Prosloveno 28. listopadu u příležitosti uvedení knihy Jak kdo v Café Club Míšeňská:

V Lidových novinách (příznačně v příloze Orientace, která má prý představovat „náročnější publicistiku“) vyšel 18. listopadu sváteční článek Petra Kamberského. Má nadpis Kvůli tomuhle jsme zvonili klíči? a podtitul: „Pokud celý rok popisujeme šlendrián a průšvihy, pojďme si jednou přiznat, že naše země je v mnoha ohledech vlastně báječná.“ Nechám stranou, že Lidové noviny – list Agrofertu, do něhož ještě pořád čile přispívá leckdo považující se či považovaný za příslušníka „elity“ české občanské společnosti – popisují především politicky účelově pečlivě vybraný „šlendrián a průšvihy“. Pan Kamberský soudí, že naše země je po osmadvaceti letech od pádu komunismu báječná, protože – jeho dlouhý text zestručním – je v ní dobré, či dokonce špičkové zdravotnictví, spousta zeleně, levná a funkční veřejná doprava, může se tu hodně chodit do lesa a v něm „sbírat plody“. Na ulicích je v zásadě bezpečno, když bezdomovec upadne do bezvědomí, dočká se pomoci, není tu přílišná nerovnost v osobním bohatství, jsou tu malé pivovary, do řek se vrátili bobři, do lesů vlci a rys a navíc se zvyšuje věk dožití atd. (V posledním punktu jsem v pokušení říct bohužel, poněvadž to znamená, že člověk všechnu tu nádheru bude muset snášet až do naprostého vyčerpání.) Jak to tak u podobných slohových cvičení bývá, nechybí pro forma formulace typu „ne všechno se podařilo“, pokud se dobře pamatuju, vyskytovaly se i v normalizačních médiích, v marné snaze, aby soustavné vyzdvihování úspěchů socialismu nevypadalo tak strašně nepřesvědčivě.

Kamberského optimistické líčení stávající reality naší země do určité míry odpovídá představě velkého, poměrně luxusního blázince se samosprávnými prvky z nějaké propagační brožurky: parky, zvířátka, odborná péče, pro chovance občas „pivínko“ za dobré chování a hlavně klid a kochání se pěkným prostředím. Současně taková představa sugeruje i prvky thrilleru: odložíme-li totiž brožurku a podíváme-li se na ten český ústav zblízka, samozřejmě shledáme, že jeho výstavbu před lety sice doprovázely četné problémy, ale přece jen byl budován s jakýmisi dobrými úmysly a dlouho též pod dohledem přinejmenším některých kultivovaných investorů, nicméně postupně se mnohé změnilo, takže teď uvnitř panuje děs, zatím jen občas prosakující do světa „za zdí“.

Protože jak to u nás opravdu vypadá v pozdním podzimu roku 2017?

