Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery napsal nedávno (29. 8.) glosu o filmu Zátopek, v níž mě zaujaly dvě krátké pasáže, dvě souvětí. První zní takto: „Jestli na někoho po zhlédnutí filmu nezapůsobí, že i tak výjimeční lidé jako Zátopek byli nuceni ke kompromisům, hnusným činům, které jsou těžší, než je kdokoli schopen unést, pak diskuse o totalitním systému nemá vůbec cenu.“ Co se tím autoritativně říká? Dává to smysl? Aby to čtenář mohl posoudit, je třeba věc takříkajíc „zakotvit v realitě“ – například se zamyslet nad povahou Zátopkovy výjimečnosti.

Olympionik Emil Zátopek patřil k nejschopnějším a nejvýkonnějším světovým sportovcům, v tom tkvěla jeho výjimečnost v pozitivním ohledu. Byl ovšem ve své době výjimečný i jinak. Občas se připomíná, že 10. června 1950, tedy dva dny poté, co komunistický aparát odsoudil k smrti ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou a spol. čtyři nevinné lidi, otisklo Rudé právo jako součást propagandistické kampaně krátký článek, v němž kapitán Zátopek oceňoval rozsudek nad „diverzanty“, který „vynesl všechen československý lid“. Později tvrdil, že článek nepsal ani nepodepsal a že vyšel bez jeho vědomí. Teoreticky to nelze vyloučit, ale při pohledu na Zátopkovu celou politickou angažovanost v poúnorových letech je těžko možné dojít k jinému závěru, než že tato epizoda není sama o sobě zas tolik důležitá. Běžec podporoval komunistickou politiku při mnoha jiných příležitostech, z dobových pramenů, včetně filmových záznamů, je zjevné, že se součástí propagandistické mašinérie stal docela ochotně. V roce 1952 obdržel Řád republiky, do KSČ vstoupil podle dostupných údajů roku 1953 (po velkých procesech a po příhodě s připomenutým článkem, kdy už o straně nemohl mít iluze), už předtím působil v armádě, pracoval jako úředník Čepičkova ministerstva obrany, od roku 1956 byl dle archivů rovněž spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky, po ukončení kariéry vrcholového sportovce v roce 1958 opět pracoval na ministerstvu. Podobné životopisy měla, a to je třeba zdůraznit, naprostá menšina lidí v Československu: pouze „elita“ totalitního režimu, k níž Zátopek mnoho let příslušel.

Osvětluje se tak podstatná část Taberyho souvětí. Protože jak to bylo s oním nucením ke „kompromisům, hnusným činům“? Zátopek přece nebyl apolitický atlet, kterého komunistický aparát v určitou chvíli „zmáčkl“ a dotlačil hanebným vydíráním k nějaké ohavnosti („uděláš to a to, nebo už se na závody nepodíváš“). Byl daleko spíš dlouhodobou součástí onoho aparátu, sportovní celebritou a současně soudruhem v prominentním postavení (jedno nelze oddělit od druhého), který si mohl leccos dovolit, ale taky se očekávalo, že bude disciplinovaně plnit úkoly, tedy mimo jiné dělat „hnusné činy“. Zátopek úkoly průběžně plnil, někdy snad s jistou nechutí („kompromisy“), základní cestu si však vybral sám. Jistě, nakonec se mu, jako mnoha jiným, přestala zamlouvat, v době pražského jara 1968 podporoval reformní politiku a posléze rasantně odsoudil sovětskou okupaci. Ale když ho za to stihl postih (byl vyhozen ze strany, z armády a z dalších funkcí a poslán do dělnického povolání), začal se chovat zbaběle, nečestně a nesportovně, což mu vydrželo až do osmdesátých let. Pro přesnost: děj Ondříčkova filmu o něm končí v osmašedesátém, období tzv. normalizace v něm pojednáno není – k Zátopkovu počínání v těchto letech tedy vizte až poznámku na konci.

Činy, jichž se Zátopek dopouštěl v letech padesátých (tedy činy, k nimž měl být údajně „nucen“), jsou podle Taberyho „horší, než je kdokoli schopen unést“. Řekl bych, že je to rovněž očividný nesmysl. Mnozí aktivní režimisté z té doby přece unesli své činy docela dobře, přinejmenším si jejich neúnosnost nepřipustili natolik, aby se například veřejně omluvili (lidé, kteří se podílejí na čuňárnách, bývají často o dost méně útlocitní, než tvrdívají jejich obhájci). V každém případě ve mně vzbuzují zájem spíš osudy a prožitky těch, kdo komunistickou politickou praxi odskákali (ať už to byly osoby „výjimečné“, nebo docela obyčejné), než pocity viníků a spoluviníků. Tím spíš, že mnohé z těchto obětí se dokázaly chovat statečně. Myslím, že statisíce lidí, jimž čeští bolševici v zájmu „lepšího zítřka“ pro společnost a lepšího dneška pro sebe ničili v padesátých letech životy, toho musely unést tolik, že je vůči nim neslušné, vytvářejí-li se z prominentů chudáci. Shrnuto v logice úvodem citované Taberyho teze: nijak zvlášť mě nedojímá, co prokomunisticky prováděli „i tak výjimeční lidé, jako Zátopek…“, tudíž „nemá vůbec cenu“ vést se mnou diskusi o totalitním systému.

