Rozumný člověk nepropadá hysterii. Pokud jde o oběti viru, který masivně zasáhl svět i kvůli podvodům a lžím čínského režimu, jsme na tom v Čechách po pár týdnech dobře. Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek zdůraznil 1. dubna novinářům, že úmrtnost v souvislosti s novou epidemií dosud v České republice představuje 0,25 úmrtí na sto tisíc obyvatel a že za běžných okolností měsíčně zemře u nás v průměru 7451 osob nad 65 let, což je denně 245 úmrtí. Dodal, že vloni byla virová chřipka přímo spojena se čtyřmi sty úmrtími: „Kdybych do toho započítal i jiné záněty plic bakteriálního původu a podobně, tak to číslo je v tisících, takže opravdu není důvod českou populaci strašit mortalitou Covid-19.“ O dva dny později oznámil, že počet pozitivních záchytů nákazy koronavirem i při zvýšeném testování klesá.

Nezaznamenávám to na podporu názoru, že epidemie není vážná věc a není tedy nutné leccos proti ní konat – jen je potěšitelné, že v atmosféře strachu, výhružek a neetického vyděračského informování o každém „koronavirovém mrtvém“ věcně promluvil státní úředník, který má všech pět pohromadě. Neboť hlavním podněcovatelem strachu a nejistoty je dnes u nás stát, který tak činí bohužel s pomocí mnoha, byť ne všech, zpitomělých či předsedou vlády zakoupených médií. Doufám, že pan Dušek nebude záhy proměněn v řadového úředníka a odsunut do pohraničí.

Rozumný člověk nepropadá hysterii, ani iluzím. Úmrtnost je u nás mizivá, rozšíření nákazy zvladatelné, k čemuž jistě přispěla plošná ochranná opatření, avšak která a jak silně, to se teprve ukáže, o viru ještě pořád nevíme dost; je možné, že epidemie, ohrožující především starší a již nemocné, v Evropě dosud není na vrcholu, i věrohodné německé noviny s odkazy na zdravotnický Institut Roberta Kocha varují před „druhou vlnou“. Jenže ani ta „druhá vlna“ podle epidemiologů nutně neznamená, že přijde dramatický zvrat k horšímu a že se ve všech zemích vyvine nákaza stejně zle. Evropské státy získaly čas, potřebný k vylepšení zdravotního zázemí – uvidíme.

V mnoha jiných, řekněme nezdravotních ohledech lze situaci posuzovat jistěji: například nahlédnout, že v České republice vězíme až po uši v maléru, který se stále prohlubuje, že občané jsou tu uvrženi do existenční a občanské nejistoty, že se příliš snadno nechali připravit o příliš mnoho práv a svobod. Argument, že obdobně razantní omezení práv zavedli „všude v Evropě“, není pádný: i kdyby všechny ostatní zachvátilo bláznovství, neznamenalo by to, že mu člověk musí také propadnout a nestarat se, co se děje doma. A především „všude v Evropě“ na tom nejsou stejně, většina západních zemí je na vyšší demokratické úrovni, česká karanténní opatření přitom patří k nejtvrdším a nejpřísnějším. Není náhoda, že se Česká republika neobjevila mezi signatáři prohlášení, v němž třináct států Evropské unie deklaruje znepokojení z možného „porušování zásad právního státu, demokracie a základních práv“. Ministr zahraničí sdělil, že ČR k podpisu nikdo nepřizval: zjevně nikdo neměl pocit, že by to bylo užitečné, místní politická representace symbolizuje pro Evropu riziko.

Největším ohrožením u nás dnes není Covid-19. Stejně jako před epidemií je jím vláda Andreje Babiše a jeho politických společníků, zejména (i když nejen) těch, kteří se angažují ve prospěch politbyra komunistické strany Číny, to vše pod prezidentstvím Miloše Zemana. Ve sdělovacích prostředcích se obsáhle zkoumá, jak špatně z výjimečného stavu vyjde ekonomika, píše se, že v době příchodu epidemie byla ve skvělé kondici – není to docela pravda, ale to by bylo na samostatné téma –, sestavují se pomocné expertní týmy; oproti tomu na kritický stav demokracie v nejširším slova smyslu je kladen slabý důraz, jako by se z Čech víc a víc vytrácela soudnost, jako by zdejší občané měli v tomto směru zanedbatelný pud sebezáchovy. A přitom právě úroveň politiky, právního státu, institucí a demokratické diskuse je pro budoucnost rozhodující. Včetně budoucnosti hospodářské, neboť až se uvolní „diktatura národního zdraví“, řízená oligarchou, populistickými autoritáři, policií a poněkud zdivočelým epidemiologem, bude možná většina z nás asi už jen nostalgicky vzpomínat na éru polistopadové prosperity a demokratických principů.

