Přinášíme další část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva vybraným osobnostem zněla:
Uveďte, co považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak obzvlášť důležité či pozoruhodné. Ve své odpovědi připomeňte dvě události z českého kulturního a společenského prostoru – jednu pozitivní a jednu negativní –, které pokládáte v loňském roce za významné a příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.
RR

Budu poněkud za patriota, ale přesto za událost roku považuji výstavy Vladislava Mirvalda v Museu Kampa (únor–březen 2019) a Zdeňka Sýkory v Galerii Zdeněk Sklenář (Moje příroda, únor–duben 2019). Oba umělci žili a celý život tvořili v Lounech, tedy na „maloměstě“, a přesto jejich tvorba přesáhla hranice nejen regionu, ale i republiky. Z obou jsou dnes uznávaní průkopníci moderního malířství. Čili opravdového umělce definuje nikoli místo, v kterém žije, ale odvaha z něj vykročit.
A negativní? Mohl bych jako každý rok házet hrách na zeď a plakat nad politickou reprezentací naší země, ale letos mě zasáhl odchod několika blízkých přátel, kteří se osobně podíleli na organizování akcí, které svým obsahem a zaměřením neustále a urputně rozšiřovali povědomí o různých tvářích alternativní kultury. Za všechny bych jmenoval Romka Hanzlíka, Jaroslava Erika Friče a Jaroslava „Chrousta“ Novotného, bez nich se stává náš prostor k životu zase o něco menší a smutnější.
Vladimír Lábus Drápal, vydavatel a kurátor

1. Humpolecká zóna pro umění 8smička naplňuje svá předsevzetí. Kvalitní výstavní program, vydavatelské počiny i doprovodné akce učinily z „černé továrny“ respektované kulturní centrum. Tamní loňská výstava s názvem Vrchovina, krabatina, mrchovina: Solitéři Vysočiny prezentovala znovuobjevené autory spřažené s Vysočinou v nečekaném souvztahu.
2. Takřka za zneuctění památky vnímám použití posmrtné masky Jana Palacha v asambláži J. Sozanského, prezentované v lednu 2019 na Filozofické fakultě UK.
Jakub Grec, sochař

Kulturní anketa RR mně každoročně na prvním místě připomene, jak málo současné kultury vstřebávám. V divadle, na koncertě ani v kině jsem téměř nebyl. Rukama mně prošlo několik vynikajících knížek, ale žádná z nich nebyla vydána v roce 2019. Zároveň nepochybuji, že se alespoň s kvalitní knižní či filmovou produkcí z roku 2019 s mírným zpožděním ještě potkám. Z navštívených výstav si z minulého roku nejvíc vybavím výstavy Michaely Maupicové v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP), Josefa Šímy ve Valdštejnské jízdárně (NG), Josefa Bolfa ve Veletržním Paláci (NG) a Daniela Pitína v Rudolfinu.
V kontextu negativních událostí považuji půlroční angažmá ministra kultury Antonína Staňka za jedno z bohužel mnoha vyvrcholení takřka normalizační retro politiky za poslední dobu. Nejen panu exministrovi se v rovině kulturní politiky podařilo sesadit laťku velice nízko. Tak nízko, že si neumím představit, že by o ni bylo možné ještě zakopnout. De facto zmizela. Ale jak je všeobecně známo, tak aktuální kultura a umělecká produkce se naštěstí nikdy netvořila, netvoří a nebude tvořit na formálně zastřešující institucionální úrovni MK.
Jonáš Czesaný, výtvarník

