Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery napsal pro svůj domovský list (č. 16/2015) obsáhlý článek s titulkem Média v éře Andreje Babiše. Leitmotivem je snaha vysvětlit, že – a proč – se právě Respekt chová i v naší složité „éře“ příkladně. Nejde ovšem jen o zmíněný týdeník: Tabery je jedním z vlivných komentátorů, takže to, co píše, má širší souvislosti a dopad. A to v situaci, kdy se české mediální prostředí ocitlo v krizi, jakou od roku 1989 nezažilo, a je zapotřebí diskutovat o tom, jak si v ní novináři počínají a jak by si počínat měli. Navíc Respekt se obrací k těm, kdo sami sebe považují za důležitou, ne-li rozhodující součást občanské společnosti – a Taberyho článek mezi nimi nevyvolal přinejmenším diskusi, nýbrž naopak rovnou ovace, soudě alespoň podle reakcí na facebooku. Připadá mi to znepokojivé, dělá to na mne dojem, jako by Taberyho postoje a způsoby dnes poskytovaly falešné alibi nezanedbatelnému množství lidí, a považuji za důležité vyjádřit postoj jiný.

I.
Redakce Respektu zaujímala k mediálnímu magnátovi, politikovi atd. Andreji Babišovi během uplynulých dvou let nemastnou neslanou pozici tzv. vyvážené kritiky v určitých mezích. V praxi to vypadalo tak, že sice Babišovi leccos vytkla, ale současně mu při různých příležitostech podkuřovala („už mnoho let se mi nestalo, aby politik takto rychle reagoval a snažil se korektně vysvětlit, o co mu šlo“ – oznámil například Tabery čtenářům při jisté příležitosti v souvislosti s Babišem vloni v březnu) a také „krotila vášně“ – to se projevovalo i tím, že shazovala novináře, kteří si počínali méně obojetně, svobodněji, zodpovědněji (psal jsem o tom například tady: http://www.revolverrevue.cz/adam-drda-babis-media-souzneni). Postoj Respektu byl od počátku zcela nepřiměřený spoušti, kterou Babišův nástup začal působit v mediálním a politickém životě – a brzy také začalo být zjevné, že takovou „směrnici“ nelze udržet bez korekcí, protože by týdeník vypadal směšně: nešlo a nejde například přehlížet, že listy, které Babiš vlastní, jsou závislé a podílejí se na politických manipulacích a že z toho plyne malér celospolečenského významu.

Problém se stal obzvlášť čitelným ve chvíli, kdy jeden z hlavních hlasů Respektu, komentátor Jan Macháček, nastoupil do Lidových novin, začal vést Babišův think tank a školit poslance hnutí ANO. Když člověk z pozice nezávislého glosátora píše články, jako je tenhle: http://respekt.ihned.cz/c1-60149800-o-strachu-z-babise, a zanedlouho se nechá najmout do Babišových služeb, nepůsobí trapně jen on, ale vrhá to bohužel nepěkné světlo i na redakci, pod jejíž hlavičkou dlouho a donedávna vystupoval. Nabízejí se totiž hned různé otázky, třeba: jaký měl Macháček vliv na dosavadní názory listu? Chodil na redakční porady? Debatoval tam o tom, jak se má o Babišovi a vůbec o politice psát? – Nevím, ale na základě vlastní letité zkušenosti z redakcí si představuji, že ano. Každopádně Macháček dnes píše takto: http://www.lidovky.cz/machacek-lepsi-nez-s-krteckem-do-ciny-dvo-/monitor-jana-machacka.aspx?c=A150416_130558_monitor-jana-machacka_mct, bývalí kolegové si z něj na facebooku dělají legraci, a přitom se jeho příspěvky v Lidových novinách nijak zvlášť neliší od těch, které předtím publikoval ve své denní rubrice v Respektu – jen je teď jejich služebnost přiznaná a podtržená novou funkcí.