I.
Do pasti nás dostal nezodpovědný přístup k politice a k veřejnému životu, který se tu široce aplikoval spoustu let. A bují i teď, stačí se vrátit o dva týdny zpátky. Na počátku epidemie a omezování ústavních práv a svobod soudili mnozí hojně čtení komentátoři – a s nimi jistě i velká část obyvatelstva –, že je třeba odložit politické spory a táhnout za jeden provaz s kapitánem Agrofertu: jako by demokratická kritická rozprava a pluralismus byly klábosením na hospodské zahrádce, které lze v dešti přerušit – a zas obnovit, až mraky odtáhnou. Za všechny lze zmínit bolestivý text Davida Klimeše (Hospodářské noviny, 18. 3.), v němž autor usoudil, že je „čas na svornost“ a „na soudy dojde až pak“, přičemž se legračně dovolával i komunistické propagandy – nejspíš nevědomě, což jen o to víc vypovídá o její účinnosti (viz reakci Michaela Špirita v revue Kanon z 26. 3.).

Babišův tým tohle vstřícné nabádání nemohl nepostřehnout, a tak 23. března provedl ministerský předseda prkenný přednes televizního projevu, který mu připravili jeho reklamní profesionálové. Do té doby se na tiskových konferencích projevoval, jak je mu vlastní: v premiérské roli zmatený člověk, jemuž působí potíže sestavit srozumitelnou českou větu, arogantní, chvástavý, agresivní, neschopný empatie vůči těm, kdo odnášejí vládní restrikce. Ve zmíněné řeči k národu se však zčistajasna pokusil ukázat tvář laskavé a zodpovědné hlavy velké české rodiny, děkoval, deklaroval politickou odpovědnost za všemožná omezení, která na občany jeho vláda v jejich zájmu uvalila, a samozřejmě apeloval: „Zvládneme to, když se všichni spojíme a pomůžeme si.“ Přehrávajícího kmotra pak pochválili jeho zaměstnanci z tiskové divize Agrofertu, kupříkladu Petr Kamberský, který ještě týž den oznámil na serveru lidovky.cz, že odesilatel jeho výplaty pronesl nejlepší projev kariéry, a svou agitku zakončil sdělením: „Málokdy si člověk dovolí ten patos, citovat premiéra, ale teď si to risknu: ‚Společně jsme se této krizi postavili a společně to určitě zvládneme! A vyjdeme z téhle krize ještě silnější a lepší.‘“ Propagandistický stroj tu vyprodukoval dokonalou absurditu: Jeden píárista napsal šéfovi projev, druhý šéfa vynesl do nebes, podrbal ho za ušima, a přitom poinformoval, že tím drbáním „zariskoval“ – ten šílený hazard se jistě vyplatil, a netřeba mít strach, že by se čtenáři LN po letech vymývání mozků vzpouzeli.

Dobře, to je Babišův ubohý služebný tisk, tvořený lidmi, jimž by se slušná společnost měla vyhýbat. Jenže pak jsou tu komentátoři napříč mediální scénou, které Agrofert neplatí a službu agentu Burešovi provádějí na základě svých inteligenčních dispozic. Martin Fendrych na Aktualne.cz Babiše a spol. s použitím zcela nekonsistentní argumentace střídavě zásadně kritizuje a oceňuje (zatím se mi nepodařilo vysledovat, je-li v tom vyvažování či lavírování předem daný rozvrh) – a po premiérově velkém projevu dospěl k názoru, že k národu promluvil „úplně jiný Babiš“, jemuž dokonce v plurálu děkoval, zřejmě za nás za všechny. Spokojen byl i Jaroslav Spurný v Respektu, jehož Babiš „mile překvapil“, jeho slova mu „zněla státnicky“, a konstatoval, že „jsme v tom všichni spolu a měli bychom táhnout za jeden provaz. Budeme se těšit, jak to premiér potáhne s námi všemi – i s těmi, kteří jej nevolili a nikdy volit nebudou. I s těmi, komu nechutnají jeho koblihy. Že to nebyl jen kšeft, ale příslib.“ Podobně Ondřej Konrád v Českém rozhlase PLUS usoudil, že projev vypadal, jako by „z obrazovek mluvil o dost jiný, státnický a lidsky působící Andrej Babiš. Skeptikové asi dodají: jen aby mu to vydrželo! To si ovšem také všichni přejeme.“ Opisují ti lidé jeden od druhého? Konrádův komentář obsahuje i větu: „Přejeme si přece všichni, aby vrcholná postava exekutivy řekla, co vlastně chceme slyšet.“