Myslel jsem, že se vrátím ještě k onomu pro mne zhovadilému činu toho jistého Staňka, který byl způsobem v současnosti běžným vybrán dočasně za ministra kultury a odvolal dva ředitele významných galerií z jejich funkcí, aby se jednak pomstil rivalovi a jednak vyhověl pomstychtivosti prezidentově. Jenomže je to celé tak hloupé, že to vlastně s odstupem nestojí za zlámanou grešli. Navíc z takových trapností se sestává náš současný svět, takže by se člověk upsal.
Důležitější jsou možná zážitky, které jsou sice méně v televizi, ale zato nadchnou. Pro mne taková byla výstava Daniela Pitína v Rudolfinu. V záplavě všelijakých konceptuálních podvůdků a zakomplexovaného kýče, je Pitínova malba balzám pro oči staromilce, toužícího po tom, aby mu konečně někdo otevřel oči a přesvědčil ho, že existuje současné umění naplněné talentem, řemeslem a estetikou. Se mnou se to panu Pitínovi povedlo na celém čáře. Navíc i forma výstavy byla silná a přesvědčivá, protože jsem možná poprvé v životě vzal na milost tam promítaný videoart, který v různých samoúčelných podobách u mne jinak vyvolává alergickou reakci. U Pitína se mi najednou rozsvítilo. Konečně chápu, jak to má vypadat a k čemu taková věc slouží. Je to pozvánka do světa tvůrce, který mi ukazuje, kudy se mám vydat, abych lépe pochopil jeho emoce. Jestli jsem je pochopil opravdu nevím, ale líbilo se mi, že jsem měl chuť to zkusit. Šli jsme domů a říkal jsem ženě, že mám pocit, jako kdybych toho pana Pitína znal přes jeho obrazy nějak z dětství, tak důvěrně na mě mluvily. Jenomže Daniel Pitín je o generaci mladší, takže to bude asi obráceně: On nějak musí znát mě, že mi to namaloval k mému vkusu.
Špatná zpráva je, že dobří tvůrci vytvářejí špatná díla. Jde mi tentokrát o film. HBO natočila seriál, jehož režisérem je vynikající řemeslník Ivan Zachariáš. Jmenuje se to Bez vědomí a v takovém stavu to scenárista musel napsat a Ivan, kterého si vážím a mám ho rád, to natočil mistrně a sugestivně. Jenomže sugestivní lež a nesmysl se tu tváří jako pravda. Jako odhalení toho, že nic není, jak vypadá, a že před třiceti lety tu nebyla ani tak nějaká spontánní změna režimu, ale západními službami a prominentními disidenty zinscenované předání moci předem vybraným podezřelým elementům. Mluvil jsem o tom s přáteli, mladými režiséry, že mě to nazlobilo, a oni se do mě pustili, že to sice tak možná tenkrát nebylo, ale klidně mohlo být a ten film je skvěle natočený. „Možná nebylo“ a „mohlo být“ jsou argumenty, u kterých bezmocně rozhazuji rukama, protože ten, kdo je vyslovuje, vykazuje nepřehlédnutelné znaky ignorance. Jak se dá vést debata s ignorantem? A má to vůbec smysl? Než na to přijdu, budu se bát, že takový druh skvěle udělané sugestivní fikce, jakým je filmová série Bez vědomí, je vlastně horší než série řetězových emailů o všeobecném světovém spiknutí.
Jan Dobrovský, podnikatel, fotograf a filantrop

Z pozitivních akcí bych připomenul výstavu Jiřího Sozanského Amnézie – projekt, který se pokusil vymezit proti jevu, jenž pokrucuje a mrzačí současnou společnost. Výtvarník Jiří Sozanský povolal mocné pomocníky v podobě osobností Josefa Čapka, Emila Filly, Milady Horákové, Záviše Kalandry, Jana Zahradníčka, Jiřího Stránského, Jana Palacha, Jana Zajíce, Ivana Martina Jirouse a Václava Havla, jejichž osudy a dílo, jedinečné svým určením a spřízněné vzdorem proti hrůzám nacismu a komunismu, umělecky uchopil. A ta odvrácená tvář – z řady důvodů mi není lhostejný stav spolků a institucí, jež si daly za úkol udržovat, rozvíjet a prohlubovat poznání temných okamžiků, které přivodily obě totality 20. století, a osudů lidí, kteří jim čelili. Svár a nesoulad, vlivové přetahování, politizace a mocenské hrátky rozeštvávají tyto spolky a organizace a ubírají jim sílu, která by měla být namířena do veřejného prostoru; většinové současné české společnosti, která má v nezanedbatelném počtu pověstnou marketingovou politickou koblihu v puse a marmeláda jí leze z uší, jsou nadobro ukradené. Někdy mám docela pocit, že i mnohým z těch, kteří by měli křičet a varovat, tahle kobliha mocichtivosti a sebestřednosti už ucpala ústa a zalepila oči nadobro.
Jan Wiendl, literární historik

