Prezident Petr Pavel na počátku června navrhl, aby se ústavním soudcem stal specialista na trestní právo JUDr. Robert Fremr, který po pádu komunismu udělal výraznou kariéru, mimo jiné jako člen Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a místopředseda Mezinárodního trestního soudu, nyní je místopředsedou pražského Vrchního soudu. Poté co byla nominace zveřejněna, začali někteří novináři spekulovat, že pokud dr. Fremra podpoří horní parlamentní komora, mohl by dokonce stanout v čele Ústavního soudu. Čtenář, který běžným způsobem sleduje politické dění, tohle nejspíš ví, protože o tom referovala snad všechna masmédia, většinou prostřednictvím převzaté zprávy z ČTK, obsahující výčet kandidátových profesních úspěchů.
Zhruba v posledních dvou týdnech se mohl takový čtenář rovněž dozvědět, že kandidát je zatížen jakýmsi problémem z minulosti. Ten problém spočívá v tom, že před pádem komunismu figuroval dosti neblaze v procesu, který vykonstruovala Státní bezpečnost. Píšu, že čtenář se to mohl dozvědět, protože k tomu už musel narazit na sociálních sítích a menších webech na správné informace – čeští masmediální profesionálové z většiny větších redakcí včetně těch veřejnoprávních tu totiž svým čtenářům žádný servis neposkytli, naopak na celé čáře selhali a předlistopadové záležitosti dr. Fremra ignorovali. Kdyby nebylo někdejšího disidenta Petra Pazdery Payna, jeho článků (především v deníku Forum24.cz, viz například zde a zde, a v časopise ceska-justice.cz) a jeho dalšího úsilí (zde), byla by nejspíš minulost dr. Fremra dokonale vymlčena.
Selhání novinářů a médií se v tomto případě projevilo i tím, že senátoři z ústavně-právního výboru doporučili 11. července kandidáta ke schválení, a to pěti hlasy ze sedmi: přinejmenším se nemuseli bát nepříjemných otázek „hlídacích psů demokracie“. Nemyslím, že by to bylo nedopatření, spíš je to příznak jevu, který kdysi Emanuel Mandler označil termínem „národní tisková konvence“ – od poslední prezidentské volby se u nás považuje za ještě méně vhodné psát a diskutovat o komunistické minulosti veřejně činných lidí, než tomu bylo dřív, je tu jakási tichá dohoda, vyrůstající z převažující nekritické podpory někdejšího adepta armádního rozvědčictví a předsedy ZO KSČ Petra Pavla a z poněkud trapného a hysterického okřikování „opožděných antikomunistů“ (rozuměj lidí, kteří v minulosti P. Pavla a jeho přístupu k ní viděli problém). Ještě se k tomu vrátím.
