V úterý 11. dubna zemřela v Praze ve věku osmdesáti devíti let psycholožka a jedna z nejpodstatnějších osobností českého disentu Dana Němcová. Na Bubínku Revolveru při této příležitosti přinášíme její portrét, který tiskem vyšel pod názvem „Právě proto, že jsem měla děti…“ v Revolver Revue č. 94/2014.
 


Dana Němcová, maturitní foto, 1952


Zdálo by se, že význam Dany Němcové pro českou společnost není třeba zvlášť připomínat: většina lidí i mimo okruh jejích přátel aspoň rámcově ví, kdo to je, získala řadu domácích i mezinárodních cen, převážně za působení v oblasti lidských práv, těší se všeobecné vážnosti, narušované jen zřídka, například pozorností hulváta, jako je Milan Knížák (kdo má odborný zájem, ať si jeho drby a denunciace dohledá v deníku Právo, který mu je 21. 12. 2012 otiskl). Přesto je tu určitý rozpor. Úcta je v Čechách až příliš často formální záležitost, mnoho dalšího z ní neplyne. U málokoho je to tak očividné jako právě u Dany Němcové. Nemyslím tím třeba jen skutečnost, že ještě před pár lety měla – podobně jako další „ženy a matky z disentu“ – pouze symbolický důchod, o několik řádů nižší než průměrný vysloužilý estébák, protože nikomu zodpovědnému nestálo za to zjednat nápravu. O co mi jde především, se pokusím zformulovat na konci tohoto portrétu. Bude to tak snad srozumitelnější.
 

I.
Dana Němcová se narodila 14. ledna 1934 v Mostě jako Valtrová (v české rodině, nicméně děd se ještě psal Walter). První roky prožila v Chomutově. Její matka učila, otec také, vedle pedagogické profese byl i armádním důstojníkem – po německém záboru Sudet musela proto rodina odejít do vnitrozemí, do Nového Města nad Metují, kde získal místo školského tajemníka. V roce 1945 se Valtrovi na sever vrátili, ještě probíhalo vyhánění a okrádání českých Němců: „Bylo to děsivé. Každou chvílí prošla městem rabovací garda, složená z militantních občanů, z nichž si většina tímto zvláštním způsobem patrně léčila vlastní mindráky… Včera se třásli strachem za okny svých domů. Ven by nevystrčili ani nos. Dnes hulákali… surově Němce terorizovali a okrádali je o všechno. […] Působilo to tam na mě strašně depresivně, celý ten kraj. Ve srovnání s Novým Městem nad Metují, které je takové blízké přírodě, čisté, s krásnou architekturou, bylo tady najednou šedivo… Ale hlavně ty lidské záležitosti… ještě jsem viděla ty poslední Němce, kteří čekali na odsun. S tím, že z jejich oken viselo označení, nějaký bílý hadr. A kdokoli je mohl inzultovat a otravovat. Takže myslím, že i rodiče byli nesmírně zklamaní tím, že se tam nevrátili ti lidé, se kterými byli zvyklí žít před válkou. A jejich vlastenecká iluze vzala v tomto prostředí velmi rychle za své.“

