Ve středu 22. července zemřel po krátké nemoci zcela nečekaně nakladatel, pedagog, překladatel, editor a filosof Aleš Havlíček, děkan Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem. Bylo mu teprve devětapadesát. Neumím rozebírat jeho filosofické myšlení – to snad udělá někdo jiný, třeba z řad žáků či přátel, kteří s ním roky spolupracovali a jimž vydával knihy. Připomenu několik jiných věcí, pro které je třeba si Havlíčka vážit.
Za normalizace patřil k lidem, kteří pochopili, že existují hodnoty, kvůli nimž je nezbytné opustit zdánlivě danou cestu a čelit obtížím; jeho předlistopadový životopis je tak protikladem občanských a profesních CV mnoha tuzemských akademických pracovníků a činovníků, dílem jen nudně konformních za všech okolností a dílem i nebezpečných. Havlíček studoval jadernou fyziku, nejdřív na průmyslovce (1971–1975) a poté na ČVUT (1975–1980), mohl mít tedy v ČSSR zajištěnou kariéru a pohodlný život v privilegované profesi. Jako vysokoškolák ale ze zvídavosti navštívil soukromou přednášku Julia Tomina, zaujala ho filosofie a začal se jí systematicky zabývat jako účastník bytových seminářů, přičemž zásadní vliv na něj měl zejména Ladislav Hejdánek. V disentu se tedy Havlíček neocitl jako oběť perzekuce či opoziční aktivista – ocitl se tam jako člověk, který vzal vážně intelektuální činnost, jejíž podstatou je svoboda: protože byl důsledný, nemohl být v dobrém vztahu s oficiálními institucemi buranského režimu, které mu neumožňovaly takovou činnost rozvíjet.
V rozhovoru pro zpravodaj občanského sdružení „Vodňany žijou“ (11/12 2010) řekl: „Tenkrát jsme se u samizdatu a na seminářích nescházeli s vidinou nějaké radikální změny [poměrů], ale chtěli jsme se naplno věnovat smysluplné věci. A taky nás to samozřejmě bavilo – společné diskuse a setkávání. Pak to pochopitelně začali estébáci trochu komplikovat, ale to bylo vlastně vedlejší.“ Není v té souvislosti překvapivé, že měl Aleš Havlíček blízký vztah k undergroundu, jehož konflikt s režimem rovněž nebyl v první řadě politický, a že se připojil k okruhu spolupracovníků The Plastic People of the Universe. Za normalizace se nezabýval „pouze“ filosofií, ale také fotografií a filmem, například v roce 1980 natočil čtyřicetiminutový snímek The Dom, jehož hlavním aktérem je Josef „Vaťák“ Vondruška, o rok později režíroval krátký dokumentární film Co znamená vésti koně (k vidění zde: https://www.youtube.com/watch?v=1LS8lIW9FC8), opírající se o záznamy koncertů PPU v Kotelsku a v Kerharticích. Andrej Krob zmiňuje v rozhovoru pro ČT Aleše Havlíčka jako jednoho z ilegálních filmařů – předchůdců Originálního videojournalu.
Důsledkem snah o smysluplné věci byl vyhazov ze studií na ČVUT. Po roce 1980 se proto Havlíček krátce živil brigádami (mimo jiné stál modelem v ateliéru na UMPRUM), pracoval jako topič v Jaltě a následně jako programátor v podniku META. Ve druhé polovině osmdesátých let se též podílel na vydávání filosofických samizdatů (mj. časopisu Reflexe), vysokou školu dodělával dálkově – obor elektrotechnika na VUT v Brně, absolvoval roku 1987 prací „Zvýšení informace přídavným šumem“.
