„Malba není konečná – je otevřením do prostoru,“ řekla mi v rozhovoru pro revue Salve malířka Věra Nováková. Včera, na Bílou sobotu, zemřela ve věku 96 let. Při přípravě na letošní velkopáteční křížovou cestu jsem si jako obraz k prvnímu zastavení vypůjčil právě Věřin příběh, nespravedlivý soud, kterým byla ona i její budoucí manžel Pavel Brázda jako politicky nespolehliví vyloučeni z akademie. Těsně předtím, než jsme se v pátek křížovou cestu začali modlit, přišla za mnou Věřina dcera Kateřina se zprávou, že mámě se přitížilo. Text k prvnímu zastavení křížové cesty se tak stal nečekaně aktuálním. Doma Kateřina mámě tento text ještě přečetla; Věra vnímala, byl to poslední text, který na tomto světě slyšela. Se zatajeným dechem sleduji vlastně ještě teď, jak bylo Věřino odcházení synchronizováno s liturgickým slavením. S utrpením Velkého pátku, s Ježíšovým umíráním. V noci jsem se za Věru modlil s myslí u Božího hrobu, ještě ráno jsem tam za ni prosil. Ticho Bílé soboty se stalo atmosférou, prostředím jejího odchodu. A provedla nás nějak až do stavu veliké noci ze soboty na neděli, kam za ní teď sice nemůžeme, kam ji ale sledujeme v myšlenkách, osloveních, modlitbách, do stavu, který je zcela novou možností našeho života, možností, která se nám dnes zjevila v Zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu.

„Malba není konečná – je otevřením do prostoru,“ tato Věřina slova by mohla vlastně být i shrnutím velikonoční události. Smrt není konečná, je otevřením do prostoru zcela nové možnosti a kvality života.

O tom novém prostoru a možnosti ti, kdo odcházejí, svědčí zvláštním způsobem. Nevrátí se zpátky, nebudou žít ve svém díle, jak pateticky říkáme, abychom z nich udělali chladný monument. Svědčí jinak. Tiše. Samotným faktem odchodu, kdy už je nemůžeme sledovat („Kam jdu já, tam za mnou přijít nemůžeš.“ /Jan 13,36/), ale naše vztahy k nim, láska, zvyky, dialog nějak trvají a lámou se do toho jiného prostoru, předbíhají nás, jako zamilovaný učedník Petra při útěku k prázdnému hrobu. Svědčí o tom zvláštně především tím, jak jejich odchod vrhne zpětně světlo na jejich život a jak nám pomůže objevit v něm nitky, linie, které byly v tomto světě trochu přehlížené, okrajové, nezvyklé, neumístitelné, ze světa neodvoditelné ani geny, ani vlivem prostředí. Každý člověk měl taková gesta, linie, které patřily vlastně světu jinému, který za jejich života nepřevažoval, ale byl tu a odvozoval se odjinud, od absolutní svobody, od Boha. Takové chování, gesta, zvyky, hodnoty měly smysl jen ve vztahu k něčemu, co se v tomto světě zhodnotit nedá. Odkazovaly na věčnost. Po proměně, po smrti se staly, myslím, tím nejnosnějším, co dostavělo, domalovalo celý lidský život. U mnoha lidí to byly právě projevy víry, která jim dávala sílu obstát, i když vše ztráceli, a dávala jim svobodu, i když byli omezováni, pronásledováni. Svým nevypočitatelným a ze světa neodvoditelným jednáním svědčili vlastně o něčem, k čemu teprve směřovali, a co přesto už teď mělo sílu jejich život tvarovat k dozrání. I Ježíšovým učedníkům a učednicím došlo až po jeho zmrtvýchvstání, co to vlastně říkal, odkud čerpal sílu. Věřina tak často námi obdivovaná vitalita a elegance nepocházely ze zdravého životního stylu ani z její příslovečné kázně, s níž si až do posledního okamžiku nedovolila polevit v pohybu a denním režimu. To mohlo jistě nějak pomoci, ale možná jsme si za jejího života neuvědomovali, že ta mladost byla prostě odleskem věčné mladosti věčného života přítomné už v tomto světě skrze víru, naději a lásku.

