V úterý 22. června oznámil internetový Deník Referendum, že „literáti Jirous, Kořán, Brikcius a Daníček, odsouzení v roce 1973 za výtržnictví, se dočkali satisfakce“. Nejvyšší soud totiž po osmatřiceti letech zrušil normalizační rozsudek, s tím, že byl „nepřiměřený okolnostem“. Termíny satisfakce a zadostiučinění se objevovaly i v jiných médiích a Eugen Brikcius dokonce v televizi v reakci na výrok soudu řekl: „Jsem rád, ale beru to jako samozřejmost. Jde v podstatě o svědomí národa a vyrovnání se s minulostí.“

Tipnul bych si, že pan Brikcius v tu chvíli netušil, o čem mluví, neboť u soudu nebyl (stejně jako tři další výtržníci). Což ho omlouvá, protože rozhodnutí NS je ve skutečnosti skandální – a pokud někomu přineslo satisfakci, tak leda předlistopadovým „pracovníkům v justici“.

Známou událost z roku 1973 popisuje Ivan Jirous například v rozhovoru s Janem Pelcem (Magorův zápisník, TORST, s. 562 ad.) – a zde ji stačí heslovitě shrnout: přátelé se opili, byli veselí a v hospodě na ně jakýsi agresivní idiot začal hulákat, že jsou špinaví vlasatci. Odvětili mu logicky, že on je zase holohlavý bolševik a zazpívali píseň s motivem „…zahnat Rusy, vrahy“. Nato se ukázalo, že plešatec je kapitán StB ve výslužbě s patřičnými styky. Následovalo zatčení, vazba, odsouzení za výtržnictví plus hanobení rasy, národa a přesvědčení a nakonec kriminál.

Předseda senátu NS František Hrabec teď rozsudky zrušil a zprostil čtveřici viny, avšak nikoli se zdůvodněním, že proces z roku 1973 byl od samého počátku protiprávní ničemnost (a že Brikcius, Daníček, Jirous a Kořán byli odsouzeni za nežádoucí svobodný projev). Soudce prostě konstatoval, že tresty měly být nižší (podmíněné) a že měl soud některé apekty případu pozorněji prozkoumat. Současně ujistil veřejnost: „formální znaky trestného činu výtržnictví tam skutečně naplněny byly, protože nelze připustit porušování veřejného klidu a pořádku obdobnými nepřístojnostmi“. Korunu té argumentaci nasadila soudní mluvčí, když vysvětlovala zproštění viny: „společenská nebezpečnost skutků, které všichni čtyři spáchali, je vzhledem k odstupu 38 let nepatrná“.

Je to taková nepřekvapivá shoda: ve stejné době, kdy soudkyně pražského Městského soudu Lobotková neuzná Nepraktovy normalizační karikatury vlasatců za citovaný dobový dokument o pronásledování mániček, posvětí soudce Nejvyššího soudu Hrabec počínání bolševických fízlů a justice, a to zrovna v případu, který začal tím, že estébák nadával vlasatcům… V Čechách, zdá se, existují „paralelní světy“ – jeden v Praze blbne kolem růžového tanku a slaví dvacet let svobody od Rusů, druhý zatím vynáší rozsudky a ví své.