Před dvěma či třemi lety se redaktor kulturní rubriky LN Jiří Peňás objevil v hospodě U Ampezónu na vánočním večírku časopisu Babylon. Napsal pak na internet blog, kde poreferoval o své přítomnosti, list vyzdvihl, vedle slavných person (Jirous, Rezek) si všiml výstředně oděného jogína, přičemž zbytek mých přátel charakterizoval slovy: „Placákova skupina je složena z roztodivných exponátů, které si vodí sebou.“ Tehdy mne na tu formulaci někdo upozornil, přišlo mi to hloupé, ale řekl jsem si, že je to třeba jen nepovedený humor a že to nechám být.

Nedávno J. P. napsal na web lidovky.cz o odhalování pamětní desky Zdeňka Vašíčka. Dělo se to v Kyjově, řeč měl Petr Placák, a v textu mimo jiné stojí: „Před domem hráli tři muzikanti slovácké písně a já se rozhlížel, jestli se odněkud nevynoří Břetislav Rychlík […] Kupodivu Břeťa se neobjevil, zato se z různých stran scházela kamarila Petra Placáka, přičemž pohled nejednoho z jejích příslušníků byl poněkud vampyrický, protože minulou noc probděli ve vinném sklípku, který jim doporučil právě […] Rychlík.“ Pod tím přiložena fotografie.

Je to prkotina, ale člověk přeci jen cítí potřebu ohradit se proti tomuto způsobu referování o sobě a svých blízkých. Na té fotografii jsem já, přátelé J. H. a. J. H, moje žena M., Placákova žena T. a jejich dvě děti (pár dalších „kamarilistů“ se na snímek naštěstí nevešlo). Termín „kamarila“ lze vyložit dvojím způsobem: buď podle slovníku cizích slov („vlivná skupina osob ovlivňujících rozhodující osobnost“) nebo v běžněji užívaném smyslu, tj. doprovodná družina, obklopující významného člověka, takoví přisírkové, prostě „skupina roztodivných exponátů“, které si osobnost „vodí sebou“. Buď J. P. taková slova volí vědomě, a pak to zřejmě dělá se zlým úmyslem, kterému nerozumím – nebo si neuvědomuje, co píše, včetně toho, že se opakuje.

Zdeňka Vašíčka jsem znal dvacet let, moje žena od dětství. Poté, co se vrátil z ciziny, jsme se pravidelně vídali, setkávali se na akcích RR, Zdeněk taky často chodil do hospod, kde se scházeli lidé kolem Babylonu (redakční schůze se tomu říkat nedá, vždycky jsem to vnímal především tak, že jdu se starými kamarády na pivo). Můj vztah ke Zdeňkovi nebyl intelektuální, na jeho texy jsem zpravidla nestačil. Měl jsem ho prostě rád jako staršího inteligentního známého, s nímž jsem se občas v určitých otázkách nepohodl. Nemůžu mluvit za ostatní přátele, ale zdá se mi, že jejich vztah se Zdeňkem byl podobný. Když umřel, byli jsme smutní, proto jsme mu jeli na pohřeb a minulý víkend na výlet do Kyjova – společně, nikoli jako něčí doprovod.

Několik z nás na místo dorazilo už v pátek večer a odebrali jsme se pak do sklepa pít víno. Pravda je, že Placák zhruba věděl, kam zamířit, nejspíš mu – nikoli nám – opravdu dal tip Rychlík, protože se o něm v sobotu dopoledne na úplně jiné návštěvě mluvilo, nicméně proč na internetu celostátního deníku zveřejňovat nepodstatnosti podobného druhu? Nejspíš je za tím autorova potřeba ukázat, že se pohybuje v lepší umělecké společnosti a že je dobře informován.

Snad právě tahle vlastnost Jiřímu Peňásovi brání pochopit, že se lidé mohou stýkat na základě dlouholetého přátelství, které se neodvíjí od osobní proslulosti některého z nich, a že je urážlivé, označí-li je za kamarilu nebo soubor exponátů, aniž by o většině z nich věděl víc, než že nepřicestovali s Peňásem a nepředstavují „první ligu kulturního provozu“ (nebo jak to pojmenovat). Třeba je to redaktorův přístup k světu, ale nebylo by možné „neslavné bytosti“ napříště vynechat?