Tabery měl jako šéfredaktor v téhle situaci dvě možnosti: konstatovat, že se jeho list před časem v lecčem mýlil, podcenil situaci a byl nespravedlivý k lidem prozíravějším (to se stává, a když se to přizná, jistě to neuškodí), anebo věc nekomentovat a začít se chovat jako kritický novinář/šéfredaktor hodný toho přívlastku. Zvolil třetí cestu: vykutálenou obhajobu časopisu a sebe sama (svých komentátorských vystoupení), opřenou o řádnou dávku demagogie. Zajímavé na tom je, že ač se Tabery dovolává „kritické a nezávislé novinařiny“, postupuje spíš v duchu nepěkné, leč časté politické strategie. Snaží se dosavadní postoj v určitých bodech současně revidovat i ospravedlnit, aby nemusel přiznat chybu. A aby se přitom – opět a především – mohl opřít do svých dosavadních oponentů.

II.
V citovaném textu Tabery razantně konstatuje, co ovšem bylo soudnému člověku jasné hned a co se pak už jen potvrzovalo: Babiš „koncentruje moc, která nemá v našich novodobých dějinách obdoby. Vlastní média, firmy, politickou stranu a je místopředsedou vlády.“ Je to mizérie i proto, že Babiš má „podezřelou minulost z předlistopadové éry“, v té porevoluční „uspěl i díky drsným metodám a politickým kontaktům“, koupil si noviny, „protože se mu nelíbilo, co o něm psaly“, a to znamená, „že se mu nelíbila pravda“. Řada redaktorů z vydavatelství MAFRA odešla, protože „i kdyby byl Andrej Babiš světec, což není, nelze skloubit vlastnictví médií s postem ministra financí a prvního místopředsedy vlády. Tam, kde má stát zeď, nemůže být mateřské pouto.“ Po svém vstupu do MAFRA totiž, pokračuje v rekapitulaci Tabery, Babiš potvrdil obavy, šéfredaktorem Lidových novin „jmenoval svého přítele Istvána Léka“, do MF Dnes dosadil Jaroslava Plesla. Ten „píše komentáře, ve kterých hájí politiku majitele listu“, a MF Dnes, „kdysi významný investigativní list“, za poslední rok „de facto [nepřišla] s významnějším tématem“. I v Lidových novinách je Andrej Babiš „víceméně nedotknutelný“. Fakt, že „tu a tam vyjde kritický komentář, nic neznamená“, investigativní a analytická práce se „soustředí na všechno, jen ne na Babiše a jeho zájmy“. Hranice mezi politikou a prací novinářů pak, pokračuje Tabery, ještě víc „rozostřil“ Macháček, když přešel k Babišovi.

Jako hrubý popis nepřehlédnutelné části české politicko-mediální krajiny a lidí v ní to víceméně sedí a je hezké, že šéfredaktor Respektu takovou sumarizaci vystřihl, ale co s tím dnes dál dělat? Odpověď je i není překvapivá. Hlavně se držet při zdi a dát si pozor na ty, kdo nastalou situaci už dlouho považují za alarmující a svým vyhroceným přístupem znejišťují ostatní.

Podle Taberyho jsou to lidé jako „Bohumil Doležal, Pavel Šafr, ale třeba i Miroslav Kalousek či Alexandr Vondra“, kteří soudí, že Babiš je tak velké nebezpečí pro demokracii, že je třeba ho „za každou cenu“ zastavit. „V čele onoho boje proti Babišovi by měla stanout i média – tedy pochopitelně ta, která magnát nevlastní. Vzhledem k vážnosti situace by měla opustit pozice neutrality a stát se aktivistickými.“ Tuto výzvu by ovšem dle Taberyho nebylo „dobré vyslyšet“. Podle něj existují v zásadě dva přístupy, jak psát o Babišovi. První představuje Svobodné fórum, „jeden z nových názorových webů, které založili známí novináři v čele s bývalým šéfem Blesku a Reflexu Pavlem Šafrem“ (to je přístup aktivistický). A pak je tu přístup Respektu: „V našem listě jsem zvolil strategii, kterou jsem prosazoval vždy. Novináři mají v prvé řadě informovat, protože pokud má veřejnost maximum možných informací, umožňuje to lidem ‚být skutečnými občany‘.“

