10. března: mám schůzku s E., italskou bohemistkou dlouhodobě žijící v Brně, autorkou diplomové práce o Zbyňkovi Hejdovi. Na život a studium v Čechách si vydělává kurzy italštiny, zčásti prostřednictvím místní jazykové školy, zčásti soukromě. Sedáme si v hospodě, objednáváme oběd. Jsem rád, že mám po delší době příležitost s někým mluvit italsky, nadto o poesii Giacoma Leopardiho, Eugenia Montaleho.

Od konce února se začaly jedna za druhou střídat tiskové konference, na kterých premiér Babiš vystupoval se svou typicky nekultivovanou, agresivní mluvou, zpočátku výrazně zaměřenou proti Itálii a lidem vracejícím se z Itálie do České republiky, v projevech plných protikladných tvrzení, z nichž bylo lze získat pouze pocit zmatku, až paniky ze situace, která se jevila o to méně čitelná, a s tím se dostavoval i neblahý dojem, že premiér se zároveň snaží krize co nejšikovněji využít ve svůj politický i ekonomický prospěch.

Po chvíli se mi E. poněkud zaskočeně svěřuje, že ji den předtím kontaktovala jazyková škola: kurzy, které měla v jedné české firmě, se ruší. Pomyslím si nejprve: Že by firma předjímala, co je potřeba, a chtěla omezit shlukování většího počtu lidí a s ním spojené šíření nákazy? Hned mi však dochází absurdita takové představy: nařízení české vlády zakazující akce nad sto lidí bylo zveřejněno až 10. března – a na jazykové kurzy asi těžko dochází více než sto osob zároveň.

E. věc upřesňuje: vedení firmy věc zdůvodnilo tak, že vzhledem k současné situaci se zaměstnancům zdálo nevhodné kurzy italštiny zachovat. Jak tomu rozumět? Že není vhodné, aby do prostor firmy docházela Italka? Dobře přitom vím – a stejně tak to musela vědět E. jazyková škola i její firemní žáci –, že E. naposledy byla v Itálii na Vánoce a že žije v Brně. Nebo se snad firmě za stávající situace jeví nevhodný samotný italský jazyk? Začínám v brněnské hospodě mluvit italsky o to hlasitěji.

Hovor se z tématu národnostních a jiných předsudků postupně snažím stočit zpět k literatuře: k tomu, jak se ve Francii po roce 1989 očekávalo, že v Čechách vznikne velký román, který by se vypořádal s obdobím komunistické totality. Jak ho Francouzi hledali, ale marně (neviděli ho ani v Placákově Fízlovi, který navzdory domácímu komerčnímu úspěchu nebyl do francouzštiny přeložen), a jak takový román v Maďarsku viděli například v knize Pétera Esterházyho Opravené vydání – Příloha k Harmonia cælestis. E. mluví o tom, že by svůj doktorát ráda věnovala Richardu Weinerovi. Protože jsem ale zmínil Maďarsko, dodává, že ji čím dál více přitahuje také Péter Nádas. Po ruštině a češtině – kterou na někoho, kdo se jí učí teprve něco přes tři roky, ovládá brilantně – se začala nově učit ještě maďarsky.

Ani po několika dnech mě trpkost, ba zoufalství z jejího příkoří neopustily. O to víc si uvědomuji, že zahraničních bohemistů bychom si měli vážit: není jich mnoho, a přitom právě od nich, od jejich překladů a dlouhodobého působení se z velké části odvíjí, zda budeme ještě aspoň trochu v mezinárodním kontextu vnímáni jako kulturní národ. Nezvolí nakonec E. jako téma svého doktorátu spíše literaturu maďarskou?

E. píši, že by o tom, co se jí přihodilo, měla zpravit italský konzulát: ani ne tak proto, aby se jí dostalo nějakého zadostiučinění, ale aby byla její zkušenost zahrnuta do zpráv velvyslanectví italské vládě jako další konkrétní doklad toho, že vystupování české vlády v čele s premiérem Babišem také podněcuje k nenávisti.

Odpovídá, že brzy po našem setkání musela omezit i své zbylé soukromé hodiny: v podnicích, kde probíhaly, se na ni hosté a personál dívali čím dál nevrleji.

13. března si cestující vlaku Regiojet vyžádali zastavení dopravy a zdravotní kontrolu čtyř Italů – kteří přitom byli v Čechách již inkubační dva týdny a nevykazovali příznaky nemoci (mluvili ve vlaku italsky a někdo z nich zakašlal). Navzdory tomu, že v České republice žije již dlouho, nemá E. v zemi přechodný pobyt ani české zdravotní pojištění, pouze evropské: v rámci Schengenského prostoru je nepotřebovala. Poté, co bylo oznámeno úplné uzavření hranic, se u vědomí toho, jak nezodpovědně česká vláda ke krizi přistupuje – byť se tehdy premiér Babiš dušoval, jak je zem na epidemii připravena, mimo jiné ve srovnání s údajně neschopnými italskými úřady – rozhodla dočasně odjet do Itálie.

Nemalá italská komunita u nás žila od založení Kongregace Milostivé Panny Marie nanebevzaté – tzv. Italské kongregace v Praze – v 16. století. Je třeba připomínat banality, jak zásadní byl přínos Italů pro naši architekturu, hudbu, že u nás pobývali Petrarca, Giuseppe Arcimboldo, Giordano Bruno nebo Giacomo Casanova (abych citoval jen ty nejznámější), že české království bylo od 17. století do pádu Habsburského císařství součástí stejného státního útvaru jako region Tridentska-Horní Adiže? Co z tohoto soužití zbylo? Snad o trochu víc než jen název Vlašské ulice na Malé straně v Praze…

Jistě, rasismus, xenofobie, do jisté míry i etnocentrismus bohužel patří k běžnému lidskému chování. Na předměstí Paříže už v polovině února někdo posprejoval japonskou restauraci s majiteli čínského původu nápisy „Koronavirus, vypadni, virus“. Atmosféra přiživované paniky a nekoordinovanosti přispívá k pocitu strachu a k takovým postojům vybízí, pokud z nich přímo netěží.

