Ve čtvrtek 13. ledna 2022 zemřel ve věku devadesáti let historik, překladatel a publicista Milan Churaň (* 14. července 1931). Čtenářům Bubínku přinášíme nekrolog Michala Janaty a také portrét, který pro RR č. 101/2015 připravil Adam Drda.
Milan Churaň, foto © Karel Cudlín, 2015
Adam Drda
Historik s „důtkou za individualismus“
V zimě roku 2000 se na stránkách Lidových novin odehrála výměna názorů, kterou je dobré připomenout. Zahájil ji historik Milan Churaň recenzí kýčovitých a nadutých knižních vzpomínek herečky honosící se titulem zasloužilé umělkyně a kandidující zrovna do parlamentu za ODS („Literární panáčkování“ Jiřiny Jiráskové, LN, příl. Umění a kritika, 13. 1. 2000). Recenzentovi mimo jiné vadilo, že herečka s pomocnou rukou spoluautora Alexe Koenigsmarka podává v knize-rozhovoru, nazvaném Jiřina Jirásková o sobě, nevěrohodný výklad své příslušnosti ke KSČ (byla členkou v letech 1947–1969) a že stran období normalizace předkládá „poněkud mučednický“ a „nepřesný“ autoportrét.
Churaň knihu pojednal obsáhle, věcně, razantně, přičemž nepominul ani osobnost hereččina pomocníka: „Ten se na prvních sedmi stranách díla devětkrát dovolává Marxe a marxistů, takže by mu lépe slušelo jméno Koenigsmarx, kdyby ho už StB kdysi nezaregistrovala pod krycím jménem Sabina. Na začátku píše: ‚rozhovory nejsou mým povoláním‘; a kniha to přesvědčivě dokládá. Je to chaoticky uspořádaný soubor příhod někdy podstatných, často však nicotných a nudných, plytkých meditací, upřímných citových vyznání, protichůdných sdělení a různých dopisů, recenzí a kritik. Sabina při práci na společné knize obdivoval, že ‚Jiřina Jirásková prostě nechce a nedovede říkat nepravdu, i když jde o drobnost‘. O tom lze mít pochybnosti už od úvodního slova, v němž herečka říká, že knihu nechtěla vydat, ale že ji vydavatel donutil dodržet smlouvu (jako by ji mohl donutit smlouvu uzavřít). Vůbec v první odpovědi pak říká, že knihu psát nechtěla, ale že z ní spoluautor ‚všechno… nějakým způsobem vylákal‘. V tom má asi Sabina praxi, avšak z nikoho nelze vylákat a s ním pak upravit přes 300 stran knižního textu.“
Citát je příznačný pro Churaňův přímočarý způsob psaní, pro jeho přístup k veřejným věcem, historii a zejména k nepohodlným polistopadovým tématům. Citovanou recenzi myslím nepsal proto, že by ho zajímala osobnost paní Jiráskové, nýbrž z toho důvodu, že na příkladu hereččiných názorů bylo možné vyvrátit řadu nesmyslů (např. Jiráskové úvahy o náboženství) běžně se vyskytujících v české společnosti a současně plasticky ukázat, jak se v Čechách fixluje s minulostí: „J. Jirásková sdílí sebeklam někdejších komunistů – v čím privilegovanějším nebo výlučnějším prostředí se pohybovali, tím více straníků bylo mezi jejich kolegy, přáteli a známými, až se jim členství v KSČ jevilo (a jeví) jako generační záležitost.“ Jiráskové ani nikomu jinému Churaň nevytýkal samotný vstup do KSČ, nýbrž neschopnost takový krok a následné členství poctivě reflektovat.
Na recenzi zareagoval v LN Alex Koenigsmark (Recenze, nebo útok, 24. 1. 2000), který popřel, že by kdy spolupracoval s StB (soud ho příznačně očistil, ačkoli podle později zveřejněných dokumentů například tři roky pilně donášel na svou přítelkyni Katarínu Vaculíkovou), a označil Churaňovu recenzi v duchu zvyklostí potrefených hus za „hrubý, nevtipný a neslušný útok na velkou českou herečku a statečnou ženu“, k němuž byl prý autor „nejspíš motivovaný touhou pomstít se jí a potrestat ji za její […] drzost kandidovat ve volbách za stranu, která mu není sympatická“. Napsal také, že se „naučil vážit si Jiřiny Jiráskové, zatímco o panu Churaňovi […] nikdy neslyšel“.
