Část textu, jehož celek vyjde v RR č. 125/2021.
RR


Minulost v péči demagogů – v Rusku a u nás
Adam Drda


Ruská státní tisková agentura RIA Novosti vydala 23. května 2021 článek Viktorie Nikiforové, opatřený titulkem Ruští vězni si vydělají na bytech. Téma je následující: Ředitel Federální služby pro výkon trestů (FSVT) Alexandr Kalašnikov – příhodné jméno pro muže v takové funkci – přišel s návrhem, který se podle zpráv různých masmédií dnes již realizuje, totiž aby vězni byli nasazováni na práce do míst, kde se kvůli koronavirové pandemii dlouhodobě nedostává dělníků, především gastarbaiterů. Netýká se to jen staveb bytových domů, ale třeba také údržby bajkalsko-amurské magistrály, kterou vězni budovali za sovětských časů, a desítky tisíc jich při tom zemřely. Nikiforová sděluje obvyklým výrazivem putinovské propagandy, že návrh vyvolal „předvídatelnou vlnu nenávisti“ (rozuměj kritický ohlas) ze strany „demokratické komunity“ (termín dává do uvozovek ona), jejíž představitelé v souvislosti s novinkou připomínali Gulag.

Nevím přesně, jaké jsou současné podmínky vězeňské práce v Rusku, v jakém rozsahu může být zneužívána, nakolik jde o práci nucenou, jaký dostává vězeň plat atd. Vzhledem k povaze tamního zřízení si o tom nedělám iluze. Zaujalo mne však ještě něco jiného: Nikiforová se pustila do obhajoby systému ruských vražedných lágrů, do relativizace jednoho z hlavních symbolů vleklého rudého teroru. Podle ní je třeba opustit rozšířený negativní pohled na tábory Gulagu, neboť „v rozporu s mýty“, které byly Rusům „vnuceny“, bylo souostroví „rozmanité“: existovaly sice tábory, v nichž panovaly „mizerné podmínky“, to ovšem neznamená, že bychom v lágrech nemohli najít i leccos pozitivního. Například prý nelze zapomínat na tíživou životní úroveň v porevolučním Rusku: zatímco pro intelektuály z hlavního města a pro „bývalé obchodníky a kulaky“ představovaly táborové palandy noční můru, „chudým rolníkům, městské chudině a dětem ulice“, tedy „lidem, kteří celý život hladověli, poskytoval pracovní tábor jídlo třikrát denně, teplé bydlení a jistou lékařskou péči.“ Dával jim možnost „víceméně normálního života“ ve srovnání s „drsnými podmínkami, v nichž chudí v té době přežívali“. Pro „elity“ znamenal Gulag „nepříjemný kontrast“ s poměry v hotelech či podnicích „Astoria a Metropol“, ale „pro statisíce obyčejných lidí se stal – jakkoli to může znít paradoxně – společenským povzbuzením“. Za důležitou součást tohoto povzbuzení nutno považovat „pracovní činnost“, například na „stavbách století“ získal „bývalý zločinec vysoce hodnocené povolání […], v době industrializace velmi žádané“.

