Komentátor Respektu (autor pravidelné rubriky Audit) Jan Macháček projevil v článku Plus-minus, černá-bílá. Zemanovská polarizace aneb Martin Fendrych o ÚSTR starost o českou novinářskou a intelektuální diskusi. Teď, když Miloš Zeman „polarizuje společnost“, bychom prý neměli propadnout rostoucí poptávce „po jednoduchých interpretacích všeho“, neměli bychom podléhat „požadavku doby“, aby byl každý „jasný a bojovný“, danému údajně argumentem, že teď není čas „na mlžení. Buď stojíš tady, nebo tam, buď odsoudíš, nebo jsi nějaký divný kolaborant.“ Dočkáme se snad chvíle, kdy věta „‚ono je to přece složitější‘ bude vykládána jako slabošství?“ ptá se Macháček.

Sám o sobě citovaný úvod Macháčkova textu nedává smysl, respektive je formulací jakési pseudoobavy. Jsou přece v „osobním, profesním i občanském životě“ situace, kdy člověk, musí říkat „ano“ a „ne“ (stát tady, nebo tam), nechce-li si připadat přinejmenším jako kašpar; to ovšem vůbec neznamená, že k příslušnému jednoznačnému postoji musel automaticky dospět skrz „jednoduchou interpretaci všeho“. Východisko Macháčkova článku neodráží ani reálnou potíž české veřejné debaty. Kde je onen nebezpečný intelektuální a novinářský dav, vycházející vstříc „požadavku doby“ a ostrakizující samostatně rozvážné jedince za „divnou kolaboraci“? Když redakce RR, jejíž názory lze těžko považovat za většinové, po prezidentských volbách ironicky pogratulovala Zemanovým podporovatelům z řad umělců a intelektuálů, reagoval kdekdo pohoršeně, jako by právě „vše bylo složitější“ a jako by byla drzost vůbec zmiňovat, že ti lidé mají za své veřejné projevy taky nějakou odpovědnost. Dají se ovšem uvádět i příklady „nezemanovské“: novinář Karel Hvížďala sepisuje „etický kodex“ pro Andreje Babiše, po straně se nad tím brblá, protože tak Hvížďala pomáhá legitimizovat Babišovy podivné mediální i politické záměry, ale navenek novinářská obec (ať už z kolegiality, nebo z obav o zaměstnání) zamlženě a velmi nebojovně mlčí.

Macháčkovi však o nějaký obecný problém nejspíš nejde, dál se v textu totiž věnuje jen jedné konkrétní záležitosti (aktuálnímu dění v Ústavu pro studium totalitních režimů) a za příklad „vyhovění požadavku doby“ si bere text Martina Fendrycha Gottwaldovec kádruje Čuňase. Macháček píše: „Něco podobného bych od tohoto autora opravdu nečekal. Hned první věta ‚V ÚSTR to stále vře‘. Chudáci zaměstnanci. Ono to tam ‚vře‘. Abych řekl pravdu, že to někde ‚vře‘, mi osobně vůbec nevadí. Vření je mi mnohem sympatičtější než mrtvolný klid na práci pod taktovkou ideologie, s níž všichni souhlasí.“ Já bych zas od autora Respektu nečekal demagogii ve stylu Deníku Referendum. V ÚSTR to „vře“ nikoli proto, že by se tam lidé plamenně a spontánně přeli o různorodé ideje, ale kvůli tomu, že tam obměněná rada ústavu bez výběrového řízení dosadila ředitelku Foglovou, která nemá pro tu funkci kvalifikaci, a také kvůli tomu, že radní vůči ústavu a jeho zaměstnancům en bloc vznesli řadu urážlivých a nepravdivých výtek, jež dodnes nedokázali doložit v podstatě ničím jiným než právě ideologií a bezobsažnými frázemi. „Vření“ má též důvod etický: členem nové Vědecké rady ÚSTR (vybírá ji ředitel, mj. provádí evaluace jednotlivých projektů a celkově garantuje odbornou úroveň práce ústavu) se stal i normalizační režimní historik Jan Rataj, který má z toho titulu spoluhodnotit práci ostatních včetně někdejších disidentů, kupříkladu Františka Stárka a Petra Placáka. Je to asi stejné, jako kdyby do Respektu někdo dosadil komisi, jejímž členem by byl předlistopadový redaktor Signálu či Rudého práva, a ten posuzoval kvality novinářských výkonů Ivana Lampera a Jana Macháčka. Má autor bolševických propagandisticko-historiografických paskvilů Rataj kredit na to, aby dohlížel na odbornost druhých? Ano, nebo ne? Co je na tom složitého? Paradoxní je, že paušální výtka „neodbornosti“ byla vůči ÚSTR vznášena nejčastěji – a teď je tedy jedním z garantů vědeckosti tento „odborník“.

