Poslední aféra kolem Andreje Babiše a jeho podezřelých obchodních transakcí (Pandora Papers) trochu rozvířila ospalou předvolební kampaň. Zjištění mezinárodního novinářského konsorcia jsou pro majitele Agrofertu a premiéra víc než nepříjemná: možná neovlivní volební výsledky jeho pseudohnutí ANO (armáda „Burešových penzistů“ se zdá být věrná), ale určitě způsobí Babišovi jiné velké potíže. V Bruselu a v západoevropské politice byl s definitivní platností dokreslen jeho portrét coby pokrytce a hamižného prázdného parvenu, který si u slavnostních tabulí tajně cpal do kapes stříbrné lžičky, a když už se to nedalo přehlížet, začal místo omluvy urážet spolustolovníky. Ve Spojených státech je zapsán jako jeden z postkomunistických oligarchů, jehož je snad možno při zřídkavých příležitostech využít, ale nedá se mu věřit, neprojevuje se mu přátelství a už vůbec ne respekt. Kvůli převodům peněz nejasného původu se o něj zřejmě začnou zajímat nebo už se zajímají nadnárodní instituce s vyšetřujícími pravomocemi. Babiš je dnes v čím dál větším oprávněném opovržení a v úzkých: argumentuje ještě zmateněji a agresivněji, než je u něj obvyklé, nejspíš má strach, působí jako člověk, jemuž jde o všechno (a skutečně by nakonec přinejmenším mohl přijít o část majetku a skončit v kriminále), tudíž ztrácí i zbytky zábran. Udělá cokoli, aby svůj pád oddálil. Pokud nebude nyní ve volbách poražen, tedy pokud on a jeho spojenci neztratí parlamentní většinu, čekají nás po letech nepřetržitého rozkladu ještě mnohem horší časy. To je důvod pro pár stručných poznámek na téma, proč jsou víkendové volby zásadně důležité a o co v nich jde.
Především: Babišovy kauzy (od Čapího hnízda přes podvody s evropskými dotacemi až po poslední aféru), jeho komunistická minulost, jeho manažerská neschopnost ve funkci ministerského předsedy, nezvládnutí covid-pandemie, bezprecedentní zadlužování státu atd., to všechno jsou podstatné, ale přitom druhotné záležitosti. Přesněji řečeno, jsou to jen důsledky či průvodní jevy ústředního problému, o němž se v České republice skoro přestalo mluvit. Letošní kampaň probíhala do poslední chvíle v duchu jakési dlouhodobé tiché dohody, všeobecného předstírání, že je u nás v zásadě všechno v demokratickém pořádku, jen máme jisté ekonomické strasti, hodně podivného prezidenta v posledním tažení a špatného populistického premiéra, který je navíc ve „střetu zájmů“ a přiživuje se na úkor ostatních. Téměř nikdo z opozičních politiků v kampani nekladl důraz na osmiletý hluboký rozvrat demokratického systému a právního státu. Téměř nikdo se nesnažil voličům trpělivě vysvětlovat, že jediné, co jim a jejich dětem zajistí přijatelnou budoucnost a životní úroveň, je postupný návrat k takovému zřízení, v jehož politických institucích nebude mít Andrej Babiš s Agrofertem (všemi jeho divizemi) z principu co pohledávat. V jeho případě nejde o ledasjaký střet zájmů, o běžné osobní obohacování, o běžný populismus – jde o takovou kumulaci ekonomické, mediální a politické moci, že ji žádná demokracie nemůže unést, o mafiánské ovládnutí státu, který se do značné míry stal základnou soukromého byznysu.