Otec Dany Němcové se po válce stal školním inspektorem, žil s rodinou skromně, v nájmu, protože se odmítl podílet na konfiskacích německého majetku. V zaměstnání vydržel až do roku 1949: „V té době po něm chtěli, aby z kádrových důvodů vyházel ze škol některé vyučující. Šlo většinou o věřící učitele. Pro ně nebylo tenkrát v novém socialistickém školství, jak známo, místo. K něčemu takovému se ovšem otec snížit nechtěl… Navzdory svému dělnickému původu, který mu v těch dobách mohl kdekdo závidět, byl své funkce zbaven.“ Výrazněji perzekvováni Valtrovi po únoru 1948 nebyli: rodiče zůstali vůči poúnorovému režimu rezervovaní, otec pracoval jako úředník a později směl znovu učit. Dana vystudovala gymnázium, vzpomíná si, že měla v tíživé atmosféře upevňujícího se bolševismu štěstí na spolužáky i na některé pedagogy: „[…] ten nejlepší, který nás krátkou dobu učil filosofii, tam přišel zřejmě z kádrových důvodů, protože nemohl být v Praze. Byl to poměrně mladý člověk, profesor Vrba… Jinak jsme měli moc zajímavého angličtináře, který se nás snažil uvést i do světové literatury, a myslím, že byl i dost frankofilní, zejména měl v oblibě francouzský humanismus, Rollanda a tak dále. Toho nám zavřeli, dostal pět let. Oficiálně nám tvrdili, že rozšiřoval mandelinku bramborovou. […] Potom jsme se dověděli, že je Zenklovým synovcem a že údajně nechal někoho přespat, když utíkal přes hranice. […] Ale žádné postihy mezi studenty za jiné smýšlení nebyly. Že by na nás vyvíjeli nějaký masivní nátlak, to říct nemůžu. Pouze k maturitám nás oblékli do svazáckých košil. To jsme museli skousnout všichni, protože nikdo jsme nechtěli vstoupit do Svazu mládeže… byli jsme dobrá, soudržná třída.“

Po maturitě na chomutovském gymnáziu začala Dana Valtrová jako osmnáctiletá učit na základní škole v Jirkově a roku 1953 odešla do Prahy studovat psychologii na FF UK (dostala také nabídku ke studiu na husitské bohoslovecké fakultě, tu však odmítla s tím, že „víru ještě nemá ujasněnou“). Na univerzitě pak poznala spolužáka Jiřího Němce (1932–2001), budoucího psychologa, filosofa a katolického intelektuála, který ji – podle jejích vlastních slov – „přivedl na ty nejlepší myšlenky“: „Já jsem… vážně studovala, že bych bývala v nějaké hospodě, to ani náhodou, a na tancovačky jsem nebyla… Chodila jsem na koncerty vážné hudby, k stání, do Rudolfina nebo do Smetanovy síně nebo na opery. To jsem měla ráda. Ale výtržnice jsem jako studentka byla pouze mentální. Zásadní ‚švunk‘ se potom udál s Jirkou Němcem, který k nám přestoupil z druhého ročníku medicíny. […] okolo roku padesát čtyři, padesát pět, kdy spousta lidí z křesťanských kruhů byla zavřena, jsme vyhledávali ty, kteří ještě zůstali… měla [jsem] pocit, že tady je… bezpráví a útlak, kterému je dobré čelit. Postupně jsem si ujasnila i svou víru a nechala se pokřtít.“ Dne 2. července 1955 se za Jiřího Němce provdala a měla s ním pak sedm dětí: „Už tehdy lidé pochybovali, jestli je od nás dostatečně zodpovědné mít jedno dítě za druhým. Ráda s odstupem let zcela pragmaticky konstatuji, že to bylo dobré a dalo se to zvládnout… Současný trend, kdy se rodí dětí málo… vychází z docela odlidštěného chápání daru života. Lidé si často vzájemně namlouvají, že musejí připravit jakési optimální podmínky, do kterých by se mělo jejich dítě narodit. Přitom podle mého soudu jedinou optimální podmínkou je být ochoten přijmout dítě bez podmínek…“



