Zajímá-li se někdo o to, jaké důsledky měl politický převrat v únoru 1948 pro českou kulturu, může si posloužit řadou pramenů. Dobrou volbou je například Kolářova kniha Prometheova játra. Kromě toho, že je napsána výsostně věcným stylem, rozvržena v mnoha se prolínajících žánrech a komponována jako důmyslná stavba, přichází rovněž s výmluvnými motivy dokumentárními, jako je pracovní konference Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, na níž řečnili Štoll a Taufer, nebo životní výročí Borise Pasternaka a jeho ignorování tehdejšími médii, zfanatizovaný první sjezd Československého svazu mládeže v červnu, stahování Masarykových a Benešových knih z prodeje apod.
 


Michael Špirit čte svůj příspěvek, Večer RR, Café Club Míšeňská, 2. dubna 2024, foto © Apolena Typltová 


Kdo by toho neměl málo, může mýtící potenciál nového režimu odečítat i z těch Kolářových veršů, kde sice žádné reálie nefigurují, ale jejichž smysl je vzhledem ke skutečnosti roku 1950 nabíledni. „Odvážím-li se něco z toho co mi dala noc / Přečíst těm pěti nebo šesti přátelům,“ píše mluvčí jedné básně o aktu psaní, „může přijít pán s odznakem nebo v kožáku / A učiní všemu konec / Takový konec jaký činí smrt.“ Nebo: „Udavačství je revoluční bdělostí / Ponižování důstojnou sebekritikou / Militarismus velikým projevem lásky k ochráncům a drahým osvoboditelům / Otroctví radostným budováním v němž není nic těžké a skutečně nic nepřekonatelné / Fašismus nejdobrovolnější kázní / Rasismus nejvyšší metou vlastenectví / Žalářování splněním nejvroucnějšího přání převýchovy.“

I díla jiných autorů, kteří psali na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, zachycují různým způsobem hrubé ustavování nové společenské hierarchie a teror, který ozbrojená politická strana rozpoutala vůči vlastnímu obyvatelstvu. Ať už je to symbol nelidskosti komunistického systému, sarkastická ironie vůči němu, alegorický obraz, pobavená parodie či neprostupně okouzlený úžas nad stádními projevy loajality vůči stranické a státní administrativě – v textech Jiřiny Haukové, Jana Zahradníčka, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Vladimíra Holana, Egona Bondyho, Mikuláše Medka či Ivo Vodseďálka aj. jsou kromě jedinečných uměleckých hodnot rozesety v různé míře i stopy o nějakém šířeji organizovaném násilí v reálném světě tehdejšího Československa.

V dosud uveřejněných prózách, deníkových zápiscích, a především v dopisech Vladimíra Boudníka, psaných na přelomu čtyřicátých a padesátých let, však nic podobně vymezitelného nebo rozpoznatelného z tehdejší skutečnosti nenacházíme. Ten, kdo v Boudníkových textech promlouvá, je samozřejmě ze všech stran nějak svírán či omezován. Doléhají na něj umělecké nezdary, nezájem oborových struktur, nepostačující vzdělání (a tedy také nutnost jeho doplňování), ubíjející práce, zdravotní neduhy, patálie mezilidských vztahů apod. Nic z toho však v autorových textech neodkazuje přímo k politicko-společenským reáliím poúnorového komunistického ráje. Čtenář, který by se chtěl z Boudníkových textů dozvědět něco o povaze nebo projevech tehdy čerstvě instalovaných politických pořádků, bude těžko hledat jasný předěl mezi sférou veřejně šířeného (publikovaného, vystavovaného) umění a tvůrčím usilováním v rámci mikrostruktur, do nichž totalitní systém vehnal svobodně uvažující tvůrce.

Boudník apeluje v dopisech na své nejbližší přátele (zejména Milana Bubáka a Zdeňka Boušeho): „Ty doufám vydržíš. Měsíc nic není. Až se okoukáš, věřím, že vytěžit čas na kumšt bude pro Tebe mizivý problém. Koukni, já věřil, že explosionalismem za dva měsíce rozházím svět, a ono se nic nestalo. Ale já věřím a ukládám si cíle dál“ (Bubákovi, 2. 9. 1949, s. 12). „Nezapomeň, že svět je veliký a že máme možnost, vzdor netečnosti okolí, prorazit“ (Boušemu, 30. 11. 1949, s. 42). „Jsem u pramene bezprostředního poznání, proč nás šosáci těžko chápají“ (Boušemu, 12. 1. 1950, s. 52).