Babiš se dostal k mocenskému vlivu v roce 2013, k moci ho vynesla vlna protikorupčního fanatismu. Český politický systém neměl nástroje, jimiž by se před ním dokázal ochránit. Liberální demokratické zřízení se vždycky a všude opírá z velké části o nepsaná pravidla a o přesvědčení, že je politici budou v zásadě dodržovat. Ničemové jsou vynalézaví, nikdy nelze vytvořit takové zákony, které by nebylo možno obejít, nikdy nelze vytvořit instituce, které odvrátí každou hrozbu. Předpokládá se, že pokud psaná pravidla a instituce nestačí, zareaguje při akutní krizi občanská společnost, k jejímž pilířům patří mimo jiné zodpovědní politici, politické strany, masmédia. V Babišově případě česká občanská společnost jako celek selhala: místo aby se podstatná část politické scény shodla na tom, že dočasně odloží vzájemné nenávisti a ideové spory a sjednotí se v obraně demokratických základů země, začali s Babišem spolupracovat lidovci a sociální demokraté (kteří tím postupně zlikvidovali důležitou stranu a způsobili tak obrovskou škodu). Místo aby se novináři shodli, že je třeba hájit profesní nezávislost a mediální pluralitu (a tedy sledovat zájem společnosti, od toho tu jsou), mnozí z nich s Babišem čile kooperovali, případně okřikovali profesní kolegy, kteří se k masmédiím z holdingu Agrofert stavěli kriticky. Místo aby tzv. osobnosti veřejného života před Babišem usilovně varovaly, podílely se mnohé z nich spíš různými způsoby na jeho vzestupu a pak začaly hlásat nesmysly typu „Antibabiš není program“ (tím se v podstatě říká: obrana demokracie není program). Varování před důsledky Babišova působení bylo a občas dosud bývá označováno za hysterické přehánění. Někdo si tak počínal a počíná z hlouposti, někdo z prospěchářství, ale ať už jsou důvody jakékoli, toto „spříznění selháním“, a to selháním nesebereflektovaným, je podle mého názoru hlavní důvod, proč si Češi dodnes nejsou ochotni plně přiznat, do jakého maléru se tato země propadla. Dívat se dnes s opovržením na Babišovy voliče a jejich „zhovadilost“ je neproduktivní a taky nespravedlivé: „lid“ v Čechách funguje často líp než jeho „elity“, vzhledem k jejich dlouhodobé nízké úrovni je v podstatě zázrak, že se podpora Babiše a jeho přirozených partnerů drží kolem padesáti procent.
Co se za těch osm let s Babišem a Agrofertem přihodilo? Je možné to říct docela jednoduše: Babiš destruoval, co se dalo. Vytáhl k moci extrémní strany (KSČM a SPD), které by jinak měly mizivý vliv, jejich výsledky jsou u nás obvykle poměrně nízké. Spolu s nimi a prezidentem (měli na sebe s Milošem Zemanem štěstí) pak zásadně snížil politickou kulturu, z buranského chování se opět stala norma, a důsledky jsou už patrné i v kultuře bez přívlastku. Babiš také silně omezil novinářskou svobodu a pluralitu. Poté, co vybudoval mediální divizi Agrofertu, jejímž hlavním úkolem je tlumit premiérovy nepříjemnosti ve veřejném prostoru (což je teď výborně vidět na tom, jak Lidové noviny a MF DNES referují o Pandora Papers), sice vzniklo několik menších nebabišovských webů a tištěných periodik a přetrvalo pár nezávislých titulů, ale ty zasahují jen málo čtenářů, zejména „bublinu“, která beztak nebude nikdy patřit k jeho podporovatelům. Úroveň veřejnoprávních médií šla prudce dolů. Výsledkem toho všeho mimo jiné je, že letošní volby jsou sice svobodné (v tom smyslu, že každý může do urny hodit hlas, komu chce, a ty hlasy pak budou poctivě spočítány), ale určitě neproběhnou podle rovných pravidel. Babiš vlastní rozsáhlé mediální impérium (nejen noviny, zpravodajské weby a Rádio Impuls, ale taky mnoho dalších časopisů z někdejšího vydavatelství Bauer Media, třeba Rytmus života, kde byl nedávno propagován a který čte asi tři sta tisíc lidí; vydavatelství Mafra celkově ovlivňuje milióny čtenářů). Jeho zvýhodnění je tak velké, že se ze zákona o volební kampani stává bezzubý předpis, který slouží akorát tak k tomu, aby omezil opozici. Neexistuje u nás dozorčí instituce, která by to alespoň konstatovala, v masmédiích vycházejí legrační rozhovory s dohlížejícími úředníky (viz zde), mlčí o tom i opoziční lídři. Vedle mediální divize provozuje Babišův holding také divizi politickou: hnutí ANO nemá nic společného s klasickou stranou, rozhoduje v něm výhradně majitel. Politická a mediální divize se podporují navzájem a slouží k tomu, aby přitékaly peníze do holdingu a přikrmovaly třetí, ekonomickou divizi. Kdo má nějaké iluze o úrovni právního státu a kdo si ještě pořád myslí, že potíž s Babišem vyřeší nezávislé instituce (například tím, že bude odsouzen za podvody), může si na internetu dohledat, jak tuzemské úřady vymáhají po Agrofertu neoprávněně vyplacené dotace, nebo se podívat na průběh vyšetřování „složitého“ případu Čapí hnízdo, který policie a státní zastupitelství už roky bezpečně protahují od jedněch voleb k druhým.
