalují domy“. Problém je v tom, že takto formulované tvrzení je současně přehnané a neúplné, vyhýbá se podstatě. Češi se zatím nemusejí nijak zvlášť obávat cizinců ani násilných domácích extremistů, zato by se měli obávat svých volených zástupců a selhávajících elit. Česká potíž s uprchlickou krizí totiž ve skutečnosti tkví v naprostém kolapsu politiky, která má ve fungujícím demokratickém státě snižovat společenské napětí, kdežto u nás jej soustavně posiluje, protože z něj žije. Vyhrocenost uprchlické debaty nelze zmírnit, protože tu není relevantní politická postava ani politická strana, která by o to zodpovědně usilovala. Hlavou státu byl zvolen darebák, podporující ruské a čínské zájmy, jemuž rozbouřená, přestrašená a nesoudná společnost naprosto vyhovuje, obratně tyto nálady stupňuje, využívá je k posilování své pozice a taky ku prospěchu svých zahraničních přátel, jimž zase přijde vhod rozhádaná Evropa. Nejvlivnější postavou vlády je populistický oligarcha a mediální magnát, jehož jediným zájmem je vlastní prospěch a který jinou než populistickou politiku dělat neumí a nechce. Ti dva muži se spojují a sbližují, s uprchlickou krizí „pracují“ naprosto stejně jako předtím s protikorupční hysterií, s nenávistí k Němcům, s panikou kolem Norska, které „krade české děti“, vyberte si dle libosti. Slabý premiér jim nemůže dlouhodobě čelit, nemá k tomu nástroje, jednotně za ním nestojí ani jeho vlastní strana. Parlament je ochromený, opozice slabá a neschopná, mediální svoboda omezená.
Co z toho plyne? Pokud má být cílem našeho snažení zmírnění hysterie a napětí a do budoucna i faktická účinná pomoc uprchlíkům, pak je třeba si uvědomit, že toho lze dosáhnout jedině postupnou nápravou poměrů, změnou politické representace, a nikoli planým oslovováním té stávající. Jako by si tuzemští novináři, politologové a vůbec lidé veřejně činní pořád nedokázali nebo nechtěli připustit, že česká demokracie se dvacetiletým vývojem dostala na pokraj katastrofy a že místní podoba protiuprchlické hysterie nepředstavuje nějaký zvláštní jev a klíčový problém, nýbrž jeden ze symptomů celkového úpadku politických poměrů. Jinými slovy: kdo to myslí vážně s demokracií, měl by začít vážně hodnotit, co udělal v minulosti špatně, zkoumat, jakým hloupostem a nereálným slibům uvěřil, měl by opustit luxus ideologií a starých nenávistí, a především by si měl zakázat iluze, že se to s Babišem, Zemanem atd. dá tak nějak kulišácky „skoulet“.
Erik Tabery v závěru svého textu připomíná novináře Karla Horkého, mj. vydavatele časopisu Fronta, který za první republiky kritizoval Masaryka, Peroutku a Čapka, ale když se po Mnichovu rozvinul druhorepublikový protidemokratický hnus, odmítl se k němu připojit a napsal: „Abych však mluvil docela jasně a to právě za tento list, jehož téměř již deset let ročníků je snad více než dostatečným svědectvím našeho politického zápasu proti Hradu a proti tak zvané levici: jsou věci, do kterých nepůjdeme ani jako bývalá krajní pravice. Jsou zjevy – a zdá se, bohužel, že jich přibývá – s nimiž se neztotožňujeme a musíme je odmítnout, přesto, že dnes možná je to stanovisko velmi nevděčné a nepopulární.“ To je napsané naprosto přesně, jen je třeba ten citát použít v jiných souvislostech, než jsou extremistické excesy v době uprchlické krize. Výzvy „Ne, násilí“ nejsou ani nevděčné ani nepopulární – tuhle definici by naplňovala spíš důsledná kritika upevňujícího se babišovsko-zemanovského impéria a těch, kteří ho pomáhali a pomáhají stavět.