III.
Nejdřív k Taberyho „metodě“. Může se to zdát sice jako detail, ale je podstatný vzhledem k tomu, čeho se Tabery dovolává, totiž faktu, že „nejúčinnější obranou proti zneužívání moci […] je kritická a nezávislá novinařina. Kde čtenáři, diváci či posluchači uvidí, že za sdělením se neukrývají jen emoce, ale kvalitní informace.“ Už ta charakteristika „protibabišovské fronty“ je příznačná. Tabery postaví do jedné řady novináře a manažera Šafra, politologa Bohumila Doležala, „padlého“ politika Alexandra Vondru, který za své kariéry v ODS leccos zvrtal a musel odejít z funkce kvůli zřejmě korupční kauze, a dalšího aktivního opozičního politika Miroslava Kalouska, nenáviděného víc, než si zaslouží, avšak nenáviděného o to spolehlivěji: potlesk u mnoha čtenářů Respektu předem zaručen. Naházet tyhle lidi do jednoho pytle znamená nepřímo naznačovat jakési politicko-aktivistické souručenství, neslučitelné s žurnalistickou nezávislostí. A ovšem: důležité je neříct to naplno, protože by to byla do očí bijící hovadina, neboť Doležalova kritická nezávislost je příkladná a navíc při vší úctě ke třem zbývajícím mužům představuje trochu jinou intelektuální ligu. Podobně podpásová je charakteristika Šafra jako „šéfredaktora Blesku a Reflexu“. Je to účelová polopravda, skrze níž se naznačuje kontrast: aktivistické stanovisko k Babišovi zastává zaprodanec bulváru, potažmo to správné, neutrální, drží seriózní Respekt. Šafr přitom řídil v uplynulých pětadvaceti letech skoro všechny noviny v zemi, včetně „kdysi významného investigativního listu“ MF Dnes. (Jistě se můžeme bavit o tom, jak je řídil, jenže s Babišem a současností to souvisí jinak, než si Tabery myslí.)

Uvedené příklady dobře ukazují, jak šéfredaktor Respektu pracuje s informacemi, v nichž sám vidí alfu a omegu novinářské práce. A dá se v těch příkladech i na základě jednoho jeho článku ještě pokračovat. Například časopis Echo24, který vychází nejen na webu, ale i jako týdeník v tištěné verzi, a který založili někdejší redaktoři Lidových novin poté, co Babiš „jejich“ noviny koupil a oni v nich pak nechtěli dál pracovat, zmiňuje Tabery jen jednou a charakterizuje ho jako „protibabišovský názorový zpravodajský web“, což je asi stejně výstižné jako označit Respekt za – dejme tomu – „protikalouskovský lifestylový magazín“. Také je pro Taberyho jednodušší věnovat se ze všech dnešních kritických novinářů jen Šafrovi, který je snazším terčem, mimo jiné proto, že „jeho“ Svobodné fórum je oproti Echu24 „letákovější“, přímočařejší, Taberyho slovy aktivističtější. Z mnoha článků Bohumila Doležala, analyzujícího dlouhodobě politickou, společenskou a mediální situaci v Česku – kriticky zřejmě bezkonkurenčně nejsoustavněji –, cituje Tabery asi tři věty – to je jistě jeho právo, jen by bylo dobré, kdyby při tom aspoň Doležalovu důkladnou argumentaci nezkresloval a nebanalizoval. I při své citační úspornosti však neopomene napsat, že Doležal, aby dodal váhu svým kritickým slovům na adresu Respektu, přirovnal časopis „k českému nacistickému plátku z dob protektorátu Vlajce, který tehdy sepisoval seznamy Židů určených k likvidaci“. Což je další příklad manipulačních způsobů. Doležal napsal, že Respekt si v určité konkrétní situaci, kterou šéfredaktor listu nezmiňuje, počínal alibisticky, a dodal: „Je mi líto, ale v tomto případě se zachovali jako Vlajka s lidskou tváří.