Hudebník Tomáš Klus, jehož případ zde uvádím jako názorné a výrazné pars pro toto, zveřejnil před pár dny video, v němž sedí za volantem svého vozu a pronáší projev vztahující se k válce v Gaze. Věc měla v masmédiích jistý ohlas, zajímavá je hlavně tím, že se Klusovi podařilo do krátkého klipu vměstnat tolik nesmyslů, že to působí skoro jako parodický záměr: jako by si z webových stránek a sociálních sítí pečlivě vybral nejhloupější protiizraelské fámy a seřadil je za sebe, aby ukázal, že se nevyskytují pouze izolovaně, ale skládají se také v odstrašující obskurní celek. O parodii se pochopitelně nejednalo. Klusova pozdější vyjádření naznačují, že motivací byl především soucit s mrtvými a strádajícími v Gaze. Napsal, že z toho důvodu byl „možná příliš emotivní“, a tak by se to mohlo celé vysvětlit tím, že se jeho soucit přetavil v příslovečné dojetí nad vlastním dojetím a v narcistní přesvědčení, že tak silnou emoci dokáže prožít jen výjimečný člověk, jehož povinností je předat ji co nejrychleji lhostejnému okoralému světu a nezdržovat se myšlením ani fakticitou. Lze tedy záležitost přejít s tím, že to populárnímu umělci pod vlivem pochopitelných emocí tak trochu ujelo? Myslím, že ne, protože jádrem té řeči není starost o Palestince, ale souvislé referování o zločinném Izraeli, které ústí do zjevného, byť explicitně nevysloveného údivu: jak je možné, že tento temný stát může ve stávající podobě vůbec být? Jak to, že je mu to dovoleno?

„Projev z přední sedačky“ rozebral Luděk Fiala na serveru Novinky.cz (článek obsahuje i zpěvákovo video), zde tedy jen stručný výtah. Klus neřekl, proč izraelská armáda vede válku v Gaze, nezmínil se o Hamásu, o masakru ze 7. října ani o rukojmích. V jeho řeči vypadá židovský stát jako zkázonosná síla, která se zase jednou probudila k životu a začala bezdůvodně zabíjet, provádět „etnickou čistku“. Opakovaně tvrdí, že Izrael okupuje jiný stát, ačkoli neokupuje, žádný palestinský stát nikdy neexistoval. Údajnou násilnou židovskou kolonizaci Palestiny dokládá prostřihem na „provařený“ obrázek, který už dlouho koluje po internetu a má ukazovat, jak se palestinské území v důsledku neobhajitelné židovské rozpínavosti od roku 1947 stále zmenšuje. Jsou na něm čtyři mapky, ta první například vyznačuje jako údajné palestinské území hranice britské mandátní správy včetně části dnešního Jordánska (a vypadá, jako by tam tehdy žádní Židé nežili); druhá ukazuje prostor, který palestinským Arabům vymezoval plán OSN na zřízení dvou států, ovšem už z ní není patrné, že Palestinský stát nevznikl, neboť Arabové na rozdíl od Židů záměr odmítli, raději se v roce 1948 neúspěšně pokusili Izrael vojensky zničit a „zahnat Židy do moře“. Další dvě mapy jsou obdobně manipulativní. Klus se táže: „Jak je možné, že se v Česku opakuje mantra, že Palestinci odmítají příměří, když několikrát přistoupili na možnost dvoustátního řešení? Dokonce chtěli trvalé příměří, ale Izrael ho odmítl.“ Patrně se „mantra“ opakuje, protože je to pravda – Palestinci na konkrétní návrhy, které by vedly ke vzniku dvou států, nepřistoupili. I druhá věta citátu je hloupost, resp. – jak píše Fiala – není vůbec jasné, o čem řečník mluví. Ve videu je víc nesmyslných či sporných tvrzení, obsahuje také obligátní stížnost na neobjektivní novináře, na proizraelskou českou vládu atd.

Tomáš Klus na Fialovu kritiku několikrát ublíženě zareagoval na facebooku, oponentovou argumentací se nezabýval, ale jakožto novináře ho označil za potrefenou husu. O něco později (s použitím osvědčené únikové figury „chtěl jsem upozornit na absenci odborné diskuse k širšímu kontextu“) provedl pokus o mírnou sebereflexi, odsoudil útok Hamásu a projevil soucit s izraelskými oběťmi, nicméně v zásadě setrval na původní pozici.