Koenigsmarkovi odpověděl Emanuel Mandler (Když se dva hádají, LN, 2. 2. 2000), který usoudil, že když dva lidé vedou na stránkách novin spor, může třetí spolu se všemi dalšími uvažovat novým směrem: „Alex Königsmark říká, že ‚o panu Churaňovi nikdy neslyšel‘. […] Zajímavé […] je, proč ten či onen z nás je či není znám. […] Jiřina Jirásková je herečka, vystupuje nejen na divadle, ale i ve filmu a v televizi. Milan Churaň v médiích nevystupuje, přestože by se vzhledem k svému zaměření (nejnovější dějiny Československa, encyklopedie, špionáž a tajné služby) uplatnil v populárněvědných pořadech, odborných i politických diskusích. Pak by byl znám a také A. Königsmark by věděl, na čem je. Jenomže naše média takové autory, jako je M. Churaň, považují za málo konstruktivní a zájem o spolupráci s nimi nemají. To o Churaňovi platilo už v šedesátých letech, kdy byl redaktorem prvního opozičního, nezávislého historického časopisu Dějiny a současnost. Novotného režim nepohodlný časopis zlikvidoval a Churaně vyhodil na dlažbu. Chtěl být užitečný v letech 1968–1969, kdy se stal šéfredaktorem nakladatelství Horizont. A protože to bylo opět nepohodlné nakladatelství, Churaň se na samém rozbřesku normalizace znovu ocitl bez zaměstnání. Přirozeně se to obešlo bez popularity. Po roce 1989 pracoval v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, ale jeho kritické názory na kvalitu služby způsobily, že se tam dlouho neohřál. A tak odešel do důchodu, ledaskomu z okruhu přátel pana Königsmarka neznám. Nejde o to, hodnotit, co vše udělal. Jde vlastně jen o ‚maličkost‘. Důvod, proč se mu média vyhýbala, spočívá v tom, že jeho názory byly odjakživa nekonformní, místy originální (o obojím svědčí polemika pana Königsmarka), že mu chybělo u nás tak oceňované požehnání servility a devótnosti. Je užitečné vědět, proč jsou jedni veřejnosti známi a druzí nikoli.“
Dnes je Milanu Churaňovi čtyřiaosmdesát let, na míře jeho „veřejné známosti“ se toho moc nezměnilo, do dnešních masmédií pochopitelně nepřispívá a lze říct, že žije v ústraní. Ukázky z diskuse v Lidových novinách nedokládají jen to, kolik podstatných témat bylo ještě před patnácti lety možno otevřít recenzí banální knihy, ale také z nich snad vyplývá, proč Churaňův portrét patří do cyklu textů o inspirativních postavách nejnovějších českých dějin, který už pár let vychází na stránkách Revolver Revue. Není-li uvedeno jinak, citáty pocházejí z interview, které jsem s Milanem Churaněm vedl u něj doma v září 2015.
I.
Pozdější historik, překladatel a publicista Milan Churaň se narodil 14. července 1931 v Praze-Liboci, brzy se však jeho rodina přestěhovala do jihočeského Sepekova. Matka se jmenovala Marie, byla v domácnosti, předtím pracovala v ústavu pro duševně nemocné a právě v Sepekově jako farská kuchařka – otec Josef Churaň projektoval a stavěl rodinné domky, byl prý „politický člověk“, sociální demokrat a oddaný masarykovec (Milan měl ještě starší sestru, která po sovětské okupaci v srpnu 1968 emigrovala do Švýcarska a zemřela tam v devadesátých letech). Za protektorátu sebralo Josefa Churaně gestapo pro schvalování atentátu na Reinharda Heydricha: „Otce a jeho obchodního partnera udala z osobní msty nějaká paní, ale udělala to ‚technicky špatně‘ – provedla totiž udání až poté, co skončilo stanné právo, takže ty dva hned nezastřelili. Dost si to pamatuju: když k nám gestapáci přijeli, otec nebyl doma, takže mě naložili do auta a musel jsem je za ním vést. Na místě jsem pak vyskočil, běžel k tatínkovi, ale ozvalo se tak důrazné ‚Halt!‘, že jsem skoro zkameněl… Otec pochopitelně atentát schvaloval a moc se s tím netajil, ale měl štěstí, že v tom gestapáckém vězení byl český bachař, který mu umožnil, aby se s tím svým rovněž udaným spolupracovníkem domluvil na shodné výpovědi, a tak se jim povedlo obvinění vyvrátit. Takže otce pustili, musel ovšem do totálního nasazení do Lince, a když přijel koncem roku 1944 domů na krátkou dovolenou, už se do Rakouska nevrátil. Angažoval se pak během osvobození a zakládal v Sepekově národní výbor.“