V médiích mě v posledních dnech vedle jiných, znepokojivějších zpráv – o účasti české vlády na čínské propagandě, jejímu negativnímu postoji vůči EU, pokusech pana premiéra v rámci bezpečnostních opatření zvýhodňovat své vlastní firmy a využít krize k omezování demokratických jistot či zahlazení svého dlouhodobého konfliktu zájmů – zaujaly informace o tom, jak stávající situaci prožívá komunita vietnamské národnosti. Na jedné straně se dozvídáme o rasistických projevech některých Čechů vůči asijsky vyhlížejícím osobám, na druhé o solidaritě majitelů vietnamských večerek se zdravotníky, o tom, že komunita šije roušky, kterých je nedostatek, že se skupina lidí vietnamské národnosti ústeckého kraje složila na koupi plicního ventilátoru pro ústeckou Masarykovu nemocnici. V případě solidarity je to v první řadě přirozená reakce. Nemohu se však ubránit dojmu, že se tak děje také z obav před tím, že se vietnamské komunitě v případě nouze možná nemusí vždy dostat potřebné péče ze strany některých českých úřadů. Někteří tyto obavy ostatně již otevřeně vyjadřují.

Média v této souvislosti často píší o „cizinecké“ komunitě. Je pravda, že ještě během posledního populačního cenzu z roku 2011 se lidé vietnamské národnosti z cca 70 % deklarovali jako vietnamští občané a 75 % z nich ohlásilo jako místo narození Vietnamskou socialistickou republiku. Pohled na tehdejší věkovou strukturu komunity ukazuje, že to bylo částečně dané tím, že podle Českého statistického úřadu cca 85 % z nich byla v produktivním nebo důchodovém věku a patřila tedy k prvním generacím, které do České republiky přijeli z ekonomických důvodů. 60 % z nich mělo v České republice povolení k pobytu a 10 % z nich jednoho rodiče Čecha.

Od té doby vrostl počet příslušníků tzv. druhé generace, kteří mají k České republice již mnohem silnější vazbu. V roce 2013 uznal stát české Vietnamce jako národnostní menšinu a od roku 2014 mají možnost získat dvojí občanství. Vzrostl počet smíšených manželství a vietnamských Čechů.

Paušální označení „cizinci“ je zde tedy hrubě nepřesné. Vybavuje se mi, jakým způsobem se náš stát při osvobozování Československa Rudou armádou v květnu 1945 postavil k tomu, že bylo odvlečeno více než tisíc bývalých ruských emigrantů, z nichž většina měla československé občanství. Nebo poválečné deportace více než dvou milionů Čechoslováků německé národnosti – včetně některých (nedostatečně „našich“) Židů navrátivších se z nacistických koncentračních táborů. A násilnosti, které to vše provázely.

Pudově, nacionalisticky se vymezovat vůči druhým zdaleka není jedinou možnou reakcí na ohrožení: svědčí o tom současná nezištná výpomoc zemí EU, Tchaj-wanu a dalších států v boji s koronavirovou epidemií nebo rozhodnutí Portugalska, které dalo 28. března povolení k pobytu všem imigrantům, kteří o ně podali v minulosti žádost. Získali tak stejná práva jako portugalští občané, mimo jiné v přístupu ke zdravotní péči a finančním podporám. V tomto kontextu lze jen trnout při pomyšlení na oněch přibližně sedmdesát milionů lidí, kteří se tísní v přeplněných uprchlických táborech v Řecku, v Sýrii a jinde a pro které se – v jejich situaci s nedostatkem vody a hygienických prostředků – zprávy o nutnosti prevence nákazy pomocí „sociálního odstupu“ a mytí rukou mohou jevit pouze jako krutý žert.

Příliš často lpíme na omezených koncepcích naší vlastní identity – úzce nacionalistických koncepcích, zděděných ve zjednodušené formě po národovecké ideologii 19. století. Ta se stala teoretickým základem pro založení Československa i příčinou jeho rozdělení a našla své pokřivené prodloužení v kontextu komunistické ideologie, která „protiněmeckým“ emocím přidala „protifašistický“ atribut.

Po těchto zažitých, dobře vyjetých kolejích nyní svižně jede – v jen lehce pozměněné podobě – i část naší politické garnitury a našich médií. Tak ostatně 13. března působilo i oznámení o uzavření hranic s našimi přímými sousedy: ministr vnitra nejprve ohlásil, že „vláda zavedla ostrahu na […] státní hranici s Německou republikou a s Rakouskou republikou“ (na stránkách vlády je řeč o „vnitřní ochraně hranic s Německem a Rakouskem“) – o hranicích s Polskem a Slovenskem se vyjádřil, až když na ně byl výslovně dotázán, a to způsobem, který vyzněl přinejmenším nejednoznačně.

Tyto identitní šablony fungující u části národa jako pavlovské reflexy strachu jsou jedním z nástrojů, o které se opírají protievropské, pročínské a další dezinformace prováděné naším prezidentem, naším premiérem a dalšími politiky a po nich vybranými médii. Naše identita a naše dějiny však nejsou jednou provždy neměnně dané: jsou závislé na tom, jak se k nim aktivně vztahujeme. Když vidím, jak snadno jsou ustálené schématické představy o češství u tolika lidí zneužitelné, řekl bych, že to je také naše zodpovědnost.