Z jeho přípisů jsem vyrozuměl, že mu velmi vadí, je-li označován za dezinformátora, či dokonce antisemitu, což konečně vede k podstatné otázce. Existuje spousta lidí, kteří o Izraeli a Izraelcích píší a říkají stejné věci jako Tomáš Klus – je namístě o nich soudit, že jsou antisemité, že šíří antisemitismus? Nebo je to „třešnička na dortu argumentačních faulů“, jak tvrdí David Scharf na Voxpot.cz v textu na Klusovu obranu?

Když se řekne „antisemita“, představí si dnes většina lidí z našeho kulturního prostoru Hitlera nebo Julia Streichera, zkrátka člověka, který Židy buď vyhlazuje, nebo k tomu vyzývá, každopádně večer uléhá a ráno se probouzí s intenzivní vražednou nenávistí k nim. To je pohled vyplývající ze zkušenosti s nacismem, s moderním vrcholem antisemitismu jakožto součásti ideologie totalitního státu, který provedl genocidu. Běžný antisemitismus předchozí doby, dejme tomu od poloviny 19. století, vypadal jinak: měl sice pomatené zapálené ideology a „koncepční teoretiky“, ale v lidových masách se šířil především prostřednictvím všemožných útržkovitých bludů, pověr, dílčích tvrzení a lží. Podobně jako dnes lidé čtou a sdílejí přihlouplé facebookové statusy, z nichž si utvářejí „názory“, sdíleli kdysi různě zaslechnuté či zahlédnuté nesmysly o Židech a předávali je dál, přičemž i mnozí vzdělanci, politici, učitelé, faráři a vůbec vlivné osoby tehdejšího veřejného života tomu dodávali podklady, věrohodnost, rámec. Tak se postupně předávalo a tradovalo, že Židé jsou či mají být zatraceni, protože ukřižovali Krista, že rituálně („košerácky“) zabíjejí křesťanské dívky a děti, že jsou lidem lichvářů a vydřiduchů, v Čechách že tzv. němčí a slovy klasika jsou „národ cizí, u nás co nejcizejší“, neboť „roztroušeni světem, stali se úmorem lidstva, co pijavice nejhoršího druhu nežijí nikde z práce své, žijí z mozolů a potu cizího, krev pracujícího lidstva musí sloužit k vyšperkování jich bohatých salonů“. Protokoly sionských mudrců obohatily na přelomu století antisemitský repertoár o podvržený „doklad“ židovského spiknutí k ovládnutí světa, ale podstata věci, tj. šíření primitivních zkratkovitých hovadin, se příliš neměnila.

Podoba zbytkového lidového antisemitismu starých časů je dobře vidět ve filmu Šoa, ve scénách s polskými venkovany, s nimiž Claude Lanzmann kolem roku 1980 mluví před kdysi židovskými domy. Dokonce i mnoho let po holocaustu projeví starší žena žárlivost: Poláci prý rádi spávali s „židovečkami“, které byly hezké, jelikož na rozdíl od Polek nemusely pracovat, „nedělaly vůbec nic“, vždyť Židé „byli bohatí“, „měli v rukou kapitál“, Poláci je museli „obsluhovat“, „celé Polsko bylo v rukou Židů“. V dalším záběru říká venkovan, že Židé byli „nečestní“, „diktovali ceny“, „vykořisťovali Poláky a hlavně z toho žili“. Vraždění Židů ho ovšem „nijak netěší“, kdyby se byli sebrali a sami odjeli do Izraele, byl by raději. Jindy lidé vítají před kostelem Simona Srebnika, který přežil holocaust a Poláci si zapamatovali jeho zpěv. Neprojevují nenávist ke konkrétnímu Židovi, naopak: vědí, že trpěl, a dávají najevo radost, že žije. Když se ale začne mluvit o tom, co se v místě dělo s Židy za nacismu, hned jim naskočí staré báchorky, začnou vzpomínat na „židovské zlato“, na bohatství, které se údajně shromažďovaní Židé pokoušeli před nacisty ukrývat ve dvojitých dnech kufrů. Nakonec, ve výjimečně odporné sentenci, chce jeden muž vypovědět, co viděl a slyšel jeho přítel: když Židy nacisté kdesi shromáždili, promluvil k nim prý rabín a vysvětlil souvěrcům, že možná přichází trest Boží za Kristovu smrt: „To ten rabín, ten to tak říkal.“ A vedle stojící žena se připojuje: „Židé volali: Jeho krev padniž na naše hlavy! To je vše, teď víte všechno.“ Ti venkované nejsou démoničtí, individuálně se většinou nejeví jako nebezpeční nenávistníci, jsou to antisemité jiného druhu: nevzdělaní lidé, nasáklí bláboly o Židech. Pravděpodobně by mnozí z nich na přímou otázku tvrdili, že antisemité nejsou (kdyby to slovo znali), neboť Židům přece to nejhorší nepřáli a nepřejí.