Druhé Taberyho souvětí navazuje na jeho konstatování, že film Zátopek patří k dílům, která naše poznání minulosti spíše obohacují, než relativizují: „A když nic jiného, je to příležitost si uvědomit, že naštěstí žijeme v době, která na sportovce (a jiné) takováto břemena neklade.“ Z jednoho nesmyslu se tu odvozuje druhý. Za komunismu nekladla na lidi „břemena“ žádná „doba“, ale konkrétní političtí ničemové, jimž bylo třeba čelit, někdy za cenu velkých nepříjemností. Dnes sice žijeme v jiném politickém zřízení a jsme na tom o dost líp než před rokem 1989, ale přesto se nacházíme v pořádném marasmu a je velice důležité, jak si ve veřejném prostoru každý z nás počíná (sportovce nevyjímaje). Platí to, co platilo v padesátých letech i jindy: někdo se chová hůř, někdo líp, někdo si dokáže něco odepřít v zájmu dobré věci, jiný nikoli, někdo kolaboruje třeba s Andrejem Babišem a jeho politickými gangstery, jiný to ze zásady nedělá. Odlišnost tkví v tom, že nenažranci, zbabělci a „nechumelisté“ jsou o něco směšnější než ti předlistopadoví: kdyby se chovali líp, nic moc by jim nehrozilo, neskončili by ve vazební či vězeňské cele, nepřišli by ani obživu, ani o cestovní pas, jejich dětem by nebylo znemožňováno vyšší vzdělání atd.

A když už jsme díky šéfredaktorovi Respektu u těch aktualit. Kupříkladu tvůrci filmu Zátopek mají laťku (abych se držel sportovní terminologie) hodně nízko: nechali si svůj počin financovat mimo jiné od ministra obrany Lubomíra Metnara (Babišovo hnutí ANO), který nad snímkem dokonce převzal záštitu (viz zde, přečtěte si to sami). V předvolebním období tak zval Metnarův úřad na facebooku na karlovarskou premiéru, s tím, že ministerstvo na filmu spolupracovalo „odborně i finančně“. Pěkné. Čím to uzavřít? Možná otázkou. Nevystupovali například herci Martha Issová a Václav Neužil alias filmová Zátopková a Zátopek ještě nedávno na veřejnosti jako odhodlaní kritici Andreje Babiše? A když už teď poskytují rozhovory o filmu jako o překot, nepřipadá jim ta kooperace s Metnarem natolik trapná, že by se o ní měli alespoň zmínit?

 

Rudé právo, 14. května 1984

 

Anoncovaná poznámka na závěr:
K počínání Emila Zátopka po sovětské okupaci a za tzv. normalizace: v roce 1969 prohlásil poslanec KSČ Vilém Nový v projevu, že smrt studenta Jana Palacha zavinilo několik lidí, kteří ho přemluvili, aby se zapálil – a tvrdili mu, že oheň bude speciální, „studený“. Nový označil za viníky šachového velmistra Luďka Pachmana, novináře Vladimíra Škutinu, spisovatele Pavla Kohouta, studentského vůdce Lubomíra Holečka – a Emila Zátopka. Jmenovaní podali za tuto nestoudnost na Nového žalobu, soud se konal v červenci 1970, v té době byl již Pachman (podobně jako Zátopek bývalý komunista) z politických důvodů uvězněn. Zátopek se však před soudem kál, odstoupil od žaloby, prohlásil, že ostatní ho svedli na scestí, omluvil se Novému a podal mu ruku. Historik (a rovněž vězeň z tohoto období) Jan Tesař v té souvislosti píše v knize Zamlčená diagnóza (Triáda, Praha 2003): „… připomenu dalšího českého národního hrdinu (v podání polistopadového tisku), toho, který si na závodišti vyběhal nárameníky plukovníka Československé armády. Také za ním jsem spolu s (Rudolfem) Battěkem přišel se žádostí, aby družně kryl svého přítele Pachmana, tehdy již vězněného. A on se namísto toho neštítil, z důvodů ne že jen zbabělých, ale nízkých a nečestných, dokonce ani účasti na civilním procesu proti vězni Pachmanovi, který ho prý manipuloval proti straně a lidu! – Jak to, že nikdo nemluví o civilní cause Nový a spol. kontra Pachman jako lakmusu, ukazujícímu křiváctví české společnosti brzy po srpnu 1969? A jak může někdo odsoudit Luďka Pachmana, že se případně přestal identifikovat s češstvím, bez připomenutí, že Češi osvobození od bolševismu mlčí o Pachmanovi s jeho absolutním mravním nárokem na sebe, ale udělali si hrdinu z tehdejšího svědka proti Pachmanovi, sprostého podrazáka (nehovoře o tom, že navíc blba?)? De mortibus nihil nisi bene, ale est modus in rebus; a ta hranice je podle mého právě tam, kde jde o mravní páteř národa.“ Nutno pro jistotu znovu konstatovat, že pookupační partajní aparát naložil se Zátopkem nepěkně. Ovšem potkalo ho totéž, co tisíce jiných lidí – a ani zdaleka ne všichni se poté podělávali tak důsledně jako on, který se tzv. normalizačnímu režimu snažil zavděčit průběžně (podrobněji například v textu historika Jana Kalouse) a vyhlašoval mu podporu ještě v květnu 1984, kdy Rusové bojkotovali olympiádu v Los Angeles a donutili k témuž i sportovní representace svých gubernií. Zátopek tehdy pobýval v západním Německu a redaktorům Rudého práva po telefonu sděloval, že proti americké „komercionalizaci“ olympijských ideálů protestoval už v březnu, kdy dlel pro změnu v Řecku… Ty lokace naznačují, že křiváctví se vyplatilo a že plukovník Zátopek za Husáka příliš netrpěl.