Je to dokonalý obraz české komedie posledních let: chválilové většinou připustili, že Babišovi napsal vykutálený projev kdosi z jeho zaměstnanců (nebo několik z nich) – a dali najevo, že je takový podvod ani Babišova věrolomnost nezajímá; že se nestarají o to, kým Babiš už dlouhé roky je, nýbrž o to, jak úspěšně ve vhodných chvílích předstírá, že je někým jiným. Předstírá-li uspokojivě, umožňuje těmto opinionmakerům, aby i oni znovu a znovu předstírali, že se v Česku nic znepokojivého neděje a ohlupovali dál všechny, kdo si k sobě „neradi pouští ošklivé věci“. Ukonejšený lid pak v době zásadního politického nebezpečí hrdinně skloní hlavy k šicím strojům, napře v dobré víře veškeré úsilí do obětavé výroby látkových náhubků a nechá Babiše řádit. Kdo má co na práci, nezlobí.

S kým že jsme se to měli zavěsit na jeden provaz? Za kým jsme se to měli svorně semknout v „boji proti viru“? Za někdejším spolupracovníkem StB a komunistickým nomenklaturním kádrem, který udělal ze státu základnu své podivné mamutí firmy, nakoupil masmédia, obklopil se podobně bezpáteřními odpudivými figurami a vyrobil si politické hnutí, v němž sedí kohorta zaplacených loutek, jimž jsou nějaké občanské svobody a práva naprosto lhostejné? Za šaškem, který považuje parlament za „žvanírnu“, za vyžírkou, který si vezme, co mu pod ruku přijde, a po celou dobu své politické kariéry se bez uzardění soustředí na vysávání a rozhazování veřejných peněz? Za autokratickým populistou, který vládne s pomocí komunistických extremistů a o další extremisty se opírá ve sněmovně? Skutečně si někdo myslí, že tento člověk, který dosud uměl jen využívat konjunktury, nedokázal stát sebeméně povznést a myslel vždy výhradně na sebe, teď úspěšně provede zemi krizí, začne brát ohledy na demokratické „subtilnosti“, bude si počínat státnicky, racionálně a sociálně empaticky? Že jeho prvořadým zájmem se náhle stane blaho občanů? Ty otázky zní tak hloupě, že je člověku skoro stydno je pokládat, stejně jako je trapné banálně připomínat, že „za jeden provaz“ mohou v době krize táhnout vláda a opozice, které spojuje demokratický základ a liší se pouze v názoru, jak ho naplnit – zatímco zájem populistických autokratů Babišova typu je se zájmem demokracie neslučitelný.

Jistěže vznikly také texty, které se k premiérovu projevu stavěly více či méně kriticky: nepočítal jsem je, mám však dojem, že jich bylo výrazně méně a vyšly ve výrazně méně čtených médiích. V každém případě tu nevytvářím analýzu, jen znovu připomínám, že „strategie“ citovaných autorů u nás v posledních sedmi letech (ano, tak dlouho to trvá) představuje hlavní politicko-mediální proud. Tato strategie navázala na antikorupční fanatismus, který přivedl k moci to nejhorší, co se nabízelo, přispěla ke změně polistopadového režimu a téměř k demontáži demokracie. Dokud se většina lidí proti takovému způsobu „myšlení“ důrazně nepostaví, budeme jen padat a padat, jako slepci na Bruegelově obraze.