Většina vzdělanějších lidí v Čechách četla Solženicyna, Šalamova, Mandelštamovou nebo Ginzburgovou, na stránkách RR tedy stačí konstatovat, že Nikiforová provozuje cynickou demagogii, založenou na několika banálních fíglech. Za prvé nepopře, že se v táborech Gulagu dělo cosi zlého (to se ani v dnešních ruských oficiálních médiích popřít nedá), začne však tvrdit, že zlo („mizerné podmínky“), o němž každý slyšel, panovalo jen někde a týkalo se jen někoho – a protože bylo neúměrně zveličováno na úkor údajných pozitiv, byl zkreslen pohled na celek. Za druhé rozdělí oběti Gulagu a zahraje na strunu starých a pořád rozšířených předsudků, závisti a nenávisti: na jednu stranu umístí chudáky a „statisíce obyčejných lidí“ – na druhou skutečné i údajné bohatce a vydřiduchy, ale také intelektuály, kteří se flákali po barech, a když pak v táborech zakusili těžký život prostého lidu, hroutili se. Právě intelektuálové, kteří se ovšem prý sobecky zabývali sami sebou a kvůli svému třídnímu zařazení nedokázali být objektivní, přitom popsali tristní táborové podmínky – a svůj „přepjatý“ pohled tak spolu se západními nepřáteli Ruska vnutili ostatním. Pak už lze – za třetí – přejít ke svéráznému výkladu. Dle něj se dosud podléhalo „narativu“ buržoustů a intelektuálů a teď je třeba říct „pravdu“: z pohledu statisíců dosud zapomínaných tzv. obyčejných lidí byly tábory de facto jakýmsi státním sociálním projektem. Se zkušenostmi a prožitky oněch statisíců lze dnes už nakládat po libosti, jako skupina nemohou k tématu nic říct, většinou jsou bezpečně mrtví a nezanechali svědectví (kdo zanechal svědectví, byl intelektuál). Aby to celé na jednodušší čtenáře fungovalo, je třeba pomlčet o spoustě podstatných okolností, například o skutečném rozsahu a hrůze sovětského otroctví: tábory Gulagu nebyly jen po revoluci, ale desítky let (dokonce i po Stalinově smrti); za dobu existence SSSR vykonávalo nucené práce více než 28 miliónů lidí, přičemž přesný počet těch, kteří ono sociální dobrodiní nepřežili, nelze z řady důvodů stanovit, kvalifikované odhady se pohybují v miliónových cifrách (většinu vězněných a mrtvých tvořili právě tzv. obyčejní lidé všech národností).

Dále ještě Viktoria Nikiforová do svého textu zabudovala povinný útok na USA a napsala, že tamní věznice se vyznačují „krutostí“, jež je v Rusku „nepředstavitelná“, otřela se o Alexeje Navalného, který ve vězení nepracuje a jen se „válí“ na posteli, poukázala na inspiraci, kterou lze nalézt u „čínských soudruhů“ – a očekávatelně dospěla k oslavě záměru FSVT, neboť vězňům práce prospěje, vydělají si peníze, zlepší si kvalifikaci a společenskou pozici. Mezi kriticky smýšlejícími lidmi v Rusku vzbudil článek jistou pozornost, mj. jako předstupeň úřední a politické rehabilitace Gulagu (reakce shrnulo Rádio Svoboda). Na webu lze zjistit, že Nikiforová je „dramatička a novinářka“, povahu jejího žurnalismu může českému čtenáři přiblížit skutečnost, že její články často zveřejňuje konspirační „kontrarevoluční magazín“ Protiproud někdejšího Klausova kancléře Petra Hájka. Vyjímají se tam patřičně.

A ačkoli Nikiforová nemá na první pohled mnoho společného se současnými západními nebo přímo českými „myšlenkovými“ a „vědeckými“ trendy, její kvaziargumentace při obhajobě Gulagu se jako vejce vejci podobá tomu, co u nás už roky provozuje hlavní proud historiků a publicistů, kteří usilovně vylepšují obraz komunistického Československa (mnozí z nich se přitom odvolávají na západoevropské či americké vzory a školy, jiná věc je, že často tyto své vzory dezinterpretují). Připadá mi už otřepané citovat mnohokrát diskutované výroky Michala Pullmanna nebo Muriel Blaive, jisté je, že jejich relativistické interpretace se již všeobecně ujaly a většina mediálně aktivních, protěžovaných, kariérně založených vykladačů soudobých dějin říká v podstatě totéž, ostatně konformismus má v české historiografii hlubokou tradici. Zmíním zde [...] příklady z poslední doby.

[...]

[L]etos v květnu se v Knihovně Václava Havla konala „diskuse“ s názvem Stoleté dědictví československého komunismu (k vidění zde), v jejímž rámci si notovali pamětníci a vysokoškolští pedagogové Milena Bartlová, Daniel Kroupa a Petr Pithart, moderovali ji historici-funkcionáři Oldřich Tůma (ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR) a Ondřej Matějka (náměstek ředitele ÚSTR). Sezení, které kvůli pandemii proběhlo ještě bez publika, je pozoruhodné už jen tím, jak dokonale se účastníkům podařilo vytěsnit ze „stoletého dědictví“ podstatu komunistického vládnutí, tedy násilí, krutost, persekuci, všudypřítomné lži, nesvobodu, stovky tisíc obětí (oběť není totéž, co zavražděný), zničenou společnost, náboženství, kulturu, vzdělanost atd. atp. Nebyla to, obávám se, náhoda, ale výsledek dlouhodobého úsilí, neboť k hlavním argumentům českých relativistů patří od počátku tvrzení, že řečí o obětech a o zlu už bylo příliš, že pohled „obětí“ („poúnorové emigrace“, politických vězňů, „disentu“) je zavádějící.