V čele státu-ústavu stojí jako jakýsi předseda správní rady obludný prolhaný sprosťák, jemuž se trefně přezdívá „ruský šváb“. Za pár let úřadování se zavrtal tak hluboko do zadnice hlavního šéfa ruské státní mafie a tak usilovně hájí jeho zájmy, že to snad musí být podezřelé i Rusům. Vedle toho se stihl podobně spřáhnout s Číňany, jmenoval svým ekonomickým poradcem muže, který dle znalců vzešel z čínského vojensko-průmyslového komplexu, a připravil hlavě Čínské lidové republiky policejně zabezpečené přivítání s rudými prapory, jaké tu měly státní návštěvy naposledy za Brežněva. Neexistuje snad oblast veřejného života, do níž by tento zavilý zlý hulvát, obklopený a zřejmě i částečně řízený houfem cynických kšeftounů, nezasahoval vytrvalou podporou nenávisti a všemožného hnusu. Zanedlouho bude podle všeho opět zvolen, neboť jeho protikandidáti až na vzácné výjimky při veřejných vystoupeních většinou působí, jako by byli pod sedativy.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny zvítězila s neuvěřitelným náskokem populistická politická úderka, patřící a plně podléhající někdejšímu nomenklaturnímu komunistovi, spolupracovníkovi Státní bezpečnosti, majiteli ohromného hospodářského komplexu a propagandistické mediální mašinérie, k níž patří i Lidové noviny s citovaným Kamberským. Onen člověk, který se ocitl tak vysoko, je v obrovském střetu zájmů, je policejně vyšetřován kvůli podezření z rozsáhlého podvodu, a přesto se pravděpodobně stane premiérem, v našem imaginárním ústavu tedy ředitelem, postupně si tento ústav-stát, díky němuž už teď získává obrovité sumy, zprivatizuje a obluzené chovance bude řídit jako firemní zaměstnance. Jeho vcelku nepokrytým cílem je zatočit se zbytky tradičních demokratických postupů a zavést moderní správu ruského typu, tj. rázné rozhodování bez zbytečné oponentury (parlamentu, který mu překáží, říká „žvanírna“). Pomohou mu v tom menší partneři, komunisté a extremističtí xenofobové, spolky, které působí, jako by byly nikoli zvoleny, ale pečlivě sestaveny z vybraných jedinců s nejvyšší mírou agresivity a nejnižším IQ. A pak mu též bude zřejmě pomáhat další skupina, od níž se lze nadít v podstatě čehokoli a jež uspěla pod názvem Piráti, což vypovídá už samo o sobě, a která chce tvořit politiku pomocí všelidových hlasování – a to i poté, co lid obdaroval tuto strašlivou parlamentní sestavu celkově asi šedesáti procenty hlasů a v přímé volbě instaloval na Hrad to, co tam je.

Když se podíváme jinam než na vedoucí představitele, naskytne se nám také tristní podívaná. Budovy a parky ústavu jsou zaplněné osobami, které se dílem dobrovolně nechávají terorizovat v domnění, že jde o léčbu, dílem jsou vykutálené a chtějí svůj malý podíl na moci a na výhodách (taky ho sem tam dostanou), dílem ztratily rozlišovací schopnosti a dílem chtějí mít pokoj. Výjimky jen potvrzují pravidlo. Doposud fungující důležité kontrolní mechanismy ústavu se řítí do těžké krize (veřejnoprávní média) nebo už v ní jsou (větší soukromá média), ochranka (policie) poněkud zdivočela a také sem tam pacifikuje nečetné jedince protestující proti „ruskému švábovi“. Přibyl též zvláštní odbor pro boj s vnitřním nepřítelem (úřad, který rozdává absurdní pokuty za kritiku Babiše v rámci předvolební kampaně). Situace se tímto směrem vyvíjí delší dobu, během níž postihly obyvatele ústavu dva záchvaty kolektivní psychózy: při prvním propadli představě, že je třeba rozmetat „zastaralý systém“, protože v ústavu se nedá žít, při druhé zas pocitu, že hlavním úkolem dne je zabránit invazi muslimů, jichž sem dorazilo celkem dvanáct. Oba záchvaty dokázal vedoucí personál zpacifikovat takříkajíc k vlastnímu prospěchu, neobešlo se to však bez vážných následků: stav obyvatel ústavu se prudce zhoršil, přestali se soustředit a jakoukoli pitomost začali označovat termínem „legitimní názor“; úpadek vedl mimo jiné také k tomu, že se v parodii společenské diskuse, která již předtím za mnoho nestála, nyní nejlépe prosazují jednoduše strukturovaní jedinci s nejmenšími zábranami.

