Psycholožka a někdejší disidentka Dana Němcová oslaví 14. ledna 2014 osmdesáté narozeniny. Zdálo by se, že její význam pro českou společnost není třeba zvlášť připomínat: většina i mimo okruh jejích přátel aspoň rámcově ví, kdo jubilantka je, získala řadu domácích i mezinárodních cen, převážně za působení v oblasti lidských práv, těší se všeobecné vážnosti, narušované jen zřídka, například pozorností hulváta, jako je Milan Knížák (pro otrlé čtenáře: http://www.milanknizak.com/aktuality/studentsky-casopis-jako-zumpa-n64/). Přesto je tu určitý rozpor. Úcta je v Čechách až příliš často formální záležitost, mnoho dalšího z ní neplyne. U málokoho je to tak očividné jako právě u Dany Němcové. Nemyslím tím třeba jen skutečnost, že ještě před pár lety měla – podobně jako další „ženy a matky z disentu“ – jen symbolický důchod, o několik řádů nižší než průměrný vysloužilý estébák, protože nikdo zodpovědný a vlivný nezajistil nápravu. O co mi jde především, se pokusím zformulovat na konci tohoto portrétu (vzhledem k životu D. N. poměrně zhuštěnému). Bude to tak snad srozumitelnější.
***
Dana Němcová se narodila jako Valtrová 14. ledna 1934 v Mostě, první roky prožila v Chomutově. Její matka učila, otec byl armádní důstojník – po německém záboru Sudet musela proto rodina odejít do vnitrozemí, do Nového Města nad Metují, kde získal místo školského tajemníka. Po roce 1945 se Valtrovi vrátili na sever, otec se stal školním inspektorem a vydržel v zaměstnání až do roku 1949: „V té době po něm chtěli, aby z kádrových důvodů vyházel ze škol některé vyučující. Šlo většinou o věřící učitele. Pro ně nebylo tenkrát v novém socialistickém školství, jak známo, místo. K něčemu takovému se ovšem otec snížit nechtěl… Navzdory svému dělnickému původu, který mu v těch dobách mohl kdekdo závidět, byl své funkce zbaven.“
Po maturitě na chomutovském gymnáziu začala Dana jako osmnáctiletá učit na základní škole v Jirkově, roku 1953 odešla do Prahy studovat psychologii. Na univerzitě poznala spolužáka Jiřího Němce, budoucího psychologa, filosofa a katolického intelektuála: „[…] okolo roku padesát čtyři, padesát pět, kdy spousta lidí z křesťanských kruhů byla zavřena, jsme vyhledávali ty, kteří ještě zůstali… měla /jsem/ pocit, že tady je… bezpráví a útlak, kterému je dobré čelit. Postupně jsem si ujasnila i svou víru a nechala se pokřtít.“ 2. července 1955 se za Jiřího Němce provdala a měla s ním pak sedm dětí: „Už tehdy lidé pochybovali, jestli je od nás dostatečně zodpovědné mít jedno dítě za druhým. Ráda s odstupem let zcela pragmaticky konstatuji, že to bylo dobré a dalo se to zvládnout… Současný trend, kdy se rodí dětí málo… vychází z docela odlidštěného chápání daru života. Lidé si často vzájemně namlouvají, že musejí připravit jakési optimální podmínky, do kterých by se mělo jejich dítě narodit. Přitom podle mého soudu jedinou optimální podmínkou je být ochoten přijmout dítě bez podmínek…“