V rozhovoru pro Salve Věra také řekla: „Nebylo mým cílem být umělkyní. Chtěla jsem se naučit výtvarnému řemeslu a podat tak výpověď, svědectví o tom, co jsem zažila, co jsem slyšela a co jsem viděla.“ Řekl bych, že umění není jen svědectvím o tom, co zažíváme, ale především svědectvím o tom, co lze zažít, jaké jsou možnosti života, jak je možné jeho naplnění až k překročení. Umění není možné převyprávět, jako by to, co nám říká, se dalo říct i jinak, jako by umění sloužilo jen do doby, kdy např. věda vyjádří exaktněji to, co umění jen naznačuje. Proto ani v Bibli se až na pár nejasných míst u sv. Pavla nikde neříká, jak to bude se vzkříšením, ale vzkříšení se přibližuje, zjevuje obrazy – prázdného hrobu, Ježíše na břehu jezera, Ježíše stolujícího s apoštoly, Ježíše procházejícího dveřmi a nastavujícího rány k dotyku. A svědectví učedníků a učednic se neopírá o exaktní důkazy. Ten, který Ježíše miloval, nepotřeboval na rozdíl od Petra důkaz roušky složené v hrobě, která podle některých měla naznačit, že to, co se tam stalo, bylo vědomé, že to nebyl nějaký chaotický únos. Svědectví učedníků a učednic se opírá o zkušenost a účinky, které ta zkušenost na svědky měla, tedy jejich jednání, jejich zajíkavou radost a současně nohy podlamující bázeň, jejich slova o tom, co viděli, která se neohlížejí na to, zda je to pravděpodobné, ale jsou pravdivá svou nepatřičností, tím, že jejich schopnosti a chápání přesahují, že jsou jim nějak velká. Ta slova „Není tady, vstal z mrtvých“ teprve jakoby budou nacházet, dokonce tvořit realitu, kterou vypovídají, svět se u prvních učedníků a učednic teprve bude muset začít otvírat, přestavovat, konfigurovat tak, aby těmto slovům odpovídal. Tato slova vlastně nemají ve starém světě matérii, obsah, ale svět jimi myšlený, který pochází z Božího života, z věčnosti, se kolem nich ve společenství svědků teprve vytváří. Velikonoce říkají víc, než tento svět unese tak, jak je, ale tím, že nás učí novému jazyku, pro nějž je typické třeba aleluja, učí nás i zvykat si na novou možnost života.

Tak i pravdivé umění svědčí už v anticipaci o možnosti naplnění, a to i tam, kde líčí nedostatky tohoto světa, jeho deformace. Pravé umění nemá vylhávat utopický svět, ale má pevně trvat na možnosti světa pravdivého, třeba i navzdory světu defektnímu, deformovanému, deprivovanému, už tím, že jeho lež bude soustavně odhalovat a usvědčovat. V tom je umění jaksi tomášovské (srov. Jan 20, 24-29), nesmíří se s ničím, co by neprošlo testem ran Zmrtvýchvstalého. Věřina díla zejména z tíživých padesátých let nemilosrdně demaskují idolatrii totalitního režimu. To, že s ní nesplývají, že s ní při vší surovosti nekolaborují ani stopou nenávisti, je určitě dáno nezávislostí a svobodou svědčící i v tom všem temném o jiném zdroji.

Ten zdroj nám velikonoční den zjevuje jako prázdný hrob. Podobně jako na kříži se proti zvůli moci staví slabý, konečný, křehký člověk, jeho umučené tělo a utrápená duše, zde se proti definitivě siláckých řešení, přeplněnosti věcmi a plány staví křehké prázdno, do nějž vstupujeme skrze křest jako Boží děti. Vyžaduje to odvahu rozhodnout se pro život, právě kvůli tolikerým způsobům, pod nimiž se dnes vyjevuje smrt.

Když jsem se Věry ptal, jaké místo z Bible jí dodává důvěru, bez váhání zacitovala verš z třicáté kapitoly knihy Deuteronomium: „Předkládám ti život nebo smrt (…) vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo.“

Nejsvětější Srdce Páně, Praha-Vinohrady, 31. dubna 2024