Mezi bizarnosti, jichž dnes přináší veřejný a mediální život snad ještě o něco víc než jindy, patří i výstup nazvaný „Pár slov: Havel nebyl slaboch, ale symbol rovné páteře“. Jeho aktéři se vyjadřují k filmu: „My, kteří jsme Václava Havla znali, byli jeho přáteli nebo pracovali v jeho blízkosti, jsme šokováni, jaký obraz o prvním polistopadovém prezidentovi a dlouholetém hybateli bývalé opozice nový film ,Havel‘ předkládá.“
Bližší důvody šoku mají osvětlit odstavce, které následují a po nichž čtenáře čeká závěr: „Tento svůj názor chceme vyjádřit veřejně, a proto připojujeme k těmto pár slovům své podpisy.“ Pod jmény a fotografiemi několika osob, z nichž některé jsou obecně známé, následuje široká náruč otevřená možnosti libovolných dalších podpisů, k nimž by se ale na základě toho, jak je důsledek otřesu formulován, měl cítit povolán jen ten, kdo „Havla znal, byl jeho přítel nebo pracoval v jeho blízkosti“, zatímco ti, kdo se ničím takovým vykázat nemohou, by se měli signování „Pár slov“ zdržet, byť by s nimi třeba souhlasili.
Zásadnější zádrhel tkví ovšem v samotném žánru útvaru, který je nejspíš cosi jako veřejné prohlášení. Taková forma v souvislosti s filmem, tedy uměleckým či zábavním dílem, budí přinejmenším rozpaky, mimo jiné může tak či onak evokovat časy totality. Nelze si nepoložit otázku, proč signatáři, chtěli-li na film „svůj názor vyjádřit veřejně“, tak neučinili v žánrech recenzí, analýz, esejí či glos, k nimž by přinejmenším mnozí z nich dostali jistě leckde prostor a i jejich deklarovaná potřeba „připojit podpis“ by v takovém případě bezpochyby byla ukojena.
Třetí potíž spočívá v samotném obsahu. Těchto „pár slov“ je výkřikem zděšení nad tím, že film údajně „přispívá k demontáži významného symbolu moderní české identity. Symbolu rovné, neohnuté páteře ve věcech veřejné a politické angažovanosti, který Václav Havel ztělesňuje v novodobých českých dějinách a který je pro české skupinové povědomí tak potřebný“ a který „Havel navíc ztělesňuje nejen doma, ale stále i ve světě“. „Podstatné je, že tento celoživotně politický člověk se s odstupem času proměnil v kolektivní symbol určitého étosu, na němž mohou stavět další generace. Takových máme velmi málo. Udělat z toho symbolu karikaturu znamená demontovat jeden z pozitivních prvků, na něž se odvolává moderní národní identita.“ Ponechme stranou neobratně žoviální hauzírování s velkými slovy a vůbec dutý a ledabylý styl, který je jen odrazem myšlenkové úrovně, i když pochybnost o tom, co asi tak může být „kolektivní symbol určitého étosu“ ad., je palčivá. Postačí připomenout si pár všeobecně známých věcí: Je-li někdo skutečně výjimečný, natož stane-li se přímo symbolem, bývá zpravidla vystavován nejen obdivu, úctě či adoraci, ale také reflexi všemožných druhů i hodnotových znamének. Je-li osobnost, resp. její odkaz, natož symbol, v nějž se proměnily, skutečně inspirativní a silný, nemůže jím to otřást. Kromě jiného dějiny literatury, filmu i dalších oblastí umění a zábavy jsou plné příkladů, které to dosvědčují, přičemž některým z jejich autorů nebylo svaté doslova nic – z relativně nedávných časů si stačí připomenout třeba Monty Python a Život Briana. Jediná podstatná otázka, nad níž se lze přitom zamýšlet, zní, zda je ten či onen konkrétní takto založený výtvor dobrý, nebo nikoli. Film Havel jsem neviděla a ani to nemám v úmyslu, už proto, že Jiří Bartoška v roli Jana Patočky jistě přináší zážitek nevšední. Nemohu tedy ani posoudit, do jaké míry je tu na místě pojem „karikatura“, jehož užívají signatáři prohlášení v souvislosti s postavou Václava Havla. Jisté je, že filmu, který jim způsobil šok, napomohli v další propagaci, zatímco svému „symbolu rovné, neohnuté páteře“ prokázali medvědí službu. I když si nemyslím, že by Havlův odkaz byl ze všech stran pevný jak skála, tak trapné ochranářství nemá zapotřebí.