V podobném duchu by se nejspíš dalo pokračovat, ale nemám v úmyslu vás tu umořit. Den po dni se zkrátka víc a víc vzdalujeme tomu, co by se dalo označit za liberální demokracii západního typu, víc a víc se otevíráme působení ruských či proruských dezinformátorů, víc a víc se přibližujeme východním poměrům. Andrej Babiš kvůli svým obchodním zájmům sice nyní nestojí například o vystoupení z Evropské unie, ale příliš bych na to nespoléhal, nebyl by to první případ, kdy politik svým neprozíravým a amorálním konáním otevřel cestu k událostem, které si málokdo uměl představit. Čili (a tím se vracím ke Kamberského článku) naše země není „v mnoha ohledech vlastně báječná“. Je naopak ve velmi neutěšeném stavu a báječné se jeví jen jakési zbytky – toho, co se tu podařilo zavést a obnovit v dnes již mrtvé éře, jíž Kamberského chlebodárce říká „staré pořádky“ a v níž dle jeho primitivní ideologie politici en bloc „nemakali a kradli“. A lze to říct i jinak: báječné je to, co se tu s masivní finanční a institucionální pomocí Západu podařilo vybudovat za podmínek, které se právě teď většina „národního kolektivu“ docela usilovně snaží zničit. Kde se destrukce zastaví, je nejasné, zatím jsme vyrazili – poměrně ostrým tempem – ze startovního boxu. Je docela dobře možné, že země bude ještě nějakou dobu navenek prosperovat, že v ní zůstanou malé pivovary, vlci, rysi a další báječnosti, ale při tom všem to bude dost nepříjemné místo k životu, přinejmenším pro lidi, kterým záleží ještě taky na jiných věcech než na materiálním standardu a nenáročných pocitech pohody. Koneckonců, tramvaje v Praze jezdily a pivo teklo i za protektorátu.

Kamberského text jsem v první chvíli vnímal jako zábavný předobraz příštího vývoje: redaktoři z mediální divize Agrofertu odloží poslední zbytky studu, protože opěvování úspěchů majitele a celkové šíření optimismu je součástí jejich nedůstojné práce, kterou budou muset provádět stále intenzivněji, úměrně tomu, jak bude narůstat počet kverulantů a nespokojenců. Jenže jsem vzápětí shledal, že na chlácholivou notu hrají i časopisy, které by snad mohly zachovávat soudnost. Tak například šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery napsal v úvodu editorialu z 13. listopadu: „Většina komentářů tohoto listu k 17. listopadu se nesla v duchu: i přes všechny problémy máme co slavit. Cesta po roce 1989 byla klikatá, ale svobodná.“ Vzápětí dodal, že letošní oslava proběhne za výjimečných okolností, neboť „máme za sebou volby, ve kterých poprvé od listopadových dní většinu hlasů získaly strany, které posledních 28 let nevnímají pozitivně“, a „dá se z toho usuzovat, že to je tedy názor většiny zdejší společnosti. Testování ale nekončí, čekají nás záhy volby prezidentské, ve kterých může znovu uspět populista.“ A pak následuje překvapivá věta: „Přesto nebo právě proto můžeme s klidem napsat, že je co slavit. Připomínáme si události z listopadu roku 1989, které nám ukazují nejlepší stránku zdejší společnosti.“ Přiznávám, že argumentaci tohoto druhu nejsem schopen porozumět. Buď je to projev přesvědčení, že je třeba čtenářům vlévat do hlav optimismus jaksi programově, aby se udrželi alespoň v dobré náladě, nebo je to projev snahy strčit hlavu do písku a zachovat si pomocí nostalgie co nejdéle iluzi normality, tedy něco podobného, jako když letošní oslavy 17. listopadu probíhaly na Václavském náměstí ve znamení nekonkrétních frází o svobodě a demokracii a pod „burcujícím“ heslem „Díky, že můžem“. Ať už platí první, nebo druhé, obojí je špatně.

Naše země je v úpadku a nemáme co slavit, poněvadž jsme až po uši v bažině. Nepotřebujeme chlácholení, nýbrž naději, a k té se můžeme propracovat jedině tehdy, budeme-li bez obezliček popisovat situaci, zkoumat proč a jak jsme se v té bažině ocitli a jak se z ní můžeme dostat ven. Tím se konečně dostávám ke knize, kterou tu dnes uvádíme do života: je to výbor z textů, které jsem psal v letech 1996–2017 a v nichž jsem se mimo jiné v rámci svých možností snažil vést kritickou diskusi se svým okolím. Nemůžu posuzovat, nakolik se mi to dařilo, ale docela rád bych v tom pokračoval. Když se vrátím k příměru s ústavem: moje osobní naděje tkví právě v tom, že budu moci s hloučkem jeho dalších obyvatel nadále svobodně debatovat a neocitnu se s nimi postupně v klecových lůžkách na uzavřeném oddělení.