Autor po zkušenosti z posledních dnů zdvořile žádá, aby ti, kdo nejsou schopni soustředěně číst a porozumět textu, který přesahuje rozměr jednoho odstavce, nepokračovali v četbě a raději se rovnou odebrali na sociální sítě či do kuloárů.

Na úvod nezbytná rekapitulace: nedávno jsem si v Deníku N přečetl článek týkající se Filmové akademie múzických umění. Kdosi ukradl elektronickou korespondenci části tamních pedagogů, kteří jsou v opozici vůči vedení školy, rozeslal ji vybraným zaměstnancům a studentům, někteří ji obratem zveřejnili. Dostala se i do redakce Deníku N, kde se zachovali podobně – inkriminovaný článek je tendenční „reportáž“ založená právě na citacích z kradených e-mailů. Znepokojilo mě, že noviny, které se prezentují jako seriózní, stejně jako různí členové akademické obce, nakládají s cizí soukromou poštou svévolně a bez zábran. Napsal jsem tedy na web svého domovského časopisu text s titulem Šmíráci (k poslednímu skandálu na FAMU). Jeho podstatou je konstatování, že soukromé e-maily se bez dovolení nečtou, nekradou a nešíří, což není otázka do diskuse – ve slušné společnosti se to prostě nesmí dělat, je to etický princip, na němž u nás dosud panuje shoda, vyjádřená také zákonem. Dlouholeté spory na FAMU jsem nerozebíral, výslovně jsem zdůraznil, že nejsou tématem mého textu. I protože věc přesahuje prostor jedné vysoké školy: vykrádání e-mailových schránek je odporná činnost, a když se začne bagatelizovat a nedostaví se odpovídající odmítavá reakce, posouvají se tím etické hranice – příště to může potkat kohokoli a kdekoli, už jako cosi přijatelného. Případem se bude zabývat policie a zřejmě i soudy, jenže každý ví, že mohou uplynout roky, než padne verdikt, a i proto je třeba o takové záležitosti psát. Na svém textu bych ani dnes nic neměnil.

Aféra se mezitím rozvinula a posunula. Anonymní zloděj například rozeslal druhý „balíček“ vybrané korespondence, s nímž někteří příjemci naložili stejně neomaleně jako s tím prvním (v Deníku N nicméně přibrzdili a výňatky kradených e-mailů dál netisknou, zjevně došli k závěru, že je to neobhajitelné). Zveřejňovači a „aktivní konzumenti“ cizí soukromé korespondence své počínání většinou odůvodňují tvrzením, že jednají ve vyšším zájmu: okradení pedagogové měli údajně osnovat spiknutí proti škole a vůbec si počínat hanebně. Z citací z první „složky“, které publikoval Deník N (a z dalších úryvků, na něž čtenář narážel například na sociálních sítích), však nic takového nevyplývá – vyplývá z nich, že FAMU je rozvrácená a že lidé, kterým nevyhovuje, kam se pod vedením děkanky ubírá, spolu komunikují a snaží se tomu směřování všemožně bránit. Člověk s nimi může nebo nemusí souhlasit či sympatizovat, ale pokud v jejich zcizené korespondenci vidí důkaz zločinného spolčení, znamená to, že jeho myšlenkové pochody nejsou v pořádku.

Krátce po zveřejnění svého textu jsem ovšem zjistil, že jsem se stal, spolu s redakcí Revolver Revue, součástí údajné spiklenecké sítě. Zápletka tkví v tom, že literární kritik a spisovatel Marek Vajchr, který působí jako redaktor RR, je rovněž pedagogem FAMU a patří k okradeným. Například filmový režisér a bývalý pedagog FAMU Vít Janeček oznámil tento objev 11. 5. na blogu Aktuálně.cz, kde čtenáře upozorňuje, že jsem se vymezil proti Deníku N v „glose (…) publikované trochu nešťastně v periodiku, kde je redaktorem jedna z potrefených hus“ (tuto citaci ani následující citace jazykově neupravujeme – pozn. ad). Výrazem „potrefená husa“ označuje Janeček osobu, které ukradli poštu. K zásadní informaci o spiklenecké provázanosti přidal působivý důkaz: printscreen z internetové stránky RR, kde je moje jméno vedle jména Marka Vajchra a můj text vedle jeho textu. Printscreen je patrně dokladem režisérových detektivních ambicí a možná i obětavou službou té části populace, která má potíže zadat do internetového vyhledavače adresu revolverrevue.cz.