Primitivní lidový antisemitismus se samozřejmě projevoval také násilně a vedl k pogromům a k rabování (v českých zemích například na mnoha místech celého území po první světové válce), přesto je zjevné, že většina z těch, kdo ho sdíleli jako dobovou konvenci, se na násilí přímo nepodílela. Musel přijít někdo odhodlaný, kdo takříkajíc „posunul věci dál“, rozhýbal již naladěný dav, vyvodil ze slov důsledky. Platí to nakonec i pro Hitlera: lidový antisemitismus bezpochyby tvořil základ, na který mohli nacisté usadit revoluční ideologii, propagandu a posléze vyhlazování.

Současní evropští (nebo západní) šiřitelé bludů o Izraeli se často podobají svým předchůdcům jako vejce vejci. Stejně jako oni se nezajímají o pravdu, komplikovaná izraelsko-arabská historie ani současnost jim většinou nestojí za nějakou „studijní námahu“ nebo hlubší zájem, vystačí s emocemi, s hesly, bezkontextovými razantními výroky a jinými nesmysly. Tak jako jejich předchůdci nasávají jen to, co zapadá do rámce protiizraelských bludů, co je potvrzuje. „Argumentaci“ nebo fake obrázky a videa přebírají od přátel na sítích a ze zdánlivě seriózních kritických knih a článků (v Čechách by například stály za hlubší analýzu manipulativní ideologizující texty v deníku Alarm.cz, které dnes plní podobnou úlohu, jakou měly dřív antisemitské brožurky). Chtějí-li ukázat, že jejich bludy jsou „vědecky podložené“, vyberou si vždy stejný soubor protiizraelsky zaměřených intelektuálů a vůbec veřejně činných lidí, které spojuje to, že dospěli k extrémním stanoviskům, případně k úplné ztrátě soudnosti (Tomáš Klus své video opatřil odkazem na Ilana Pappého, Normana Finkelsteina, Hajo Meyera či Nurit-Peled Elhanan). Rozhořčené protiizraelství současníků je také stejně konvenční, jako byl antisemitismus předků: často prostě patří k ideové výbavě jejich sociální skupiny, je to jakési nepřetržité sdílené brblání, které se čas od času vystupňuje v pokřik. Podobně jako antisemitští předchůdci dojdou vždy ke stejnému závěru ohledně viníka: za jakoukoli zlou událost, která se týká Palestinců, mohou nakonec vždycky výhradně izraelští Židé, a jakékoli zlo, které dopadne na Izrael, také zavinili izraelští Židé. Jak dlouho trvalo, než se po masakru ze 7. října začalo na sítích psát, že si za něj Izrael svou politikou útisku mohl sám? Dva dny?

Řekne-li se, že tito lidé šíří antisemitismus, obvykle se zvedne vlna nesouhlasu a zazní argument v jejich prospěch: kritizují přece Izrael jako stát a kritika státu a politiky jeho reprezentantů je legitimní, ať už jde o Židy, nebo o kohokoli jiného. To nelze v obecné rovině rozporovat, jenomže kritika, která má mít nějakou cenu, vyžaduje znalost a je možno ji brát vážně jen v případě, že se drží pravdy. Když pravdu opustí v zájmu zachování předsudečného nenávistného rámce, přestává být kritikou a stává se demagogií. Odmítat politiku Benjamina Netanjahua a jeho extrémních koaličních partnerů a/nebo s ní související agresivní osadnictví na Západním břehu je jistě z mnoha důvodů legitimní. Uvažovat nad tím, nakolik se Izrael vzdaluje zakladatelským idejím, jak se proměňuje, jak izraelskou společnost morálně poznamenává válka a vleklý konflikt s Palestinci, s terorem a s nenávistí, to je jistě rovněž legitimní. Stejně tak je odůvodněné zabývat se zodpovědností Izraele za hladovějící lidi v Gaze (zodpovědnost vůči trpícím není totéž co vina za jejich utrpení). Naproti tomu není legitimní zamlčovat okolnosti války, tvrdit, že Izrael páchá etnickou čistku či genocidu, že izraelská armáda nebere ohled na civilní oběti, že Izrael už roky okupuje Gazu nebo že Palestinci nenesou odpovědnost za svůj osud, že jsou pouze nevinným objektem útlaku a neusilují o nic jiného než o mír. Lži nejsou legitimní nikdy.

