„Karel Gott. Provázel mě od mládí. A každého z nás. Jeden z největších Čechů, které jsme měli tu čest zažít. Zemřel. Věřil jsem, že tu bude navždycky.“
Andrej Babiš, 2. října 2019

I s jistým časovým odstupem lze konstatovat, že psychóza, která v Čechách propukla po smrti Karla Gotta, je jedním z nejdůležitějších jevů přinejmenším poslední dekády. Současně je to podstatný příspěvek k třicátému výročí 17. listopadu 1989. Ta část české společnosti, která zastává pozice, z nichž především prostřednictvím masmédií ovlivňuje ostatní (a jež by za běžných okolností nejspíš mohla být považována za elitu, neboť by se projevovala jinak), o sobě při příležitosti Gottova úmrtí podala obsáhlou, nepominutelnou a tristní zprávu. Plyne z ní mimo jiné, že k výrazným charakteristikám této místní pseudoelity patří nevkus, bezzásadovost, konformismus, servilita, populismus a neúcta k faktům.



Texty, o nichž pojednávám na dalších řádcích (reprezentativní, ale víceméně náhodně vybrané), psali až na výjimky lidé, kteří působí v stále ještě nezávislých (mas)médiích a kteří by sami sebe jistě nepřiřadili k neonormalizačnímu autoritářskému politickému táboru (Babiš, Trikolora, KSČM, Miloš Zeman atd.). O to zajímavější je, že jejich kulturní zázemí a myšlenkové pochody se v řadě ohledů zásadně neliší od duchovního obzoru dejme tomu současného premiéra. Zjevně i v tom je třeba hledat důvod, proč se český stát po zhruba dvacetiletém pokusném intermezzu obrátil zpět v buranokracii – a proč je česká společnost vůči tomu tak málo rezistentní.

Většina nekrologů a reflexí obsahuje apriorní předpoklad, že život každého obyvatele české kotliny výrazně ovlivnilo stýkání a potýkání se, případně pobývání s Karlem Gottem. Podle Martina Fendrycha ze serveru aktualne.cz byl Gott „symbolem doby, podařilo se mu to, co jeho písničkám – zlidověl […]. Stal se jaksi neoddělitelně součástí našich životů, ať jsme o to stáli či nikoli.“ O kousek dál Fendrych rozvíjí přirovnání Gotta k hoře Říp z vykutáleného dopisu Václava Havla k pěvcovým šedesátinám v roce 1999: „Hora Říp sama o sobě není žádný velevrch […], jen tak si pokojně leží v rovině, oblá a příjemná na pohled, naše. Stejně jako Gott je náš. Říp je stokrát víc legenda než kopec. A stejně Gott.“ Podobně Jan Lipold na seznam.cz usoudil, že „Karel Gott byl […] něčím na způsob ‚instituce‘. Stal se součástí národní paměti. […] Ať se venku děje, co chce, ať jeho hudbu milujete nebo vám leze krkem, byl tu. A bude i po smrti.“ A publicista Jiří Peňás na echo24.cz sdělil, že „Gott, ač to zní banálně, je pro tuhle společnost něco jako zrcadlo, v jehož lesklé ploše se odrážejí její představy o sobě samé“.

Bezprostředně po smrti by jistě nebylo slušné nebožtíka skandalizovat, v citovaných textech se ovšem deklaruje uhranutí, ba přímo fascinace zpěvákem, který byl za všech okolností úspěšným obchodníkem s kýčem – co si s tím počít? V reálném životě jsem napříč generacemi nepotkal nikoho, o němž vím, že by se „vyrovnával“ s Karlem Gottem. Vzpomínám si, že když se objevil v televizi, dělali si z něj všichni kolem mě nanejvýš legraci. Nejsem si vědom, že bych kdy znal člověka, který by Gotta se zalíbením poslouchal, s výjimkou jedné učitelky ruštiny. Mám pocit, že moje dospělé děti mají jen velice matnou představu, kdo to byl, a jsem si jistý, že mým přátelům byl Gott vždycky lhostejný, pokud se o něj nezajímali v souvislostech, jako byla normalizační realita, její nevkusná popkulturně-propagandistická složka, přelévající se do nové doby, okrajověji pak šíření konspiračních teorií (Gott kdesi prohlásil, že svět řídí ilumináti a Chartu 77 platil Izrael). Neumím z této osobní zkušenosti vyvodit nic jiného, než že čeští „opinionmakeři“ mají jiné kořeny a osobní vývoj, že žili a žijí jiné životy a že jsou svázaní s úpadkovitou kulturou, kterou dlouhé roky zároveň vstřebávají a propagují. Gott byl patrně významný pro ně – a ze svého uchvácení jeho osobností činí obecný závěr, který vnucují ostatním.