Na veřejnou facebookovou stránku RR napsala zhruba stejné sdělení ve vyhrocenější podobě jistá paní: „Tak nakonec si místo Mirky [na mysli má patrně Mirku Spáčilovou – pozn. ad] našli někoho u vás. Já si kladu otázku, jak vás ovlivňuje, že Marek Vajchr, který je součástí té skupiny, která rozkládá vzdělávací instituci obstrukcemi a píše o smrti senátu a děkanky, pro vás píše texty,..?“ (Pro nezasvěcené: v jednom z ukradených e-mailů kdosi, nikoli Marek Vajchr, v souvislosti s obstrukcemi v akademickém senátu napsal „slušně, věcně a důsledně je umořit k smrti“, podobně jako v dalším někdo jiný odkazoval na Stalina. Že jde o nadsázku, nikoli o plánování vraždy, snad vidí i dítě – a těžko si při té totální absenci smyslu pro humor a jazykové nuance, jež bývá vlastní puritánům a nositelům kolektivního dobra, nevzpomenout na zápletku Kunderova Žertu.)

Hovadiny o Vajchrově nedobrém vlivu se objevily i v e-mailech, které mi poslali známí od filmu, pomyslným prozatímním vrcholem pak byl přípis od současného pedagoga FAMU (na facebooku ve veřejném režimu), jehož stejně jako výše citovanou paní nebudu jmenovat, poněvadž je mi jich líto, ale za citaci to stojí: „Pro doplnění kontextu: tento [Drdův] článek ‚Šmíráci…‘ vyšel z redakce, jejímž zásadním členem je jeden z aktérů oněch ukradených emailů Marek Vajchr. A článek je teď distribuován emailovou cestou mnohým kulturním institucím. Bez vyžádání. Přišel takto například do Galerie Hollar. Je to zajímavá kampaň.“

Charakteristickým rysem bludu je jeho nevyvratitelnost, ale přesto: S Markem Vajchrem se kvůli pracovnímu vytížení vídáme mnohem méně často, než bych chtěl, asi tak jednou za čtvrt roku. Než jsem napsal svůj text, o situaci na FAMU jsem s ním vůbec nemluvil a ani jsme si o tom nepsali. Článek byl „distribuován emailovou cestou mnohým kulturním institucím“, neboť RR už asi patnáct let rozesílá cca dvakrát týdně newsletter, jímž oznamuje nové texty a počiny všem ve svém adresáři. Představa, že mě Marek Vajchr navádí, abych hájil jeho zájmy a někoho „písemně sejmul“, je směšná, stejně jako představa, že bych se nechal úkolovat – lidé, kteří takové věci říkají a píší, především bezděčně odhalují, že jim podobné způsoby buď nejsou cizí, nebo se pohybují v prostředích, odkud jsou na ně přinejmenším zvyklí. Byl bych rád, kdyby si konspirační teoretici zkusili aspoň položit otázku, k čemu mě asi tak mohl Vajchr navést (v textu čerpám z veřejných zdrojů a jeho podstatná část se týká Deníku N). Měl mi snad obmyslně podsunout názor, že do cizí korespondence se nestrká nos? To už udělala kdysi moje babička.

Po téhle zkušenosti je ovšem těžké posuzovat dění na FAMU bez ohledu na takové zážitky a nenabýt přesvědčení, že řeči o školních spiklencích jsou postavené na podobně „racionálních základech“. Ten dojem bohužel posiluje, že nikdo, alespoň pokud vím, dodnes nebyl schopen veřejně sdělit a konkrétně popsat, co nepřijatelného spiklenci kolektivně provedli. Z textů v Deníku N to při nejlepší vůli nelze vyčíst, jiná masmédia kromě ideologického věstníku A2larm se o aféru nezajímají, lidé na facebooku vykřikují cosi o vytváření „toxické atmosféry“ na škole, čímž jen šíří módní bezobsažnou a mlhovitou frázi. Janeček píše, že e-maily ozřejmily, co už dávno věděl, a vypadá to takhle: „Skupina fukncionářů veřejné vysoké školy (v drtivě většině jmenovaných minulým děkanem a někdy zřejmě i za jeho účasti), často v pracovní době, dlouhodobě a aktivně koordinovala své kroky m.j. na ochromení různých procesů, v některých případech až na úroveň kolapsu a následně obracela zodpovědnost za tyto věci proti děkance (…). ‚Zásah‘ terče vyvolával euforické reakce, jazyk podzemního hnutí zahrnuje i pojmy jako ‚revoluce‘ (myšleno zřejmě spíš ‚konzervativní revoluce‘), je si vědom rizik ‚infiltrací‘ (…). Na povrchu tato úspěšně realizovaná koncepce vypadala takto: velké množství i frekvence oficiálně i tajně na různé orgány i úřady zasílaných podnětů, neustále se vracejících stokrát prodiskutovaných a uzavřených ‚kauz‘, hromadných e-mailů rozesílaných za zády těch, kterých se týkaly, desítky a stovky stran právních a byrokratických námitek, dokola se vracejících reakcí a protireakcí (…).“ Napadlo toho člověka aspoň na vteřinu, jak strašně je to pitomé a nakolik to připomíná věty z obžaloby v nějakém vykonstruovaném soudním procesu? Když v normální společnosti někdo pojme podezření, že nějací lidé něco provedli, tak má snad jasně říct, co přesně kdo z nich špatného udělal – a nežvanit o tom, že „skupina funkcionářů“ v pracovní době „ochromovala procesy“.