Vloni poskytl Aleš Havlíček obsáhlé interview pro projekt Fenomén transformace (http://www.revueprostor.cz/index2.php?menu=fenomen), zpracované bohužel tak odbytě, že je těžké vnímat výsledek jinak než jako ztracenou příležitost. V závěru dostal otázku: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu? Odpověděl: „To opravdu nemám tušení. Já jsem neobnovoval demokracii a kapitalismus, já jsem začal dělat pouze to, co jsem považoval ve svobodné společnosti za smysluplné a mně blízké.“ Co to znamenalo? Jestliže Aleš Havlíček uměl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let opustit zdánlivě danou cestu, dokázal po listopadu 1989 na té poté nalezené naopak zůstat: držel se svého, tj. filosofie a vydávání literatury. Nestal se z něj povětrný mediální mluvka typu Václava Bělohradského, slouha politických stran ani nevýrazný politik či politický úředník. Na rozdíl od jiných včas pochopil, že politika je těžká a zodpovědná práce, k níž je třeba mít předpoklady, a že polistopadová obec bude potřebovat totéž, co potřebovala za Husáka: totiž obnovu narušené tradice kritického a nezávislého myšlení, duchovního života.
Havlíček se nechtěl stát nakladatelem, ale když po převratu zjistil, že knihy připravené v samizdatu není nikdo schopen, respektive ochoten vydat, založil spolu s přáteli nakladatelství Oikoymenh. V citovaném interview pro projekt Fenomén transformace vzpomínal: „Po roce 1989 jsme měli připravené tituly. Dali jsme něco do Vyšehradu. Byl to konkrétně Paul Ricoeur. Dodávali jsme jim tam další tituly a ukázalo se, že nejsou schopni to vydat. Neustále se na něco vymlouvali, tak jsme nakonec udělali takový krok: kolega Rudolf Kučera založil Institut středoevropské kultury [Institut pro středoevropskou kulturu a politiku]. Zeptali jsme se jej, zdali by nebylo možné, aby Oikoymenh netvořilo nějakou jeho ‚podčást‘, že bychom tam vydávali tituly, které jsme měli připravené. To proto, že kamenná nakladatelství to nechtěla vydat. Rudolf Kučera řekl: ano. Zpočátku jsme mysleli, že to bude pouze přechodná fáze, že se nalezne někdo, kdo to převezme. Vzhledem k tomu, že se stále neobjevoval někdo, kdo by se na to zaměřil, a my jsme toho měli více a více, ukázalo se nakonec, že se musíme osamostatnit. To se také stalo, a tak vzniklo nakladatelství Oikoymenh, fungující do dnešních dnů jako občanské sdružení.“ V Oikoymenh, navazujícím na Hejdánkovu samizdatovou edici, byl Havlíček až do smrti hlavní postavou, a těžko to označit jinak než jako službu: v nakladatelství vyšlo zhruba pět set knih, rekonstruujících podstatnou část zdevastovaného duchovního prostoru, který tu zůstal po bolševicích z padesátých let a jejich normalizačních nástupcích. Vyzdvihovat zde jednotlivé tituly by nemělo smysl, stačí navštívit internetové stránky vydavatelství (http://www.oikoymenh.cz). Havlíček si dobře počínal i jako pedagog: začal učit na Institutu politologických studií FSV UK, udělal slušnou akademickou kariéru, ale zase to nebyla kariéra za každou cenu: když mu vedení fakulty znemožnilo práci, kterou považoval za zásadní (výuku politické filosofie), nesnažil se přizpůsobit, ale odešel na mimopražskou univerzitu. Vedle toho byl roky činný v České platónské společnosti, působil jako šéfredaktor časopisu Reflexe atd. atp. (profesní životopis zde: http://ff.ujep.cz/index.php/kpf/menu-kpf/personalni-slozeni/12-kpf/personalni-slozeni/39-doc-ing-ales-havlicek-phd).
Co napsat na závěr? Havlíčkův předčasný odchod je další velká rána, jedna z těch, které českou kulturu v posledních letech postihují často – odešel další člověk představující určitou jistotu v rozbité, dezorientované a zpitomělé společnosti, zvláště pak její intelektuální části. Odešel ale poté, co (spolu)vytvořil velké dílo, jímž dal té společnosti příležitost, aby byla lepší. Záleží jen na ní, jestli a jak Havlíčkovu službu využije.
Poslední rozloučení s Alešem Havlíčkem se koná ve čtvrtek 30. července v 10:30 v bazilice sv. Markéty na Břevnově.