Od aktivit Petra Pazdery Payna se zřejmě odvíjejí další nečetné texty z posledních dnů věnované „případu Fremr“: především článek Jana Urbana na serveru Hlídací pes (Urban prostudoval obsáhlé archivní spisy, viz zde) a dopis Johna Boka prezidentovi (zde). Z toho všeho si lze udělat dobrou představu o problému (další drobnější příspěvky k tématu uvádím v poznámce za článkem), zde tedy pro čtenáře Bubínku Revolveru pouze nezbytné, nikoli vyčerpávající shrnutí:
V létě 1988 soudil Robert Fremr jako předseda senátu Městského soudu v Praze tzv. případ Olšanské hřbitovy (nebo také „pomníčky krasnoarmějců“). Proces vykonstruovala StB, kampaňovitě o něm referovalo Rudé právo a tři mladí lidé v něm dostali vysoké tresty za údajné „záškodnictví“ a další trestné činy. Dva dospívající kluci, osmnáctiletý Antonín Mundok a sedmnáctiletý Petr Havelka, se zřejmě dopustili nebo častěji dopouštěli vandalství, v květnu 1987 se opili, pokáceli na Olšanech pomníčky padlých sovětských a bulharských vojáků, prováděli asi i jiné věci, kupříkladu shodili víko od kanálu z nuselského mostu a dávali betonový pražec na železniční koleje. Vyšetřovala je Veřejná bezpečnost, od níž však případ po měsíci převzala politická policie, která zatkla třetího mladíka, devatenáctiletého Alexandra Ereta, a rozhodla se vytvořit organizovanou skupinu fašizujících záškodníků. Eret na Olšanech ani u jiných činů – a to je třeba zdůraznit – vůbec nebyl, podle všeho nic trestného neprovedl, jeho hlavní provinění mělo spočívat v údajném „ideovém vedení“ smyšlené skupiny a v „propagaci fašismu“ – k takové roli se StB hodil, neboť psal „nevhodné“ literární texty, měl protitotalitní a protiruské (protiokupační) smýšlení, jeho otec byl německé národnosti a od konce sedmdesátých let žil v Rakousku. Estébáci, jak bylo v podobných případech obvyklé, vršili obvinění z dalších a dalších údajných zločinů a s Eretem podle všeho zacházeli děsivě – týrali ho ve vazbě, kde na něj nasadili konfidenty a manipulátory, přivedli ho k psychickému zhroucení, po němž se přiznával k věcem, které nespáchal, také se pokusil o sebevraždu.
Následuje ukázka z Eretova textu, který vyšel v červnu 1990 v Respektu (už tehdy péčí P. P. Payna, Eret byl ještě v kriminále) a lze jej dodnes bez obtíží najít na internetu: „… v cele jsem byl fackován proto, že údajně lžu a neposlouchám rad svých dobrodinců (…). Ve snaze zdeptat člověka, aby byl fyzicky i duševně na dně, tvrdili ‚dobrodinci‘, že jsem pořád špinavý a musel jsem tedy několikrát denně sedět pod proudem ledové vody. Strašili mě, že nejsem tělesně zdatný, a tudíž budu hned po příjezdu z vazby do NVÚ zcela jistě ubit spoluodsouzenými, a snad proto jsem musel denně cvičit (…), až do úplného vyčerpání. Soustavné šikanování a ponižování postupně přerůstalo až k testování bolestivých zápasnických hmatů na mém těle, které někdy vedlo až do sexuálně nechutných konců. Tohle většinou nastávalo, když jsem nejevil ochotu líčit své trestní záležitosti. Pokud jsem po naléhání opět vyprávěl o průběhu vyšetřování, byly mi poskytnuty chvíle klidu. Ve snaze vyhnout se dalšímu týrání jsem zvolil únikovou cestu, která se později ukázala špatná. Začal jsem si vymýšlet zločiny, které jsem měl spáchat, ale ve skutečnosti se nikdy nestaly. Za každé takové sebeudání jsem měl na čas pokoj. Barvitě jsem popisoval především pikantní násilné a sexuální delikty a pyromanské požáry. (…) Informátoři mi brzy navrhli určitý obchod s mou duší. Řekli mi, abych tyto zrůdné činy a k nim další, jež mám nepochybně na svědomí, uvedl přímo do protokolů. Tím zaručeně přesvědčím StB o těžké duševní chorobě, kterou zřejmě trpím, a místo všech útrap kriminálů budu brzy převezen do psychiatrické léčebny, odkud se za čas dostanu domů. Návrh mi byl mnohokrát opakován a líčen tak lákavě, až jsem uvěřil, že je to jisté, jako by mi to zaručil sám ministr. A tak, v pevném přesvědčení, že se vysvobozuji, jsem si začal sám spřádat plán na doživotní blázinec.“