Z událostí v české kultuře v loňském roce mne asi nejvíce zaujala operní adaptace románu Utrpení knížete Sternenhocha od L. Klímy v Národním divadle. Už hodně dlouho jsem v divadle, kam popravdě moc nechodím, neviděl nic tak zajímavého a silného. Od scénografie po hudbu a skvělé herecké výkony, zejména Vandy Šípové v roli Helgy-démony.
Česká výtvarná scéna, kterou sleduji, loni opět připomínala stojatou hladinu bahnitého rybníka. Těch pár výstav současného umění, které proběhly ve velkých veřejných institucích, dopadlo pro autory vesměs bledě, spíše jim uškodily. Prostě nestálo to za řeč.
Roman Trabura, malíř

Bylo to mým tehdejším osobním rozpoložením, že považuji premiéru nové skladby Matouše Hejla s Orchestrem Berg v prostoru Pragovky 13. srpna za něco výjimečného? Název byl Prolínám, stmívám a hudbu doprovázely světelné efekty Jara Repky (dramaturgem byl Aleš Čermák). To znamená, že akce byla site specific – a to velmi: nedokážu oddělit své dojmy ze skladby od stínů a průniků světla skrz rozsáhlou halu bývalé fabriky. Posluchači se volně pohybovali po prostoru, interpreti také. Měsíce potom jsem aspoň částečně ještě tam: stojím někde uprostřed a snažím se rozluštit, co se mnou toto hudební dílo dělá.
Uchoval jsem si útržky i z dalšího představení, které bylo silně site specific: Johan Doktor Faust od skupiny Handa Gote ve vesnické hospodě U Krobiána v Hostími. Velké loutky. Pimprláčtina. Když jsem vyšel ze sálu, měl jsem pocit, že vkročím do tmy berounského údolí někdy kolem roku 1860. A tak pobaven.
V roce 2019 vydal novou sbírku také Petr Hruška. Jeho básně považuju na české scéně za nejpřeceňovanější. Jeho fádní antilyricismus produkuje nudné, ploché, bezbarvé záznamy života. Že život takový je a že to nechce nijak zkreslovat? S tím na mě prosím nechoďte.
Justin Quinn, spisovatel a překladatel

Za jedinečnou entitu-bytost i vzácný endemit považuji Rodinný výčep v Přibyslavi u Náchoda manželů Rýgrových – nejen tedy výčep lihuplný i liduplný, ale také prostor setkávání, koncertů, čtení, debat, výstav, divadel, promítání filmů, přátelení i vydávání Výčepního listu i drobných publikací... s vysokou estetickou úrovní. Výčep na okraji Čech, který vytrvale, noblesně až svéhlavě hájí kulturu a slušnost proti všemožným kazisvětům, mainstreamům a zupáckým myslivcům.
Přesluhující arcibiskup Duka bohužel nezklamal: Kamsi do půdního kutlochu vyhodil skvělé portréty arcibiskupů Berana a Tomáška od malířky Věry Novákové a nahradil je bohapustou patlaninou nových „portrétů“. A arcibiskupovo podávání soudních žalob na divadelní představení, které ani neviděl, působí jak epizoda z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Kam se hrabe feldkurát Katz.
Miloš Doležal, básník a publicista

Nepřestávají mne ohromovat malé kulturní festiválky a akce pořádané v zasutých koutech země jedním dvěma lidmi, beroucími na sebe všechno břímě pořadatelů, organizátorů, moderátorů a často i sponzorů. Uvaří polívku, složí se na benzín, nabídnou skrovné, a přitom krásně připravené prostředí po vystupující i pro diváky. Jsou to lidé nejenom obětaví, laskaví a nezištní, ale většinou i velmi znalí, se skvělým přehledem. Myslím, že jsou to praví lidé kultury a významně (ač nenápadně) se podílí na tom, že české prostředí ještě úplně nezpitomělo a zůstává v něm dostupné autentické a silné umění. Jmenuji alespoň Františka a Terezu Burdovy (Ars poetica v Ježkově u Zábřeží), Ivana Petlana a Martina Schwarzera (Rozkošatění v Provodově-Šonově), Lenku Kuhar-Daňhelovou a Petera Kuhara (festival Stranou v Berouně), Ivana a Elli Motýlovy (akce v Galerii Wurst v Hlučíně) a v poslední době také například Ondřeje Kobzu (sympozia na hradě Pirkštejně).
Tohle vše se odehrávalo na pozadí otřesného chování ministra kultury Antonína Staňka, jehož se nakonec v polovině roku slavně podařilo odvolat…
Petr Hruška, básník a literární historik