V šedesátých letech, v době uvolnění poměrů, směl Jiří Němec omezeně veřejně působit. To však trvalo jen krátce – po sovětské okupaci v srpnu 1968 naložili Němcovi své děti do kamarádčina trabantu a odjeli do Rakouska, počkat, jak se situace v Československu vyvine. Za pár měsíců usoudili, že bude ještě nějaký čas trvat, než zemi ovládne represivní aparát, a vrátili se domů: „Jirka měl spoustu nabídek. Kdybychom se byli rozhodli pro emigraci, tak jsme si mohli vybírat, kam bychom šli. Já bych byla bývala ochotná emigrovat, protože jsem si dovedla představit, že tato země bude porobená, a nechtěla jsem v té atmosféře vychovávat děti. Ale Jirka pravil: ‚No jo, ale já jsem ve Vyšehradu navrhl celou edici knížek, a když tam budu, tak ještě vyjdou a pomůžou lidem v rezistenci. Když tam ale nebudu, lidi se na to vykašlou a celá práce přijde vniveč.‘“
Roku 1969 se manželé Němcovi pokusili vycestovat do Francie na jakousi konferenci, Jiří byl však v Chebu zadržen a vysazen z vlaku. O emigraci tehdy přestali přemýšlet: „V tom čase jsme hledali prostředí a lidi v něm, kteří smýšlejí podobně jako my. Přáli jsme si být s někým… na jedné lodi… /a přišli jsme do styku/ s hudebním undergroundem. Byli to vlasatí mladí hudebníci, kteří rezignovali na profesionální kariéru… /Věkový rozdíl/ kupodivu nehrál roli. V té době se lidé dávali dohromady spíš podle postojů než podle věku.“ Byt Němcových v pražské Ječné ulici se pak stal „opozičním centrem“ – tak se to pojmenovává dnes, přesnější by asi bylo říct, že se stal jedním z mála míst v Praze, kde se lidé scházeli, vyjadřovali a chovali zcela svobodně.
Když začala narůstat perzekuce členů The Plastic People of the Universe a dalších lidí z undergroundu, jejímž vrcholem byl roku 1976 vykonstruovaný soudní proces, organizovali manželé Němcovi s přáteli pro zatčené podporu: „[…] podařilo /se/ nám vyburcovat vědomí, že jde o víc než jen o soud nad několika hudebníky. Mnozí si uvědomili, že jde o něco zásadního. Šlo o diskriminaci všeho, co nepřisluhovalo režimu, co mu nesloužilo a nepodbízelo se.“ – „Pokud si vzpomínám, tenkrát řada lidí včetně Václava Havla využila svých kontaktů na Západ a zapojili se do toho i různí významní kulturní činitelé ze Západu, jako třeba Heinrich Böll. Je pravda, že šlo o určitou mobilizaci určitého okruhu lidí, o mobilizaci sebeobrany na kulturní frontě, a byl to vlastně krok směrem k Chartě 77, což se ukázalo u soudu v Karmelitské ulici, kde se chodby naplnily lidmi, jejichž složení estébáci jen těžko chápali, protože jednak tam byly máničky a jednak ti, kteří už dávno měli nálepku politických odpůrců, kupříkladu doktor Kriegel se svou manželkou a další představitelé opozice, která už se dala považovat za opozici politickou.“
Kvůli podpoře undergroundu byla Dana Němcová zbavena zaměstnání. Šlo o jednu z příznačných ukázek msty ze strany husákovského totalitního aparátu: nezáleželo na tom, jak prospěšnou práci „nepřizpůsobivý občan“ odváděl a komu pomáhal, důležité bylo ublížit mu, a s ním, zcela cynicky, i komukoli dalšímu: „Práce v ústavu pro děti s vadami sluchu a řeči mě bavila a bylo jí pro psychologa opravdu dost. V těch letech byly děti se sluchovými vadami často velmi zbytečně drezúrovány. Nutili je, aby nepoužívaly posunkovou řeč, aby odezíraly, aby se různými logopedickými metodami naučily řeč mluvenou. V osnovách měly takové pitominy jako Velkou říjnovou socialistickou revoluci a nevím co všechno, čemuž ty děti vůbec nerozuměly. Jejich svět byl úplně jiný a vypadaly jako mentálně retardované. Když jsem je ale vyšetřila neverbální metodou, vyšlo najevo, že jde o děti inteligentní, že jsou s to pochopit vztahy. Jen bylo třeba, aby přístup k světu abstraktních pojmů a vztahů mezi nimi, to znamená k řeči, byl pojat úplně jinak. Taková práce mě velmi zajímala… Zatrhli mi to.“