Případ Olšanské hřbitovy má estébácký rukopis na první pohled, pozná to každý, kdo se zabýval komunistickou minulostí, a taky každý jen trochu inteligentní člověk podle mě musel mít přinejmenším pochybnosti už v době, kdy se tato kauza odehrávala. Je tu zřetelná ideologie: podle dobové propagandy se i v pozdních osmdesátých letech v kapitalistické cizině soustavně dral na povrch „fašismus“ a pod vlivem západních „fašizujících tendencí“ se podle estébáckých výkladů ocitala především tzv. závadová mládež, tedy všichni mladí lidé, nevhodní tím, že se vymykali, od vlasatců a pankáčů přes potulkáře až po drogově závislé. „Fašismus“ (případně neonacismus) byl univerzální ideologický strašák, který měl ospravedlňovat existenci komunistického totalitního režimu, v roce 1988 již ubohého a dodělávajícího (chránil přece před „fašismem“ pracující lid). StB se tuto ideologii případem Olšanské hřbitovy snažila podporovat, a také jím demonstrovat svou bdělost a užitečnost. Vykonstruovaný zpolitizovaný soud s „chuligány“ a „výtržníky“, vykreslenými jako fašizující skupina, se jí velmi hodil také v dalším ohledu: když zatýkala lidi na sílících protikomunistických demonstracích, byli to přece také „chuligáni“ a „výtržníci“ – všechno jedna verbež. Rovněž způsob, jímž se případu v roce 1988 věnovalo Rudé právo (tendenční články, doprovázené pobouřenými dopisy pracujících a odsudky různých zasloužilců včetně předsedy Svazu protifašistických bojovníků) byl typický pro estébáckou výrobnu. Soud probíhal v době dvacátého výročí sovětské okupace Československa, před chystanými veřejnými protesty, a podle mě i to byl záměr nebo aspoň příhodná okolnost – okupační sovětská armáda se tu přece do zblbnutí oslavovala jako „osvoboditelka od fašismu“.
Tehdy jedenatřicetiletý soudce Robert Fremr (kandidát členství v KSČ a později „jednoměsíční straník“ – od října do listopadu 1989) však prý nic z toho netušil, nic zvláštního nezaznamenal, nic mu nepřišlo podezřelé, případ byl z jeho pohledu dobře vystavěný, obžalovaní se přiznávali. V duchu „socialistické zákonnosti“ vynesl krutý rozsudek: Mundok měl jít do vězení na osm let, mladistvý Havelka na pět let a Alexander Eret na šest a půl roku, odsouzena byla i Eretova matka za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Odvolací soud pak tresty ve dvou případech mírně navýšil.
Ještě před dvěma týdny při slyšení v Senátu dr. Fremr své počínání obhajoval způsobem, který prozrazoval, že si byl vědom účasti v politizovaném procesu a že na tom zároveň ani dnes nevidí nic divného. Dne 16. července v dopise senátorům napsal: „Nad kauzou se vznáší podezření, že byla manipulována StB. (…) Pokud jde o stádium vyšetřování, nedělal jsem si o metodách StB v tomto směru iluze. Ale mohu říci, že právě proto přistupoval celý pětičlenný senát ke kauze obezřetně. Za podstatné považuji (…), že poté, co byla podána obžaloba soudu a ani v dalším průběhu řízení, se mě nikdo nepokoušel jakkoli ovlivnit a nezaregistroval jsem nic, co by svědčilo pro to, že se StB pokusila manipulovat někoho z dalších soudců. (…) Pochopitelně z mediální kampaně, která procesu předcházela, si celý senát byl vědom očekávání exemplárního potrestání obžalovaných. Mohu ale s čistým svědomím uvést, že jsme tomuto očekávání jako senát vstříc nijak nevyšli.“
Tato slova dr. Fremra ovšem už možná tak docela neplatí, neboť poté, co s ním Jan Urban podle svého sdělení absolvoval dvouhodinovou debatu nad archivními spisy, měl prohlásit: „Je to šok. Nikdy jsem nic takového neviděl. Bylo nás tam pět, a nikdo jsme neviděli ani náznak, že to bylo zmanipulované. Ten psychiatrický posudek tří renomovaných soudních znalců nás přesvědčil. A všichni se přiznali. Vždyť tady z toho vyplývá, že řada těch důkazů byla pořízena zjevně protiprávním způsobem a my bychom je vůbec nesměli použít. Paní Eretovou bychom s největší pravděpodobností vůbec nemohli soudit. Strašné vědomí. Bylo to tak dobře připravené a já musím přijmout, že jsem byl naivní. Zmanipulovali nás. (…) Cítím lítost nad tím, co jsme způsobili paní Eretové a Alexandru Eretovi. U těch dalších dvou odsouzených pochybnosti necítím“.
