Zkraje nového roku vyšly dva příznačné texty týkající se místního veřejného života. Napsali je šéfredaktor Hostu Miroslav Balaštík a šéfredaktor Respektu Erik Tabery, spojuje je téma Babiš, a především skutečnost, že navazují na tradici kompromisnického kapitulantství, která se mazlavě táhne moderními českými dějinami. Její hojné doklady najdeme v publicistice druhé i třetí republiky a také třeba v argumentech lidí, kteří se za normalizace rozhodli, že se spustí s husákovským režimem. Tato tradice nikdy nic dobrého nepřinesla a vychází z následujícího postoje: s něčím zjevně špatným se nevypořádáme tím, že to co nejpřesněji prozkoumáme, pojmenujeme a pak budeme zodpovědně, a bude-li třeba, i dlouhodobě pracovat pro něco lepšího, nýbrž tím, že nepohodlný problém okecáme, rozpatláme a zrelativizujeme (Balaštík), nebo tím, že veřejnosti jako rozumný pragmatický program předložíme kolaboraci (Tabery). Špatnost je v této tradici nahlížena jako osudová, málem ďábelská danost, jíž nezbývá než se přizpůsobit – a co hůř, tento postoj je doporučován i ostatním.

I.
Komentář Erika Taberyho Éra Andreje Babiše se blíží (Respekt, 14. 1.) je na internetu (https://www.respekt.cz/tydenik/2017/3/era-andreje-babise-se-blizi) a už s ním (i s Taberyho dodatkem https://www.respekt.cz/komentare/babis-psychologie-spiknuti-a-mnichovanstvi) polemizoval Bohumil Doležal zde: http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs3553.html.

Tabery říká ve zkratce toto: Babišovo hnutí ANO je příštím vítězem voleb, Babiš je silný, kupuje si, koho uzná za vhodné, vytváří si spojence pro příští vládnutí, domlouvá se s bezzásadovými lidmi ve všech stranách. Opozice (myšlena je především TOP 09) proti němu používá zbraně minulého století, vykresluje Babiše jako toho, kdo si přišel nakrást. Následuje první důležitá pasáž textu: „Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí. Babišovi není odměnou finanční zisk, ale co největší kontrola moci.“

Nakolik si Babiš přišel „nakrást“, to nevím (každopádně termín „obohatit se“ by byl přesnější), podstatné však je, že se mu na základě zkušenosti nedá v ničem věřit a že svým nástupem do politiky vytvořil střet zájmů, který je pro jakoukoli demokracii smrtící, protože už za stávajících podmínek ho nelze účinně kontrolovat a usměrňovat. Babišovo impérium je z mocenského hlediska v tuto chvíli takřka dokonalé: politicky krytý moloch, fasující obrovité prostředky ze státních dotací, k tomu podvázaná masmédia, obsazené vládní funkce, neomezené peníze, to vše v kontextu slabé a neschopné opozice. Nedovedu pochopit, jak může komentátor nezávislého listu považovat za „naprosto evidentní“, že Babiš chce Česku pomoci, ale jsem si jistý, že na údajné dobré vůli nijak zvlášť nezáleží, stejně jako je lhostejné, zda se cítí jako spasitel (misionář asi není v daném případě správné slovo). Dějiny jsou plné autokratů a diktátorů, z nichž mnozí leccos mysleli i dobře a zanechali za sebou spoušť, postav, které přesvědčily samy sebe, že pomáhají lidu, ale na prvním místě pomáhaly vždycky sobě (jako spasitel lidu se koneckonců cítil i Pablo Escobar, taky Miloš Zeman to jistě aspoň občas myslí s lidem dobře atd. atd.). Ostatně o hodnotě Babišových dobrých úmyslů by mohl Tabery vykládat třeba rodině podnikatele Bohumíra Rady, jehož Babišův Agrofert podle článků v Deníku Referendum ještě nedávno jednoduše zlikvidoval – praktická zkušenost je nenahraditelná.