“ Ať už ten – zcela zjevný – sarkasmus je, nebo není trefný (a musím přiznat, že mně zrovna přiléhavý nepřijde), je Taberyho „interpretace“ s dodatkem o seznamech Židů sprostá: opět před čtenářem podpásově očerňuje názorového protivníka, a aby posílil „seriózní“ obraz sebe sama, tváří se, že polemizuje s buranem typu Miloše Zemana. (Doležal na to reaguje na svých stránkách: http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs3313.html.) Vzápětí Tabery sdělí, že tak ostrá slova jako ta Doležalova o Vlajce neslyší Respekt „na svou adresu poprvé. V roce 2012 nám například Markéta Hrbková v Deníku Referendum rovněž vyčítala, že nebojujeme proti vládě Petra Nečase: ‚Novináři Respektu jsou na této vládě stejně zoufale závislí jako občané, jenže v jiném duchu – už se přitulili tak blízko, že s mandátem vlády zřejmě padne i mandát jejich mouder a to žene krysy do akce. Ale tahle akce […] může být skutečně krvenosná a pak by bylo namístě, abychom neopakovali jednu z vážných chyb roku 1989, kdy se zapomnělo vyvodit odpovědnost a z ní plynoucí důsledky u desítek totalitních novinářů.‘“ Čili další demagogická „figura“, jejímž užitím jsou zabíjeny tři mouchy jednou ranou. Za prvé je tu Doležal (opět v náznaku, jak jinak) spojen s „krvežíznivým“, poněkud hysterickým výlevem, jako by snad jeho kritika Respektu byla totéž co vyhrožování novinářům kriminalizací. Za druhé se tím opět provozuje sebechvála (napadají nás, ale jsme konzistentní a stojíme hrdě a statečně na svém), spojená s vytvářením iluze, že Respekt snad svou činností cosi riskuje – a přitom ve skutečnosti v případě Babiše dosud volil tu nejbezpečnější pozici, kterou volit mohl. A za třetí Tabery dovodí, že „oba názory vycházejí z teze, že v Česku končí demokracie. Což je názor, který se v českém veřejném prostoru ozývá opakovaně vlastně už od roku 1989.“ Jenže názory Hrbkové a Doležala nemají společného vůbec nic kromě kritiky Respektu – byly proneseny v zásadně odlišné době, za zásadně odlišných okolností, lidmi, kteří mají zcela odlišná hodnotová východiska a představy o tom, jak má český stát vypadat (zatímco Doležal má setrvalou a podloženou obavu o vývoj české liberální demokracie a po posledních volbách nemluvil o „konci demokracie“, nýbrž o jejím ohrožení a konci polistopadového režimu, Hrbková výhrůžně věštila revoluci a dožadovala se pádu vlády). Jako doklady Taberyho „pracovní metody“ snad uvedené příklady stačí. Jen mne napadá, že jestli se v Respektu píše podobným způsobem a s využitím podobných „kombinačních schopností“ o tématech, o nichž nevím buď nic, nebo málo, pak potěš pánbůh. To mám ten časopis číst se soustavným podezřením, že „všechno je jinak“?

