Petr Kamberský napsal do Lidových novin (29. 4. 2011) optimistický sloupek týkající se osvobození bývalého minkovického bachaře a poslance KSČM Vondrušky. Hlavní teze zní: nebuďme z výsledku procesu rozčarovaní, úspěch je, že se vůbec konal. Vondruška přece od soudu odchází s hanbou – a hlavním poučením „jsou rozbourané iluze o ‚klidných’ letech osmdesátých. Až nám zas bude někdo vyprávět, jak se ‚nikomu nic nedělo’, připomeňme: neznámý Jiří Wolf se kvůli letákům a nápisům na zdech dostal na deset let do kriminálu. Za minkovickými zdmi se děly věci, které jsme považovali za výhradní doménu let padesátých. Je to tak málo?“

Po pravdě řečeno, je. Když komentátora LN po téměř dvaadvaceti letech svobody uspokojí, že se zcela výjimečně povedlo alespoň dopravit před soud darebáka Vondruškova druhu, těžko v tom nevidět přinejmenším příznak, že nároky na zdejší světskou spravedlnost klesly na minimum. A co se týká radosti nad zbořenými iluzemi: jak to Kamberský myslí?

Jedna možnost je, že k bourání iluzí podle něj přispěl průběh libereckého procesu. To však nedává smysl. Soudce Pachner vykreslil hlavního svědka obžaloby – tedy v kriminále bitého Jiřího Wolfa – i ostatní politické vězně v normalisačním duchu, jako v zásadě nedůvěryhodná individua, použil k tomu dokonce i účelové dobové posudky, v nichž se praví, že Wolf je labilní notorický stěžovatel. Vondruška z procesu naopak vyšel jako spořádaný pán, který za každého režimu dělá poctivě svou práci. Tedy spíš potvrzení než bourání zažitého mínění.

Pak je tu druhá možnost výkladu, totiž že se veřejnost (podle Kamberského) díky procesu konečně dozvěděla detaily o persekuci normalizačních let. Nedovedu posoudit, jak velká část českých občanů dosud trčela v nevědomosti a proces jí otevřel oči, nicméně takový argument by bylo možno považovat za střelbu do vlastních řad: výpovědí z těch dob přece existují desítky až stovky, tak proč se jimi noviny dost hluboce nezabývaly a nezabývají bez ohledu na soud s Vondruškou? Patrně ho potřebují jako aktuální záminku – téma samo o sobě pro ně příliš důležité není.

V LN z 2. 5. pak Václav Drchal Kamberského chlácholení rozvinul: výsledek procesu ho sice mrzí, ale kdybychom tu po roce 1989 měli mimořádné soudy a mimořádné zákony pro vyrovnání s komunismem, možná bychom se (stejně jako po válce) nevyvarovali křivd a za ty křivdy by „potrestaní Vondruškové“ nestáli. Stručně se na to dá odpovědět snad jen příslovím o rybách v zadnici.

V. Drchal také oznámil: „O případu bachaře Vondrušky bylo napsáno snad již všechno.“ Skutečně? Kdo se tu třeba do hloubky zabýval Vondruškovými spolubachaři, našel je, sesbíral podrobné informace z Minkovic, provedl takovou tu nudnou, pečlivou a objevnou reportérskou práci? Nebyla by užitečnější, než vzájemné ujišťování, že je vlastně všechno OK?