Tabery je Babišem uhranutý, zároveň píše jako člověk, jemuž je zřejmé, s kým má tu čest: „Nemá program a nemá hodnoty, je ochoten spolupracovat s každým, kdo ho ctí, stranu řídí autoritativně, jím vlastněná média mu slouží a jeho kolegové ho na slovo poslouchají.“ O to horší je druhá důležitá pasáž jeho komentáře, v níž navrhuje, aby se zbytky opozice s Babišem spustily: „je třeba doufat, že se (…) přizpůsobí i TOP 09 či další uskupení, která se zaklínají, že s Babišem by si ani nepodala ruku. Otázka totiž s největší pravděpodobností nezní, zda ANO povede příští vládu, ale s kým v ní bude. A jestli to budou spíše liberálně-proevropští partneři, či odpůrci stávajícího směřování země. Pokud někdo vyznává romantismus v politice, tak prosím, ale Babiše budou strany nejúčinněji kontrolovat, když s ním budou sedět ve vládě.“

Ten návrh je z politického hlediska tak naivní, až to bere dech. Babiš je zrovna na koni, a to v hodně zlé době, je třeba to vzít na vědomí a nezavírat před tím oči – neznamená to ovšem nic víc, než že nás čeká možná hodně špatných a hubených let a že je třeba usilovně pracovat na tom, aby populistická bezideová a bezzásadová politická síla nakonec zmizela a aby ji bylo čím nahradit. Je k tomu ovšem třeba odhodlání a taky slušná politická opozice, třeba i dočasně zčásti mimoparlamentní, která postupně začne něco smysluplného dělat, s vědomím, že je to práce s koncem v nedohlednu a že to bude znamenat spoustu rizik a odříkání (zatím se opozice až na výjimky spokojila s řečněním ve sněmovně a zužujícím se prostorem, který na ni zbývá v masmédiích). Kdyby se uvedl do praxe Taberyho návrh, byla by výsledkem nikoli kontrola Babiše, nýbrž diskreditace i těch politiků, kteří se vůči němu zatím vymezovali. Kdo bude potom představovat účinnou opozici? Převážně komunisté a xenofobové? To je přímá cesta k ruskému modelu „demokracie“.

Babišovým kritikům se často předhazuje, že ho démonizují. Za vyvolávání démonů ale pokládám spíše to, co předvádí Tabery: Zahoďte zásady, ideje a demokratické zvyklosti, neboť jinak je vše ztraceno! Pozoruhodná je přitom shoda Taberyho argumentace s iluzemi, které v Čechách panovaly na počátku normalizace. Šéfredaktor Respektu dnes píše, že je třeba zajistit, aby ve vládě byli slušní liberálně-proevropští partneři, kteří budou Babiše kontrolovat – na počátku sedmdesátých let se říkalo, že je třeba, aby do KSČ vstupovali tzv. slušní, proreformně orientovaní lidé, kteří budou vyvažovat kolaborující funkcionáře. Výsledkem bylo, že se takoví tzv. slušní lidé odepsali. Výrok o „romantismu v politice“ mohl zas klidně zaznít v době normalizace na adresu kohokoli z disentu: praktici si s ní uměli poradit, u lopaty či v kriminále končili „nezodpovědní romantici“.

II.
Balaštíkův text Literární ceny a otázky mravní (Host, 18. 1.) reaguje na téma, které jsme už před dvěma lety otevřeli v RR, totiž zda je dobré účastnit se za stávajících okolností ankety Lidových novin Kniha roku. Téměř každá věta Balaštíkova obsáhlého článku je zavádějící, měla by být vyvrácena, a přiznávám, že mi činí neobyčejné potíže to nedělat. Bylo by to ovšem pro čtenáře úmorné, neboť v základu celé věci je pouze triviální zápletka, kterou Balaštík svou rétorikou zakrývá. Andrej Babiš si koupil několikery noviny, a protože je zároveň populistický politik, člen vlády, velkopodnikatel atd., vznikla tím neudržitelná situace – tyto noviny ztratily nezávislost, staly se jedním z Babišových mocenských nástrojů, což zcela změnilo celé české mediální prostředí. V sebevědomé svobodné společnosti je obvyklé na takovou principiálně nepřípustnou situaci reagovat, říct si, v čem je nebezpečná, a zaujmout k ní stanovisko. U nás se ovšem k širší kritické debatě nedošlo, téma bylo většinou zameteno pod koberec. Lidové noviny přišly o svou nezávislost, a přitom se stále jako nezávislé tváří, a to za účinné podpory mnoha poddajných intelektuálů. Otázka tedy zní: Je pro intelektuální obec a kulturní veřejnost opravdu únosné a důstojné, aby se na této nebezpečné komedii a potěmkiádě jakkoli podílela? Aby s Babišovými listy spolupracovala a tím de facto posvěcovala úpadek mediální svobody? Není odůvodněná neúčast v anketě LN nakonec to nejmenší, co mohou lidé z kulturní sféry udělat, aby na závažnost situace upozornili nebo se od ní aspoň distancovali?