Velké potěšením mi přinesla četba knihy Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace (Demytologizační a detektivní příběh) Miroslava Vodrážky. Kéž by podobná práce mohla takto nepředpojatě a seriózně pojednat také o vážné hudbě za komunistického režimu.
Z loňského roku se mi vybavuje celá řada negativních jevů spojených s politickým a společenským směřováním naší země. Rád bych zde spíše evokoval jeden méně nápadný zármutek: úmrtí režiséra Larryho Cohena, autora filmů jako třeba The Private Files of Edgar J. Hoover, God Told Me To, It’s Alive nebo The Stuff, které jistou svou neotesaností pro mnohé nepatří ke kánonu klasické kinematografie, ale ze kterých pro mne číší radostná energie nespoutaného, svobodného tvůrce.
Jean-Gaspard Páleníček, básník, překladatel a skladatel

Pohybuji-li se ve své profesi, nemohu přehlédnout mimořádnou kulturní událost minulého roku, tou je pro mne nesporně výstava Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci v Praze (18. července – 1. prosince 2019). Je to vůbec poprvé, kdy bylo u nás prezentováno dílo tohoto génia 20. století. V zahraničí jsem měl možnost shlédnout několik výstav A. G., tato svou vyvážeností, celistvostí, výběrem a v neposlední řadě i kvůli nekonvenčnímu architektonickému řešení daného prostoru patří k těm nejlepším. Každému, kdo se zasloužil o tuto po všech stránkách skvělou výstavu, patří velký dík.
Naproti tomu nemohu nevidět, že v uvádění zásadních jmen světové výtvarné kultury je u nás nadále značný deficit. Pakliže nahlédneme k sousedům, je srovnání o to bolestivější. Je opravdu tak obtížné vyměnit kupříkladu výstavu našeho Gutfreunda za prezentaci Brancusiho? Anebo se budeme i nadále krčit někde v koutku Evropy, my, kteří máme Brauna, Brokoffa, Myslbeka, Makovského, Štursu…?
Petr Císařovský, výtvarník

1. Alberto Giacometti je nepochybně jedním z největších umělců 20. století. Jeho výstavy se konají všude možně na celém světě. Do České republiky se dostal až teď – konečně. Jednou z nejdůležitějších úloh kulturní politiky je doplnění zoufalých mezer v našem kulturním vzdělání. To se podařilo ve velmi solidně řešené umělcově retrospektivě středního formátu ve Veletržním paláci. Výstava vzala v potaz Giacomettiho neklidné vnímání prostoru a proporcí lidské existence, jeho trvání na figuře a portrétu jako základu uměleckého vnímání a vidění skutečnosti i jeho nadšení archaickým tvaroslovím.
2. Nová rakouská vláda hierarchicky degradovala kulturní agendy, které se jako Státní sekretariát pro umění a kulturu staly jednou ze sekcí Ministerstva pro umění, kulturu, veřejné služby a sport. Rozhodně se o kulturu, která se v této zemi, jež se vždy ráda definuje jako kulturní, při rozdělování ministerstev nikdo nepral. Státní sekretářkou – tedy samozřejmě nikoli ministryní – se stala jinak velmi schopná žena ze strany zelených, nicméně i takto oktrojovaný a odvislý rezort bude jen jednou z mnoha povinností, kterou se bude zabývat. Když se vzpomene nepěkné české kulturní interregnum, absurdní divadlo spojené s nevůlí jmenovat ministra kultury, vše až frapantně připomíná, jak se umění a kulturní agendy staly či stávají pouhým přívažkem demokratických režimů ve střední Evropě.
Duňa Slavíková, historička umění

Za pozitivní považuji vydání básnického díla Ivo Vodseďálka (Argo, uspořádal Martin Machovec). Za negativní dosazení Lubomíra Zaorálka na Ministerstvo kultury. Zneklidňuje mě pocit, že ony události nějakým tajuplným způsobem souvisejí.
Jakub Guziur, překladatel, editor a básník

Pozitivní událost: Ohromující setkání s obsáhlým souborem velkých kreseb Václava Cíglera na výstavě v Muzeu umění v Olomouci. Vůbec poprvé byly představeny řady kresebných variací v proměnách vztahu světla a nesvětla v pohybu, v živém dialogu zhmotnělé síly a niterné křehkosti za horizontem viditelné skutečnosti... Ovšem před těmito kresbami zvláště jsou slova jen velmi přibližná.
Negativní událost: Dalším kamínkem do mozaiky obrazu dnešní společnosti a politiky patří čerstvý verdikt soudu, který znamená, že v rámci svobody projevu mají u nás nejvyšší představitelé státu právo lhát.
Anežka Kovalová, grafička