O chování Karla Gotta za husákovského totalitarismu jsem psal v devadesátých letech. Kdyby nebylo výše zmíněné psychózy, nenapadlo by mě se tím znovu zabývat – myslel jsem si, že věc už je snad všeobecně známá. V sedmdesátých a osmdesátých letech držel Gott místo skvěle zaplaceného dvorního šaška, který posloužil jako vývozní artikl pro západoněmecké publikum, doma dovedl především prostřednictvím televizní obrazovky a rozhlasu uspokojit dost početnou skupinu pracujících a dle potřeby oslavoval a legitimizoval komunistické zločince. Pravidelně jezdil zpívat soudruhům do Sovětského svazu, v době, kdy Československo okupovala sovětská armáda – v nezkažených společnostech se tomu říká kolaborace. V roce 1977 se stal jednou z hlavních postav odporné obrovské kampaně proti Chartě 77, ve svém veřejném projevu přitom děkoval za „prostor pro tvůrčí činnost“ straně a vládě, dosazené ruskými tanky, jejíž aparát už nějakých sedm let decimoval společnost, destruoval kulturu, ničil zbytky skutečných elit a aktuálně šikanoval a zavíral chartisty. Státní ocenění Zasloužilý umělec si Gott převzal po úspěšně završené antichartě 3. května téhož roku, ani ne dva měsíce poté, co politická policie mj. přispěla k předčasné smrti filosofa Jana Patočky. Metál Národní umělec si bral v roce 1985 od potřetí zvoleného prezidenta Gustáva Husáka, spoluzodpovědného za tisíce poničených životů, bral si ho v době, kdy čs. stát stále perzekuoval názorové oponenty a omezoval snad všechny představitelné občanské svobody (svobody všech, nejen disidentů). „Zní píseň nad pracovním táborem / S ní tíseň nám dala sbohem / Písní zní tábor pracovní,“ zpíval kdysi Charlie Soukup – a dobře to postihuje i Gottovu pěveckou roli v totalitním Československu. Na jeho příběhu z té doby není nic tzv. kontroverzního, jak se nám snaží mnozí namluvit, je to trapná, nepěkná a průhledná historie bezpáteřního individua, které výměnou za osobní bohatství a karierní jistotu slouží ničemnosti – a tím ji spoluvytváří.

Autoři výše citovaných článků Gottovu minulost nezamlčeli, jako to dokázala v adoračním pásmu například veřejnoprávní Česká televize, přistoupili k ní však způsobem, který budí úžas. Martin Fendrych přišel s tvrzením, že Gott se „zvláštně, étericky […] vznášel nad komunistickým režimem, jehož součástí byl, ale zároveň i nebyl.“ Jan Lipold bez dalšího konstatoval, že Gott v roce 1977 hovořil „pod nápisem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, načež přeskočil k roku 1989, kdy „v oficiálním tisku vychází jeho fotografie s Milanem Hlavsou z Plastic People“ a kdy „zpívá hymnu s Karlem Krylem“ – tím sporné otázky „vyřídil“, přičemž se mu normalizace de facto vytratila. Jiří Peňás ve zřejmě nejtrapnějším textu, který při dané příležitosti vznikl (a redakce Echo24.cz jej považovala za natolik významný, že ho čtenářům výjimečně zpřístupnila zdarma), konstatoval, že Gott byl „nepochybně tváří normalizace“, ale „hned dodejme, že tou nejlidštější tváří“, zmínil pěvcův návrat z krátké emigrace v roce 1971 a rozvinul následující „úvahu“: když Gott vystoupil s projevem v rámci anticharty, bylo to „v řádu věcí. Hodný hoch Gott plnil to, co se po něm chtělo a co jaksi odpovídalo jeho konformní a nekonfrontační povaze. V prostředí, kterým byl tehdy obklopen, by se odpor proti takové rutinní úlitbě [sic] jevil jako podivná zbytečnost, ba nepochopitelná výstřednost“; když v létě 1989 odmítl podepsat Několik vět, učinil tak podle Peňáse pro změnu proto, že „se to prostě od Gotta nehodilo a nějak to s ním nesedělo dohromady, a on to věděl“. Absurdnost takové argumentace vynikne, dosadíme-li do ní místo Gotta zcela nenáhodně Andreje Babiše: ten jako obchodník v komunistické nomenklatuře přece taky jen plnil, co se po něm chtělo a co jaksi odpovídalo jeho konformní povaze – a kdyby odmítl vstoupit do strany a stát se Burešem, vyslaným do Maroka, působilo by to v jeho prostředí jako nepochopitelná výstřednost.

