V návaznosti na minulý Bubínek Revolveru přinášíme tři texty pronesené na přátelském setkání v pražském Centru současného umění DOX po pohřbu Věry Novákové 12. dubna 2024.
 


foto © Hana Brádková


Vážení hosté,
vítejte v DOXu. Všichni víme, proč jsme tady. Chceme se rozloučit s naší kamarádkou Věrou. Věra měla ráda DOX a my jsme měli rádi ji.

Dnes netruchlíme, dnes slavíme. Měli jsme to štěstí Věru znát a jsme za to vděčni.

Jsou lidé, kteří jsou mrtvi už zaživa a lidé, kteří v sobě mají tolik života, že nemůžou zemřít nikdy. To je případ Věry. Je tu s námi a s námi i zůstane.
Leoš Válka
 


foto © Hana Brádková


Věře 12. 4. 2024
Já dnes nemám sílu na oficiální nekrolog, má řeč bude krátká a velmi osobní. Chtěla bych jen jménem nás všech poděkovat za všechno, čím Věra obohatila naše životy jako člověk i jako umělec. Poděkovat za její život, za její přátelství, za rozzářené oči, úsměvy a smích, které si budeme pamatovat, za životní energii, vitalitu a radost ze života, kterou kolem sebe šířila. Za její optimismus, nezlomnou víru, že zlo nemá konečné slovo a „to dobré, pozitivní, je silnější než to zlé“. A také za vzácný příklad svébytné, vnitřně nezávislé umělecké osobnosti, která nepodlehla politickým tlakům a neobětovala své svědomí pohodlné kariéře.

To všechno nám tu nechává ve svých obrazech, kresbách a plastikách.

Tato drobná, křehká a elegantní žena měla kromě výtvarného talentu nesmírnou životaschopnost, odolnost a vytrvalost. Když ji soudruzi po únoru 1948 vyloučili z veřejného výtvarného dění, nevzdala se a dál malovala navzdory všem nepříznivým vnějším podmínkám a dokázala obstát nejen morálně, ale i umělecky. Její dílo se dnes představuje zásadní přínos českému umění, i když představitelé oficiálního kulturního provozu o něm neměli po dlouhá desetiletí tušení.

Životní energii jí dodávala křesťanská víra, hluboce prožívaná jako osobní vztah k Bohu. Vztah, z něhož neplynou závazky a povinnosti ani případné odměny či tresty, ale který posiluje, pozvedá, dává životní nadhled a vnitřní svobodu, se bezprostředně promítal do jejího života, do jejího pohledu na svět a samozřejmě i do její tvorby. A právě v něm pramení i originalita a hodnota jejího díla.

Věra totiž opravdu poctivě „malovala to, co žila“, jak bývá teď často citováno, neměla vnější ctižádostivé ambice a nepodřizovala svou práci nikomu a ničemu. Nestarala se o vnější uznání, nezáleželo jí na úspěchu. Malovala jen kvůli sobě. Byla to čistě sebezáchovná aktivita, ale její výsledky daleko překračují rovinu pouze osobní.

V českém umění doby poválečné a postmoderní představuje Věřino dílo významný pokus o obnovení vnitřního pouta, které po tisíciletí spojovalo umění a náboženství. Poté, co byly meziválečnou avantgardou a vzápětí komunistickým režimem duchovní či náboženské obsahy z umění vyloučeny, Věra je tam vrací. Spontánně, neprogramově, jen tak.

Bere si za náměty biblické příběhy, ale vypovídá o světě přítomného času. Její Jób poukazuje na nespravedlivé utrpení nevinně odsouzených v padesátých letech, v jejích Pietách spoluprožíváme úzkosti a bolesti mateřského údělu, její Pilátové se vztahují k současné relativizaci pravdy, její Kainové reagují na současné zlo a násilí. Proto mohou Věřino dílo oceňovat i ti, co její náboženskou víru nesdílejí.

Svým malováním si tak bezděčně pojistila nesmrtelnost na tomto světě. My dnes netušíme, kdo byl v 15. století nejbohatší měšťan Gentu a hýbal tehdejší politikou, ale víme, že tam tvořili bratři Eyckové. Už u Homéra se můžeme dočíst, že umění zvěčňuje, překonává konečnost lidského života:

„… nuž proto sláva té ctnosti nezbledne nikdy
bohové budou básníků zpěvem k potěše lidí
velebit moudrost Penelopy…
…
Neb Zeus dal nám do věna… úděl,
abychom v potomstvu našem dík písni nadále žili“

(Omlouvám se, nepamatuju si přesnou citaci, ale tak nějak to myslím bylo.)

Proto bude díky své tvorbě na tomto světě dál přítomná i Věra Nováková.

Takže: AŤ ŽIJE VĚRA!
Pavla Pečinková
 


foto © Hana Brádková
 

Hledám slova, hledám slova – a zjevuje se přede mnou vlídná tvář mladistvě rozzářená. Dívám se do hravě jiskrných očí, přijímám upřímně přátelské objetí a slyším vřelé přivítání coby vstup do radostného dialogu, který nás čeká. Z čehož mám hned lepší pocit a vím, že ten pocit mě neopustí.

Vzpomínka na osobní návštěvu u Věry Novákové ve mně vyvolává tytéž pocity, jimiž prožívám její tvorbu. Není to ostatně nic překvapujícího, vždyť Věřina tvorba a její život představují přirozenou jednotu podle vyřčeného kréda: „Malovala jsem to, co jsem žila.“

U zdroje všeho je Věřina znovunalezená víra, která se zázračně vzkřísila ze skalnaté půdy totalitního zla a následné rozčarovanosti. O to silněji a o to déle tato vzácná víra u Věry zářila. Měla víru v člověka, měla víru v Boha, měla víru ve víru. Už proto její tvorba není a nemůže být jen „uměním“ ve formálním slova smyslu, je především svědectvím trnité cesty absolvované do důsledku bez mučednické sebelítosti – a je tudíž výpovědí „de profundis“, tedy „z hlubin“.

Věra vždy otevírala svět svých myšlenek, citů a zásad široko dokořán, svého diváka stejně jako svou návštěvu přivítala do všímavého prostředí plného tázavosti, tolerantnosti a empatické chápavosti. V tomto smyslu jsme se všichni Věřini přátelé a příznivci stávali jejím pomyslným „dvojčetem“ v podnětné a povznášející rozmluvě, která nekončí ani teď, kdy Věra k našemu žalu už není mezi námi.

Věra byla světicí zcela z našeho světa. Jako přiznaná humanistka odkrývala pro sebe „odrazy nebes“ nejen ve vnitřně prožitém duchovním přesahu, ale také v konkrétních lidech a osudech. A ony „odrazy nebes“ měla ovšem sama v sobě a ve svém vlastním počínání. Její aura, a byla to opravdu aura, nespočívala v nablýskané dokonalosti, ale naopak ve vrozené skromnosti a schopnosti nebrat se příliš vážně. K čemuž musím dodat, že k Věřiným bytostným kvalitám patřil živý, až zlobivý smysl pro humor, díky němuž s nadhledem překonávala útrapy všedního života a nenuceně prohlubovala sympatii s lidmi kolem sebe.

Tu mladistvě rozzářenou tvář vidím před sebou, slyším známý hlas a cítím, jak mi Věra klepne do ramene jako důvěrné utvrzení názoru, který právě pronáší. Toto vše a svou stále přítomnou přítomnost Věra podtrhuje oblíbeným slovem: „Čověče!“
Richard Drury