Balaštík si samozřejmě uvědomuje, že popsaný problém existuje (proč by jinak na to téma sepisoval traktát), avšak nestaví se k němu čelem, nýbrž ho rozmlžuje. Dává si přitom pozor, aby se o Babišovi nevyjádřil nepěkně (kriticky v jeho článku nahlíží Babiše „část veřejnosti“, nikdy sám autor). Hned v úvodu konstatuje, že „kromě stanoviska redakce Revolver Revue, které ústy Adama Drdy vyzvalo k bojkotu této ankety“, činila „‚morální úmrtnost‘ asi čtyři procenta a naprostá většina respondentů zůstala lidovkové anketě věrná“. Je otázka, odkud ten čtyřprocentní údaj Balaštík čerpá, každopádně z něj vyvozuje: „úcta k tradici a pocit sounáležitosti s kulturní obcí zjevně převážily nad neúctou k vydavateli novin. A roli při tom jistě sehrála i skutečnost, že anketa se v posledních letech (…) nezměnila.“ Kulturní obec v Balaštíkově pojetí tedy tvoří ti, kdo v anketě LN hlasují, nikoli ti, kteří jsou mimo ni, ať už proto, že se vědomě neúčastnili, anebo proto, že vůbec nebyli osloveni – i když jich bude v součtu jistě víc než těch, co v anketě hlasovali, není třeba se v jejich případě se „sounáležitostí“ dle Balaštíka zdržovat. Především se ovšem šéfredaktor Hostu od počátku míjí se samou podstatou „causy“: nejde přece primárně o to, aby lidé svou neúčastí v anketě vyjadřovali neúctu k Babišovi (to mohou jistě dělat i jinak, a bude skvělé, když se na to téma konečně začnou ve větší míře veřejně projevovat), nýbrž aby dali najevo, že předstíraná „normalita“ a nezávislost oligarchových novin je nepřijatelná, že ty noviny se z něčeho, co má společnosti prospívat, dávno proměnily v něco, co jí škodí.

Dál už Balaštík jen kupí nekonečné relativismy. Například tento: LN se „nepochybně změnily“, avšak „zůstává otázkou, do jaké míry jde o proměnu obsahovou a do jaké míry kontextovou“. Pokud tomu nerozumíte: jde o složitou otázku, zda se LN opravdu staly „hlásnou troubou“ Babišových zájmů, nebo zda to, že „vydavatel má reálné politické a podnikatelské zájmy, ovlivňuje náš způsob čtení“. Z toho má zřejmě vyplývat možnost, že LN jsou skvělý list, jen to pro samé antipatie vůči majiteli neumíme poznat: „tentýž článek pojednávající kriticky o podnikatelských způsobech Andreje Babiše můžeme (…) interpretovat buď jako důležité odhalení, nebo naopak jako pokus zastřít něco mnohem horšího a odvést pozornost jinam.“

Vtip je v tom, že žádné články pojednávající kriticky o Babišových podnikatelských způsobech v LN nevycházejí. Zdání „nezávislosti“ a „kritičnosti“ budí tu a tam zveřejněný „odvážnější“ komentář. Co ale noviny mají především provádět a co LN stejně jako jiná místní média dávno vzdaly, je investigativní žurnalistika – noviny mají otevírat nepříjemná témata, psát o střetu zájmů, kontrolovat moc, udržovat diskusi o věcech podstatných pro demokratické prostředí. To se neděje a dít nemůže v žádném z Babišových listů, navíc je zdokumentováno, nakolik jeho redakce pracují pro něj a současně proti jeho konkurentům (naposledy o tom psal třeba Tomáš Němeček: http://nazory.ihned.cz/komentare/c1-65586800-obrana-lex-babis). Balaštík soudí: „to, že všichni vědí, kdo je Andrej Babiš a jaké jsou jeho zájmy, umožňuje čtenářům obsah novin v tomto směru ‚filtrovat‘“. Tím se však už definitivně ocitáme daleko zpátky, v normalizačním světě specifické četby denního tisku – a je smutným dokladem opětného úpadku, že šéfredaktor literárního a společenského časopisu, který chce být brán vážně, je vůbec schopný dát takový „argument“ v roce 2017 na papír. Navíc daleko podstatnější než to, o čem se v Babišových novinách píše, je to, o čem se v nich mlčí. Jak může čtenář filtrovat něco, co není?