Minulý rok mě zaujala výstava Rafala Milacha v rámci Fotograf Festivalu #9 v prostorách Karlin Studios.
Josef Žáček, malíř

Stejně jako před rokem i nyní bych s dovolením pozměnil Vaše zadání. Rád bych totiž upozornil na dvě pozitivní kulturní události, které snad ani v dnešním povrchním a těkavém „kulturním provozu“ nebyly hlasitěji zaznamenány, natož reflektovány. Jednou z nich je inscenace Döblinova Berlína, Alexandrova náměstí v prostorách štvanické vily, dramaturgicky připravená Marií Novákovou, režírovaná Ivo Kristiánem Kubákem a zahraná hereckým ansámblem Tygra v tísni (démonicky strhující Kryštof Krhovják). Druhým výkonem, zasluhujícím respekt, je monografie a edice korespondence publicisty a kritika Arne Laurina, šéfredaktora meziválečné Prager Presse, tedy doby, kdy se česká žurnalistika řadila mezi ty významnější v Evropě. Oba svazky obstaral s nebývalým zaujetím a bravurou Michal Topor ve spolupráci s Danielem Řehákem. Snad není náhoda, že oba počiny odkazují na dvacátá léta minulého století… Proč nás přitahuje tato doba „na okraji útesu“?
Václav Petrbok, literární historik

V minulém roce jsem neopustil Úvaly směrem do Prahy příliš často. Nicméně 7. listopadu v podvečer jsem se dostal téměř náhodou na Velkopřevorské náměstí k čemusi mně těžko pochopitelnému. Od 8 do 16 hodin toho dne tam vybraní umělci z celého světa stihli na nově nachystaném podkladu vytvořit znovu Lennonovu zeď, jako by nemožné bylo možné. Jak se při tom cítili? Tvořili, pocákaní barvami, společně i každý za sebe. Na klid k práci dohlížela policie. Dílo korunovaly oficiální projevy. Byla u toho také televize. Před kamerou, abych těch zážitků z Prahy neměl málo, tu událost do zpráv z kultury komentovala moje dcera.
Zcela jinou událostí byl pro mne objev deníku, který si moje máma začala psát v červenci 1939 jako čtrnáctiletá. Psaní ukončila v říjnu 1948, krátce po mém narození. Asi se dostal tento literárně neobyčejně působivý dvou set stránkový text do mých rukou proto teprve teď, abych jej sám, již bez ní, tím intenzivněji prožíval, aby mi mohl rozšířit vědomí o deset let před mé narození.
Ivan Matoušek, spisovatel

Linorytové krajiny, lesní zákoutí, zátiší i portréty od Zbyňka Hraby (květnová výstava v Kralupech) jsou obdivuhodné mnohobarevnými váchalovskými soutisky a realismem z dob Antonína Hudečka. Kvalita grafik nestojí na efektu, vtipu ani citaci, nezavání potem. Jsou to poctivé a velmi pokorné studie přírody. Taková normální krása.
Je mi šoufl z přemalování Lennonovy zdi, populisticky načasovaného k výročí Listopadu. Příčí se mi absence respektu k místu, které doposud patřilo všem. Autor Pavel Šťastný se svým egem a týmem třiceti výtvarníků povýšil svůj diskutabilní koncept nového designu zdi na definitivní řešení, na „klenot“, který tam bude na věčné časy, nonstop hlídaný kamerovými systémy a posílenými hlídkami strážníků a státní policie. Není normální, aby ostatní byli s psaním po zdi vykázáni jen do speciálně nachystaných bílých míst. A omezeni na tužku, pero a fixu. Lennon by se poblil… Kdyby Řád maltézských rytířů, vlastník zdi, místo čtvrt milionové útraty za impotentní výmalbu nové omítky raději rovnou nakoupil protisprejový lak na plochu 150 m2, mohla se pod jeho nátěrem aspoň zafixovat a pro příští generace zachránit skutečná autentická podoba této pražské atrakce. Včetně kritizovaných čůráků od zlobivých turistů. Osobně si ale myslím, že explicitní kresby nejsou pravou příčinou vzniku nedotknutelné malby, že důvodem byly zářijové prohongkongské nápisy opakovaně přemalovávané Číňany. O Lennonovy ideály tu dávno nejde. Komise už připustí ke zdi jen hodné umělce. Jinak to přece ani nejde, Praha 1 už fungl novou zeď prohlásila pamětním místem... Ale Pavel je šťastný, že se zviditelnil.
Michal Cihlář, grafik