Další bod Fendrychova textu, který Macháčka nadzvedl: „levice brutálně převzala moc v ÚSTR, teď ústav řídí Pavla Foglová (prosazená Petruškou Šustrovou)…“ Na to Macháček odpovídá, že zná Petrušku Šustrovou „notoricky dobře“, že už v disentu patřila k „pravicovému, katolickému křídlu“, má kamarády mezi pravičáky v Polsku a jako pozorovatelka cestuje po zemích bývalého SSSR – „Asi to podle Fendrycha dělá v Putinově režii,“ píše ironicky Macháček. Potíž je v tom, že o „pravicovost“ Petrušky Šustrové, o její zásluhy a její přátele v cizině vůbec nejde – a že patrně žádný smrtelník na světě nedělá vždycky všechno dobře. Když Senát s levicovou většinou před časem neodolal pokušení a zvolil do rady ÚSTR ideologicko-politicky vyhovující, případně rovnou stranické radní (a ty měl Fendrych zjevně na mysli), Petruška Šustrová se s nimi spojila, aby z ústavu vymetla někdejšího ředitele (a poté pravou ruku dalšího z ředitelů) Pavla Žáčka a jeho nejbližší spolupracovníky. Její výhrady k Žáčkovi mají nejspíš racionální jádro, ale postupně se změnily v posedlost: Petrušku Šustrovou nezajímalo, že současně slouží právě se svým disidentským renomé k tomu, aby posvětila názory a motivace nových radních, které by ještě před pár lety odmítla, nezajímalo ji rovněž, že Žáček není celý ústav. Cílem nových radních přitom není, soudě aspoň z jejich veřejných projevů, svobodnější a vědečtější bádání – je jím spíš vymýcení opravdu kritického pohledu na komunistickou minulost a postupné prosazení „jedině správného“ relativistického a bezhodnotového přístupu k historiografii, který se tu už etabloval v jiných odborných institucích. Petruška Šustrová je v radě ÚSTR několik let, přičemž se nezdá, že by se jí výkon té funkce zrovna dařil. Vlastně vůbec nechápu, proč neresignuje. Má člověk jejích kvalit zapotřebí ztrapňovat se v jedné linii s Lukášem Jelínkem, Michalem Uhlem a Janem Burešem? Ale třeba už ztratila rozlišovací schopnosti, když jí například nepřipadá divné, že se k dění v ÚSTR nevyjadřuje jen jako členka rady v rozhovorech a na tiskovkách, ale souběžně taky jako novinářka, jež by měla být nezávislá, v pravidelné rubrice Lidových novin Poslední slovo (naposledy tak 23. 8. kárala politiky ODS za jejich výroky o ústavu).

Macháček se dál rozčiluje na Fendrycha, že mu vadí někdejší členové KSČ ve Vědecké radě ÚSTR, vedle zmíněného Rataje třeba i Petr Pithart: „Výborně. Takže jediná definice Petra Pitharta z pera páně Fendrycha je, že je bývalý komunista. Dokonce je hozen do jednoho pytle… s normalizačním komunistou. (…) Mimochodem, málokdo tak pevně a přesvědčivě a včas varoval před neuváženým zavedením lidové volby prezidenta.“ K tomu se dá říct tolik: v patnáctičlenné Vědecké radě ÚSTR je třetina bývalých komunistů, což se mi nelíbí stejně jako Fendrychovi, a nemyslím si, že by na tom problému něco měnila Pithartova disidentská minulost. Znám spoustu disidentů a vůbec slušných lidí, kteří byli v KSČ, ale berou to jako závažný omyl svého života a potažmo mají dost soudnosti a dobrého vkusu na to, aby se do instituce, jako je ÚSTR, necpali, respektive netvořili si nárok, že budou dohlížet na její činnost. Pithartův odpor proti přímé volbě prezidenta souvisí s jeho přítomností ve Vědecké radě ÚSTR asi stejně jako Macháčkovo hraní v Garáži s jeho článkem. A za třetí: Fendrych se věnuje především Ratajovi a o Pithartovi okrajově píše (což už Macháček necituje) jako o někdejším disidentovi, který zároveň „nikdy zřejmě nepřestane bránit ‚svůj‘ minulý režim“. Petr Pithart je totiž mj. autorem následujícího výroku: „A jaký že to byl režim, který nás lámal v čase normalizace? Jaké mučicí nástroje na nás ,totáč‘ používal? Když se proti režimu statečně bojovalo i tím, že se uteklo z prvomájového průvodu hned ze seřadiště? A pak se o tom vyprávělo… Víc si snad ten ubohý režim ani nezasloužil – pokud ovšem někdo nechtěl vyhazovat do vzduchu jeho sochy.“ Nemám tušení, proč Petr Pithart se svou normalizační zkušeností takové hovadiny říká (nejspíš to bude nějak souviset se sentimentem vůči době vlastního mládí či s jeho citlivostí vůči „duchu doby“), ale docela bych chtěl být u toho, až je bude sdělovat někdejšímu vězni Stárkovi nebo estébáky mlácenému Placákovi.