Milan chodil na měšťanku a poté na gymnázium v Táboře, ve studiích pokračoval v Ústí nad Labem, kam celá rodina přesídlila v létě 1946; do města přišli rok po známém masakru Němců, událost však zažila Milanova pozdější žena Ingeborg a snad i to mělo jistý vliv na jeho kritický postoj k vyhnání Němců. Otec Josef Churaň získal v Ústí práci jako úředník a zároveň si zavedl živnost. Nevydržela mu dlouho, po únoru 1948 zřejmě dobře věděl, co přijde, rychle ukončil podnikání a z města s manželkou odjel. Je možné říct, že sedmnáctiletý Milan zažil komunistický převrat na nekomunistické straně: „Otec kupoval spoustu novin a časopisů, díky němu jsem začal číst Peroutkův Dnešek, tedy bývalou Přítomnost, a protože byl sociální demokrat, byl jsem jím také. Ve škole se ale o politice moc neumluvilo a v únoru 1948 jsem byl upřímně překvapený, že mám spolužáky, kteří, jak se ukázalo, už nějakou dobu byli v KSČ. Když začala generální stávka, tak nás pustili ze školy a my jsme šli s několika kluky na náměstí před komunistický krajský sekretariát, dělali jsme různé studentské recese, a najednou se z té budovy vyřítil takový červenolící podsaditý člověk, každému vrazil facku, a tím nám důrazně sdělil, že máme vypadnout, což jsme taky neprodleně učinili.“ Na ústeckém gymnáziu nicméně příliš vyhrocená protikomunistická atmosféra nevládla, kupříkladu žáci z Churaňovy třídy měli většinou z domova správné instrukce: „Když se tam za pár dní zakládal akční výbor, vypadalo to tak, že přišlo pár studentů doprovázených nějakým potentátem, měli připravenou kandidátku, hlasovalo se, já s kamarádem Josefem Kalenským jsme byli proti, jeden kluk se zdržel a ostatní spolužáci byli všichni pro. Dostali zřejmě většinou od rodičů pokyny, jak si počínat. Komunisti měli hodně sympatizantů, ale roli hrál i fakt, že se lidi báli, bylo to chvíli po válce, strach přetrvával.“
Ještě v únorových dnech sundali Churaň s Kalenským ze zdi ve třídě obraz J. V. Stalina, protože tvář nejvyššího sovětského zločince je prý znechucovala. Když přišli následující den do školy, byla třída zamčená a před ní se hromadili studenti: „Najednou ke mně jeden spolužák přistoupil a říká: ‚Hele, tys sundal Stalina, víš, co nám hrozí, když se nepřiznáš? Když to neuděláš, tak to řeknu já.‘ A já jsem se tedy přiznal, ovšem jenom sám za sebe, o tom Pepíkovi jsem pomlčel. To už jsme měli nového ředitele, ale kupodivu to byl hodný člověk. Ptal se, proč jsem to udělal, a já mu řekl, že ten Stalinův portrét byl výtvarně tak špatný, že jsem se na něj nemohl dívat. Odpověděl, že to chápe, ale že mám tu reprodukci stejně přinést zpátky. To jsem ovšem nemohl, protože jsem ji roztrhal a hodil do záchodu. Šel jsem tedy koupit nového Stalina, naštěstí pasoval do starého rámu, a tak to dobře dopadlo. Asi jsem měl dost štěstí, protože za výrobu a rozšiřování letáků byl potom zatčen starý ředitel a řada septimánů a oktavánů a všichni pak byli odsouzeni na několik let do vězení.“
II.
Churaň a Kalenský se ještě pokusili vyrábět na cyklostylu protikomunistické letáky, jenže to neuměli a tisk dopadl tak mizerně, že materiály nebylo možno přečíst. Mladistvý odboj tím skončil – a u Milana nastal během několika měsíců nečekaný názorový obrat. Chtěl pochopit, proč tolik umělců a intelektuálů s komunismem sympatizuje, a tak spolu s dalším kamarádem začal studovat Marxe a komunistickou literaturu: „Musím tedy říct, že jako dospívající jsem byl naprostý blbec. Tehdy vycházela velká a malá knihovna marxismu-leninismu, a tak jsme si s jedním klukem, který se jmenoval Mirek, řekli, že se do těch knížek musíme podívat, abychom prozkoumali, o jakou teorii se prokomunistické nadšení vlastně opírá. Četli jsme a četli, vyměňovali jsme si názory, a postupně se stalo, že jsme to začali ‚žrát‘.“ Maturoval v roce 1950, v době, kdy se zrovna konal proces s Miladou Horákovou: „O tom soudu jsem samozřejmě věděl, vysílali ho v rádiu, ale vůbec jsem to nebyl schopný vnímat. Prostě jsem marxismu-leninismu naprosto propadl, názorově jsem se rozešel s otcem, který navíc v té době žil mimo Ústí, bydlel jsem u sestry. My jsme to s tím Mirkem skutečně studovali, a když ti ještě není ani dvacet, nemáš zkušenost s podobnou literaturou a nemáš vzdělaného oponenta, tak se ti zdá, že do sebe v té teorii všechno výborně zapadá. Na základě vlastní zkušenosti si myslím, že na tom mohla být podobně spousta lidí, kteří podlehli iluzi o spravedlivé společnosti, že jim stejně jako mně teprve za nějakou dobu došlo, že ta idea je od základů vadná.“
