V úterý 22. června oznámil internetový Deník Referendum, že „literáti Jirous, Kořán, Brikcius a Daníček, odsouzení v roce 1973 za výtržnictví, se dočkali satisfakce“. Nejvyšší soud totiž po osmatřiceti letech zrušil normalizační rozsudek, s tím, že byl „nepřiměřený okolnostem“. Termíny satisfakce a zadostiučinění se objevovaly i v jiných médiích a Eugen Brikcius dokonce v televizi v reakci na výrok soudu řekl: „Jsem rád, ale beru to jako samozřejmost. Jde v podstatě o svědomí národa a vyrovnání se s minulostí.“

Tipnul bych si, že pan Brikcius v tu chvíli netušil, o čem mluví, neboť u soudu nebyl (stejně jako tři další výtržníci). Což ho omlouvá, protože rozhodnutí NS je ve skutečnosti skandální – a pokud někomu přineslo satisfakci, tak leda předlistopadovým „pracovníkům v justici“.

Známou událost z roku 1973 popisuje Ivan Jirous například v rozhovoru s Janem Pelcem (Magorův zápisník, TORST, s. 562 ad.) – a zde ji stačí heslovitě shrnout: přátelé se opili, byli veselí a v hospodě na ně jakýsi agresivní idiot začal hulákat, že jsou špinaví vlasatci. Odvětili mu logicky, že on je zase holohlavý bolševik a zazpívali píseň s motivem „…zahnat Rusy, vrahy“. Nato se ukázalo, že plešatec je kapitán StB ve výslužbě s patřičnými styky. Následovalo zatčení, vazba, odsouzení za výtržnictví plus hanobení rasy, národa a přesvědčení a nakonec kriminál.

Automaty w kasynie to jedna z najpopularniejszych form rozrywki dla graczy. Wciągające gry, kolorowe efekty i możliwość wygrania atrakcyjnych nagród przyciągają wielu. Kasyna często oferują bonusy, które zwiększają szanse na wygraną. Dzięki różnorodnym automatom i korzystnym bonusom na Bizzo Kasyno każdy może znaleźć coś dla siebie, ciesząc się emocjonującą zabawą. Dodatkowo, niektóre kasyna organizują turnieje na automatach, gdzie można wygrać jeszcze większe nagrody. To idealne miejsce dla miłośników gier i bonusów.
Předseda senátu NS František Hrabec teď rozsudky zrušil a zprostil čtveřici viny, avšak nikoli se zdůvodněním, že proces z roku 1973 byl od samého počátku protiprávní ničemnost (a že Brikcius, Daníček, Jirous a Kořán byli odsouzeni za nežádoucí svobodný projev). Soudce prostě konstatoval, že tresty měly být nižší (podmíněné) a že měl soud některé apekty případu pozorněji prozkoumat. Současně ujistil veřejnost: „formální znaky trestného činu výtržnictví tam skutečně naplněny byly, protože nelze připustit porušování veřejného klidu a pořádku obdobnými nepřístojnostmi“. Korunu té argumentaci nasadila soudní mluvčí, když vysvětlovala zproštění viny: „společenská nebezpečnost skutků, které všichni čtyři spáchali, je vzhledem k odstupu 38 let nepatrná“.

Je to taková nepřekvapivá shoda: ve stejné době, kdy soudkyně pražského Městského soudu Lobotková neuzná Nepraktovy normalizační karikatury vlasatců za citovaný dobový dokument o pronásledování mániček, posvětí soudce Nejvyššího soudu Hrabec počínání bolševických fízlů a justice, a to zrovna v případu, který začal tím, že estébák nadával vlasatcům… V Čechách, zdá se, existují „paralelní světy“ – jeden v Praze blbne kolem růžového tanku a slaví dvacet let svobody od Rusů, druhý zatím vynáší rozsudky a ví své.