IV.
Babišovi kritici z řad novinářů a publicistů nevyhlašují, jak tvrdí Tabery, že je potřeba zastavit oligarchu „za každou cenu“ (nezaznamenal jsem, že by ho chtěl někdo fyzicky likvidovat nebo násilím zbavit funkcí), nejsou, pokud vím, ani přesvědčeni, že by média měla stanout v čele „protibabišovského boje“. To je zas jen jeden z četných významových „posunů“, bez nichž by Taberyho text vůbec nedržel pohromadě. Požadavek vznášený na žurnalisty je přece úplně jiný: jde o to, aby novináři, kteří se sami prohlašují za stoupence liberální demokracie, plnili roli, kterou v demokratickém systému plnit mají, tj. aby se k současnému veřejnému dění stavěli s kritičností, vážností a důsledností odpovídající situaci. Znamená snad taková důsledná – to jest v podstatě normální – kritičnost, že se novinář mění v aktivistu, že tím přestává být novinářem?

Šéfredaktor Respektu je přesvědčen, že ano, proto je třeba držet „neutrální pozici“. Jenže co to vůbec je? Pokud se novinář považuje za nezávislého (tj. nikoli stranického) autora, má si hlídat svou svobodu, psát v souladu se svými čitelnými zásadami, řídit se ve svých textech tím, co považuje za správné, nemá překrucovat skutečnost na společenskou objednávku a nemá se nechat tak či onak korumpovat politiky, stranami, případně firmami, o nichž referuje. (Proto je taky jednou z podstatných potíží současných českých médií to, že je už nevlastní specializovaná vydavatelství, ale nezřídka majitelé s nejrůznějšími obchodními zájmy – konflikt mezi nimi a novinářskou nezávislostí je pak častější a snadnější, viz potíže Respektu s vlastníkem, o kterých i Tabery veřejně mluví a píše.) „Neutralita“ tkví pak snad jen v tom, že pokud dejme tomu odhalím porušování zákona ve straně A, budu k tomu přistupovat stejně jako k porušování zákona ve stranách B, C, D, bez ohledu na to, která z nich je mému srdci bližší, o peněžence nemluvě. Tomu bych ovšem spíš říkal poctivost. „Neutralita“ v názorovém či hodnotovém smyslu – zde jsem a nic si o světě nemyslím, respektive ke všemu a všem postojům mám stejně „prázdný“, nezaujatý, vyvažující postoj – je kuriózní hovadina a taky amorálnost. Každý duševně zdravý píšící člověk si něco myslí a do jeho práce to proniká, už jen tím, jaká témata si vybírá, z jakého úhlu pohledu je nahlíží, koho chce oslovit. Každý publikující člověk je zároveň občan, prošel nějakým vývojem, má nějakou víru, hodnoty, představu o budoucnosti své země.

Politický novinář přece tohle všechno neodhazuje a ani odhodit nemůže, není jen „nosič informací“ a taky nemá žádnou povinnost tvářit se, že všichni politici jsou jedno a totéž. Má naopak říkat, proč jsou názory jednoho politika pro demokratickou společnost lepší a názory jiného horší, má rovněž vysvětlovat (tam, kde to vysvětlit lze), kdo má v konkrétních věcech pravdu a kdo ne. Ostatně: copak v Respektu zrušili komentáře? A protože nezrušili, píší je snad roboti? Tabery to neřeší a rovnou píše, že „novináři nejsou chytřejší než politici či jejich voliči. Prostě jen mají jinou odpovědnost a jinou optiku. Pokud dokážou veřejnosti přinést kvalitní informace, komentáře [sic] a analýzy, které jim umožní se fundovaně rozhodovat, je to dostačující služba.“ Já bych to zase řekl jinak: nezávislý politický novinář nemusí být chytřejší než politik nebo volič, ale jelikož je trvalé studium politiky jeho řemeslo, měl by se v této oblasti orientovat líp než většina čtenářů, měl by být schopný dát si věci rychleji do souvislostí, a především by je měl umět pojmenovat. To mimo jiné znamená rozeznat včas různá nebezpečí. A jelikož má novinář „jinou odpovědnost“ než politik, jelikož nemůže o ničem rozhodnout, ale taky se nevystavuje podezření, že jedná jenom ve svém okamžitém zájmu a nemusí brát ohledy na voličskou podporu ani spolustraníky, je jeho počínání v dobrém slova smyslu bezohlednější, otevřenější a rychlejší. V tom je ta služba, která pak umožňuje voličům, aby se „fundovaně rozhodovali“. Zdá se mi to až trapné takové věci zde připomínat.

A kdy si novinář počíná aktivisticky? A proč by si aktivisticky počínat neměl? Tabery termín „aktivismus“ užívá, jako kdyby bylo vše jasné a „aktivismus“ a priori nepřípustný – je to skutečně tak? Aktivista je člověk aktivní ve veřejném prostoru, v běžně užívaném významu je to ten, kdo stojí mimo rámec praktické politiky a snaží se působit na veřejnost – tak, aby podporovala nějakou ideu a vyžadovala odpovídající kroky (politické rozhodnutí, změnu zákona atd.). Aktivistický přístup není sám o sobě s novinářstvím v žádném rozporu, záleží prostě na tom, co aktivista dělá, čím se řídí, jak se chová. Například redaktoři Respektu se trvale vyslovují proti projevům rasismu, homofobie, proti týrání zvířat, angažují se v sociálních tématech, ekologii atd. atp. Neomezují se na přinášení informací, nýbrž vysvětlují, co je v těch oblastech lepší a co horší, kdo si v nich počíná líp a kdo hůř. Proč to dělají? Protože stejně jako aktivisté chtějí společnost měnit k obrazu svému, k tomu, co považují za dobré, protože chtějí zabránit vývoji k horšímu. Není na tom nic špatného, naopak, takové zaujetí je podstatou veřejné diskuse, a kdyby nebylo, neměla by žurnalistika smysl. Proč by měl být „aktivistický“ a zaujatý novinářský přístup možný třeba v případě xenofobie, a nikoli v případě, kdy se snižuje kvalita života v celém státě, tomu nerozumím.