Učinil-li Gott před listopadem 1989 něco špatného, pak za to dle většiny autorů nebyl zodpovědný – v podstatě je v nekrolozích vykreslen jako nesvéprávný člověk, po němž nebylo možno žádat, aby domýšlel důsledky svého konání. Hudební kritik Jiří Černý v rozhovoru pro Český rozhlas zašel v tomto směru asi nejdál a pojednal Gotta jako idiota bezmála literárních rozměrů: „dokonce jim to byl [své antikomunistické výhrady komunistickým funkcionářům – pozn. ad.] někdy schopný říkat i do očí, včetně tajemníka Miroslava Mullera (šéfa kulturního oddělení ÚV KSČ). Otec obou Štaidlů […] měl teorii, podle které měl Gott tu kliku, že si tam o něm mysleli, že je blázen. Kdyby to brali, jako že to myslí vážně, museli by ho zavřít.“ V rozporu s takovým pojetím Gotta je však vyzdvihování jeho údajných pozitivních počinů, které zřejmě vykonával ve stavu náhlého osvícení: „Když po něm televize v lednu 1989 chtěla, aby odsoudil demonstranty z Palachova týdne, odmítl to,“ píše Fendrych a další. Vzhledem ke zpěvákově dlouholeté roli aktivního režimisty nemá sice tahle záležitosti význam, navíc není jasné, zda se vůbec stala – nicméně dobře zní a pomáhá v relativizaci.

Právě relativizování osobní odpovědnosti jednotlivce, která v totalitním systému či v diktatuře pochopitelně nezaniká, je v těch textech ústředním tématem a zdá se, že i cílem. Zastupují ji rovněž například osvědčené figury typu „všichni kolaborovali“: „Populární hudba byla znormalizovaná, až na pár případů bez většího odporu, ale znormalizovaná byla až na výjimky celá společnost. Gott jistě věděl o těch výjimkách, […] znal samozřejmě osud Marty Kubišové, ale ten ho asi spíš lekal a tiše mrzel, než aby ho burcoval k nějakému nesouhlasu, či dokonce odporu. Ani v tom se nelišil od naprosté většiny obyvatel, rozhodně ne od svých posluchačů“ (Peňás). „Ale kolik takových užitečných idiotů tady tehdy bylo? Kolik herců se báječně živilo komikou, která s kritikou režimu neměla nic společného, a akorát to bylo brnkání na příjemnou strunu?“ (Černý). Na to se jistě dá namítnout, že „naprostá většina“ obyvatel ČSSR nečetla v Divadle hudby projevy na podporu strany a vlády a nejezdila zpívat do Moskvy; že „celá společnost“ se neznormalizovala a už vůbec ne sama od sebe, nýbrž s přispěním lidí, jako byl právě Gott; že ustrašené provozování neškodné komiky je přeci jenom něco trochu jiného než pózování s Husákem – ty texty jsou však jako celek natolik nevěcné, že podobný způsob polemiky snad ani nemá smysl.

Gottova normalizační historie, jak konstatuje Peňás a další, „skončí symbolicky 27. listopadu 1989 na balkoně na Václavském náměstí vystoupením s Karlem Krylem“. Na úsvitu nových pořádků metamorfuje Peňásovi pěvec pro změnu ve velikána, v „krále“, který se vzdává trůnu, dokonce se obětuje a „páchá symbolickou sebevraždu“, protože „už toho má dost a nemá na další kralování v zemi, kde vládli ve skutečnosti jiní, síly a chuť. Gott se dostaví na revoluční balkon, zapěje hymnu se svým antipodem Krylem a lidé ho sice nevypískají, ale mnozí i tak pochopí, že král se přidává k vítězům, čímž kapituluje a ukončuje svou éru.“ Neštěstí pohádka dobře dopadne, jak se ukáže, „králova“ éra neskončila, a pro ty, kdo by si snad troufali považovat Gottovo vystoupení s Krylem za nepříjemnou předzvěst následných aliancí revolucionářů s čuňaty, má Peňás okamžité pokárání – chudák Gott se prý v takových výkladech „pomalu jeví jako kontrarevoluční element, kterému se nepřizná ani ten balkon“. Okřikování ojedinělých „kverulantů“, narušujících svým brbláním národní jednotu, je vůbec součástí onoho zvláštního pojetí gottovských nekrologů – a není udivující, že i arcibiskup Dominik Duka cítil potřebu se během zádušní mše v chrámu sv. Víta vůči kritikům vymezit snad nejhloupějším možným výrokem, podle něhož svými soudy nahrazují soud boží.