Jiří Němec a Dana Němcová, svatební foto, 1955


S manželem začala Dana Němcová navštěvovat nejen české kněží a katolické laiky, ale cestovali třeba i za Jakubem Demlem a Bohuslavem Reynkem. Začali také – už v druhé polovině
padesátých let – jezdit do Polska (s nedostatečným povolením, které opravňovalo jen k návštěvě příhraničních oblastí): „Jirka sledoval Tygodnik Powszechny, a pokud přišel ke Znaku nebo k Wiezi, tak tyto dva křesťanské časopisy. Tak jsme se rozhodli, že se tam pokusíme navázat kontakt na ,Znak‘, a s malým pohraničním stykem přes Tatry jsme přelezli hory jako turisté. Potřetí jsem tam šla těhotná, po řetězech. Poprvé jsme úplně upadli, protože už v Zakopaném, v knihkupectví, bylo všechno. Včetně našeho Svědectví, jejich Kultury, emigrantského časopisu, všech možných uměleckých monografií, filosofických knih a různých novin a časopisů. Tak jsme si řekli, že to zkusíme do Krakova, přestože jsme věděli, že když někoho chytnou pouze s povolením pro pohraniční styk, tak ho pošlou stavět Varšavu. Riskli jsme to, vlezli jsme do vlaku a vystoupili jsme v Krakově, kde jsme osobně neznali nikoho. Šli jsme navečer městem a bylo nám jasné, že nemůžeme zůstat na ulici, protože by nás sebrali. Náhodou jsme narazili na kostel, který byl akademický, takže tam byli vysokoškoláci. Muselo to být v roce padesát sedm, protože v té době jsme ještě byli na škole – promovala jsem v roce padesát osm. Vešli jsme do kostela, kde byla mše, a vyhlédli si studenta, který šel k přijímání. Když se vycházelo, čapli jsme si ho a řekli mu, že jsme tam bez dokladů, jsme studenti z Prahy a jestli nás může nechat přespat. On říkal, že bydlí bohužel na koleji, ale že nás seznámí s někým jiným. A ten, kdo se nás na jeho přímluvu ujal, byl Wilkanowicz… spolupracovník Znaku. S ním jsme potom celou tu dobu zůstali v kontaktu. Přes něj jsme se potom seznámili s doktorem Stommou a s Mazowieckým, se všemi významnými lidmi ze Znaku.“ Vztah k polským přátelům a polským disidentům pak vydržel Daně Němcové celý život.

Relativní uvolnění poměrů v šedesátých letech (významné byly tehdy mimo jiné návraty muklů, často katolíků, od velké amnestie v roce 1960 až do roku 1967) ani „osmašedesátý“ neznamenaly pro manžele Němcovy žádné „procitání z iluzí“, ale příležitost svobodněji rozvíjet to, co dělali už dřív, možnost využít pootevřený prostor. Jejich životy pozoruhodně kontrastují s dodnes široce sdílenou představou, že komunistou byl v padesátých letech každý „příslušník inteligence“, obdobně jako reformním komunistou v šedesátých, že se člověk nemohl dostat k jiné literatuře, jinému myšlení a jinému umění, než jaké představoval tehdejší hlavní proud, že se – přinejmenším do roku 1968 – nemohl jinak angažovat. Zjevně mohl, pokud v tom směru vyvíjel úsilí. Dana v šedesátých letech víc pečovala o rozrůstající se rodinu, Jiří Němec směl, byť omezeně, veřejně působit. Jeho tehdejší činnost stručně shrnul Robert Krumphanzl v textu k Němcovým nedožitým osmdesátinám: „Byl jedním z iniciátorů tzv. Ekumenického semináře v Jirchářích, který se stal od roku 1963 do počátku let sedmdesátých jedinečnou (a první zcela veřejnou, i když ne jedinou) platformou svobodného náboženského, filosofického a kulturního dialogu v komunistickém Československu […] Vedle Emanuela Mandlera, Jana Nedvěda a Václava Havla patřil Jiří Němec k členům redakčního kruhu časopisu Tvář, kteří nejpodstatněji ovlivnili podobu a směřování této zásadní nemarxistické kulturní tribuny šedesátých let. Před okupací v roce 1968 se Němec podílel na přípravách a vzniku Díla koncilové obnovy, sdružení usilujícího o uvedení myšlenek 2. vatikánského koncilu do každodenního života katolické církve a přiblížení křesťanství současnému člověku“ (www.ipsl.cz). Vedle toho Jiří Němec pracoval jako psycholog na Foniatrické klinice v Praze, přednášel, překládal, pořádal knižní edice.