Problém aktivismu je přitom stejný jako problém novinářství: když se člověk kupříkladu nechá zaplatit od Rusů za to, že protestuje proti americké armádě na českém území, není potíž v tom, že vystupuje jako aktivista, nýbrž v tom, že je to úplatný darebák. Když člověk falšuje data nebo nakládá s informacemi manipulativně, tak, aby lépe posloužily ideji, kterou prosazuje, chová se neseriózně, ať už je novinář, nebo aktivista. Když se novinář dohodne s politikem, že mu za odměnu pomůže s kampaní nebo s vytvářením pěkného obrazu na veřejnosti, nestává se z něj aktivista, nýbrž politický pracovník, propagandista. Když to před veřejností nepřizná a předstírá nezávislost, pak je podvodník. A když pracuje v novinách, které politikovi patří a různými způsoby mu posluhují, nemůže předstírat nezávislost.

Tabery píše, že „vývoj českých médií za prvních pětadvacet let svobody byl velmi překotný. Podílela se na tom i skutečnost, že tu de facto neexistovala tradice, na kterou by se dalo navázat. Rok 1989 je bodem nula. Kdo pracoval v médiích před revolucí, uzavíral přímou či nepřímou smlouvu s totalitním režimem, čímž se zpronevěřil základnímu poslání své profese.“ Je příznačné, že celou tradici disentu, kritického myšlení a nezávislého novinářství, které se v jeho rámci pěstovalo, autor jednoduše pomine. Proč? Lidé, kteří za normalizace psali a vydávali samizdatové noviny a časopisy, byli nepochybně protirežimní aktivisté – a současně nepřestali být novináři. V roli aktivistů se ocitli, protože je k tomu dotlačil režimní aparát nejen rozsáhlou perzekucí, ale i svými nemravnými požadavky. Zareagovali na ně jako slušní lidé, nezachovali neutralitu. Proč bychom se dnes měli chovat jinak? Proč by se platnost takového chování měla omezovat – zůstaneme-li doma – na období totalitního režimu? Připadá mi kuriózní, že tuhle věc ignoruje zrovna šéfredaktor Respektu, časopisu, který se zrodil právě ze samizdatových periodik, Revolver Revue a Sportu.

V.
Tím se zas vracíme na počátek. Zásadní je samozřejmě otázka, jestli žijeme ve stavu natolik ohrožené demokracie, že je zapotřebí o tom psát usilovněji, kritičtěji – aktivněji – než jindy. Tabery sice říká, že Babiš „koncentruje moc, která nemá v našich novodobých dějinách obdoby“ (myslí tím zřejmě polistopadové dějiny), ale zároveň soudí, že to není důvod k vážnému znepokojení: „demokracie je ohrožena neustále. […] Andrej Babiš je svým způsobem hrozbou, a ne malou. Stejnou hrozbou ale byla opoziční smlouva Miloše Zemana a Václava Klause. Nebo propojení politiky s televizí Nova pod vedením Vladimíra Železného. Arogantní chování Jiřího Paroubka. Zneužití zpravodajských služeb Janou Nagyovou za vlády Petra Nečase atd. Stoupenci demokracie to mají těžké, musejí totiž věřit její síle, i když se už několikrát v historii přesvědčili, jak lehce se demokracie zhroutí. Pokud jí věřit přestanou, přestanou být demokraty.“