Po dostatečném zrelativizování nebožtíkovy nepěkné minulosti přichází ocenění zásluh, z nichž jako ta nejdůležitější vystupuje „profesionalita“ a spolu s ní pozoruhodné pojetí „umělce“. Prezident Miloš Zeman oznámil prostřednictvím facebooku, že „Karel Gott byl skutečný Umělec, který se rozdával druhým. To je vyčerpávající, ale právě to činí umělce umělcem. Karel Gott daroval svůj život generacím, daroval se nám všem“. Podle shodně uvažujícího Jana Lipolda byl Karel Gott „mimořádně talentovaný a mimořádně úspěšný umělec. Oslovil emoce a vzpomínky milionů lidí.“ Dle Martina Fendrycha: „… sloužil jako symbol dvou ne vždy provázaných věcí: vysoké profesionality a úspěchu. Ten jeho byl fascinující. […] Jeho úspěch svázaný s profesionalitou ve svém oboru až nevídanou, pokračoval i po revoluci“. Jelikož hovadiny tohoto druhu zaznívaly ze všech stran, lze z nich dovodit, že v převládajícím pohledu obdobných českých myslitelů je velkým umělcem ten, kdo dosáhne pořádného kasovního úspěchu, přičemž se tzv. rozdá lidem, zabrnká jim na emoce, a činí tak vysoce profesionálně. Co tu ovšem znamená „vysoká“ a „nevídaná“ profesionalita? V té otázce jsem chvíli tápal, protože Gott, zdá se mi, sice projevil výraznou schopnost trefit se do nevkusu měšťácké střední vrstvy u nás a částečně i v Německu, své stárnoucí publikum si jistě dokázal udržet dodáváním požadovaného neměnného „zboží“, ale to snad představuje spíš spolehlivost, o které lze mluvit jako o profesionalitě bez superlativů. Věc mi nicméně záhy objasnil redaktor Lidových novin Zbyněk Petráček: „Na Karla Gotta […] sedne klíčové slovo profesionalita. Byl špičkovým profesionálem po celý život, na Východě i na Západě: tady, kde žil, v Las Vegas, kde koncertoval, i v západním Německu, kde vydával desky. Byl takovým profesionálem, že ho ani nenapadlo kázat morálku či kritizovat režim.“ Profesionál vysoké úrovně je tedy ten, kdo práci odvede za všech podmínek a nedělá zbytečné potíže. Profesionálem vysoké úrovně je v tomto smyslu i Petráček: ať sedí v roli novináře v Respektu, nebo v Babišových Lidových novinách, podá svůj standardní výkon. Za starých časů se takovému přístupu říkalo cynismus.

Po listopadu 1989 musel Gott dle našich autorů čelit nepříjemnostem – Petr Fischer na aktualne.cz píše, že zpěvák „se dosti brzy stal předmětem kritiky – normalizační bestií, kterou je třeba pro její konformnost s komunistickým režimem odsoudit. V tom se ostatně Václavu Havlovi podobá asi nejvíce: oba se stali projekčním plátnem kdejaké frustrace.“ Podle Jiřího Peňáse ve svobodných poměrech Gott shledal, že „už to nikdy nebude jako dřív, že vždy tady bude prostor pro ‚Antigotty‘ a že už jimi bude vždy lehce napadnutelný a často vysmívaný. Jako když se v roce 2000 odehraje aféra ‚zombie‘, jak ho kvůli účasti na Expu v Hannoveru nazval Zdeněk Lukeš, a kdy se ho zastane ministr kultury Pavel Dostál, ale ta drsná a krutá metafora přitom něco vystihne, i když je jinak docela nespravedlivá.“ Vytváří se tak dojem, že Karel Gott se po zhroucení komunismu ocital v pravidelné kritické palbě „Antigottů“, což je asi stejný nesmysl, jako tvrzení revizionistických historiků, že devadesátým letům „dominoval antikomunismus“. Skutečnost byla odlišná: vyhraněnější kritický názor se objevil zřídka, a když historik architektury Zdeněk Lukeš v roce 2000 označil Gotta termínem „zombie“ a pojednal o něm jako o šiřiteli nevkusu, propukla ve veřejném životě panika, při níž uraženého mistra neodprošoval jen ministr kultury, ale zástup veřejně činných sympatizantů, včetně samotného Lukeše, který si po pár dnech nasypal popel na hlavu (myslím, že když svou glosu psal, vůbec ho nenapadlo, co způsobí – pohyboval se tehdy zkrátka v prostředí, kde byl pohled na Gotta jako na ztělesnění zašlého kýče běžný a kde se uhranutí mistrem neprovozovalo).