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 bylo zjevné, že život v Československu se změní. Němcovi tehdy naložili své děti do kamarádčina trabantu a odjeli do Rakouska, počkat, jak se situace doma vyvine. Za pár měsíců usoudili, že bude ještě nějaký čas trvat, než vše ovládne represivní aparát, a vrátili se domů: „Jirka měl spoustu nabídek. Kdybychom se byli rozhodli pro emigraci, tak jsme si mohli vybírat, kam bychom šli. Já bych byla bývala ochotná emigrovat, protože jsem si dovedla představit, že tato země bude porobená, a nechtěla jsem v té atmosféře vychovávat děti. Ale Jirka pravil: ‚No jo, ale já jsem ve Vyšehradu navrhl celou edici knížek, a když tam budu, tak ještě vyjdou a pomůžou lidem v rezistenci. Když tam ale nebudu, lidi se na to vykašlou a celá práce přijde vniveč.‘“

II.
Roku 1969 se manželé Němcovi pokusili vycestovat do Francie na jakousi konferenci, Jiří byl však v Chebu zadržen a vysazen z vlaku. O emigraci tehdy přestali přemýšlet. Počínající normalizaci pociťovala Dana Němcová jako výjimečně tíživé období spíš z hlediska společnosti než osobního (o zaměstnání tehdy Němcovi – jako psychologové – ještě nepřišli): „Myslím, že zpočátku tu ještě vládl odpor k násilí, lidé si vycházeli vstříc a dbali na lidskou důstojnost. Chovali se poměrně konzistentně; jako by většina – ať už mlčící, nebo mluvící – byla zajedno, že to, co se stalo, byla přinejmenším křivda. Nejsilnějším momentem byl samozřejmě čin Jana Palacha a potom Jana Zajíce, kteří chtěli udržet lidi v bdělosti a v pohotovosti a rezignovali na sebe sama v zájmu něčeho zásadního. Pohřeb Jana Palacha se stal obrovskou a důstojnou demonstrací, s vědomím, že se přihodilo něco neodčinitelného, ale současně už v tom zazníval smutek a lidé postupně utichali. Když začaly přicházet na pracovištích na řadu pohovory a byly vynucovány proklamace o bratrské pomoci, spoustu lidí to nalomilo a omlouvali se tím, že jde o planá slova. Ale když člověk nechá zplanět slova, planí i společnost.“

Němcovi se postupně obklopovali podobně smýšlejícími přáteli, kteří kladli větší důraz na poctivost a slušnost ve veřejném, intelektuálním a uměleckém životě než na konvence a kariéru, kteří věděli, že v normalizačních podmínkách obojí dost dobře skloubit nelze. Zásadní pro ně byl vztah s Věrou a Ivanem Jirousovými. Dana Němcová, které se tehdy život (nebo spíš způsob života) rychle měnil, zdůrazňuje, že základem společenství, které se pozvolna rodilo, nebyly politické zájmy a „promyšlené plány na opoziční činnost“, ale přátelství, založené na sdílených hodnotách: „Přáli jsme si být s někým… na jedné lodi… [a přišli jsme do styku] s hudebním undergroundem. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru… [Věkový rozdíl] kupodivu nehrál roli. V té době se lidé dávali dohromady spíš podle postojů než podle věku.“ Byt Němcových v pražské Ječné ulici se brzy stal „opozičním centrem“ – tak se to pojmenovává dnes, přesnější by asi bylo říct, že se stal jedním z mála míst v Praze, kde se lidé scházeli, vyjadřovali a chovali jako v normální, tj. demokratické společnosti. Syn Ondřej Němec (1960) vzpomíná, že „ti, kdo se chtěli svobodně setkávat, se prostě vydávali k nám, protože v deset večer zavíraly hospody a nebylo kam jít, nebo měli zkrátka pocit, že to domácí prostředí je příhodnější. V hospodách byla spousta fízlů, hospodští neměli rádi máničky, uráželi je, nechtěli jim dát pivo, kdežto v Ječné byl klid. Denně se objevilo dvacet třicet lidí, a třeba deset jich tam přebývalo i několik týdnů, ta otevřenost byla značná. […] Za tátou chodili známí vždycky, v šedesátých letech hlavně z intelektuálních kruhů. Když se k nám později nastěhovali Věra a Ivan Jirousovi, začali chodit jejich přátelé a večírky pak vypadaly jinak. Celonoční debaty, hodně se přitom pilo, hlavně pivo a víno, byla to taková veselejší sebranka. Nejen intelektuálové, ale spousta kluků kolem undergroundových kapel, kteří chtěli něco dělat – to bylo tak v letech 1972–73. Večírky se občas protahovaly do druhého a třetího dne, účastníci se střídali. O mojí mámě bylo známé, že vyslechne každého, kdo má nějaký problém, takže spousta mladých lidí, kteří neměli dobré zázemí ve svých rodinách, ho nacházela u nás. U nás nebyly večírky, kde by jen řvala muzika a tancovalo se – lidi spolu mluvili, a z těch rozhovorů leccos vzešlo. Po Chartě 77, kdy jsme pochopili, že nás odposlouchávají, už se otevřeně neprobíraly zásadní věci – ty se řešily jinde, psaly na papírky, případně sdělovaly opatrně na balkóně a v koupelně při puštěné vodě.“ Po Chartě 77 fungoval byt v Ječné i jako „kontaktní místo“ pro lidi z venkova, kteří tu získávali informace o dění v disentu, přátelích, koncertech, do „Jéčka“ se často vraceli lidé čerstvě propuštění z vězení, aby tu získali první „mimokriminální“ sociální kontakt.
 