Věcnou (a chcete-li spravedlivou) kritiku izraelské politiky provádí kdekdo včetně stovek izraelských novinářů a vůbec veřejně činných lidí, ale to je řeč o myšlení, o jiné disciplíně. Kritika nemá nic společného s protiizraelským fanatismem, který se stará vždy především o to, aby se o Izraeli, o jeho vládě a izraelských Židech neříkalo nic dobrého (pokud to tedy nejsou izraelští Židé, jejichž názory je možno využít v momentálním protiizraelském tažení). Stejně jako byli primitivní starší antisemité fascinováni Židy, jimž připisovali nelidskou špatnost a současně nadlidské schopnosti, jsou jejich následovníci uhranuti Izraelem – jediným židovským státem na světě. Žádná země, žádné konfliktní místo planety se nestalo předmětem tak soustředěného a desítky let trvajícího dozoru, ataku a morálního pobouření jako židovský stát. A žádná jiná národnostní skupina, která se dostala do tragické situace, nevyvolává takové projevy solidarity jako Palestinci. Potíž je v tom, že příčinou těch soucitných deklarací často nebývá upřímný zájem o složitý a mnohdy asi bezvýchodný palestinský úděl, ale zjevně spíš skutečnost, že lze Palestince opakovaně prohlašovat za oběti Izraele, tedy de facto za oběti Židů, že lze skrz ně poukazovat na židovskou špatnost. Protiizraelský fanatismus se snaží světu vnutit fixní ideu, že logickým důsledkem soucitu s Palestinci musí být nenávist k Izraeli a že ten, kdo tuto primitivní nenávist odmítá, je k utrpení a každodenním potížím Palestinců lhostejný, případně ho vedou rasistické předsudky a Palestince „dehumanizuje“. Ve skutečnosti mezi soucitem s Palestinci a fanatickým protiizraelstvím není logická souvislost. Domnívám-li se, že Izrael vede v Gaze spravedlivou válku, není to totéž co přesvědčení, že na palestinských životech nezáleží.

Protiizraelští lidé si také často dávají záležet na tom, aby čtenáře či posluchače ujistili, že rozhodně antisemity nejsou – je to jakási varianta známé uvozují průpovídky „já tedy nejsem žádný rasista, ale…“. Poukazují na to, že být antisemity z principu ani nemohou, jelikož mají židovské přátele nebo měli židovskou prababičku, že přece odmítají násilí a nenávist, což je o nich všeobecně známo. Ale to jsou všechno podružné věci: pro poznání antisemity není určující jeho původ (proč by měl být?), není ani podstatné, nakolik si svůj antisemitismus a jeho důsledky uvědomuje. Antisemita nedefinuje sám sebe tím, že vyhlašuje svou nezaujatost a ušlechtilost – definuje ho to, co říká a šíří o předmětu svého zájmu. Navíc se antisemitismus jako zdá se nevykořenitelný blud či soubor bludů stejně jako v minulosti vyvíjí a upravuje v závislosti na dějinné situaci, podle svých vlastních potřeb. Deklarovaná nechuť nebo nenávist „k Židům“ by antisemitu v post-nacistickém západním světě vyřadila z většinové a vlivné dobré společnosti, byl by směšný, avšak jako protiizraelský fanatik je přijatelný. Nesmí už říkat, že Židé jsou pijavice nebo že vykořisťují jeho národ, musí volit protižidovský blábol odpovídající aktuálnímu „diskursu“. Proč Izrael? Protože tam je Židů nejvíc. Může tedy prohlašovat, že sionismus je rasismus, mluvit o izraelském apartheidu, případně o Izraeli jako ztělesnění bílého kolonialismu.