A ještě poslední citát z Macháčka: „Z původně ‚antitotalitárního ústavu‘ se má podle Fendrycha stát ‚ústav, který bude podporovat myšlenky typu – minulý komunistický režim nebyl totalitní‘. V eseji Moc bezmocných – tedy patrně v nejdůležitějším textu Václava Havla vůbec – se píše o tom, že normalizační režim sedmdesátých let byl posttotalitní, dokonce se zde přesně vyjmenovávají charakteristiky takového režimu. Tento text by měl dnes asi být podle lidí jako Fendrych vyřazen z knihoven nebo by se o něm alespoň nemělo mluvit, protože by mohl sloužit jako argumentační munice mocenským skupinám, které v této zemi chystají levicový prosovětský převrat. Ach jo.“ Myslí J. M. tuhle prostoduchou argumentaci vážně? Termín „totalitní režim“ používal Václav Havel zcela běžně i po napsání Moci bezmocných, nebyl v podobných věcech zrovna důsledný. Podstatná je ale jiná věc: copak chce Fendrych vyřazovat nějaké knihy z knihoven a vylučovat někoho z debaty? Copak se někdo z ÚSTR snažil zabránit diskusi o odborné terminologii? Copak má ÚSTR moc „zaříznout“ svobodnou diskusi o minulosti napříč vědeckými institucemi, médii, občanskými sdruženími? Macháček se navíc tváří, jako by neviděl, že problém je jaksi opačný, než jak ho naznačuje i úvod jeho článku: jsou to ti, kteří mají k předlistopadovému režimu silně kritický vztah a považují jej bez ohledu na hraní se slovy za totalitní, kdo se postupně dostávají téměř do pozice extremistů, a je to naopak relativismus, co se tu postupně institucionalizuje. V zemi se zkrátka mění atmosféra: po roce 1989 se mohlo zdát, že kritický pohled na období vlády KSČ bude základem demokratického státu, teď se mimo jiné na tomto tématu společnost polarizuje. V Rusnokově (respektive Zemanově) vládě je nejvíc normalizačních komunistů od listopadu, a to nikoli jen řadových partajníků, ale protřelých šíbrů. Bývalým komunistou je předseda Senátu, bývalým členem KSČ je prezident, poskytující rozhovor Haló novinám, současní komunisté se usazují v krajských zastupitelstvech atd. atp. ÚSTR není ve vzduchoprázdnu.

Fendrychův článek je v některých ohledech přepjatý (evaluace nejsou prověrky a ÚSTR opakovaně padal do krizí i za vlády „pravice“), ale patrně i díky němu se docent Rataj evaluací v ÚSTR nakonec nezúčastnil, oficiálně kvůli dovolené. Naštěstí, odpor řady lidí proti němu byl důležitý, teď by ještě bylo dobré dosáhnout, aby z Vědecké rady ÚSTR úplně zmizel. Co proti Fendrychovi nabízí čtenářům Macháček? Bohorovnou dikci etablovaného potentáta „nad věcí“: „Chudáci zaměstnanci.“ – „že to někde ‚vře‘ mi osobně vůbec nevadí.“ – Jako by ho víc zajímala vlastní důležitost než problém, o kterém píše, a lidé, o nichž se vyjadřuje. Ale co se taky dá čekat od autora, který svůj předchozí komentář (16. 4. 2013) na téma ústavu zahájí větou: „Upřímně přiznávám, že se o ÚSTR obyčejně nezajímám… existence ústavu mne zaujme jednou za čas.“