Následující text se týká události probírané nejdřív především na Facebooku a v soukromé korespondenci. Od konce minulého týdne se jí zabývají i tištěná a webová média – viz například článek Saši Uhlové v Deníku Referendum, Ivana Odilo Štampacha tamtéž, Marka Švehly v Respektu atd. Jsem jedním z aktérů té události, a protože v dosud publikovaných reakcích na ni jsou, mírně řečeno, nepřesnosti a protože mnozí lidé případ bagatelizují, rád bych k věci přičinil pár poznámek.
Od konce letošního září dostával básník Jaromír Typlt (a jak se později ukázalo, ještě nejméně dva další lidé) vzkazy od Tomáše Schejbala, pravidelného přispěvatele Deníku Referendum – Schejbal v nich vyhrožoval násilím. Podnětem k výhrůžkám byl spor o společenskou angažovanost v umění, zahájený článkem Ideologie a literatura v časopisu A2. Tato diskuse mi přišla z větší části trapná, zaujalo mne však, že je dnes ještě možné dělit umělce a umění na „správně angažované“ (protikapitalistické, levicové) a „neužitečné“ (ostatní), čímž se potvrzuje pravidlo dějin opakujících se jako fraška. Jaromír Typlt do debaty přispěl – ve zkratce řečeno – odmítnutím názoru, že umění má sloužit ideologii a politice. Schejbal s kamarádem Janem Kubíčkem si za to Typlta vytipovali jako představitele „formalistní poezie“, kterého je třeba exemplárně ztrestat. Dne 19. listopadu se vydali na Typltovu recitaci v klubu Tranzitdisplay, kde Schejbal básníkovi vysolil facku a Kubíček při tom rozhazoval do publika nějaké papíry. Typlt na inzultaci zareagoval elegantně: nechtěl těm, co ho napadli, dodávat na vážnosti, ránu přijal a po chvíli se (stále v rámci svého improvizovaného vystoupení, a pokud mohu posoudit, tak trochu v šoku) optal, zda je v publiku ještě někdo jiný, kdo mu chce nafackovat. Nato se zvedl další muž, přišel k básníkovi a rovněž mu jednu vrazil. Jaromír Typlt událost popsal na Facebooku – a já na jeho status reagoval mj. komentářem: „Jaromíre, proč si těm kreténům, proboha, říkáte o druhou? Pokud jsem to pochopil, ty facky přece nepadly kvůli poezii, co je to za blbost. Padly kvůli tomu, že ty lidi se chovají jako agresivní hovada s náckovsko-komoušskou mentalitou. Tomu se má člověk adekvátně bránit, ne se nechat řezat.“ Na tom si trvám i dnes. Dne 18. listopadu, den před útokem na Typlta, na Schejbalově facebookovém profilu proběhla následující debata:
„Tomáš Schejbal: Tak co? Opijem se v úterý v Tranzitdisplay nebo ve středu v kavárně Potrvá? (obojí jsou místa Typltových vystoupení – pozn. A. D.) A přijde mi fandit nebo podpořit Jan Kubíček, nebo nám do ringu hodí bílý ručník ideový strůjce Ondřej Slačálek? Hodilo by se mi úterý, protože ve středu mám přes den volno, a co vy?
(…)
Jan Kubíček: Tak to úterý by asi šlo.
Jan Kubíček: A půjdeme tam obdivovat umění, nebo ztropit nějaký skandál? Já jen abychom nebyli trapní.
Ondřej Slačálek: Být trapní? to se vám dvěma stát nemůže :)
Tomáš Schejbal: Půjdeme vytvořit umění tím, že ho zničíme: dáme Typltovi pěstí do spánku - bez komentáře, beze slov, bez hnutí brvou - a zase půjdeme.“
Z toho vyvozuji, že o přípravě fackování vědělo víc lidí, aniž by proti tomu někdo cokoli podnikl. Dva dny po útoku na Typlta, tedy 21. listopadu, jsem dostal e-mail z adresy schejbal.tomas@email.cz (v kopii zasáno též Janu Kubíčkovi) následujícího znění:
„Čest práci soudruhu Adame,
vyhlásili jsme nemilosrdný boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a jeho hlídacím psům v různých sférách debaty: poezie, literatura, publicistika, politika etc. Jako první padl za oběť našeho sémiotického teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt, bránící umění a apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu.
Chtěl jsem se s ním domluvit na pořádné chlapské bitce mezi čtyřma očima na nějakém místě. Ale odmítl, takže nám nezbylo, než se vydat na jeho vystoupení, kde skrze něj dostal políček celý polistopadový diskurz i celé umění.
Ty, jako agresivní antikomunistické hovado bez formálního vzdělání, které sis nahradil diskusemi se svým konzervativním tchánem, jsi další na řadě v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky zšikanovat.
S tebou se ale nechceme symbolicky fackovat. Chceme pořádnou bitku s pěstma, kopancema a hbitými údery.
Musím tě ale předem upozornit, že se mýlíš. Jsme agresivní hovada stejně jako ty, ale s hipsterskou, nikoli náckovsko-komoušskou mentalitou. Jsme pouhým zhmotněním futuristicko-stalinsko-maoistických démonů, které vyvoláváte. Bereme vás za slovo. Chcete Stalina? Tady ho máte. Ty chceš agresivní, totalitární nacisticko-komunistická hovada. Dostaneš je.
V případě zájmu si vyměníme telefonní čísla. Navrhujeme rozbít si držky v Riegerových sadech.