Dokonce i v prostředí československé armády – ovšem ještě před reorganizací dle sovětského vzoru (k němuž došlo v roce 1950) –, kde Boudník během své krátké vojenské služby působil na podzim 1949 jako malíř plakátů zdobících kasárny, nespouštěl autor ze zřetele cíl prostřednictvím umění osvobodit diváka z „prachu středověké udivenosti“ a dát mu zakusit pocit „svobodného a fantazií překypujícího člověka“ (Boušemu, 8. 12. 1949, s. 47): „Pan major má umělecký vkus a zatím spolu vycházíme. Dalo mi ze začátku práci prosadit poněkud výtvarný názor. Opřel jsem se trochu o p. majora a nižší šarže povolily. Vyzdobuji zatím prostory kolem důstojnické jídelny a v ní. Je jasné, že se člověk poddá kompromisům, aby učinil práce naprosto srozumitelnými pokud možno všem, ale jsou to kompromisy vědomé“ (matce, 13. 11. 1949).

Rozhodně při takovýchto projevech nešlo o recesi: „Pro umělce je vojna pokračováním civilu, není-li ovšem ‚umělec‘ líný“ (Rotbauerovi, 7. 12. 1949, s. 44). „Musíme dokázat, že explosionalisté umí vyřešit i problém socialistického realismu“ (Boušemu, 14. 6. 1950, s. 84). „Doba je hluchá, můžeme mluvit hlasitě“ (Boušemu, 25. 6. 1950, s. 88). – Nic z toho není reflexí sužujícího ideologického tlaku nebo všudypřítomné politické indoktrinace. Boudník si těchto dobových omezujících podmínek nemohl nebýt vědom, ale jako by konkrétní časové okolnosti měl za méně důležité, a tedy pomíjivé. Své přátele stejně jako sebe motivoval k pokračující umělecké činnosti hlavně kvůli cíli, jenž byl vytčen v obecnějším horizontu než jen v opozici vůči komunistické cenzuře nebo jiným vnějším limitům. Ty Boudník nejen nepojmenovával, ale snad ani nebral na vědomí, neboť se soustředil na hlubší kořeny tvůrčí opatrnosti nebo postranních úkroků, které určovaly obvyklou, zažitou percepci umění.

Boudníkovu lhostejnost vůči dobovým vnějším podmínkám lze nahlédnout i z toho, že autor souběžně s psaním dopisů svým přátelům komunikoval o týchž tématech také s veřejnou, tedy státněpolitickou sférou. Jeho počínání přitom neneslo stopy provokace, žertovných kousků, mystifikace, experimentu apod. Dopisy adresované v letech 1950–1952 redakcím deníků Práce nebo Rudé právo, šéfredaktorovi Literárních novin nebo Adolfu Hoffmeisterovi (tehdy profesorovi na VŠUP) naléhavě apelovaly na „zvážení všech hodnot“ (s. 151), na uznání důležitosti fyziologického bádání pro výtvarné umění (s. 211), na nutnost překonání předsudků v lidech (s. 242) či na důležitost „převzít na sebe takové úkoly, jež nás zatíží plnou zodpovědností a přehluší úlevové myšlenky“ (s. 267).

Pokud víme, žádný z adresátů Boudníkovi neodpověděl, ale ani ho neoznačil za politického provokatéra. Jako kdyby si v Rudém právu nebo na VŠUP byli vědomi, že Boudníkovo úsilí nelze sankcionovat tak snadno nebo primitivně, jako to bylo souběžně s Kolářovými Prometheovými játry (po nalezení strojopisného průklepu na přelomu let 1952/1953) nebo později se Škvoreckého Zbabělci (po vydání, jež „neprozřetelně“ schválila cenzura, na přelomu let 1958/1959), a stáli před tímto úsilím vlastně bezradní. Přirozeně to nic nevypovídá o tom, že by tyto texty byly lepší – nebo horší (podle toho, z jak zaujaté perspektivy bychom se na to dívali) – než to, co psal Boudník. Chci jen naznačit, že specifičnost jeho textů spočívá mj. v tom, že vůči námitkám typu nepřátelství k socialistickému zřízení či urážka Rudé armády byly svou vážnou umanutostí, jež byla nekrytá, dokonale nezasažitelné.

Prosloveno na Večeru RR k výročí Vladimíra Boudníka dne 2. dubna 2024 v pražském Café Club Míšeňská. Všechny citáty pocházejí z 3. svazku řady Vladimír Boudník a přátelé (Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1949–1953), který vydal Jan Placák v nakladatelství Jan Placák – Ztichlá klika v roce 2015 v nákladu 261 kusů.