Hlavní slovo měla profesorka dějin umění Milena Bartlová, jejíž rozšafnosti ostatní včetně moderátorů většinou jen opatrně sekundovali a nahrávali. Zhruba po dvaačtyřiceti minutách tlachání o ničem položil Ondřej Matějka klíčovou otázku akce, totiž zda bylo na komunistické éře také něco pozitivního – něco, co by bylo možno označit za „autentický přínos“ komunistického hnutí. Profesorka Bartlová sdělila, že v druhé polovině padesátých až v šedesátých letech v Československu ve srovnání se Spolkovou republikou Německo a s USA významně vzrostla politická a sociální ženská práva. Přišlo to sice shora, bylo to spojeno „s určitou ideologií“ a likvidací ženského hnutí, nicméně: „bylo to pozitivní v tom, že byla řada žen, kterým to jednoznačně zlepšilo život. Tečka.“ Daniel Kroupa mimo jiné namítl, že je nevěcné mluvit o ženských právech ve zřízení, kde právo nebylo nástrojem k nalézání spravedlnosti, nýbrž v první řadě nástrojem moci. Na to Bartlová s omračující suverenitou odpověděla: „Samozřejmě, vše, o čem je řeč, platí v daném právním rámci. Ale pokud vím, tak právní teorie nemá za to, že by právo v době socialistického státu bylo nulitní, že by se zrušilo, že by neplatily sňatky a podobné věci, ty zůstaly kontinuitní. Čili v daném právním rámci jsem měla na mysli takové věci, jako jsou reprodukční práva, právo na potrat, právo dědit, právo na majetek, právo samostatně podepisovat pracovní smlouvu a podobné záležitosti. A to se nedá popřít, to tak je.“ Za pár minut nato prohlásila, že „byly ženy, které v té době pociťovaly v určitých momentech v rámci daného právního stavu to, čemu říkáme empowerment, více moci, více možnosti se společensky uplatnit.“

Při hodnocení komunistického vládnutí ovšem skoro vůbec nezáleží na tom, jaká byla ženská práva „na papíře“. V letech 1955–1960, tedy v období, které měla na mysli profesorka Bartlová, se v Československu ještě pořád zacházelo například s „třídními nepřítelkyněmi“ (tj. i s manželkami, dcerami a matkami „třídních nepřátel“) jako s dobytkem: mluvit v tomto kontextu o lepším postavení žen mi připadá ohavné. Navíc ženská práva skutečně nelze vyjímat z celku komunistického bezpráví: stejně jako muži nesměly ženy vycestovat jen tak za hranice, nesměly bez obtíží studovat podle vlastního výběru, nesměly svobodně pracovat (tj. dělat v životě to, co by dělat chtěly). Stejně jako muži byly pronásledovány kvůli původu, smýšlení, víře, národnosti či případné „občanské neposlušnosti“. O tom, na co reálně mají či nemají právo, rozhodovaly vždy stranické orgány. Občané ČSSR včetně žen mohli mít úzce vymezený majetek, mohli dědit po předcích, pokud ovšem po všech bolševických krádežích ještě nějaké dědictví zbylo. Ženy mohly mít děti, jestliže jim to umožnila sociální situace – a když to neumožnila, mohly jít od roku 1957 na legální potrat, pokud našly odvahu předstoupit před potratovou komisi (možnost legálního potratu neznamenala žádné komunistické dobro, často byly potraty naopak zoufalým důsledkem všeobecně mizerné životní úrovně a nemožnosti zařídit si život po svém). Ženy v ČSSR mohly samostatně podepsat pracovní smlouvu, ovšem místo dostaly jen v případě, že kádrově vyhovovaly mocenským požadavkům nebo získaly protekci. Mohly jít k volbám – a „svobodně“ hodit do urny nadiktovanou kandidátku Národní fronty. Měly tehdy ženy lepší možnost společenského uplatnění než v minulosti? Některé asi ano, pokud na komunistickém systému ochotně participovaly, nebo se mu aspoň neprotivily. Dalo by se pokračovat, ale nemá to valný smysl: je možné, že v západním demokratickém světě získaly ženy v některých zemích a v některých ohledech zákonnou rovnoprávnost později, než se to stalo v ČSSR: a přesto byly ženy v západní Evropě i v USA po celá desetiletí v nesrovnatelně důstojnější a svobodnější pozici.