Vraťme se k nynějším volbám: Co se může stát, když babišovský blok získá ve sněmovně dost poslanců na to, aby bezpečně vládl? Prohloubí se politický marasmus, opozice to bude mít zase o něco těžší, sníží se šance, že by se prezidentem po Zemanovi mohl stát někdo slušný, země se propadne hlouběji do ekonomických strastí, životní úroveň citelně klesne. Ale jsou tu i jiné hrozby. Babiš už například nasadil ostrou protievropskou rétoriku, která bude zesilovat tím víc, čím hlasitěji budou evropské instituce napadat neoprávněné čerpání dotací pro Agrofert a případně kvůli Babišovi zastaví České republice vyplácení peněz z unijních fondů. Před nějakými čtyřmi lety patřilo ke standardním podpůrným argumentům, jimiž se obhajovala spolupráce s Babišem, jeho prozápadní a proevropská orientace. Vsadil by si na ni někdo i dnes, kdy do poštovních schránek českých voličů doputoval dopis, podle něhož se chce opozice Babiše zbavit „za cenu odevzdání naší suverenity Bruselu. Za cenu zničení našeho průmyslu. Za cenu přijetí eura. Za cenu přijímání migrantů z úplně cizích kultur“? Nedá se vyloučit, že pokud do sněmovny proniknou komunisté, dotlačí spolu s Okamurou Babiše k politické a mediální podpoře referenda o setrvání ČR v Evropské unii. Prosadit něco takového by bylo ústavně obtížné, majitel Agrofertu by z mnoha důvodů asi odejít nechtěl, ale lidé v úzkých dělávají rozhodnutí, která mohou vést k nepředvídatelným důsledkům. Zatímco Maďaři a Poláci, které tuzemská masmédia používají jako setrvalého strašáka („ještě na tom nejsme tak zle“), mají podle průzkumů v „evropské otázce“ zcela jasno (rozhodující většina z nich by evropské struktury neopustila), jak by asi za pár let dopadlo referendum v rozvrácených Čechách? Člověk vůbec nemusí být příznivcem současných evropských poměrů, může je jako autor tohoto textu sledovat s rostoucím znepokojením – a přesto je snad zřejmé, že vystoupení z unie by ČR způsobilo strašlivou škodu.
Máme teď slabou, ale přece jen naději, že Andrej Babiš, jeho „hnutí“ a jeho spojenci ztratí za pár dní ve sněmovně většinu. Po volbách se může stát leccos, ale teď je třeba myslet na to, aby se alespoň otevřela možnost změny. Tedy je třeba vzdát se podružných námitek (typu: ODS bych podpořit nikdy nemohl, Piráty bych podpořit nikdy nemohl, nic se nezmění, dokud tu bude kapitalismus atd.) a volit jednu z opozičních koalic.