A kam to všechno vyústilo? Po úspěšném zrelativizování normalizační historie a předstírání, že se jsme se s ní už dávno kriticky vypořádali, přichází konečně chvíle, kdy české mediální a politické veličiny mohou definitivně uzavřít starý konflikt – a završit výše zmíněnou balkónovou revoluční scénu. Pro Martina Fendrycha je Gottova smrt „podobně hlubokou událostí, jako odchod Václava Havla. Představuje podobný zásah do společenského vědomí, podobnou ránu pro starší generace.“ Dalo by se říct, že Václav Havel si za to může trochu sám, neměl se s Gottem (a dalšími zprofanovanými normalizačními figurami) zaplétat. Ve stejné době jako Gott však zemřela také chartistka Vlasta Chramostová, a tak bylo možno slavnostní smíření disidentů a režimistů ještě prohloubit, jako to činí v úvodníku Tvaru Adam Borzič: „Co se týče Karla Gotta, je mi protivné, jak se na jeho odchodu přiživila jistá část politického spektra, současně mi byly nepříjemné i hlasy těch, kteří hned po zpěvákově smrti vytahovali jeho mravní prohřešky. Zřejmě jsou to dokonalí jedinci. Svým způsobem je ovšem blízkost smrti obou těchto legend tajemná. Jedna podepsala Chartu 77 a bylo jí znemožněno realizovat po řadu let své umění. Druhá pak i přes jisté sympatie k opozici a pokus o emigraci nakonec před minulým režimem hřbet sklonila, a tak mohla dál zpívat a sbírat své Slavíky. Oba dva tyto postoje, ten statečný i ten méně odvážný, jsou postoje lidské, byť každý jiného řádu.“

Mohl by to tedy být příznačný „třicátý Listopad“, kdy se k radosti Andreje Babiše a jeho četných spolupracovníků, vzešlých z komunistického ministerstva vnitra, ale i některých chartistů a disidentů, k radosti Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, předního člena ODS Jana Zahradila, členů mediálních rad a spousty dalších podobných lidí konečně vyhlásí, že na nějakém zašlém dění před třiceti a více lety už nezáleží, neboť všechny postoje jsou lidské, a když to platilo kdysi, platí to i teď. Buďme profesionálové. Rozdělenou společnost je třeba konečně sjednotit – a pokud to není možné v obraně demokracie, proč nezvolit jiný způsob. Nabízí ho Václav Bělohradský, filosof, který vždy drží prst na tepu doby: „Myslím, že překvapivě masová a sjednocující vlna vděčnosti, sympatie, státních poct a pohnutí nad smrtí Karla Gotta je podvědomě nějak spojena s potřebou naše roztrhané životy spojit v jeden celek. […] V projevu v Divadle hudby v roce 1977 Karel Gott řekl, že patří ‚mezi ty, kteří raději zpívají, než mluví, jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí‘. Pokusme se té větě porozumět jako tragickému připomenutí situace Středoevropana: kdo tu chce zpívat, musí někdy mluvit, jak by mluvit nechtěl. Platí to ale obecně, ve větší či menší míře pro každého z nás. I v nové ‚době svobody‘.“ To je skutečně vynikající. Sjednotíme se za antichartou. Díky, že můžem.

Závěrem je ovšem třeba konstatovat ještě dvě věci. Za prvé: některá média psala o Gottovi kriticky (forum24.cz) a s kultivovanou střízlivostí (týdeník Respekt), někteří jednotlivci (Tomáš Halík, Radkin Honzák, Vladimír Just) se z odpudivé národní mediální jednoty vymkli. Bylo to v té bažině sympatické. A za druhé: to, čemu se říká lid, projevilo mnohem víc zdravého rozumu než pseudoelity – ze soustavně ohlašovaných tří set tisíc truchlících Čechů, pro něž byly chystány zvláštní vlaky a vyráběny speciální cedule v metru, se jich do Prahy k rozloučení se zpěvákem dostavilo klidných pár desítek tisíc. V tom je snad určitá naděje.