Zapálený marxista Churaň tehdy vstoupil do Československého svazu mládeže, po maturitě v roce 1950 se oženil a spolu s manželkou se přihlásil ke studiu na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze (VŠPHV). Spolužáci na ústeckém gymnáziu si ovšem pamatovali jeho smýšlení v době převratu, dostal velmi nedoporučující svazácký posudek a na školu ho přijali až poté, co se za něj kdosi přimluvil. Z VŠPHV, kterou vedl nejprve neblaze proslulý Ladislav Štoll a poté do roku 1953 Jiří Hájek, měli vycházet elitní zaměstnanci a ekonomičtí experti komunistického státního aparátu, jenže Churaň tam za krátký čas narazil na potíže: „Učil tam třeba Ivan Sviták nebo Věra Olivová, kvůli jejímž výkladům o první republice jsem se rozhodl, že historii nechci ani dělat. ani učit. Byl jsem sice dočasně okouzlený marxismem-leninismem, ale ne tak zfanatizovaný, abych zaměňoval historii s ideologií. Jinak platilo, že člověk, který absolvoval gymnázium, se na VŠPHV nemusel moc namáhat. První rok jsem prošel docela dobře, ale v roce 1952 už jsem měl problémy. Neumím to přesně vysvětlit, ale začal jsem si uvědomovat, že jsem se zmýlil, a třeba proces se Slánským v listopadu 1952 jsem vnímal naplno, už jsem pochopil, že je to všechno lež.“
Škola byla ve třiapadesátém zrušena, ale ještě než k tomu došlo, začali Milana Churaně aktivističtí studenti nejprve otravovat a poté pronásledovat: „Poznali, že se na spoustu věcí dívám jinak. Nešlo jen o komunistickou víru, také jsem třeba miloval Janáčka, v té době nežádoucího, což se o mně vědělo, navíc jsem měl úplně jiné zájmy než ostatní, byl jsem ženatý, studentský život jsem nepěstoval, nechodil jsem se s nimi bavit. Takže mě začali buzerovat. Prováděla se například taková semestrální hodnocení, kdy se setkal kroužek studentů a rozhodoval o spolužácích, jaký je kdo člověk, jaký je student atd. Byl jsem u toho, ale vůbec jsem nechápal, co mi vytýkají, jen jsem si zapamatoval výtku, že jsem ironický, což jsem byl – když mě štvali, tak jsem je ‚odpálkoval‘. Nakonec, to už bylo v roce 1953, se sešla schůze ČSM, vyloučili mě ze svazu, a ještě navrhli rektorátu, abych byl vyhozen ze školy. S ideologií už jsem se rozešel, do strany jsem nevstoupil, ani jsem o to neusiloval, nicméně jsem za prvé nevěděl, co budu dělat, a za druhé mi byla odporná absurdita celého toho procesu. Ovšem zároveň se trochu změnila politická situace, zemřeli Stalin a Gottwald, stranický aparát poněkud změknul, a tak stranický výbor našeho ročníku navrhl rektorovi Hájkovi, aby mě nevyhazoval, jen pokáral. Když jsem se k němu na vyzvání dostavil, udělil mi rektorskou důtku za individualismus. Visela pak na nástěnce a dost mě mrzí, že jsem ten papír nesebral a neschoval si ho.“
Když nadřízené komunistické orgány VŠPHV uzavřely, protože ji přestaly považovat za smysluplnou, přestoupil Milan Churaň, v otázkách marxismu-leninismu již dokonale a definitivně poučený, na Filosofickou fakultu UK, stejně jako jeho žena. Oba začali studovat archivnictví. Absolvovali v roce 1955 a nastoupili do pražských archivů – Ingeborg do krajského a Milan do tehdejšího Státního ústředního archivu, který sídlil v prostorách zrušeného dominikánského konventu v Karmelitské ulici. Politická situace mu připadala hnusná – a soudil, že vláda KSČ bude trvat dlouho: „Především jsem si myslel to, co pak většinu života: totiž že se v tom systému musí existovat, že ho nesvrhne nějaká revoluce a že se člověk musí chovat slušně a působit na druhé, aby se tak chovali taky. Snad jsem si tak počínal. Na režim jsem dost otevřeně nadával a myslím, že to na lidi v okolí mělo dobrý vliv, protože když člověk nebyl přestrašený, tak se ostatní také báli míň, což se mi vlastně potvrzovalo až do roku 1989. Prostě jsem si říkal, že když budou komunistickou vládu rozleptávat spousty mravenců, nakonec se to projeví.“
Milan Churaň, foto © Karel Cudlín, 2015
III.