Aféra směřuje k očekávatelnému výsledku, totiž k tomu, že se její jádro zamete pod koberec. Naznačuje to například vykutálené stanovisko školní ombudsmanky (čerstvě též vládní zmocněnkyně pro lidská práva) Kláry Laurenčíkové. Ta se vyhýbá přímému popisu událostí, věnuje se pouze otázce, jestli je z právního hlediska možné, aby se v akademickém prostředí nad kradenými e-maily diskutovalo (říká jim ovšem eufemisticky „zveřejněná komunikace“ a „získané informace“). Možné to dle ní je, neboť se nyní jedná o střet „práva na ochranu soukromí a korespondence“ a „práva na svobodu projevu a ochranu informací“, přičemž sice „neexistuje (…) obecně platné pravidlo, které by určilo, kdy má které právo přednost“, ale protože „předmětem zveřejněné komunikace byly nejrůznější postupy a procesy, které se bytostně týkají veřejné vysoké školy“, převažuje veřejný zájem nad zájmem soukromým. Vedení FAMU vydalo rovněž prohlášení, v němž je krádež korespondence označena za „nelegální“ a „extrémní akt, který vyvolal nedůvěru napříč celou naší fakultní komunitou“, a za „velmi zraňující čin“ vůči „lidem, kterým byly ukradeny emaily“, a je proto třeba „mít s nimi empatii“. Pak řeší mj. otázku, jak s kradenou korespondencí nakládat, když už je jednou „na stole“ – a konstatuje, že „podle právního výkladu, který máme k dispozici, není trestné si onu emailovou komunikaci přečíst“, což je objev hodný detektiva Janečka: když už něco z velké části vyšlo v novinách a lidé to rozvěsili po facebooku a po škole, pak asi nelze postihovat ty, kdo si to přečtou, na to není třeba zjednávat právníka.

Potíž obou stanovisek (ombudsmanky i vedení FAMU) je především v tom, co v nich chybí. Za prvé: anonymní zloděj poslal ukradené soukromé e-maily členům akademické obce a někteří z nich si je nejen přečetli, ale rovnou je poslali dál nebo zveřejnili, například student Jiřinec je podle Deníku N publikoval na facebooku. Tenhle problematický „mezičlánek“ nestojí ombudsmance a vedení FAMU ani za zmínku? Za druhé: děkanka poskytla Deníku N rozhovor, podle něhož musela vědět, že redakce má ukradené e-maily k dispozici a přinejmenším části z nich se chystá zveřejnit – nijak se vůči tomu nevymezila, prohlásila, že obsahují „velmi relevantní“ informace a že to bude „muset řešit i z pozice zaměstnavatele“. Jestliže jí v tu chvíli ještě nedošlo, že posvěcuje „extrémní“ a „zraňující“ čin, proč jí to nestálo za omluvu alespoň později? Za třetí: v prohlášení fakulty není ani jedna věta v duchu „podnikli jsme ty a ty kroky, aby byl zloděj dopaden“, a „uděláme to a to, aby se podobná věc nemohla opakovat“.

Závěrem už jen zdůrazňuji: Nepatřím k žádné skupině FAMU, naprostou většinu údajných spiklenců jsem v životě neviděl, nepletu se do toho, jak si lidé na akademii řeší své potíže, vyjma jedné věci – vím, že v právním státě nesmí účel světit prostředky a všichni mají právo na rovné zacházení. A pokud se na případ podívám jako na možný precedens, nemůžu nevidět, že současné „řešení“ představuje dost nebezpečný příklad pro jiné rozhádané instituce, zvlášť když na něm participuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva: jestliže v nějakém takovém podniku pracujete a vaše „protistrana“ by se dostala k vaší soukromé poště, zveřejnila ji a začala používat proti vám, měli byste, zdá se, prostě smůlu, jakkoli by byl zákon na vaší straně. Řekne se, že pošta se sice dostala na veřejnost nelegálně a je k vám třeba „mít empatii“, ale že se holt týkala veřejných záležitostí a lidé mají právo na informace – pak se můžete bránit právní cestou, s tím, že pokud to vydržíte, dá vám soud za pravdu po letech, kdy už bude aféra v propadlišti dějin. Nemyslím, že bychom něco takového měli považovat za přijatelné.