Obývací pokoj v Ječné 7, 80. léta, foto Jef Helmer


Politickou opozici, jak už mnohokrát zaznělo, vytvářel z undergroundu režimní aparát, který z podstaty věci nemohl tolerovat ani svobodnou tvorbu ani „svobodné sdružování“ – navíc se projevila i typická paranoia komunistické policie. Dana Němcová to líčí následovně: „[…] naprosto jasně to zaznělo v Rudolfově [v roce 1974, na koncertě undergroundových kapel, který byl znemožněn těsně předtím, než se začalo hrát – pozn. A. D.], kdy došlo k velkému zásahu pohotovostních oddílů, jejichž příslušníci bili lidi a pak nás všechny kontrolovali a zvali si nás podle výsledků perlustrací k pořádkové komisi. Když mě ti lidé vyslýchali, pronesli větu, z níž jsem pochopila, že můžeme očekávat to nejhorší. Prý ať jim nevykládám, že jde o spontánní zájem mladých lidí nebo lidí vůbec o hudební projev, když jsme tajná organizace, protože kdyby oni chtěli dostat mladé lidi od Košic po Aš do nějaké díry v jižních Čechách, tak by k tomu potřebovali celou organizaci. Tohle byl první jasný signál, že budeme kvalifikováni jako nepřátelská skupina.“

