Když premiér Babiš v sobotu (14. 3.) v pořadu televize Prima řekl, že vláda kvůli epidemii nejspíš zavede celostátní karanténu, doprovodil to mimo jiné výrokem: „To je jak ve válce. My jsme de facto ve válce s tím virem.“ Podobné příměry padají na úrodnou půdu, například zástupce šéfredaktora seznam.cz Zdeněk John nazval svůj komentář Válečný stav a pronikavě upozornil, že „za válečného stavu platí zásadně jiná pravidla, než kterými se řídíme, když panuje klid“. K válečnému stavu obvykle patří také výzvy k poslušnosti, národní jednotě a zanechání údajně nepodstatných sporů: „Najednou už nejde o to, že s tím či oním člověkem, politikem, partají nesouhlasím […]. Najednou jde stranou ‚Čapák‘, ‚střet zájmů‘, ‚trestní stíhání‘, hraje se o víc“, napsal Martin Fendrych na Aktualne.cz.

Věci se mají pojmenovávat pokud možno přesně: jsme ve vážných potížích, ve velmi těžké situaci, která pravděpodobně brzy přeroste v rozsáhlou krizi, avšak s válečným stavem nemá nic společného. Přepjaté hysterizující přístupy a výrazy zkreslují realitu, mění ji, brání nám, abychom se s ní přiměřeně vyrovnávali. Musíme se omezovat a čelit nepříjemnostem, ale vůbec není pravda, že se politické otázky a spory kvůli epidemii staly bagatelními a že platí „zásadně jiná pravidla“. Není pravda, že teď musíme jen vyhrát obrannou válku, poslouchat rozkazy a odhodit všechnu „demokratickou přítěž“. Jediný, komu se opravdu hodí takový vojenský přístup, je Andrej Babiš a s ním spjatí lidé.

Kvůli epidemii koronaviru česká vláda podstatně omezila občanská práva a svobody: už pár dní nesmíme cestovat (a cizinci nesmějí jezdit k nám), nesmíme se shromažďovat, vzdělávat se ve školách, svobodně podnikat, chodit do restaurací, čerstvě (od 16. 3.) nesmíme opouštět domovy za jiným účelem, než je cesta do práce a z práce a obstarávání základních potřeb. Soudný člověk jistě nebude zpochybňovat, že mimořádná situace vyžaduje mimořádná a rychlá opatření, snížení osobního pohodlí a solidaritu s nejvíc ohroženými, v daném případě především staršími lidmi; koneckonců, různých práv a svobod se dočasně vzdávají i obyvatelé dalších evropských zemí. To ale vůbec neznamená, že má občan demokratického státu srazit podpatky a bez otázek a kritiky akceptovat všechny v zásadě represivní příkazy, které vláda, přesněji řečeno Babiš, vyhlásí (je zřejmé, že zbytek kabinetu představuje spíš cosi jako kompars).

Omezení základních práv a svobod je v demokracii vždycky krajní a nejvýš citlivá záležitost. Mají-li být odňaty kvůli akutnímu ohrožení zdraví a životů, lidé to zpravidla přijímají bez odporu a s dobrou vůlí, zdraví a život považuje většina společnosti za nejvyšší hodnotu. Čteme-li o umírajících v Itálii, v Číně nebo v Íránu, jsme nejen otřeseni a cítíme účast, ale představujeme si obdobnou situaci doma, jsme odhodláni jí stůj co stůj předejít. Ocitáme se v euforii boje za správnou věc, chováme se disciplinovaně, zdá se nám sobecké vznášet námitky, jsme ochotni lecčeho se vzdávat výměnou za naději. Nemáme v takové chvíli moc času a klidu přemýšlet nad tím, že naše svobody, práva a demokratické jistoty představují v řadě ohledů hodnoty srovnatelné se zdravím, a že jejich ořezá(vá)ní může vést ke stejně zlým následkům jako epidemie. To nám většinou dojde pozdě, až když do těch následků spadneme.

Vážné situace podobného druhu může proto demokratická společnost dobře přečkat jen tehdy, má-li v čele politiky, kteří jsou v prozíravé zodpovědnosti takříkajíc před ní, kteří jsou si vědomi, že omezení práv a svobod představuje obrovské riziko. V první řadě tedy omezí sami sebe: pokusí se odolat populistickým sklonům a příležitosti využít krizi ve vlastní prospěch; vtáhnou do rozhodování co nejvíc representantů ústavních institucí a politické opozice, aby se omezilo nebezpečí, že budou jednat účelově a zneužijí situace pro sebe, aby se zajistilo, že omezení práv a svobod bude pod kontrolou, uskuteční se jen v nezbytně nutné míře a pouze dočasně. Takoví politici budou také postupovat s maximální možnou otevřeností a ohleduplností vůči těm, které omezení postihnou; budou každodenně prokazovat, že i výjimečný stav se uskutečňuje v demokratickém rámci.