V roce 1958 se Churaň jako průvodce podílel na celostátní výstavě archivních dokumentů, pořádané na Pražském hradě. Bavil se tam s kolegyní, která mu řekla, že se jí jeho názory jeví podobné jako názory jejího manžela a představila ho historikovi Emanuelu Mandlerovi (jeho portrét vyšel v RR č. 97/2014). Začali se přátelit, scházeli se a zvažovali, co by se dalo v zahnívající ČSR dělat: „Režim jsme hodnotili v podstatě stejně, a hlavně jsme přemýšleli, zda by se daly nějakým způsobem publikovat informace a texty, které by narušily tehdejší propagandu, třeba alespoň pravdivé statistické údaje z OSN, které se nám dostaly do ruky. Ale nejevilo se to moc reálně.“ O pár let později Mandler nastoupil jako redaktor do Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí (říkalo se jí Společnost s dlouhým jménem) a začal mimo jiné vypomáhat v nově vzniklém časopise Dějiny a současnost (DaS), který tato instituce vydávala a který měl seznamovat veřejnost s novými poznatky marxistického dějepisectví. Když šéfredaktor časopisu, historik Zdeněk Šikl, hledal spolupracovníka, vycítil Mandler příležitost k „diverzi“ a nabídl v roce 1961 Churaňovi, zda by nechtěl takovou práci přijmout: „Tenkrát jsem se na DaS poprvé podíval v knihovně, abych věděl, co je to vlastně zač, a když jsem viděl ročníky 1960 a 1961, byl jsem zděšený, protože to, co se tam psalo, bylo na velmi nízké úrovni. DaS měl spíše takový vlastivědný obsah, občas se tam objevil i větší článek, ale většina autorů nebyli zkušení historici. Především však zveřejňované příspěvky byly až otrocky poplatné komunistické ideologii. Také proto se mi zpočátku do DaSu nechtělo. Mandler mne však přesvědčoval, že se obsah časopisu dá změnit k lepšímu,“ vzpomínal Milan Churaň v interview, které s ním v roce 2011 vedl právě pro Dějiny a současnost Eduard Burgett (DaS, č. 4/2009).
Rozhodl se, že nabídku přijme, avšak jeho nástup zamítl pracovník ideologického oddělení ÚV KSČ Jaroslav Pecen, shodou okolností někdejší Churaňův spolužák z VŠPHV. Dohodli se tedy se Šiklem, že to za rok zkusí znovu: „Napodruhé už mé přijetí vyšlo, a tak jsem nastoupil v červenci 1963. Pomalu jsem začal pronikat do prostředí, které vytvářelo zázemí DaSu. […] V redakční radě byla sice řada známých historiků, ale ti do DaSu většinou nepsali. Tak jsme se na ně začali obracet a dělali z nich postupně kmenové autory časopisu. […] Se Zdeňkem Šiklem jsme vycházeli přátelsky. On se opravdu cítil více šéfredaktorem v tom pravém slova smyslu, takže běžná redakční práce byla do značné míry na mně.“ Churaň a Šikl začali časopis měnit k lepšímu, snažili o to, o co usiluje každá normální redakce – chtěli, aby byl k něčemu, aby z něj zmizela ideologická frazeologie, aby se dal číst: „Prostě jsme odstranili tu ‚vlastivědnost‘, změnili grafickou úpravu, oslovovali jsme autory, redigovali texty… Nakonec tam nebylo skoro nic o straně a o revoluci, převažovaly seriózní populárně historické články. Samozřejmě jsme nemohli dělat nějaký protikomunistický časopis, to bylo tehdy nemyslitelné, ale mohli jsme se v mezích možného snažit o smysluplnou práci v našem oboru, podobně jako se redakce Tváře, do které odešel Mandler, snažila ve stejné době dělat normální neideologický kritický časopis. Já jsem do DaSu ovšem téměř nepsal, protože mi pořád připadalo, že ještě nemůžu publikovat, co bych chtěl. Vyšlo mi tam jen pár glos, jedna z nich byla například o Robertu Michelsovi, což byl německý sociolog, který definoval železný zákon oligarchie a soudil, že v každé politické straně se nakonec vytvoří dominantní oligarchická struktura. Hned to ovšem narazilo na odpor, a kolem časopisu se vůbec rychle stahovaly mraky.“
„Společnost s dlouhým jménem“ podléhala Ideologickému oddělení ÚV KSČ, které vyjadřovalo nad Dějinami a současností nelibost, avšak výtky, které do redakce přicházely, byly podle Milana Churaně natolik nesmyslné a nekonkrétní, že se jim po určitou dobu dalo vzdorovat, poměry v zemi už také byly rozvolněnější než v předchozí dekádě. V roce 1964 nicméně ÚV označil časopis za „negativistický“, redakční rada poté požádala o upřesnění výhrad, k němuž ovšem nedošlo, a začala „klasická“ likvidace po stranické linii. Vedoucí tajemník sekretariátu Společnosti Robert Horák dostal pokyn, aby propustil Zdeňka Šikla z postu šéfredaktora. Příkaz odmítl vykonat, a tak o funkci přišel. Na jeho místo nastoupil výše zmíněný Jaroslav Pecen, který Šikla vyhodil a dosadil jako šéfredaktora dalšího aparátníka