Perzekuce členů The Plastic People of the Universe a dalších lidí z undergroundu narůstala a jejím vrcholem se stalo zatýkání a vykonstruovaný soudní proces, který se konal v roce 1976. Dana a Jiří Němcovi tehdy – spolu s dalšími přáteli – organizovali pro zatčené podporu: „[…] podařilo [se] nám vyburcovat vědomí, že jde o víc než jen o soud nad několika hudebníky. Mnozí si uvědomili, že jde o něco zásadního. Šlo o diskriminaci všeho, co nepřisluhovalo režimu, co mu nesloužilo a nepodbízelo se.“ – „Pokud si vzpomínám, tenkrát řada lidí včetně Václava Havla využila svých kontaktů na Západ a zapojili se do toho i různí významní kulturní činitelé ze Západu, jako třeba Heinrich Böll. Je pravda, že šlo o určitou mobilizaci určitého okruhu lidí, o mobilizaci sebeobrany na kulturní frontě, a byl to vlastně krok směrem k Chartě 77, což se ukázalo u soudu v Karmelitské ulici, kde se chodby naplnily lidmi, jejichž složení estébáci jen těžko chápali, protože jednak tam byly máničky a jednak ti, kteří už dávno měli nálepku politických odpůrců, kupříkladu doktor Kriegel se svou manželkou a další představitelé opozice, která už se dala považovat za opozici politickou.“ V době procesu s undergroundem se podařilo stmelit dohromady ty, kdo pochopili, že svoboda je nedělitelná – že obhajobou práv a svobod jednotlivců jsou obhajována práva a svobody společnosti jako celku. Dana a Jiří Němcovi měli zásadní podíl na tom, že lidé zcela odlišných životních stylů a názorů pochopili, proč je třeba překonat přirozenou „sociální bariéru“ a zastat se vlasatců, jejichž hudba jim zřejmě příliš neříkala, pokud pro ně rovnou nepředstavovala jen ohlušující randál (estébáci si nepochybně mysleli, že v převážně maloměšťácké ČSSR bude underground snadný terč). Kdyby nebylo zkušenosti Němcových a několika dalších lidí z prvních šesti sedmi normalizačních let (přesněji: i z předchozích dvou dekád), česká protikomunistická opozice by zcela určitě vypadala jinak.

Kvůli podpoře undergroundu byla Dana Němcová zbavena zaměstnání. Je to jedna z příznačných ukázek msty ze strany husákovského totalitního aparátu: nezáleželo na tom, jak prospěšnou práci „nepřizpůsobivý občan“ odváděl a komu jí pomáhal, důležité bylo ublížit mu, a s ním, zcela cynicky, i komukoli dalšímu: „Práce v ústavu pro děti s vadami sluchu a řeči mě bavila a bylo jí pro psychologa opravdu dost. V těch letech byly děti se sluchovými vadami často velmi zbytečně drezúrovány. Nutili je, aby nepoužívaly posunkovou řeč, aby odezíraly, aby se různými logopedickými metodami naučily řeč mluvenou. V osnovách měly takové pitominy jako Velkou říjnovou socialistickou revoluci a nevím co všechno, čemuž ty děti vůbec nerozuměly. Jejich svět byl úplně jiný a vypadaly jako mentálně retardované. Když jsem je ale vyšetřila neverbální metodou, vyšlo najevo, že jde o děti inteligentní, že jsou s to pochopit vztahy. Jen bylo třeba, aby přístup k světu abstraktních pojmů a vztahů mezi nimi, to znamená k řeči, byl pojat úplně jinak. Taková práce mě velmi zajímala… Zatrhli mi to.“ Dana Němcová se od té doby živila jako uklízečka a domovnice (nakonec se jí podařilo přejít do invalidního důchodu): „Jednou napadl sníh a my jsme se hned zrána se synem Davidem vydali sníh odklízet. Už jsme měli kus chodníku za sebou, když kolem nás procházel tatínek se dvěma chlapci. Říkal jim: ‚Když se, kluci, nebudete učit, tak skončíte takhle.‘ Málem jsme se s Davidem přerazili o hrabla, jak jsme se museli smát.“
 


David Němec, Dana Němcová, 1989


Chartu 77 podepsali Dana a Jiří Němcovi jako jedni z jejích iniciátorů mezi prvními (oba také sbírali podpisy pod prohlášení), a mělo to pro ně okamžité důsledky. K prvnímu výslechu do Ruzyně si Státní bezpečnost Danu předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977: „Tam jsem odmítla vypovídat, na čemž jsme se předtím domluvili… Vyhodili mě [a později se za mnou domů] dostavili dva pánové. Prokázali se mezi dveřmi služebními průkazy a přáli si se mnou mluvit. Řekla jsem jim, že už jsem u nich byla a co ještě chtějí. Začali se vemlouvat, ať s nimi mluvím, že mám přece děti… Nevím, co se to se mnou tenkrát stalo, protože jsem osoba spíš se snahou s každým vyjít a domluvit se, ale tohle už jsem prostě nevydržela. Křikla jsem jen, že jsem to udělala právě proto, že mám děti, a třískla jsem dveřmi, až opadala omítka.“