Bez jakékoli argumentace pak Balaštík dospívá k názoru, že ohrožení plynoucí z Babišova vlastnictví médií „se týká spíše vkusu než svobody a demokracie“. To je za prvé nesmysl (jaká svoboda je tam, kde čtenář musí „filtrovat“?) a za druhé si autor nabíhá na vidle, neboť potvrzuje, že nevkus mu není tak docela proti mysli – což bych mu na rozdíl od lecčeho jiného i věřil. Připouští zároveň, že „trochu jinak se situace jeví, pokud Andreje Babiše a vše, co reprezentuje, považujeme za zásadní nebezpečí pro naši společnost“ (opět: sám nenapíše, jak on to vidí), a dodává: „Vyvstává pak otázka, jak mu [Babišovi] účinně čelit. Bojkot Knihy roku nebo ceremoniálního večírku takovým řešením pochopitelně není, tím spíše, pokud nejde o zachování vnitřní integrity jedince, ale o gesto, jehož smyslem je obvinit ty, kdo se nezachovají stejně, z amorálnosti. Jak to mezi řádky činí Adam Drda.“ Pana Balaštíka jsem v životě neviděl a nevím, kdo mu dává právo rozhodovat, jestli dělám „gesto“ nebo si „zachovávám vnitřní integritu“. Rozhodně jsem ale nic „nečinil mezi řádky“, nejsem žádný autor Babišových tiskovin, takže to nemám zapotřebí. Účast v anketě LN mi nepřipadá „amorální“, spíš trapná a občansky nezodpovědná; Babiše by nějaké „nehlasování“ jistě neporazilo, je to jen důležitá drobnost ne/přispívající k čitelnějšímu a poctivějšímu mediálnímu prostředí.

Text obsahuje ještě další příznačnou pasáž, totiž: „zajímavější je v této souvislosti otázka, jak přistupovat k Babišovým činům (nebo těm, co s ním nějak souvisejí), které jsou prokazatelně dobré. Ať už jde o podporu Daniela Hermana při setkání s dalajlámou, nebo právě o to, že udržuje tradici ankety Kniha roku (a vůbec přílohu Orientace).“ Dostali jsme se na dno, totiž až k obmyslnému „problému“, zda vlastně není třeba Babišovi naopak tak trochu poděkovat, neboť nám udržel Orientaci a anketu Kniha roku, když to všechno přece mohl klidně zrušit. Pro Balaštíka je to zajímavá otázka, mně se to ve světle českého maléru jeví jako blbý vtip.

Nakonec šéfredaktor Hostu do příběhu zamotá nesouvisející záležitosti (konkrétně potíže spjaté s účastí v soutěžích Magnesia Litera a Český slavík, které ovšem nesponzoruje žádný oligarcha) a po všemožných veletočích dospěje k závěru, že neúčast v anketě LN by byla „sebevražedným gestem“ (!), a také k tvrzení, že „Kniha roku se (...) nestala majetkem Andreje Babiše tím, že koupil Lidové noviny“. Kniha roku je totiž významným statkem a při rozhodování, jak se k ní postavit, „je třeba mít na paměti, že nejde pouze o individuální rozhodnutí zachovávající naši mravní integritu, ale že si nárokuje širší odpovědnost, neboť ovlivňuje životy jiných a zasahuje tradici, kterou jedinec nevytvořil“. Balaštík se zkrátka snaží vzbudit dojem, že každý, kdo je zavázán jakousi odpovědností ke kolektivu, kulturní obci a k tradici, měl pěkně spořádaně hlasovat. Jenomže Kniha roku není ani významný statek, ani významná tradice: je to jedna nahraditelná, svého času docela zábavná, nicméně pro kulturní život v zásadě nepříliš podstatná mediální soutěž. Šéfredaktor Hostu se ovšem taky nezastává „kultury“, „tradice“ ani „kulturní obce“ – agituje pro jeden z produktů Babišova mediálního cirkusu, aby mohl setrvat v pohodném pelíšku, v němž je v Česku některým lidem od kultury dobře, kde si spolu tak nějak rozumí, mají se rádi a ani je nenapadne činit „planá gesta“.

III.
Kdyby se vzaly vážně rady obou šéfredaktorů, vypadala by česká společnost tristně: s Babišem a jeho impériem by kolaborovali i dosud opoziční politici a příslušníci kulturní elity o sto šest, první s vysvětlením, že ho kontrolují, druzí s odůvodněním, že zachovávají kulturní hodnoty. Kvůli kýžené vzájemné spolupráci by opozice dřív nebo později přestala existovat a kultura v pravém slova smyslu by vznikala všude jinde, jen ne v onom dobře vyleženém pelíšku kulturních pohodářů. Je dost možné, že to tak dopadne. Spousta lidí se dnes sentimentálně odvolává na Václava Havla, nakonec si tedy připomeňme jeden citát z jeho dobrého, kritického období. V roce 1969 (v polemice s Kunderou) napsal: „Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít.“ I na naši „dnešní chvíli“ to docela sedí.