Profesorka Bartlová dále pohovořila o lidech, jimž se za komunismu „říkalo ideologickým termínem proletariát, ale byli to reální lidé, skuteční dělníci“, kteří zaznamenali „posun, co se týče materiální úrovně“ a přesunulo se k nim od „bývalých elit“ i určité výsadní postavení. A neopomněla zmínit relativistickou mantru: „Byly nešťastné osudy, byly tragické osudy, byly kruté osudy. Ale byly i osudy, které lidé, kteří je prožívali, vnímali jako pozitivní.“ K tomu lze, kromě opětovného připomenutí podobnosti s Nikiforovou, říct snad jen tolik, že po brutální likvidaci společenských elit se u nás do výsadního společenského postavení nepřesunul „proletariát“, nýbrž v první řadě nová „rudá šlechta“, kterou tvořili členové KSČ a především bezpáteřní, zpravidla partajní kariéristé všeho druhu a sociálního původu. Tihle lidé možná z velké části vnímali svůj osud jako „pozitivní“, ale váha jejich osobních pocitů je při hodnocení totalitní éry mizivá – v nacistickém Německu si část lůzy taky polepšila, a nikoho snad nenapadne označovat to za přínos nacistického hnutí.

V debatě v KVH zazněla ještě spousta dalších výroků, které by zasloužily reakci, zvlášť smutný byl moment, kdy ostatní účastníci (jakkoli zpočátku projevovali vůči výše citované argumentaci jistou rezervovanost) skočili profesorce Bartlové na špek a začali se předhánět v připomínání, co všechno bylo v komunistické minulosti lepší: Daniel Kroupa, který se na debatu zjevně nepřipravil, zmínil bezpečnost práce (tento svůj argument vzápětí vyvrátil protikladnou historkou ze života), zřízení lidových škol umění a dokonce i situaci Romů, kteří museli dostat zaměstnání (poté – dodejme –, co zákon z roku 1959 definitivně zlikvidoval zbytky tradičního romského života a začala politika násilné asimilace, z jejíchž katastrofálních důsledků se Romové nevyhrabali dodnes). Bartlová poznamenala, že před listopadem 1989 tu nebyli bezdomovci (někdo by jí měl vysvětlit, že se mýlí, Kroupa jí alespoň připomněl každodenní předlistopadový pohled na důchodce, hrabající se v popelnicích). Historik Tůma pro změnu prohlásil, že v lepší právní pozici byli v ČSSR za komunismu homosexuálové (a nikdo mu na to neřekl, že homosexualita sice nebyla podle litery zákona od roku 1961 trestná, nicméně bylo běžnou praxí homosexuály šikanovat a vydírat). V tomto bolestivém duchu se pokračovalo dál. Petr Pithart většinou spal a v jednu chvíli diskusi „rozetnul“ prohlášením, že něco pozitivního na KSČ být muselo, když do ní jeho otec už ve třicátých letech vstoupil. Debata byla dobrou praktickou ukázkou: takto to vypadá, když v určitém oboru zvítězí ideologie a aktéři „diskuse“ už jen imitují myšlení a otevřený rozhovor.

Co z toho všeho plyne? Nejspíš jednoduchý závěr, že demagogové, byť mají různé motivace, jsou si obvykle podobní, protože se nesnaží dobrat pravdy – sledují jiné cíle. U nás se pro historiografickou demagogii vžil termín „revizionismus“, ale připadá mi nepřiléhavý, výstižnější by bylo mluvit o návratu než o revizi. Podobně jako Viktoria Nikiforová se totiž naši „revizionisté“ projevují spíše konzervativně, nepřicházejí s novým výkladem, z velké části jen oprašují ten starý, čerpají z komunistické propagandy, byla koneckonců velmi úspěšná. S obhajobou tuzemského systému táborů nucených prací zatím v Čechách nikdo nezačal. Zůstávám v napjatém očekávání.