Bude-li zároveň tvrdit, že jeho názory jsou menšinové a v masmédiích umlčované, spousta lidí to kupodivu nakonec akceptuje, navzdory tomu, že jsou to názory široce sdílené, vytvářené v akademické sféře, zakotvené v institucích i v kulturním mainstreamu a v mnoha případech dotované ze státních rozpočtů. Dobrým příkladem pokrytectví toho druhu je poslední vystoupení umělců z iniciativy Stop genocidě v Gaze (členy jsou vedle Tomáše Kluse například také Yara Abu Aataya, Vladimír Turner nebo Vladimir 518). Skupina lidí vtrhla při začátku dvou výstav na pódium, paní Aataya se chopila mikrofonu a rozrušeně křičela, že v Gaze probíhá masakr civilního obyvatelstva, přičemž: „V Čechách se mlčí! Novináři mlčí! Umělecké instituce mlčí!“ Každý čtenář zpravodajských webů ví, že Gaza je v centru pozornosti celého světa, že Izrael je kvůli humanitární krizi pod obrovským mezinárodním tlakem (a to i ze strany amerických spojenců), že ani v Čechách se nemlčí a že situaci v Gaze jsou tu věnovány desítky článků týdně. Každý si také může snadno zjistit, že „čeští kulturní pracovníci“ v hojném počtu a v čele s paní Aatayou přispěchali s výzvou k odsouzení „zločinů“ Izraele už 18. října 2023 a že paní Aataya dostává soustavně prostor v českých masmédiích i jinde – může tedy bez omezení hlásat, že Izrael páchá genocidu, že „na ruinách dalšího palestinského města vznikne další Tel Aviv nebo Tel Gaza“, případně naznačovat, že k izraelským válečným motivům patří naleziště plynu poblíž Gazy (dá se to všechno doložit odkazy, ale google může využít každý sám). Na počátku akce v NG se sice ochranka nepříliš důrazně a neúspěšně pokusila sebrat řečnici mikrofon, ale na konci, kdy umělci křičeli „Okamžité příměří!“ (tihle lidé nikdy nekřičí třeba „Propusťte rukojmí!“), podstatná část publika tleskala a ředitelka NG vstřícně děkovala za projevený názor. Bezpečná agitka v sympatizujícím prostředí splnila účel a v Alarmu ji pak označili za „guerillový happening“.

Literární kritik, překladatel a spisovatel Josef Vohryzek napsal v roce 1991 v recenzi knihy Bohumila Černého (Kniha o hilsneriádě, Literární noviny č. 2/1991), že podstatou antisemitismu „není rozhořčení, vyvolané činy nebo chováním nenáviděné menšiny, ale (…) prvotní je tu záští, které si záminku k rozhořčení samo vyhledává. Prapříčinou davových vášní tedy nejsou údajné zločiny, ba ani odlišnosti nenáviděných, ale vytrvale pěstovaná připravenost opájet se vlastním rozhořčením, které si nenáviděné imago svého ‚původce‘ opatruje a hýčká jako modlu své nenávisti.“ To lze vztáhnout i na současný protiizraelský antisemitismus, stejně jako další část Vohryzkova citátu: „Tyto aspekty antisemitismu nejsou výtvorem hloupého lidu, ale vzdělaneckého davu. Celá ta široká, proměnlivá, přizpůsobivá škála motivací antisemitismu je jeho produkt. Neškodila nikdy jenom Židům, ale i nežidovské Evropě, kterou umělým konzervováním atavistických pudů kulturně ochromovala.“ Většina lidí, kteří od „vzdělaneckého davu“ protiizraelský antisemitismus přejímají a šíří do světa v podobě útržkovitých bludů, by se nejspíš osobně nedopustila zločinu, zřejmě si ho ani nepřejí. Kdyby se to, co provádějí, ještě víc než dnes promítlo do mezinárodní politiky, kdyby Izrael opustili spojenci a jednoho dne krvavě padl, stáli by většinou v roli přihlížejících, říkali by, že odmítají násilí, že takhle to být nemělo. Ale mnozí by pravděpodobně také dodali, že Izrael si svůj osud přivodil sám, zopakovali by pár antisemitských blábolů a šli by po svém – stejně jako Lanzmannovi polští venkované.