Dana Němcová se pak živila jako uklízečka a domovnice (nakonec se jí podařilo přejít do invalidního důchodu): „Jednou napadl sníh a my jsme se hned zrána se synem Davidem vydali sníh odklízet. Už jsme měli kus chodníku za sebou, když kolem nás procházel tatínek se dvěma chlapci. Říkal jim: ‚Když se, kluci, nebudete učit, tak skončíte takhle.‘ Málem jsme se s Davidem přerazili o hrabla, jak jsme se museli smát.“
Chartu 77 podepsali manželé Němcovi jako jedni z jejích iniciátorů mezi prvními, mělo to pro ně okamžité důsledky. K prvnímu výslechu do Ruzyně si Státní bezpečnost Danu předvolala v den jejích narozenin, 14. ledna 1977: „Tam jsem odmítla vypovídat, na čemž jsme se předtím domluvili… Vyhodili mě /a později se za mnou domů/ dostavili dva pánové. Prokázali se mezi dveřmi služebními průkazy a přáli si se mnou mluvit. Řekla jsem jim, že už jsem u nich byla a co ještě chtějí. Začali se vemlouvat, ať s nimi mluvím, že mám přece děti… Nevím, co se to se mnou tenkrát stalo, protože jsem osoba spíš se snahou s každým vyjít a domluvit se, ale tohle už jsem prostě nevydržela. Křikla jsem jen, že jsem to udělala právě proto, že mám děti, a třískla jsem dveřmi, až opadala omítka.“
Ze zaměstnání byl vyhozen i Jiří Němec, který se od roku 1977 živil jako noční hlídač. Šikana se stala součástí života rodiny Němcových, ale Dana Němcová skoro nikdy sama od sebe nevzpomíná na perzekuci, spíš na to, co jí neznormalizovaný život uprostřed normalizované společnosti přinášel: „Vytvořili jsme si svět ve světě. Bylo to tak, jak je napsáno na jedné desce Plastic People – Merry ghetto. Užili jsme si i spoustu legrace, která zase kompenzovala tlaky a udržovala nás ve vzdoru a trvání na té nezávislé alternativě… Co mi připadalo na té době nejtragičtější, bylo, že jsme na rozdíl od padesátých let, kdy aspoň někteří lidé věřili v komunismus jako štěstí lidstva, žili v době, kdy už se lidé jen přizpůsobovali tlaku, strachu a pudu sebezáchovy… Kdo byl konformní, neměl se vlastně čeho tolik bát. Padesátá léta byla zničující, byl to prostě masakr, kdy došlo k likvidování elity národa. V sedmdesátých letech člověk méně konformní mohl počítat s nějakým tím ročkem ve vězení. Nebyly popravy, nebyly okázalé monstrprocesy. Bylo to však období obrovské demoralizace…“
Rok po Chartě 77 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který dokumentoval případy perzekuce a posílal o nich zprávy do zahraničí. Dana Němcová patřila k jeho zakladatelům, k účasti ve VONS ji vedla mimo jiné solidarita s méně známými mimopražskými disidenty. Roku 1979 byla spolu s dalšími zatčena, strávila půl roku ve vazbě; v říjnu byla odsouzena za podvracení republiky ke dvěma letům odnětí svobody s podmíněným pětiletým odkladem.