II.
Teď je možno udělat střih. Po všech slabomyslných výzvách k soudržnosti a oceňování premiérova „státnictví“ (připomínám ještě, že ty pochvalné komentáře vyšly až PO vládním klanění se aeroplánu z totalitní Číny, který přivezl draze zaplacený zdravotní materiál pochybné kvality) jedná Babišův kabinet způsobem, který lze těžko označil jinak než jako skandální: Babiš se už zase chová přirozeně, řídí stát jako základnu Agrofertu, jen za změněných okolností. Ve sněmovně pronáší modlitby jako rohatý, který se vysmívá pánu Bohu, své špatné dílo nechává vykonávat zkažence, které si zavázal penězi a mocí.

Vytkněme před další text, že drastická omezení, jimž už týdny musíme čelit, nezpůsobila jen epidemie, ale do značné míry také selhání vládního „managementu“: například už 22. ledna varovalo Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) před šířením nového typu koronaviru a o pár dní později upozornilo na akutní hrozbu přenosu do Evropské unie (viz například text Lukáše Hendrycha na Respekt.cz z 24. 3.). Babišův kabinet varování ignoroval. Nebyl v Evropě jediný, ale to neznamená, že se to má mlčky přejít: premiéra a vládu si platíme i proto, aby prozíravě chránili naše bezpečí, a i v tomto úkolu selhali. Když se ukázalo, že je epidemie závažná a v zemi schází základní zdravotnický materiál, vyřešil to Babiš se svými ministry tím, že vydal drakonické zákazy a příkazy – a veškerou tíži výjimečného stavu a zodpovědnost hodil na obyvatelstvo.

Jistě, za daného stavu bylo zapotřebí jednat rychle a razantně. Jenomže slušná demokratická vláda by se za svou chybu opakovaně omlouvala, její členové by pečlivě vážili slova, trpělivě by vysvětlovali další účinnou strategii těm, které uvrhli do bezprecedentně obtížné životní situace. Všemožně by se snažili, aby dopad restrikcí byl co nejmenší, aby narušená důvěra byla obnovena věrohodnou plošnou pomocí. Babišovi lidé si naopak od první chvíle až dodnes počínají jako sbor neschopných komunistických funkcionářů, hovořících nikoli k občanům, ale k nastoupeným pracujícím: nezvládají praktické kroky, uchylují se k absurdní válečnické rétorice a demagogii, lžou, vydávají zmatená prohlášení, znejišťují, vyhrožují, co všechno nepůjde a jak dlouho to nepůjde, oznamují, jaké příkazy budou muset všichni snášet, co si budou muset odříkat, s čím vším nemají do budoucna počítat. Žádají od lidí oběti „v zájmu celku“, samotná jejich politika je však přehlíživá, cynická a autoritářská.

Od samého počátku dělá Babišův kabinet kroky, u nichž panuje podezření z neústavnosti: nezákonně zrušil doplňovací volby do Senátu (o tom už rozhodl soud); nezavřel hranice jen pro příchozí z rizikových zemí, ale zakázal Čechům kamkoli vycestovat, což je nehoráznost, která má obdobu snad jen v Severní Koreji; původně rozhodl o vyhlášení stavu nouze a různých občanských omezení podle krizového zákona, aby vzápětí, ve strachu z oprávněných žalob, opřel veškerá represivní opatření o Zákon o ochraně veřejného zdraví – i to však představuje možný neústavní krok, navíc vůbec není jasné, k čemu pak vláda protahovaný stav nouze potřebuje (o tématu mluvil například 30. 3. ústavní právník Jan Kysela v rozhovoru pro Respekt.cz).