Ze zaměstnání byl vyhozen i Jiří Němec, který se pak živil mimo jiné jako noční hlídač. Šikana se stala součástí života celé rodiny, ale Dana skoro nikdy sama od sebe nevzpomíná na perzekuci, nýbrž na to, co jí neznormalizovaný život uprostřed normalizované společnosti přinášel: „Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě… Co mi připadalo na té době nejtragičtější, bylo, že jsme na rozdíl od padesátých let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, žili v době, kdy už se lidé jen přizpůsobovali tlaku, strachu a pudu sebezáchovy… Kdo byl konformní, neměl se vlastně čeho tolik bát. Padesátá léta byla zničující, byl to prostě masakr, kdy došlo k likvidování elity národa. V sedmdesátých letech člověk méně konformní mohl počítat s nějakým tím ročkem ve vězení. Nebyly popravy, nebyly okázalé monstrprocesy. Bylo to však období obrovské demoralizace…“

Rok po Chartě 77 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který dokumentoval případy bezpráví a posílal o nich zprávy do zahraničí. Dana Němcová patřila k jeho zakladatelům, k účasti ve VONS ji vedla mimo jiné solidarita s méně známými mimopražskými disidenty. Roku 1979 byla spolu s dalšími zatčena, neboť (jak stojí v záznamu pražské Správy vyšetřování StB ze dne 30. 5. 1979): „Obv. Dana NĚMCOVÁ se stýká s řadou osob, které mají vyhraněně nepřátelský poměr k socialistickému společenskému a státnímu zřízení v ČSSR. V první polovině roku 1978 se několik osob v Praze i jinde, mezi nimi i Dana NĚMCOVÁ, rozhodlo, že budou napadat státní orgány ČSSR, zejména Bezpečnost, prokuraturu a soudy pro jejich činnost takovým způsobem, aby československá i zahraniční veřejnost získala dojem, že tyto orgány postupují ve své činnosti protiprávně. K osočování uvedených orgánů vytvořili nelegálně tzv. ‚Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných‘“ (ABS, f. zvláštní vyšetřovací spis a. č. ZV-485 MV).

V říjnu 1979 byla Dana Němcová odsouzena za podvracení republiky ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným pětiletým odkladem, předtím strávila půl roku ve vazbě: „Když jsme byly ve dvou [ve vazební cele – pozn. A. D.], byla se mnou Romka. Chudák holka z dětského domova. Zavšivená a enuretička. A všude ji ty spoluvězeňkyně mlátily, takže nakonec ji dali ke mně. Já jsem se domohla toho, že ji přijal lékař a dal jí nějaké prášky, aby se v noci nepočůrala, protože jsme tam praly ta prostěradla ve studené vodě, z trubky ve zdi, a věšely to na obruč u záchodu. A to bylo nepříjemné. Odvšivila jsem ji. […] Byla jsem ráda, že tam mám tuhle holku. Jednou mě odvedli na krátkou vycházku, a když jsem se vrátila zpět na celu, byla pryč – prý řvala nějaké sprosťárny oknem, když jsem tam nebyla. Prý to bylo údajně za trest: Když si nedokáže vážit toho, že ‚sedí se slušnou ženskou‘, tak ji dají zpátky mezi ty, co ji budou mlátit. To mi bylo líto. V malé cele nás ale bylo i šest. Několikrát jsem spala na slamníku na zemi, protože tam byly maximálně dvě palandy, tedy čtyři lůžka. Když nás bylo šest, dvě spaly na podlaze.“