Se sémioteroristickým pozdravem
Tomáš Schejbal a Jan Kubíček“
Email jsem zveřejnil, protože to pokládám za součást přiměřené reakce na projevy tohoto druhu. Zveřejnění otevřelo širší diskusi. Nejdřív jsem nechtěl věc předávat policii, snad proto, že ve mně z předlistopadových let uvízlo dnes už nesmyslné přesvědčení, že slušný člověk policajty nevolá. Nakonec ale převládla racionální úvaha: podám na Schejbala trestní oznámení, protože ho vůbec neznám a z jeho e-mailů jsem získal dojem, že může být úchylný. Pokud někdo lidem opakovaně píše, že se s nimi chce rvát, a používá přitom (v dalších, zde plně necitovaných e-mailech) slovník jako „pořádná bitka, krev a hovna“ a navíc výhrůžky adresuje dalším osobám („(…) příští jsou na řadě člověkotísnisti, ty mě už taky dlouho serou. Kdo z vás chce bejt první na řadě?“), nemůže být zcela v pořádku (citací tohoto kalibru bych mohl uvést více). Kdybych Schejbalovy výpady ignoroval a on potom třeba – po „úspěšném útoku“ na Typlta – hodil na někoho dlažební kostku nebo dal někomu ránu takovým způsobem, že by to nezůstalo bez následků na zdraví, musel bych si svou nečinnost vyčítat.
Reakce a „nereakce“ různých přispěvatelů levicových periodik je příznačná a vzhledem k dobře známé zauzlenosti jejich myšlení předvídatelná. Redakce „kulturního časopisu“ A2 nereaguje na fyzické napadení básníka nijak, pouze v internetovém A2larmu tiskne text Romana Ropse. K násilí je Rops kritický, avšak zároveň ironicky podotýká: „Když voda stoupá a na palubě se zuřivě slaví, je vzájemné fackování samozřejmě tím nejlepším, co lze v podpalubí dělat.“ Jaképak vzájemné fackování, když fackován byl pouze Typlt? Asi to bude tím, že v A2larmu si s fakty, natož s redakcí textů hlavu nelámou.
„Nesouhlas s násilím“ vyjadřují všichni další, ovšem vždy následuje nějaké „ale“. Saša Uhlová například ve výše citovaném textu píše: „Bez ohledu na další okolnosti vnímám oba činy Tomáše Schejbala, facku i dopis, jako naprosto nepřijatelné. Lze samozřejmě poukazovat na jiné facky, které ve veřejném prostoru za poslední roky padly, lze připomenout fanatismus metačů vajíček proti Paroubkovi, nebo zmínky komentátorů o střílení do demonstrantů. Žádná z těchto skutečností ale neomlouvá násilí páchané vůči jednotlivci kvůli jeho odlišnému názoru.“ Proč Saša Uhlová tvrdí, že na „jiné facky“ poukazovat „lze“, když „žádná z těchto (…) skutečností neomlouvá“? Proč rovnou nenapíše, že poukazovat na ně znamená odvádět pozornost od aktuálního problému někam jinam, tj. ten problém zamlžovat? Na Facebooku podobným trikem odvádí pozornost od podstaty věci kdekdo, včetně šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky.
Vůbec největší úsilí je pak – opět především na FCB – věnováno „očištění“ Ondřeje Slačálka (který Schejbalovy a Kubíčkovy útoky komentoval shovívavě). Zmíněný článek v Respektu končí větou: „Nic dramatického na fackách a výhrůžkách ‚antikomunistickým hovadům‘ nevidí ani populární levicový politolog Ondřej Slačálek, s nímž Schejbal akci proti Typltovi probíral, vlastní účast však zavrhl s tím, že není dost fyzicky vybavený. ‚Byla to nepřijatelná akce,‘ říká Slačálek, ‚nebezpečné politické násilí to ale není. Spíš něco jako happening.‘“ Respekt se za tu větu teď bude zřejmě omlouvat, protože Slačálek se útoku prý zúčastnit nechtěl a o své „nedostatečné fyzičce“ prý nemluvil, autor textu zřejmě dezinterpretoval fcb diskusi. Jistě, je to novinářské pochybení. Saša Uhlová z něj ovšem vyvodila vskutku pozoruhodný závěr: „Fyzické násilí je odporné, vyhrožování násilím taktéž. Nepravdivé informace v týdeníku Respekt jsou na podobné úrovni. Nebo se může o Slačálkovi veřejně lhát, protože je to hnusný levičák? Proč by se pak ale nemohlo vyhrožovat Drdovi, protože je to hnusný pravičák? Jsem zmatena, až dosud jsem se domnívala, že odlišné názory nás neopravňují k páchání násilí na druhých, ať už fyzického nebo symbolického.“
Já nejsem zmatený ani trochu: označit novinářskou chybu v článku za „symbolické násilí“ a stavět ji na stejnou rovinu s fackováním a vulgárním vyhrožováním znamená postrádat elementární rozlišovací schopnost. Navíc se Slačálek k Schejbalovu a Kubíčkovu útoku nestaví odmítavě, což se nedá okecat ani při nejlepší vůli. Možná jsou Schejbal s Kubíčkem především kašpaři. Ale jsou to kašpaři nebezpeční, což nelze přehlížet ani bagatelizovat. Schejbal se dnes stylizuje do role bojovníka za svobodu levicové kritiky – z jakéhosi důvodu se jí prý nesmějí předhazovat ozvuky stalinismu. Jsem upřímně zvědavý, kolik „předních českých intelektuálů“ mu tu pózu zbaští.
Bubínek Revolveru 26. 11. 2013
Nebezpeční kašpaři
Posledních 10