Babišovi „profesionálové“, kteří nemuseli nikdy prokázat skutečné řídící schopnosti, nezvládli od prvních týdnů zásobování ochrannými pomůckami a zdravotnickým materiálem, nepomohli lékařům, nepomohli sociálním pracovníkům, dokonce se nedokázali ani účinně postarat o seniory, nejvíc ohrožené epidemií. Ukazuje se, že mnoho věcí v zemi funguje nikoli díky vládě, ale spíš navzdory ní, na základě běžných dobrých vztahů, solidarity mezi firmami a institucemi, péčí neziskových organizací a místní a regionální samosprávy. V rozhovoru pro Respekt.cz z 2. 4. to postihl ředitel libereckého domova seniorů Jan Gabriel: „Já dělám v sociálních službách už nějakou dobu a myslím, že stát na nás zapomněl dávno. Teď ale bohužel strašně moc. Štve mě, jak všichni pořád říkali, že senioři jsou ti nejohroženější, ale nikdo jim nepomohl. Je tady spousta organizací a neziskovek, které dělají se seniory a zaměstnávají úžasné lidi, kteří to chtějí dělat. Dělají to proto, že je to baví, jinak by dávno utekli. […] Na vládě nebo na ministerstvu zdravotnictví vznikají nařízení, ale já z nich mám pocit, že ministr zdravotnictví v domovech seniorů nikdy nebyl. Ti, kteří je připravují, evidentně tahle zařízení neznají.“ Nejen to – Babiše staří lidé nezajímají, hází je přes palubu a výhrady vůči vládní neschopnosti pokrytecky komentuje: „Tady je stále nějaké očekávání, že my budeme řešit každý dům seniorů. Je třeba si ale uvědomit, že vláda není zřizovatel domovů seniorů,“ (viz Aktualne.cz). Tento přístup pak doprovází atak na neziskový sektor, snaha KSČM a SPD připravit neziskové organizace o státní podporu. Kde se bere vliv extremistů? Kdyby nebylo Hnutí ANO, které Babiš vlastní a které se s extremisty opakovaně spojuje, nedokázaly by tyto ničemné strany prosadit ve sněmovně nic – je to vždy Babiš, kdo jim zajišťuje vliv.

Vládní pomoc postiženým občanům připomíná po celou dobu krize pochmurnou parodii: v kabinetu zasedá sociální demokracie, jejíž název dnes působí jako výsměch zdravému rozumu - strana, která už roky spolu s oligarchovým hnutím a ve prospěch jeho firmy dusí drobné podnikatele a živnostníky, a teď jim v jedné linii s Babišem docela sebrala práci, nechala ze dne na den zničit to, co často mnoho let budovali, převrátila jim lhostejně životy vzhůru nohama; na odškodnění jim vláda nabídla jen výsměšné ústupky, nenaplněné přísliby, půjčky, k nimž se nemohou dostat, komické peníze, které nestačí ani na měsíční život průměrné rodiny a které zatím navíc ani nedostali a kdoví jestli dostanou. Je už zjevné, že vláda se bude snažit nejvíc pomáhat nejsilnějším, velkým firmám, které by přitom mohly dopad pohromy ustát lépe než ty malé, a pak i přispět k odstraňování následků; že si bude kupovat hlasy zaměstnanců a propagandisticky to využívat, protože jejím ideálem nejsou tvořiví lidé a občané, kteří se snaží postarat sami o sebe a stojí na vlastních nohách; že nechá v krizi vymáchat ty nejslabší. Babišův Agrofert jistě strádat nebude: zastoupí malé farmáře, kteří nemohou zajišťovat odbyt, vyrobí dezinfekce místo těch, jimž to vláda zakázala, vycucá státní i evropskou pomoc – je ostatně další pochmurnou ilustrací současného stavu masmédií a veřejné debaty, že se téměř nezkoumá jedna z prioritních otázek, totiž kolik peněz do premiérových podniků v době krize přiteče. Už si tady většina na tu oligarchickou abnormalitu prostě zvykla.

Místo aby vláda malého a před světem dnes zcela uzavřeného státu po více než dvou týdnech dobrého vývoje a v čase ohlašovaného zavádění „chytré karantény“ představila srozumitelný a v maximální možné míře závazný scénář co nejrychlejšího návratu všech ústavních práv a svobod, místo aby myslela v první řadě na strádající rodiny, na seniory, odtržené od blízkých, nebo na děti, zavřené v bytech, žádá měsíční prodloužení stavu nouze, který umožňuje držet společnost snáze na řetězu a činit rozhodnutí, k nimž by jinak exekutiva neměla mandát. V této situaci předložil Babišův ministr obrany Lubomír Metnar návrh opatření, které by dávalo vládě pravomoc omezit parlament a rozhodovat samostatně – učinil tak na Babišovu výzvu (premiér o věci později, když se dostala na veřejnost díky opozičním poslancům Pirátské strany, lhal). Není na místě tuto věc bagatelizovat, i proto, že Metnar je jedním z typických Babišových spolupracovníků: předlistopadový příslušník Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, po Listopadu mimo jiné člen hnutí BOS (Bezpečnost, odpovědnost, solidarita), které sdružuje bývalé policisty a vojáky, projevující nadšení pro politiku Vladimira Putina (aktuálně pro politiku Andreje Babiše). Může snad průměrně soudný člověk zůstávat v klidu a brát na lehkou váhu stav nouze, který dává větší moc podobným politikům? Může přijímat, že právě oni chtějí kupříkladu prolamovat soukromí, sledovat občany prostřednictvím jejich mobilů a bankovních karet a posilovat svůj vliv? Že mluví o možném vstupování státu (rozuměj: opět Babiše a spol.) do podniků v potížích?