Lze dr. Fremrovi tu lítost a překvapenost věřit? Těžko. Petr Pazdera Payne publikoval jeden z textů o jeho roli v případu Olšanské hřbitovy už před rokem (7. července 2022), causa má delší dobu své heslo na Wikipedii atd. atp. – neumím si představit, že by člověk Fremrovy inteligence na všechno zapomněl, už zase na nic nenarazil, nic nevěděl a neměl alespoň opožděně pochybnosti, že kdysi poslal do kriminálu nevinného, navíc na estébáckou objednávku. Kdyby mu na těch odsouzených aspoň trochu záleželo, mohl by spis znovu prostudovat a trochu se tím vším sám od sebe zabývat. Neudělal to. Dokonce mu ani nedošlo, že i u těch „dalších dvou odsouzených“ by měl cítit pochybnosti, protože i oni jsou oběti vykonstruovaného procesu a totalitního režimu, ať už prováděli cokoli. Senát bude o dr. Fremrovi hlasovat každým dnem, a je docela dobře představitelné, že se teď bude v jeho prospěch argumentovat v duchu návodné citace z Urbanova článku, totiž tvrzením, že se sám jako soudce stal v roce 1988 předmětem manipulace, že je tedy vlastně také obětí estébáckých praktik. Byla by to pitomost (StB byla odporná organizace, ale nikoli démonická a nečitelná), ale především na takové argumentaci vůbec nezáleží. Ústavních soudců je pouze patnáct, patří k nejmocnějším lidem v zemi, mají to být právníci, o jejichž morální integritě neexistuje pochybnost. Robert Fremr soudil vykonstruovaný politický případ, rozhodl v intencích StB, proto pochybnost vzbuzuje a u ústavního soudu nemá co dělat – prostě proto, že jsou na výběr jiní právníci a soudci, kteří takto pošpiněnou minulost nemají.
Jan Urban v citovaném článku píše, že „kandidatura Roberta Fremra (…) vzbudila pozornost; a také povrchní a neinformovanou diskuzi v médiích a mezi politiky. Nikdo ze zúčastněných se nenamáhal prověřovat fakta nebo hledat v archivech dokumenty. Je to i chyba týmu, který kandidáty pro prezidenta navrhuje. A ještě víc to platí o nepřipravenosti členů senátního výboru, který, aniž by si zajistil sebejednodušší rešerši, pozval soudce Fremra na slyšení – a nechal ho po pětatřiceti letech bez dokumentů vysvětlovat svoje tehdejší rozhodování.“
Je mi líto, ale tohle je trochu vykutálená interpretace. Za prvé se donedávna žádná „povrchní a neinformovaná diskuse“ v médiích nevedla, pokud tedy Urban nemyslí občasné komentáře na sociálních sítích. Nevedla se vůbec žádná diskuse, pomineme-li Pazderu Payneho, ale ten neměl s kým diskutovat a také nebyl povrchní – proč se Urban tváří, jako by neexistoval? A za druhé: Kampak se nám v tom výčtu chybujících ztratil pan prezident? Petr Pavel je hlava státu a je osobně zodpovědný za to, jakého nominanta do senátu vyšle. Co dělá nebo nedělá jeho „tým“, to je snad prezidentova věc, on těm lidem velí. Novináři i senátoři si jistě mohli obstarat základní informace k případu asi tak za patnáct minut, stačilo použít google a pak se dál starat. Jenže to mohl udělat i prezident osobně, když už ne jeho poradci, je to akční člověk, který to s informacemi umí, nikoli Miloš Zeman.
