Populární žurnalista z týdeníku Reflex Jiří X. Doležal se pustil do účastníků a organizátorů demonstrace, která se konala 14. února před Ministerstvem kultury a navazovala na petici Zachraňte kulturu 2013. Nestálo by to asi za pozornost, kdyby způsob, jakým ve svém textu z 15. února argumentuje, nepoukazoval k obecnějším problémům.

Požadavky „kulturní fronty“ na grantovou podporu pro tzv. živé umění „z peněz daňových poplatníků“ se Doležalovi jeví jako „naprosto nehorázné“ a „drzé“. Představa, že Ministerstvo kultury má „živé umění“ finančně podporovat, vychází dle něj z „pseudointelektuálního snobství“, „levicovosti“ a „komplexu nadřazenosti“. Domnělí nositelé těchto přívlastků údajně rozdělují kulturu na „‚komerční‘ – a tedy populární, prázdnou a mrtvou (rozuměj to, co si na sebe vydělá) a kulturu ‚živou‘, noblesní, žádoucí intelektuální jev, která se sice neuživí (rozuměj nikoho nezajímá), ale kterou jsou povinni dotovat ti úspěšní.“ Podle Doležala je přitom zřejmé, že grantová podpora není třeba, protože normální tvůrce dovede přijít k penězům poctivou prací, a pokud se chce věnovat ztrátovému umění, má tak činit ve volném čase formou „koníčka“. Vůbec nejhorší pak prý jsou požadavky „literárních“ periodik. V nich se Doležal domnívá vyznat, protože sám pracuje v „životaschopném, intelektuálním a vydělávajícím časopise“, a když jde na záchod, potkává „tři významné spisovatele a pět významných výtvarníků“ (včetně sebe sama v zrcadle). Tyto celebrity, v Doležalových očích nepochybné a příživnictvím neposkvrněné, si na rozdíl od „kulturní fronty“ nepřejí, aby „neživotaschopné umění, které nikoho nezajímá,“ platil stát „na úkor důchodců, dětí z ghett a invalidů“.

J. X. D. ve svém moralistně vyznavačském textu především prokazuje neznalost problematiky, kterou si vzal nekompromisně na mušku. Zjevně absolutně netuší, co všechno.„živé umění“ zahrnuje – jeho výše citovaná „definice“ chce snad být zábavná, je však především scestná. Píše o „literárních časopisech“, aniž by řekl, co přesně jimi rozumí. Nepovažuje za důležité podívat se, komu a jak mají být ty „milióny“ korun rozdělovány, neví, že většina z grantů nejde na honoráře pro umělce. Nemá zřejmě ponětí, jak a proč je dotováno vydávání určitých knih, ale i třeba jejich překlady, a také provoz nekomerčních profesionálních divadel, galerií, taneční a hudební projekty, odborná ediční, teoretická a další práce atd. atp., zkrátka vše, co pod pojem „živé umění“ spadá.

Skutečnost, že autor se neobtěžoval seznámit se základními informacemi a fakty, vychází ze způsobu myšlení, který se mi zdá nepominutelný. Kdybych měl použít slovník J. X. D., napsal bych, že zaměstnanec barevného magazínu trpí „komplexem nadřazenosti“. Docela chápu, že je ve své práci spokojený, že má rád kolegy a nepotřebuje k životu například kunsthistorické dílo, které si vzdor jeho významu a náročnosti vydání koupí třeba jen tři sta lidí, protože se nečte tak snadno jako magazínový fejeton; dovedu si i představit, že se někdy setkal s nevalným uměleckým produktem z nekomerční sféry, který ho rozzuřil (stává se mi to taky). Co ale pochopit nedovedu, je nabubřelé sebevědomí, které Doležalovi zabraňuje připustit si, že existuje tvorba a profesionální práce, která ho přesahuje, a přesto je potřebná. Jeho sebeobsazení do role „umělce“ pracujícího v „intelektuálním týdeníku“ pak působí asi stejně přesvědčivě, jako kdyby majitel konvenčního cirkusu vyhlásil, že je proti dotování divadel s náročnější dramaturgií, protože on si jako varietní umělec slušně vydělá nejen prodejem lístků, ale i cukrové vaty.

Jistě, z Doležalova článku není třeba vyvozovat přehnané závěry. Ale ani celkové referování masmediálních novin a časopisů o situaci „živého umění“ není důvodem k velkému nadšení. Potíž není v tom, že by nikdo k tématu nenapsal nic smysluplnějšího (v Lidových novinách se mu opakovaně věnovala Jana Machalická, sem tam Jiří Peňás – mimo jiné právě v polemice s J. X. D. –, v Mladé frontě DNES se věcí občas zabývá Josef Chuchma atd.). S relativně větším zájmem médií se letos setkala demonstrace před Ministerstvem kultury – pochopitelně, házelo se při ní jogurtem. Potíž je v tom, že občasné a nesoustavné články či zmínky redaktorů kulturních rubrik naprosto neodpovídají závažnosti situace. V Čechách se nenaplňuje smysluplná koncepce podpory nekomerční kultury. Jako příklad za mnohé může sloužit řada nakladatelství a kulturních časopisů, které se už řadu let pohybují na samotné hraně existence, s trvalou hrozbou, že ze dne na den skončí, protože těm, kdo je drží při životě, nedojdou jen prostředky, ale taky síly. Něco takového by za normálních okolností v civilizovaném evropském státě na počátku třetího tisíciletí nemělo vést jen k občasným poznámkám, ale k setrvalému mediálnímu zájmu, a to nikoli pouze těch, kdo píší o kultuře, ale i politických komentátorů – protože je to otázka kulturní politiky státu, ve kterém žijeme.

Možná je Doležalův článek projevem přesvědčení, a to nikoli pouze jeho, že prostředí, nezbytné pro rozvoj umění a kulturnosti představují žurnály, jako je Reflex. Pozoruhodný výsledek vývoje v zemi, kde svého času vycházely malonákladové časopisy takového významu, jaký měl Šaldův Zápisník, Chalupeckého Listy, Černého Kritický měsíčník či Tvář a další, a kde desítky lidí činných v samizdatu věnovaly obrovské úsilí tomu, aby v totalitní zemi udržely intelektuální život pro budoucnost. Zřejmě měli radši sebekriticky nahlédnout svou nepotřebnost a nastoupit do Květů či Vlasty.