a absolventa moskevských politických studií Zdeňka Šumberu. Milan Churaň popsal tehdejší události v citovaném interview z roku 2011: „Většina členů redakční rady potom odstoupila a začal se organizovat i bojkot časopisu. Řada kmenových autorů do něj přestala psát. To se samozřejmě podepsalo na celkové úrovni, která šla rychle dolů. Hodně se zhoršila i grafika. […] Zdeněk Šikl byl členem KSČ, zatímco já ne. A straničtí ideologové pokládali Šikla za mladého, schopného soudruha, ale politicky nevyzrálého. Takže mu schválili přechod na Filosofickou fakultu UK. Se mnou to bylo trochu složitější. Pozval si mě Jaroslav Pecen, který mě vyzval, abych z časopisu odešel, a tak jsem si začal hledat místo. Žádné jsem ale nemohl najít. Nakonec jsem šel dělat skladníka do Československé televize, i když získat zaměstnání tam také nebylo jednoduché, protože se proti tomu opět postavil Pecen. Skladníka jsem pak dělal asi půl roku a pak jsem v televizi pracoval jako úředník.“ (Je příznačné a pozoruhodné, že oba darebáci angažující se v likvidaci DaS se pak dobře uplatnili za normalizace: Pecen působil na sekretariátu ÚV KSČ a od roku 1985 byl ředitelem Ústavu pro filosofii a sociologii Akademie věd, Šumbera byl mimo jiné ředitelem Ústavu teorie a praxe žurnalistiky při Fakultě žurnalistky UK.)
Na počátku „reformního roku“ 1968 podepsalo přibližně tři sta historiků petici požadující, aby byla obnovena redakce (a redakční rada) Dějin a současnosti z ledna 1965. V březnu se tak Zdeněk Šikl a Milan Churaň vrátili na svá místa: „Já jsem tehdy dost pečlivě sledoval politický vývoj a ‚obrodný proces‘, jak se tehdy říkalo, ale neměl jsem žádné iluze. Dubčeka jsem považoval za velkého naivu a myslel jsem si, že buď se vrátí stará komunistická garnitura, která potlačí reformisty, nebo přijdou Rusové, aby jí s tím pomohli. Když se to stalo, nebyl jsem překvapený. Zároveň jsem ale věděl, že je třeba maximálně využít tehdejší nebývalou svobodu. Takže jsme například jako zřejmě první časopis v ‚sovětském bloku‘ publikovali tajnou doložku ze smlouvy mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem ze srpna 1939. Zrovna jsem měl knihu, kde ta dohoda byla, tak jsem ji přeložil z němčiny a zveřejnil, a pak ještě další, s tématem související dokumenty.“
V říjnu 1968 se Emanuelu Mandlerovi podařilo založit v rámci Socialistické akademie (v níž se transformovala „Společnost s dlouhým jménem“) nakladatelství Horizont. Stal se jeho ředitelem a Milana Churaně navrhl na šéfredaktora: „Když jsem funkci v nakladatelství přijal, přestal jsem sice v DaSu brát plat redaktora, ale stejně to bylo trochu kuriózní. Jelikož Horizont převzal i vydávání DaSu, stal jsem se paradoxně nadřízeným nejen Zdeňka Šikla, ale i sebe sama. Redakce DaSu sídlila s pracovníky Horizontu v Nekázance, ve stejném patře, takže šlo obě funkce docela dobře skloubit.“
V nakladatelství, které pak existovalo po celou dobu normalizace, setrval Milan Churaň jen do roku 1969. Podnik, kolem něhož se zprvu soustředili především autoři a spolupracovníci Tváře a DaSu, a také následný odchod lidí, co ho zakládali, popsal kdysi ve vzpomínce na literárního kritika Jana Lopatku, který v Horizontu vedl knižní redakci (Setkávání za zvláštních situací, LN, Umění a kritika, 3. 2. 2000): „Názor nakladatelství vyjadřovala jeho první publikace. Měla název Člověk a lidská práva. […] Všichni jsme věděli, co znamená nástup neostalinistů, ale byli jsme připraveni odolávat co nejdéle. Janova redakce připravila pěkný ediční plán na rok 1970, ale ten se samozřejmě nikdy neuskutečnil. Snad nepřeženu, když napíšu, že krátké období Horizontu v tom dramatickém roce 1969 patřilo k nejhezčím v našich životech. Úder přišel v létě. Tvář a Dějiny a současnost (v nichž jsme stále působili) byly zakázány a pak došlo na Horizont. E. Mandler a já jsme byli v rozporu se statutem odvoláni v září z funkcí (‚držitelé pozic‘, kteří to uskutečnili, byli po odvedení mouřenínských prací také vyhozeni a později se odvolávali na normalizační ‚diskriminaci‘), a protože šlo o politický akt, proti němuž nebylo tehdy právní obrany, dali jsme okamžitě výpověď. Z přesvědčení a ze solidarity dal výpověď i Jan a jeho redakce. Začalo hledání zaměstnání. […] Možná to bylo tehdy standardní, možná chtěl někdo činnost Horizontu kriminalizovat, v každém případě Jan a já jsme byli v červnu 1970 podrobeni dlouhému výslechu pracovníky Výboru lidové kontroly (velmi je hněval zejména ‚Člověk a lidská práva‘).“
IV.