Selhání novinářů v případu Fremr se zdá na první pohled téměř fascinující: na Hradě sedí člověk, který má dosti aktivní prototalitní minulost a po pádu komunismu zářně uspěl na mezinárodní scéně – a nominuje na ústavní soud muže, který byl taky ve straně, soudil politický proces a po pádu komunismu rovněž zářně uspěl na mezinárodním justičním hřišti. To je doslova pozvánka k pátrání a sepsání reportáže. Na druhý pohled už ta novinářská nečinnost ale tak překvapivá není: neprosadil se snad v Čechách s pomocí mnoha publicistů i různých výrazných osobností veřejného života úzus, že selhání za komunismu bez dalšího odčiňuje pozdější kariéra „ve prospěch demokracie“, ať už to znamená cokoli? Nezametlo se pod koberec, že prezident se ke své minulosti neuměl a neumí postavit čelem? Nepsal například Jan Urban tento článek, v němž s využitím své disidentské a novinářské autority podpořil Petra Pavla jako prezidentského kandidáta a soudil, že „historikům (…) nepřísluší hledat argumenty, ´proč by generál Petr Pavel neměl být hlavou státu´“, protože „neznají situace, kdy opravdu nezáleží na identitě, víře či minulosti toho, kdo zachraňuje život jiného“ a protože „jednostranná hodnocení a přesvědčení o věčné a neodčinitelné vině (sic! – A. D.) odmítají brát do úvahy všechno, co se ve světě, a hlavně v československé a potom v české armádě, stalo po konci komunistického režimu“? Já Urbanovi jeho názory neberu, jen mi připadá srandovní, že někdo, kdo tohle vytvořil, vyviňuje svého prezidentského favorita z jeho nejdůležitější ústavní odpovědnosti. Pravda je, že Urban se případem Olšanské hřbitovy a dr. Fremrem aspoň zabýval – většina ostatních publicistů a novinářů se jednoduše rozhodla, že si nebude pálit prsty. Prezidentův podíl na celé věci nezmiňuje nikdo, s výjimkou Františka Kostlána (viz odkaz na blog níže).
Nemyslím si, že by Petr Pavel o minulosti dr. Fremra nevěděl, protože „nedostal podklady“ – spíš bych řekl, že mu ta minulost ani trochu nevadí, protože jsou si s dr. Fremrem podobní jako vejce vejci. A řekl bych také, že prezidentská nominace dr. Fremra naplňuje přesně to, čeho se bylo možno už při prezidentské volbě obávat.
Poznámka pro úplnost: Špatnou minulost dr. Roberta Fremra zmínila stručně v komentářích pro Echo24.cz také Lenka Zlámalová (Echo24.cz se cause věnuje i v dalších příspěvcích), a dále Lukáš Jelínek ve sloupku v Právu (ovšem soudí, že bude-li Fremrova obhajoba „upřímná, umístěnku do Brna si zaslouží“). Ve svém blogu na Aktuálně.cz téma pojednal František Kostlán. Vyslovily se i některé malé organizace (KAN, KONS). Otevřený protestní dopis senátorům, kteří budou brzy o dr. Fremrovi hlasovat, napsal Petr Placák, který při té příležitosti připomněl své bohaté odbojové zkušenosti z předlistopadové doby, a také různá nebezpečí, jimž unikl jen o vlásek. Petr Pazdera Payne napsal JUDr. Fremrovi otevřený dopis a Hrad podle Echo24.cz oznámil, že kritiku „dění okolo Fremra registruje a vyhodnocuje“. To je k 31. 7. 2023 ve dvě hodiny odpoledne zhruba všechno.