Občanské sdružení Sonosféra připravuje už dlouho náročný projekt Rozeznění – Lidice 2012. Stručně řečeno, jeho cílem je umělecké oživení vesnice vyhlazené nacisty, které pracuje s prostředky zvuku a využívá moderní technologie. Návštěvník lidického památníku by měl mít možnost půjčit si speciálně upravený mobilní telefon a sluchátka a pak volně chodit po prostoru někdejší vsi, přičemž telefon rozezná jeho polohu a podle toho bude do sluchátek pouštět část „audiodramatu“ vztahující se k danému místu (podrobnosti na www.rozezneni.cz). Autoři se přitom rozhodli, že nebudou pojednávat události z 9. a 10. června 1942, to jest vraždění a počátek likvidace obce, ale všední život, který tragédii předcházel. Jejich tématem tedy není zánik, předvedený už mnohokrát, nýbrž to „obyčejné“, co nacisté zničili. Útržky rozhovorů mezi obyvateli, hlas zvonů zbouraného kostela, štěkot psů a třeba i bouchání dveří a oken ve staveních, která už nejsou.

Záměr je pozoruhodný. Za prvé se snaží překonat komunisticky propagandistické pojetí, zplošťující lidickou tragédii individuálních osudů na povšechný „osud obce“ jako součásti „celonárodního boje proti fašismu“. Lidice přece kdysi nebyly žádným symbolem – před tragédií to byla vesnice jako každá jiná. Za druhé za pozornost stojí záměr pracovat především se zvukem. Nemohu psát o výsledku, který neznám, protože premiéra má být až začátkem června (vím jen, že v dramatickém zpracování se mísí projev herců s řečí pamětníků), ale je mi sympatická představa, že zvukem lze i v takovém veřejném prostoru a míře „stavět“, že jím lze i bez dalších prostředků tvořit, vyvolávat emoce a podněcovat myšlenky.

V posledních týdnech se však v českých médiích objevila série zpráv, že „audiodrama“ naráží v Lidicích na zásadní odpor. Deklarovaný důvod? Na realizaci projektu (celkové náklady jsou asi tři milióny korun) přispělo částkou osm tisíc Kč Sudetoněmecké krajanské sdružení, což se představitelům lidických organizací prý jeví jako nepřípustné. Daniel Kaiser publikoval v Lidových novinách (7. 5. 2012) komentář s titulkem „Hrdost lidických“, v němž líčí SKS jako doslova ďábelskou revanšistickou organizaci, kritizuje její finanční příspěvek a poté píše: „V této konkrétní epizodě je ovšem Sudetoněmecká kancelář v Praze nevinně, o peníze byla požádána a možná by odmítnutím riskovala ještě větší rozruch. Chytnout za nos by se měli spíš v Sonosféře.“ Odhlédnu-li od Kaiserovy představy, že nenávist má každý zachovávat až do bůhvíkolikátého kolene („dějiště masového zločinu nemá co být místem smíření“), stejně tu zůstává jako vážný problém neuvěřitelná lehkost, s níž komentátor z pozice trapného českého nacionalismu „napálí“ sdružení, o němž zjevně nic neví, a vloží se do sporu, o němž toho ví ještě míň.

Už po několika dnech se totiž ukázalo, že dar od SKS je jenom záminka k útoku proti projektu, jehož konečná realizace je v současné chvíli v ohrožení. Představitelům Lidic se jednoduše nelíbí Rozeznění jako takové, vadí jim, že nerespektuje dosavadní zažité pojímání tragédie a že si žádá uměleckou svobodu. Přesně to vyjádřila starostka obce Veronika Kellerová v rozhovoru pro Český rozhlas: „Občané Lidic jsou přesvědčeni, že v té podobě, která jim byla prezentována (…) sdružením Sonosféra, tak se v žádném případě na pietní území nehodí. Ono totiž vůbec nezobrazuje tu tragédii, která se v Lidicích stala. Ty texty jsou skutečně vymyšlené, vkládány do úst lidem, kteří možná žili, a rozhodně nezobrazují reálný život naší obce. (…) A my si právě myslíme, že taková umělecká volnost na pietní území nepatří.“

Čili je to tak, jako se „sudeťáckou“ kartou vždycky – vytahuje se zákeřně, když se to zrovna hodí, a to vůbec lidickým (o Kaiserovi) nemluvě neslouží ke cti. Likvidují nebo přinejmenším haní a ztěžují na poslední chvíli několikaletou práci lidí, kteří si Lidice sami našli a pokusili se udělat něco pro to, aby se tamní tragédie zpřítomnila i generaci těch, pro něž je druhá světová válka dávná minulost. Že jejich novátorskému pojetí nerozumí ti starší, to se stává, ale bylo by přinejmenším slušné nechat Sonosféru projekt dokončit a veřejně presentovat, což z podstaty věci nelze udělat jinde než právě v Lidicích.