Časopis Dějiny a současnost sloužil normalizační propagandě jako odstrašující příklad kontrarevolučního hnízda. V roce 1970 zazněla v rozhlasovém seriálu O kontrarevoluci v krajích a okresech slova Zdeňka Příbramského: „A nebyl to měsíčník ledajaký. V jeho redakční radě panoval ředitel Historického ústavu ČSAV Josef Macek, služebně i autorsky odpovědný za vznik neblaze proslulé Černé knihy. A s ním vyložení antikomunisté jako Milan Churaň, Zdeněk Zbořil a Emanuel Mandler […]. Přímé spojení s představiteli v Dubčekově vedení strany zabezpečoval tehdejší redaktor Rudého práva Václav Vrabec. Horlivým vykonavatelem protistranické, protisocialistické a ve svých důsledcích kontrarevoluční činnosti tu byl vedoucí redaktor Zdeněk Šikl […].“
„Vyložený antikomunista“ Churaň se k normalizaci postavil, jak vypráví, po svém způsobu, tedy skepticky. Počítal i s tím, že Husákův režim může být krutý a může zahájit politické procesy. „Protože jsem věděl dost o padesátých letech, tak jsem si to nemaloval v růžových barvách, což mělo tu výhodu, že mi pak ten posrpnový režim nepřipadal až tak brutální. Hnusný byl, pár procesů uspořádal, ale mohlo to být horší.“ Našel si práci v Ústavu technického rozvoje a informací a poté putoval po různých podobných institucích. Až do roku 1989 se živil jako nižší úředník, odborník na zpracování dat a programátor. „Myslel jsem si, že dělnickou práci dostanu vždycky, že to je poslední možnost, takže jsem se snažil vyhnout se lopatě. Přitom jsem si v zaměstnání počínal normálně, například když jsem přišel do toho prvního technického ústavu, vždycky jsem tam mluvil stejně, jako jsem mluvil doma, vědělo se, jaké mám názory, vědělo se, že nejsem ‚řádný socialistický občan‘, ale protože jsem nechtěl stoupat v žádných funkcích, tak jsem s tím většinou neměl problémy. V roce 1970 jsem začal překládat Orwellovu Farmu zvířat – z němčiny, poněvadž anglicky jsem neuměl – a přepisoval jsem to pak se sekretářkou Květou v práci, veřejně, bez utajování, nestalo se vůbec nic. Scházeli jsme se tehdy v hospodě v Trojické ulici, chodil tam Zbyněk Hejda, Nikolaj a Olga Stankovičovi, Jan Lopatka, Fanda Pánek, občas přišli Jiří a Dana Němcovi a další známí. V té hospodě jsem většinu exemplářů překladu rozdal, jeden si nechala opisovačka a jeden mi zbyl. Ta setkání asi po čtyřech letech ustala. Nebylo o čem mluvit, všichni už byli vyhození a žádné jiné důležité informace nebyly k dispozici. Takže jsem tam docházel míň a míň. Dalším místem občasných schůzek byl antikvariát v Dlážděné ulici, kde pracoval Zbyněk Hejda, ale když jsem za ním přišel na podzim 1977, Zbyněk tam už nepracoval. Bylo po Chartě.“
Normalizační roky prožíval Churaň jako solitér, v disentu se později neangažoval a Chartu 77 nepodepsal: „Nevěděl jsem, že se nějaké prohlášení připravuje, nebyl jsem s nikým v kontaktu. Jan Lopatka mi telefonoval na sklonku roku 1976, že se potřebuje se mnou sejít, ale pak už se neozval, a teprve ex post jsem pochopil, že mě asi sháněl kvůli podpisu. Potom už mi připadalo divné, že bych se měl jít někam ‚hlásit‘ a podepisovat dodatečně. S Chartou jsem sympatizoval, ty sympatie jsem vcelku bez obalu projevoval, Lopatkovi bych ji z přátelství podepsal, ale aktivně jsem neusiloval o to, abych se stal disidentem, po pravdě řečeno jsem v tom pro sebe neviděl moc velký smysl. Žil jsem po svém a řekl bych, že normalizace se dala i tak přečkat se ctí. Kolaboranti se mi hnusili, Antichartu jsem považoval a považuju za odpornou záležitost, ale v podnicích, kde jsem pracoval, lidi většinou žádné sympatie režimu neprojevovali. Navíc jsem věřil na to, co jsem už jednou říkal: že když se budu chovat dobře tam, kde zrovna jsem, bude to mít vliv a bude to stačit.“
V.
