Česká policie začala koncem června 2012 trestně stíhat publicistu a občanského aktivistu Jana Šinágla. Podle komisaře Antonína Kliky je důvodné podezření, že spáchal přečin „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle par. 405 trestního zákoníku“. Měl to provést tak, že v roce 2011 napsal na svůj web dva články, v nichž „hrubým způsobem zpochybňoval zločiny nacistů spáchané proti českému národu na území Protektorátu Čechy a Morava v období od nástupu Reinharda Heydricha“ (…) „a v době následující po atentátu“.

O Šináglově případu už různí publicisté kriticky psali, tedy jen konstatuji: nic zlého neprovedl, je stíhán za vyjádření názorů. A to například, že (za prvé) počet českých obětí heydrichiády byl menší než počet obětí komunistického teroru a poválečného násilí na Němcích, a že (za druhé) se u nás dodnes zneužívá lidická tragédie k odvádění pozornosti od vraždění Němců po květnu 1945. (Šináglovy texty si lze přečíst na www.sinagl.cz, shrnutí případu najdete také zde: http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/rs2760.html.) Podstata věci samozřejmě netkví v tom, jestli jsou úvahy J. Š. „dobré“ nebo „špatné“, ale v tom, že má nezadatelné právo psát si o minulosti, co chce.

Sylvie Lauder se v obsáhlé reportáži v týdeníku Respekt 23. 7. vcelku logicky tázala, proč se za Šinágla nepostavili čeští historikové (ti by přece měli být zvýšeně citliví na situaci, kdy do diskusí o interpretaci minulosti zasahují policajti). Děkan FF UK Michal Stehlík jí odpověděl: „Počkáme, jak se to vyvine.“ (…) „Samozřejmě, kdyby mu mělo hrozit, že půjde před soud, tak by bylo nutné se proti takové absurditě ozvat.“ Mám za to, že to je reakce velice slabá: věc je skandální od samého počátku, a jejím jediným přijatelným řešením by bylo okamžité ukončení stíhání s omluvou, k čemuž ani po měsíci a půl nedošlo. Skutečně přijmeme jako danost, že Policie ČR smí obvinit kohokoli, kdo zformuluje kontroverzní myšlenku? Že stačí hloupé trestní oznámení (v tomto případě od pana Bohuslava Hubálka, zpěvačky Heleny Vondráčkové a jejího muže), a člověk, který vůbec nic neudělal, je přinejmenším nucen podstoupit rozsáhlé otravování: chodit k výslechu, hledat a asi i platit advokáta, reagovat v médiích, ztrácet čas? A to tomu ještě požehná státní zástupce, který má hlídat, aby se policie do podobných pitomostí nepouštěla.

Chování historiků (nemyslím teď pana Stehlíka, ten je v tom trochu nevinně a Šináglovo stíhání koneckonců odsoudil) se mi však zároveň zdá příznačné: J. Š. je totiž pro většinu z nich obtížný pošahaný antikomunista a kverulant, čemukoli, co souvisí s takovým individuem, je lépe se vyhnout, ještě by je s ním někdo mohl spojovat a jejich akademická důstojnost by utrpěla. A o tu přeci jde v první řadě. Připadá mi to podobné, jako když někteří naši intelektuální rodiče a prarodiče odmítali pochopit, že je třeba zastat se undergroundu proti státní moci, když přece „ti lidé vypadají jako póvl“ a „jejich hudba, to není vůbec hudba“. Neměli by historici na Šináglovu obranu sepsat třeba petici? Nemohli by utrousit článek do novin? Nejspíš jsou dovolené, protože v jiných „důležitých případech“ dovedou zaměstnanci našich akademických ústavů vyvinout velice rychlou kolektivní aktivitu, členové České asociace orální historie si dokonce osvojili zvyk podepisovat rezoluce, například proti uměleckému dílu, které neslyšeli ani nečetli (viz https://docs.google.com/file/d/0Bxcn8cZ-v0QrMUMwc0pHUXlKNms/edit).

Nakonec je třeba říci, že historici v Šináglově případě tak docela nemlčeli, nikoli zanedbatelnou roli sehrál Ústav pro studium totalitních režimů. Je skoro úsměvné číst, jak se věc vyvíjela (dokumenty zde: http://www.sinagl.cz/postrehy-a-komentare/2113-dobrozdani-ustru-zpracoval-amatersky-historik-jaroslav-cvancara-.html). Policejní komisařka Kulhánková se v cause Šinágl 1. 12. 2011 obrátila telefonicky na ÚSTR a žádala historické posouzení problematiky. Byla odkázána na Pavla Žáčka, jemuž se do zpracovávání posudku nechtělo a jenž se podle policejní dokumentace věc snažil přehrát na jiné instituce. Nakonec policistce řekl, aby podala písemnou žádost. V Čechách to obvykle znamená naději na dlouhý odklad problému, ale už 5. ledna se věci chopil komisař Klika, a žádost, obsahující sérii otázek, sepsal. ÚSTR pak zadal vypracování materiálu (možná ze zákona musel, přesně nevím), a to historikovi Jaroslavu Čvančarovi.

Odpovědi na otázky odesílal ÚSTR policii 20. února 2012, přičemž z úvodu textu (připodepsaného ředitelem Hermanem) je zjevné, že v ústavu věc nepovažovali za docela košer. Stojí tu: „Ústav není oprávněn posuzovat postoje či názory jednotlivců (…) z pohledu současné trestně právní odpovědnosti.“ Jaroslav Čvančara nicméně své odpovědi na policejní otázky pojal jako plamennou obhajobu Čechů v protektorátu, čili poskytl komisaři Klikovi přesně to, co potřeboval.

A zase: vůbec nejde o to, jestli Čvančara v odborné rovině napsal nebo nenapsal „pravdu“, ale o věc daleko zásadnější: jak to, že historika v takové situaci nenapadla jediná patřičná odpověď, totiž že se na nesmyslné kriminalizaci bližního nebude nijakým způsobem podílet?

„Případ Šinágl“ nelze pojímat jako banální selhání jednotlivce-policejního vyšetřovatele. Tak by tomu mohlo být, kdyby se opíral o aktivitu jednoho komisaře, který chtěl udělat radost paní Heleně. Jenomže ono je tu ještě trestní oznámení Bohuslava Hubálka, souhlas státního zástupce, posudek z ÚSTRu… Taková „shoda mentalit“ už stačí k tomu, aby se lehce paranoidní jednotlivec, jako je autor těchto řádků, začal znepokojovat.