V České republice to vypadá jinak. Prezident republiky je neviditelný (v našem případě nejspíš naštěstí). Andrej Babiš rozhoduje tak, jak je už roky zvyklý, tedy z arogantní autokratické pozice. Strhává na sebe veškerou pozornost. Ministra zdravotnictví estébácky peskuje na tiskové konferenci. Když se zpožděním ustaví krizový štáb, vyřadí ministra vnitra (člena koaliční strany) z vedení a pověří vedením štábu nepolitika, náměstka ministra zdravotnictví a epidemiologa, který nemá žádnou politickou odpovědnost (podrobněji o tom píše Jan Scheinost zde). Na tiskové konference vlády jsou od neděle (údajně z důvodů zdravotní prevence) připouštěni jen zástupci vybraných masmédií – ostatní novináři, kteří by mohli klást nepříjemné otázky, se smějí ptát jen prostřednictvím ČTK. Současně se dočítáme, že Babiš situaci zneužívá k ošetření svých potřeb v důležitých věcech (viz zde) a k odstranění populistických nesmyslů, jimiž si v minulosti kupoval voliče a které od té doby zatěžují rozpočet (slevy na jízdném). Vydává zmatená či nepravdivá prohlášení a znejišťuje obyvatelstvo (viz sobotní výrok „směřujeme k zásadnímu opatření… možná tomu maximálnímu“ o pravděpodobné celostátní karanténě, do jejíhož vyhlášení zbývalo více než 24 hodin, během nichž nikdo nevěděl, co přesně bude následovat). Dočítáme se také, že vláda za několik týdnů nedokázala zajistit nezbytné zdravotní pomůcky, že se distribuují nevyhovující respirátory, že je situace například v sociálních službách a ve zdravotnictví katastrofální. Karanténa, kterou Česká republika vyhlásila, není přitom jediným možným postupem, jímž lze čelit koronavirové epidemii (viz příklad Švýcarska) – a zdá se možné, že české vládě dnes už nic jiného než tvrdá karanténa nezbývá, protože zcela selhala při zajišťování zdravotní ochrany.

Opatření, která Babiš zavedl a zavádí, budou mít pravděpodobně vážné důsledky. Teprve se uvidí, která z nich a nakolik byla či nebyla rozumná a nutná, ale je jasné, že existenčně postihnou desítky tisíc lidí. Mnozí Češi nemají úspory, mnozí žijí z měsíce na měsíc, pro řadu živnostníků, malých firem a třeba i pracovníků neziskového sektoru budou drastické vládní zákroky možná likvidační. Zatímco politici v jiných zemích oznamují, jak moc a jak konkrétně budou postiženým prakticky a finančně pomáhat, přišla Babišova ministryně financí s oznámením, že takoví lidé mohou podat daňové přiznání později než v obvyklém termínu a vzít si v krajním případě od státu bezúročnou půjčku. Často je možné slyšet argument, že Babiš nezhuntuje ekonomiku, že udělá vše proto, aby se česká společnost dostala z potíží co nejrychleji a s co nejmenšími následky. Nevidím důvod, proč si to myslet: za prvé například soukromě podnikající a pracující lidé zajímají Babiše především jako objekty šikany, což už předvedl mnohokrát (důraz klade na velké firmy a jejich zaměstnance), a za druhé je tento „supermanažer“ především jakýmsi reliktem netvůrčího postkomunistického podnikání – politicky zatím působil pouze v těch nejlepších ekonomických časech, kdy vysával evropské i jiné dotace a zajišťoval budoucnost svému holdingu. Proč by měl právě takový člověk zvládnout složitou ekonomickou a sociální situaci?

Několik let mnozí Češi včetně podstatné části tzv. elit tolerovali nebo rovnou podporovali destrukci polistopadové demokracie, připustili, aby Babiš koncentroval v rukou obrovskou moc. Teď přišla chvíle zlomu – a za onu laxnost zaplatí patrně většina z nás. Stát neřídí zodpovědný politik, ale malý Putin. Je třeba si uchovat střízlivé a věcné myšlení, psát a publikovat analytické texty a kritické postřehy (za které nelze považovat výkřiky na facebooku), doufat, že se upadlá politická opozice vzchopí k nějakým viditelným krokům a konečně pochopí, že i „antibabiš“ je program. Bude to mít zase o hodně těžší – a s masovými demonstracemi, do nichž mnozí vkládali naděje, je nejspíš na dlouho konec.