Dne 17. listopadu šel Milan Churaň na Albertov a odtud přes Vyšehrad a nábřeží na Národní třídu, kde se pak ocitl mezi posledními několika tisíci demonstranty sevřenými policií. Pak dělal spoustu užitečných věcí, přičemž ani jedna z nich neměla za cíl „sebeumístění“ do nějaké lukrativní pozice. V praktické politice se neangažoval, zato se hned v prosinci začal podílet na obnově revue Dějiny a současnost. Stal se prvním „postkomunistickým“ šéfredaktorem časopisu (vyšel v březnu 1990), který existuje dodnes. Po půl roce měl „až po krk intrik a nevraživostí, které panovaly mezi exkomunisty a historiky ze sedmdesátých a osmdesátých let“, proto dal z DaS výpověď a nastoupil jako analytik do nově budované kontrarozvědky, kde především studoval materiály Státní bezpečnosti. V lednu 1994 šel do důchodu, ale to už měl z předchozího působení slušnou znalost estébáckých dokumentů, kterou později využil v další práci, mimo jiné připravil k vydání – a byl také jedním z hlavních autorů – Encyklopedie špionáže (Libri 1993, 2000). Churaň rovněž patřil k nečetným historikům, kteří prosazovali otevření estébáckých archivů – v roce 1996 napsal do revue Střední Evropa text o Cibulkových seznamech, nad nimiž se kdejaký český krasoduch opovržlivě ošklíbal, a konstatoval v něm: „Po šesti letech lze říct, že přínos Cibulkových seznamů, ať jsou jakkoli nedokonalé, spočívá v tom, že v jedné oblasti upozornily a stále upozorňují na problém, před kterým společnost stále strká hlavu do písku, tj. na problém obtížné národní minulosti. V ní Státní bezpečnost nehrála docela určitě hlavní roli. Ale proč je dokonce i pouhý počet jejích tajných spolupracovníků státním tajemstvím – vždyť jde o tajemství zaniklého zločinného režimu v zaniklém státě. Nejde samozřejmě o státní tajemství, ale o obecnou i individuální morálku. Proto se s Cibulkovými seznamy bude i nadále zacházet pokrytecky. Jednotlivci z nich budou halasně uváděni, ale o celkovém problému se bude mlčet. Takto zacházet s nepohodlnými dějinnými skutečnostmi je u nás zvykem.“ Jiným tématem, o němž Churaň zvlášť v devadesátých letech kriticky psal, bylo poválečné vyhnání českých Němců, další z nepohodlných dějinných skutečností. Udělal v té otázce hodně práce, mimo jiné vydal knihu Postupim a Československo – Mýtus a skutečnost (Libri 2001, 2006), v níž vyvrátil všeobecně sdílenou a pro českou politiku velmi pohodlnou legendu, že vysídlení německého obyvatelstva neprosazovali v první řadě českoslovenští politici v čele s Edvardem Benešem, nýbrž že o něm rozhodli představitelé velmocí na Postupimské konferenci, Československo je muselo provést a česká odpovědnost za poválečnou etnickou čistku je tedy mizivá. V roce 1995 se Churaň také podílel na formulování výzvy Smíření 95, kterou spolupodepsal a v níž 105 českých a německých intelektuálů navrhovalo, aby česká vláda začala jednat s politickou reprezentací sudetských Němců. Výzva tehdy v Čechách vyvolala množství hysterických reakcí, dnes již jen těžko pochopitelných. Poznal jsem Milana Churaně v polovině devadesátých let, v době, kdy jsem pracoval v Českém deníku a později Českém týdeníku vydavatele Josefa Kudláčka. Ty noviny měly spoustu chyb, ale nepsali do nich žádní pohrobci normalizační žurnalistiky, byla v nich naprostá publikační svoboda a otevřený prostor pro kritické texty na jakékoli téma. Novináři ze „státotvorných“ listů, kteří tehdy v převážné většině velebili domácí i zahraniční politiku Václava Klause a jeho ODS, k čemuž patřilo i protiněmecké štvaní a obhajování Benešových dekretů, se na nás dívali s despektem, jako bychom představovali přinejlepším skupinu pochybných kverulantů, v horším případě nějaké extremistické hnízdo (dost podobné to bylo s různými uctívači Václava Havla). Churaň se právě v té době stal pravidelným přispěvatelem listu a myslím, že mu „pobyt“ mezi námi velmi vyhovoval. Svobodný člověk.