Budu se držet svého oboru. Za mimořádně významnou kulturní událost roku 2019 pokládám výstavu Alberta Giacomettiho v Národní galerii. Představila autora prostřednictvím unikátního souboru prací, převážně originálních sáder, ale též maleb a kreseb ze všech období jeho tvorby, a potvrdila tak, že vnímání umělce jako obecně známé „ikony“ blokuje jeho skutečné poznání. Výjimečná díla byla navíc s maximálním porozuměním a invencí nainstalována architektkou Evou Jiřičnou, které se podařilo překonat obtížné danosti prostoru Veletržního paláce a umocnit zážitek z výstavy.
Za politováníhodnou, ve svých důsledcích pro celou kulturní scénu opět silně negativní pokládám novou nestabilitu Národní galerie po odvolání generálního ředitele Jiřího Fajta. Jedním z jeho důsledků je mimo jiné dále se prohlubující vnitřní krize instituce, vyvolávající obavy z konjunkturalismu, nedůvěra ze strany odborné i široké veřejnosti, programová nejistota, v pořadí už nevím kolikátá ztráta kontinuity.
Marie Klimešová, historička umění

Mám-li se držet svého oboru, pak v loňském roce u nás proběhly významné, kvalitně připravené výstavy velkých umělců zahraničních i domácích (Alberto Giacometti, Národní galerie v Praze; Francouzský impresionismus: mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard, Národní galerie v Praze, Devětsil 1920–1931, Galerie hlavního města Prahy; Kubišta – Filla. Plzeňská disputace, Západočeská galerie v Plzni – výstava organizovaná institucí, v níž pracuji, na badatelsky objevném projektu Marie Rakušanové jsem se však nikterak nepodílel, a také výstava Jiří Trnka – V zahradách imaginace s náročným výstavním řešením vstřícným komunikační funkci díla a potřebám nejmenších diváků, kterou Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře připomněla 50. výročí úmrtí Jiřího Trnky). Je to dobře, neboť přímý kontakt s velkým zahraničním i domácím uměním kultivuje místní kulturní zkušenost a vřazuje ji do širšího rámce civilizovaného kulturního světa. V tomto roce bude k největším událostem tohoto typu patřit výstava Rembrandt: Portrét člověka, připravovaná Národní galerií v Praze k 350. výročí úmrtí tohoto portrétisty hlubokého lidství.
Velké osobnosti a fenomény umění se však současně stávají mocnostmi, na něž se omezuje a jim zpětně podřizuje společenské kulturní povědomí; získávají předem zajištěný kladný ohlas a generují pozitivní, mediálně masivně pokryté hodnocení instituce, která je (chvályhodně – jedná se o náročné záležitosti) realizuje. Kulturní vyspělost země ale dokládají možná příznačněji počiny, které do domácího prostoru uvádějí díla, jež nemohou pretendovat na populární pozornost, jakkoli reprezentují významné fenomény evropské duchovní kultury. Takovým počinem je editorsky pečlivě vypravený český překlad ve středověku hojně opisované duchovní příručky pro poustevnice (tři urozené rekluzy), sepsaný ve 13. století ve středoangličtině neznámým autorem pod titulem Ancrene Wisse neboli Průvodce pro poustevnice. Spis obracející se k ženám, které se dobrovolně uzavřely ve zdech poustevny přistavěné k chóru kostela, aby zde strávily zbytek života v meditaci mezi vlastním vykopaným hrobem, který jim připomínal, že již umřely světu („každý den by měla hloubit hrob, v němž shnije“), a okénkem ve zdi, s nímž s tímto světem přece jen obcovaly („Nechť nikdo nevěří poustevnici, jež muži dovolí nahlédnout dovnitř, aby se [pak] před ním [mohla] nakrucovat […].“), je jedinečným pramenem osobní existenciality i společenské každodennosti, náboženské stimulace i společenské regulace lidského jednání v podání vrcholně středověké homiletiky. Pod titulem S Pánem Bohem zazděná: Průvodce pro poustevnice, s úvodem a komentáři překladatelky Kláry Petříkové, jej vydala Filozofická fakulta Karlovy univerzity. Citát na závěr: „Roňme slzy, aby nás naše vlastní slzy neopařily v pekle.“
Petr Jindra, historik umění