Terezie Pokorná
Skupina domácích osobností, z části s disidentskou minulostí, zveřejnila 9. 10. cosi jako protestní prohlášení proti hranému filmu. Ano, čtete dobře: Petr Pithart, Fedor Gál, Petr Janyška, Jiřina Šiklová, Petr Pospíchal a další se na speciálně vytvořeném webu ohrazují proti tomu, že ve filmu Havel není s patřičnou pietou pojednán Václav Havel. Nad názvem akce „Pár slov“, o niž již informují také média, si nelze nevybavit „Dva tisíce slov“ nebo spíš „Několik vět“ z časů, kdy vystoupení některých podepsaných měla svou váhu – třeba je to nějaká důmyslná ironie.
Musejí signatáři touto cestou upozorňovat veřejnost na skandalizační počin, vzniklý na objednávku a v režii totalitního státu? Nikoli, vymezují se vůči filmu, který je nanejvýš zcela obyčejně nepovedený. Bývaly doby, kdy si společnost vystačila s tím, že se o filmech a jiných dílech psaly kritiky, v nichž se vyjevovalo, jak moc jsou ta díla k něčemu nebo k ničemu, kdy se všemožná témata probírala ve veřejné diskusi zprostředkované řadou nezávislých periodik a kdy lidé snad povětšinou dokázali pochopit, že tímto způsobem lze nejužitečněji využít svobodný prostor. Své názory člověk formuloval a publikoval sám za sebe, s rizikem, že když to udělá blbě, neobstojí v konfrontaci s jinými názory, případně bude mít ostudu. Měl jsem dojem, že nejenom Václav Havel, ale také mnozí ze signatářů usilovali před listopadem 1989 právě o takový společenský stav.
Zřejmě už na to zapomněli, protože jejich dnešní kolektivní vystoupení vyznívá jako obrana modly: „Film úplně pomíjí, že Havel byl při vší své váhavosti a křehkosti silák, který měnil dějiny.“ – „Vytváří jakousi zkarikovanou, nepravdivou podobu Václava Havla i celého tehdejšího disidentského prostředí a přispívá tak k demontáži významného symbolu moderní české identity. Symbolu rovné, neohnuté páteře.“ Nakonec autoři prohlášení pokárají tvůrce filmu v zájmu národa ještě jednou, téměř stejnými slovy: „Udělat z toho symbolu karikaturu znamená demontovat jeden z pozitivních prvků, na něž se odvolává moderní národní identita.“ Řekl bych, že režisér Slávek Horák neměl dosud ponětí, jak závažný přečin spáchal – v očích signatářů je zřejmě odepsaný, ledaže by snad v Knihovně Václava Havla provedl veřejnou sebekritiku.
Mohlo by se říct, že je to celé jen nedůležitá a smutná podivnost, ale přeci jenom: signatáři přicházejí s „Pár slovy“ v době, kdy je česká společnost v největším maléru od listopadu 1989. Ovládá ji banda cynických politických gangsterů, přicházíme o jednu svobodu za druhou, kultura je zadupávána do země jakožto "volnočasová aktivita", tvrdí se nám, že o „proticovidových opatřeních“ nesmíme diskutovat, smíme tak akorát táhnout jak burlaci „za jeden provaz“… A já se v tom marasmu zoufale snažím rozpomenout, jestli se tato či obdobná sestava vyznavačů rovné páteře alespoň jednou za uplynulých sedm let zmohla na společné prohlášení třeba proti tomu, co Babiš provedl s tuzemskými novinami. Pokud mě paměť neklame, nezmohla se na nic.
Adam Drda