Upřímně přiznávám, že si s tím nevím rady. Jak může někdo „koncentrovat moc“, jaká „nemá obdoby“, a současně být „stejnou hrozbou“, jakých už tu bylo nepřeberně? Jak může člověk jako Tabery, jehož řemeslem je sledování politiky, srovnávat jistě nehezkou, ale marginální aféru „zneužití tajných sužeb“ (to je ten závažný případ premiérovy milenky) s rozsáhlou mocí Andreje Babiše? Jak může tvrdit, že jedna televizní stanice vedená politickým hochštaplerem mohla znamenat „stejné“ nebezpečí jako mediální impérium patřící oligarchovi, místopředsedovi vlády a ministrovi financí? Jak může psát o srovnatelné hrozbě „arogantního chování“ Jiřího Paroubka, když dobře ví, že hrozba tehdy byla v něčem úplně jiném než v aroganci tehdejšího šéfa ČSSD? Ale co je na tom nejdůležitější: všechny ty problémy, a především se to týká opoziční smlouvy, se mimo jiné podařilo zvrátit tím, že je novináři napříč tištěnými i elektronickými médii setrvale a umíněně kritizovali a varovali před jejich možnými důsledky. Zrovna v případě opoziční smlouvy by o tom snad Erik Tabery mohl něco vědět. Protože totiž „věřit demokracii“ nestačí – je třeba dělat co nejvíc pro to, aby nezanikla, a novinář, pokud ji chce zachovat, má v tomhle směru stejnou odpovědnost jako všichni ostatní. Demokracie skutečně je „ohrožena neustále“, jenže to neznamená, že tu pořád bude, pokud v ní nepřestaneme věřit: moderní česká historie je plná lidí, kteří v demokracii věřili a spoléhali na ni, akorát se při tom spokojili jen s tou vírou – až se nakonec probrali ve chvíli, kdy byl s demokracií konec.

Dnešní situace je mnohem horší než všechny předchozí po převratu v roce 1989. Babiš není izolovaný problém, nýbrž podstatný hybatel a součást celkového úpadku, k němuž patří i člověk, jehož si naši spoluobčané zvolili prezidentem (a je mi strašně líto, že se tomu aktivistickým novinářům nepodařilo zabránit, bylo to o fous). K tomu úpadku patří i silná komunistická strana v Poslanecké sněmovně, další malá, ale při stávajícím rozložení sil nikoli nevýznamná xenofobní strana, marginalizovaná opozice, která to teď bude mít těžší než kdykoli předtím, mimo jiné proto, že se kvůli ochromeným médiím dostanou její představitelé ke slovu mnohem hůř než dřív. Celé to rámuje mezinárodně-politická krize a ohrožení z Ruska. A v téhle situaci má šéfredaktor jednoho z mála ještě pořád nezávislých listů hlavní starost o to, aby se média nezačala chovat aktivisticky. Která? Kolik profesionálně vedených liberálních redakcí, u nichž je možno aspoň předpokládat aktivní obranu demokracie, tu zůstalo? Navzdory tomu, co Tabery ve svém článku píše o MF Dnes a o Lidových novinách, udílí jejich zaměstnancům rozhřešení („podotýkám, že rozhodně nepovažuji ty, kdo setrvali ve vydavatelství MAFRA, za špatné či prodejné novináře“), zatímco jeho výhrady a útoky míří na ty, kdo se snaží chovat jinak a udržet novinářskou nezávislost v internetových nebo nízkonákladových časopisech s nejistou budoucností, a zajistit tak, aby měla „veřejnost maximum možných informací“ – protože pokud půjde vývoj na české mediální scéně ještě chvíli stejným směrem jako dosud, za chvíli nebude kde ty informace šířit (i když internet v tomto směru představuje svobodný prostor, stejně není možné provozovat v něm například plnohodnotné noviny bez profesionálního a finančního zázemí).

Šéfredaktor Respektu ve svém článku píše: „Kam vede vyprázdnění slov a míchání banalit s důležitými zprávami, ukázal už na začátku 20. století geniální novinář a spisovatel Karl Kraus. Ten ve svých esejích často ukazoval na citátech z novin, jak se historickým okamžikům věnovala stejná pozornost jako naprostým hloupostem. Kraus psal, že se tak tisk ‚omezuje na ctižádost být veřejným záchodkem‘. Podle Krause pak drtivá většina čtenářů novin vůbec netušila, že se může stát něco takového jako první světová válka. ‚Poněvadž tahle společnost si dovoluje chápat jenom to, co se chápat dá, ale její vlastní nepochopitelnost, která je motivem uměleckého tušení, vymyká se jejímu porozumění. Advokát má a smí považovat za blázna toho, kdo mu říká, že Balkán je daleko méně důležitý než inzerát na kávovar.‘“ Je smutným paradoxem, že samotný Taberyho text prozrazuje způsob myšlení a psaní, na něž se citovaná slova Karla Krause docela dobře hodí.