<p>Nekonečný seriál fejetonistických povzdechů na téma „po celém světě vychází rok od roku stále více knížek a není v silách jednotlivce všechny přečíst“ rozmnožil v literární příloze Respektu č. 26–27/2011 dvojstranou nadepsanou Nějak moc knih Jiří Trávníček. Svůj text hned v první řádce nazývá esejí; třeba se dočkáme dne, kdy své magazínové příspěvky, o nichž se domnívá, že neotřelostí pohledu a duchaplným stylem naplňují tradici tohoto žánru, sebere do knižního svazku.<br /><br />Článek (který má, jak Trávníček úvodem upozorňuje, 11 000 znaků, jejichž četba může zabrat nějakých 18 minut) nabízí kromě předvídatelného žonglování s čísly objevy typu: <em>„i antikvárníci dnes hlásí, že klasická beletrie česká a světová je neprodejná“</em>. Otázky jako kteří antikvárníci, jak dlouho trvá toto <em>„dnes“</em>, v jakém smyslu <em>„klasická“ </em>a zda to není třeba způsobeno i jinými faktory než tím, že <em>„knih je zkrátka moc“</em>, se přímo nabízejí – bohužel ne našemu esejistovi. Ten chce čtenáře Respektu ohromit objevem, že<em> „i téma nadbytku knih už má své knihy“</em>, a cituje jeden titul vydaný roku 2003. Nu, mělo je i dřív; sečtělejší fejetonisté tu obvykle připomínají Canettiho román Zaslepení z roku 1935 a ti, kteří jsou schopni i přiznat, že téma opravdu není nové, citují Kazatelovo: <em>„Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo.“ </em>Chápu ovšem, že s takovým východiskem by 11.000 znaků v Respektu působilo trapně.<br /><br />Svým způsobem originální jsou dva odstavce nadepsané podtitulky Akademická sféra: Nečti, produkuj a Grantová kniha. Trávníček, který je profesorem University Karlovy a původcem mnoha publikačních výstupů, tu z perspektivy nezaujatého pozorovatele (kterou zřejmě pokládá za přiměřenou zvolenému žánru eseje) popisuje současný akademický provoz s jeho konferenční turistikou a publikačním<em> „morem“ </em>– tento výraz ovšem náš esejista a publikující akademik pro jistotu vsouvá do úst jednomu nejmenovanému kolegovi. Osobnějšího tónu se dočkáme teprve v závěru: Trávníček nedávno lektoroval sborník textů vzniklý coby výstup jakéhosi grantu a shledal, že dva z šesti příspěvků neodpovídají požadovaným kritériím a bylo by záhodno je z gruntu přepsat; ale<em> „nešlo to“</em>, sděluje nám v další větě, neboť by si pohněval autory, kteří s tím přece jen<em> „měli dost práce“</em>. Věřím, že i Jiří Trávníček měl se svým příspěvkem do Respektu dost práce; doufám jen, že mu případné knižní vydání jeho esejí v budoucnu nezkomplikuje nějaký nevstřícný lektor.</p>