Prodloužení méně kontrolované moci o celý měsíc dnes důrazně žádá také šéf krizového štábu, ministr vnitra a předseda „sociální demokracie“ Jan Hamáček: 1. dubna vystoupil na tiskové konferenci s návrhem na změnu zákona, který by posílil pravomoci policie, jež by získala například možnost udílet na místě desetitisícové pokuty lidem porušujícím vládní nařízení. S tímto návrhem, který už nese ovoce v rostoucí policejní šikaně (včetně mlácení „drzých mladých lidí“), přichází „papaláš v červeném svetru“, který u nás působí jako jeden z nástrojů čínské propagandy a jeho vztah ke kritice a názorové svobodě se projevil i tím, že po vzoru Zemana a Babiše označil sinologa Martina Hálu, jenž ho kritizoval, za „blba“ (viz server Sinopsis, 23. 3. – Hamáček tak učinil v listu Právo, který odmítl zveřejnit Hálovu odpověď, což je pro dnešní úroveň veřejné diskuse rovněž příznačné). Je to týž Hamáček, který chce lidi pokutovat a buzerovat, avšak pro něho samotného omezení neplatí – viz například fotografie z vládního jednání a z hostiny s prezidentem a jeho spolupracovníky, kde i Hamáčkova rouška figuruje jen jako ozdoba, jež bude záhy odložena při společné žranici…

III.
Nechám už toho, i když by bylo možné připomenout sérii dalších znepokojivých jevů, počínaje dramatickými důsledky, jež může mít počínání vlády a prezidenta v zahraniční politice, a konče upozorněním, že i velitel boje proti epidemii plukovník Roman Prymula má silné čínské vazby, patří k Zemanovým lidem (podporoval obskurní stranu Zemanovci, za níž měl kandidovat), chybí mu bezpečnostní prověrka a jeho vědecká odbornost neskýtá bez demokratické kontroly žádné záruky – i nacisté měli podporu špičkových vědců a lékařů, i v komunismu byli zapálení odborníci, pro něž lidská společnost představovala totéž, co houf laboratorních krys.

Babišova vláda využije „zdravotní diktaturu“ bezezbytku. Má-li o tom někdo pochybnosti a chová-li například důvěru v poslaneckou sněmovnu, v níž drží většinu právě Babiš, Hamáček, Vojtěch Filip a Okamura, ať si přečte anketu, kterou mezi poslanci ohledně dalšího omezování práv a svobod udělali reportéři Českého rozhlasu. Existují-li pro Českou republiku nějaké dobré vyhlídky, pak jsou spjaty s Evropskou unií, jenže i to je nevypočitatelné, vyspělejší členské země budou mít dost starostí samy se sebou. O Milionu chvilek demokracie není příliš slyšet, výzvy k občanské neposlušnosti se zdají formální – mohli by ji snad do jisté míry projevit alespoň lékaři či sociální pracovníci, kteří si na vládu sice stěžují na blozích a v rozhovorech, ale početnější společné prohlášení dosud neučinili. Zvýšený význam mají osvědčené liberálně-demokratické nástroje: politická a občanská angažovanost, kritická žurnalistika a v první řadě demokratická opozice, které snad konečně naplno dojde, že Antibabiš je program, že musí pracovat a být vidět víc než dosud, jakkoli jsou k ní masmédia nevstřícná a její zástupci dostávají mizivý prostor. Jediná skutečná naděje na zlepšení je totiž v Babišově postupné politické porážce: ve vytrvalé snaze vysvětlit lidem, kteří jeho vládu podporují, že to budou právě oni a jejich děti, kdo nakonec odnesou oligarchovu politiku. Jestliže smějícího se čerta zvolí znovu, ať počítají s tím, že jim posléze oznámí: pořád je třeba táhnout za jeden provaz – zůstaňte svorní, a společně zaplaťte mé účty.