„Když jsme byly ve dvou /ve vazební cele – pozn. a. d./, byla se mnou Romka. Chudák holka z dětského domova. Zavšivená a enuretička. A všude ji ty spoluvězeňkyně mlátily, takže nakonec ji dali ke mně. Já jsem se domohla toho, že ji přijal lékař a dal jí nějaké prášky, aby se v noci nepočůrala, protože jsme tam praly ta prostěradla ve studené vodě, z trubky ve zdi, a věšely to na obruč u záchodu. A to bylo nepříjemné. Odvšivila jsem ji. […] Byla jsem ráda, že tam mám tuhle holku. Jednou mě odvedli na krátkou vycházku, a když jsem se vrátila zpět na celu, byla pryč – prý řvala nějaké sprosťárny oknem, když jsem tam nebyla. Prý to bylo údajně za trest: Když si nedokáže vážit toho, že ‚sedí se slušnou ženskou‘, tak ji dají zpátky mezi ty, co ji budou mlátit. To mi bylo líto. V malé cele nás ale bylo i šest. Několikrát jsem spala na slamníku na zemi, protože tam byly maximálně dvě palandy, tedy čtyři lůžka. Když nás bylo šest, dvě spaly na podlaze.“
V roce 1979 byl na několik měsíců v souvislosti s VONS uvězněn i Jiří Němec a roku 1983 odešel do exilu do Vídně. Dana Němcová zůstala s dětmi sama: „Začátek osmdesátých let byl tvrdý, protože zaprvé panoval obrovský tlak na vystěhování a někteří naši přátelé, kteří k tomu měli závažné důvody, republiku skutečně opustili. Na mě to působilo skličujícím dojmem. Pak přišly další rozsudky, Ruda Battěk tenkrát dostal hodně vysoký trest, sedm a půl roku, takže tíha počátku osmdesátých let byla citelná, ale zajímavé bylo, že se zase utvářely, doplňovaly a propojovaly další, třeba už ne tak známé okruhy, které Charta v podstatě zastřešovala. Dá se říct, že aktivity navzdory tlaku narůstaly. Zrodilo se několik dalších iniciativ, třeba Nezávislé mírové hnutí. Já už si to všechno nepamatuji, protože v té době jsme nevěděli, že tvoříme historii a že se nás na to někdo bude ptát. Spíš jsme chtěli zapomenout, abychom náhodou v nestřežené chvíli neřekli něco, co nemělo zaznít, protože například náš byt byla jedna velikánská odposlouchávací stanice.“
Ještě v lednu 1989 byla Dana Němcová zatčena, když šla – spolu s dalšími lidmi z opozice – jako mluvčí Charty 77 v čase dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha položit květiny k pomníku sv. Václava. Když se hroutil komunistický režim, objížděla venkov a vysvětlovala lidem, co se v zemi děje. V letech 1990–1992 byla krátce poslankyní federálního parlamentu, poté z politiky odešla, vedla správní radu Výboru dobré vůle Olgy Havlové a zakládala Poradnu pro uprchlíky, v níž byla činná donedávna. Roku 1990 dostala cenu mezinárodního mírového hnutí Pax Christi, o sedm let později jí byl udělen titul Žena Evropy, následující rok prezidentská Medaile Za zásluhy, roku 2000 rakouská Středoevropská cena, v roce 2013 Cena Ferdinanda Dobrotivého časopisu Babylon atd.
***
V tomto textu toho jistě hodně chybí, ale pro daný účel – připomenutí významu Dany Němcové při příležitosti jejích osmdesátých narozenin – to snad stačí. Zpátky k úvodu: projevit jubilantce úctu znamená vzít její život vážně. Jako svědectví o minulosti (názory současných relativistů a ideologů normalizačního přežívání v rámci „různých loajalit“ před jejím životem zkrátka neobstojí) – a současně jako příklad počínání, které má smysl, ať už žijeme v jakémkoli systému. Když se dobré věci pojmenují, zní to vždycky poněkud pateticky: na Daně Němcové jsou inspirativní obětavost, láska k bližním, věrnost v přátelství, schopnost odlišovat důležité věci od hovadin, pochopení, že aby člověk všechno neztratil, musí se lecčeho vzdát, k lecčemu se rozhodnout a důsledky svých rozhodnutí pak statečně nést. To všechno je dnes stejně důležité, jako v normalizačních letech.
Poznámka: V textu jsou citace z následujících rozhovorů: „Dana Němcová (1934) – http://www.ustrcr.cz/cs/dana-nemcova-1934; „Člověče, nezlob se v protisměru“ – Babylon, 17. 12. 2012; „Lidé mého života. Rozhovor s Danou Němcovou“, Jan Bárta, Portál, Praha, 2003.
Bubínek Revolveru 9. 1. 2014
K osmdesátinám Dany Němcové
Dana Němcová, Jiří Němec, Václav Havel, 14. 1. 1996, byt v Ječné
David Němec, Dana Němcová, 1989
Obývací pokoj v Ječné 7, 80. léta, foto Jef Helmer
Jiří Němec a Dana Němcová, svatební foto, 1955
Dana Němcová, maturitní foto, 1952
Posledních 10