V roce 1979 byl na několik měsíců (rovněž kvůli VONS) uvězněn i Jiří Němec, rodina tak v Ječné fungovala bez rodičů, starší sourozenci pečovali o ty nezletilé. Roku 1983 odešel Jiří Němec do exilu do Vídně – a Dana zůstala s dětmi sama: „Začátek osmdesátých let byl tvrdý, protože zaprvé panoval obrovský tlak na vystěhování a někteří naši přátelé, kteří k tomu měli závažné důvody, republiku skutečně opustili. Na mě to působilo skličujícím dojmem. Pak přišly další rozsudky, Ruda Battěk tenkrát dostal hodně vysoký trest, sedm a půl roku, takže tíha počátku osmdesátých let byla citelná, ale zajímavé bylo, že se zase utvářely, doplňovaly a propojovaly další, třeba už ne tak známé okruhy, které Charta v podstatě zastřešovala. Dá se říct, že aktivity navzdory tlaku narůstaly. Zrodilo se několik dalších iniciativ, třeba Nezávislé mírové hnutí. Já už si to všechno nepamatuji, protože v té době jsme nevěděli, že tvoříme historii a že se nás na to někdo bude ptát. Spíš jsme chtěli zapomenout, abychom náhodou v nestřežené chvíli neřekli něco, co nemělo zaznít, protože například náš byt byla jedna velikánská odposlouchávací stanice.“
 


Dana Němcová, Jiří Němec, Václav Havel, 14. 1. 1996, byt v Ječné 


Kdyby mělo být o životě Dany Němcové v protikomunistické opozici, respektive v nonkonformním společenství sedmdesátých a osmdesátých let pojednáno podrobněji, přesáhlo by to rámec i smysl tohoto textu (a je otázka, jestli je, vzhledem k „otevřené domácnosti“ v Ječné a k osobním vazbám mezi desítkami lidí, nějaká úplnost vůbec možná). Ještě v lednu 1989 byla Dana Němcová zatčena, když šla jako tehdejší mluvčí Charty 77 – spolu s dalšími lidmi z opozice v čase dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha položit květiny k pomníku sv. Václava. Když se hroutil režim, objížděla venkov a vysvětlovala lidem, co se v zemi děje. V letech 1990–1992 byla krátce poslankyní federálního parlamentu, poté politiku opustila, zakládala Poradnu pro uprchlíky, v níž byla činná až do vysokého věku, působila také jako předsedkyně správní rady Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Roku 1990 dostala cenu mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, o sedm let později jí byl udělen titul Žena Evropy, následující rok prezidentská Medaile Za zásluhy, roku 2000 rakouská Středoevropská cena, v roce 2013 Cena Ferdinanda Dobrotivého časopisu Babylon, Cena Paměti národa atd.

Nakonec zpátky k úvodu: projevit Daně Němcové úctu znamená vzít její život vážně. Jako svědectví o minulosti (názory současných relativistů a ideologů normalizačního přežívání v rámci „různých loajalit“ před jejím životem zkrátka neobstojí) – a současně jako příklad počínání, které má smysl, ať už žijeme v jakémkoli systému. Když se dobré věci pojmenují, zní to vždycky poněkud pateticky: na Daně Němcové jsou inspirativní obětavost, láska k bližním, věrnost v přátelství, schopnost odlišovat důležité věci od hovadin, pochopení, že aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát, k lecčemu se rozhodnout a důsledky svých rozhodnutí pak statečně nést. To všechno je dnes stejně důležité jako v normalizačních letech.

(Poznámka: V textu, který je rozšířenou verzí článku publikovaného pod názvem K osmdesátinám Dany Němcové na Bubínku Revolveru u příležitosti jejích narozenin, jsou citace z následujících rozhovorů: „Dana Němcová (1934) – http://www.ustrcr.cz/cs/dana-nemcova-1934 – vedl Adam Drda; „Člověče, nezlob se v protisměru“ – Babylon, 17. 12. 2012 – vedl Petr Pacák; „Lidé mého života. Rozhovor s Danou Němcovou“ – vedl Jan Bárta, Portál, Praha 2003; Rozhovor s Ondřejem Němcem – vedl Adam Drda, Kmeny 0, BiggBoss, Praha 2013.)