Letos 5. srpna vyšel na webu Deník.cz rozhovor s kandidátem na prezidenta generálem v. v. Petrem Pavlem, opatřený titulkem Největším soupeřem je pro mě populismus. Interview vedla hlavní politická redaktorka Deníku, předlistopadová televizní „novinářka“, svazácká funkcionářka a spolupracovnice Státní bezpečnosti Kateřina Perknerová. Svého vrstevníka a někdejšího politického souputníka se mimo jiné s lehkou žoviálností zeptala na jeho vojenskou minulost v době komunistického zřízení: Kdyby došlo před listopadem 1989 k válce, „stál byste s puškou proti tehdejším nepřátelům ze Západního Německa či Francie. Po revoluci se strany obrátily a vy jste stál po jejich boku proti Rusům. Jak jste se s tou změnou barikád vypořádal?“

Generál Petr Pavel odpověděl: „To není až tak složité, protože nešlo o ideologii. Voják brání svoji zemi a lidi, kteří v ní žijí. (…) nikdo to necítil tak, že by bojoval za Husáka a za KSČ. Každý voják bojuje za lidi, které má rád a pro něž stojí za to obětovat i život. V případě, že by se tehdejší vedení na obou stranách rozhodla pro válku, naši protivníci a současní demokratičtí spojenci by bojovali proti nám. Kdyby vojáci řekli, že proti demokratickému Západu bojovat nebudou, stejně by na našem území probíhal boj, během něhož by umírali lidé, Češi a Slováci. Těžko lze vojákům vyčítat, že by se tak nezachovali. Oni dělají svou práci, jejich řemeslo je bránit svoji zemi. My jsme tenkrát byli v nepřátelském postavení vůči demokratickým zemím a ony proti nám. Po revoluci ale neměly zásadní problém vzít nás mezi sebe jako partnery, tak proč bychom my s tím měli mít problém?“

Když jsem ten stručný „dějinný rozklad“ četl, nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli se prezidentský kandidát Petr Pavel nezbláznil. Po četbě jeho dalších mediálních vyjádření se spíš kloním k tomu, že má své „vysvětlování“ promyšlené a prodiskutované se svými poradci: nejspíš dospěl/i k závěru, že lidi – rozuměj voliči – u nás na tohle demagogické blábolení z určitých důvodů slyší (tomu ostatně nasvědčuje skutečnost, že generál podle posledních průzkumů patří k favorizovaným kandidátům). Je-li tento předpoklad oprávněný a je-li to opravdu strategie, jak se popasovat s vlastní i českou minulostí a trhnout na tom co nejvíc, pak není populismus jeho největším nepřítelem, ale spíš nástrojem.

Československá lidová armáda (ČSLA), v níž dělal Petr Pavel v osmdesátých letech kariéru jako voják z povolání (viz níže), nesloužila přinejmenším od února 1948 k obraně země ani lidu, který v ní žil, nýbrž k obraně totalitního systému a sovětského impéria. V srpnu 1968 okupovala Československo sovětská vojska, aniž by ČSLA na rozdíl od podstatné části civilistů projevila odpor (vzdorující jednotlivci prominou). Pokud jde o obranu, byla armáda naprosto k ničemu, vzhledem k předcházejícímu totalitnímu období a zbabělému počínání představitelů strany a vlády se to dalo čekat – Rusáci u nás také setrvali více než dvacet let v počtu desítek tisíc vojáků s nepřeberným množstvím bojové techniky včetně raket středního doletu. O sovětskou vojenskou přítomnost se až do konce roku 1989 opírala kolaborantská komunistická vládnoucí vrstva, a jakkoli se jistě nedá tvrdit, že zdejší totalitní režim v každém jeho detailu plánovali a určovali Rusové, přesto hráli po celou dobu jeho trvání zásadní roli.

Československo bylo jako sovětská kolonie členskou zemí Varšavské smlouvy (bolševická parodie NATO) a bezvýhradně podléhalo zájmům a plánům Moskvy. Čs. lidová armáda tudíž za tzv. normalizace fungovala jako podřízená organizace okupační armády a okupační mocnosti, a je třeba zdůraznit, že neměla žádný jiný vojenský smysl. Kdyby teoreticky v osmdesátých letech (abychom se drželi otázky Kateřiny Perknerové a času aktivní služby generála Pavla v ČSLA) došlo k válečnému konfliktu mezi demokratickým Západem a sovětskou říší, nebránili by vojáci čs. armády „svoji zemi“ a „lidi, které mají rádi“, nebránili by vůbec nic, co by za obranu stálo, bojovali by pouze a výhradně za sovětské totalitní impérium, které desítky let ohrožovalo demokratický svět. A ať už by to cítili jakkoli, bojovali by zároveň také za Komunistickou stranu Československa a za Husáka (do roku 1987 jejího generálního tajemníka), tedy za převodové páky sovětské moci v Československu. Kdyby se naopak někteří vojáci ČSLA rozhodli, že proti Západu bojovat nebudou, ani náhodou by to neznamenalo, že selhávají v obraně lidu a vlasti, nýbrž bylo by to přesně naopak: dali by přednost demokracii, svobodě a důstojnosti před sovětskou nadvládou a otroctvím.

Snad by v dané souvislosti také nemělo zůstat stranou, že ČSLA, v níž byl prezidentský kandidát Petr Pavel důstojníkem, byla až do převratu v roce 1989 podstatnou represivní složkou komunistického systému. Například každý rok nastupovali na roční nebo (častěji) dvouletou nucenou vojenskou službu tisíce mladých mužů, kteří čelili nepřetržité buzeraci a ideologické masáži, po níž se měli vracet domů jako vycepovaní a poslušní socialističtí pracující. Jistě, v řadě případů se cepování nepovedlo, a je dnes také velmi lehké zlehčovat tehdejší roli armády veselými kasárenskými historkami, vzpomínkami na figurky tupých lampasáků, na dobré kamarády a na to, jak „jsme nakonec vojnu jako skuteční chlapi zvládli“ (myslím, že právě na tenhle přihlouplý druh chlapáckého sentimentu generál Pavel hraje). Pravda nicméně je, že povinná služba v ČSLA představovala jednu z nejvýraznějších demonstrací absolutní moci systému nad občanskou individualitou: dva roky si směl stát prostřednictvím k tomu vyškolených vojenských profesionálů dělat s mladým mužem, co uznal za vhodné, dva roky mohl každého vystavovat odporné šikaně, nutit ho, aby ohýbal páteř a učil se přijímat „politickou realitu“. Začalo to už přísahou, v níž voják nesliboval, že bude v bránit jen svou drahou vlast a její lid, ale deklaroval: „přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. (…) Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství. Tak přísahám!“

Co dělal prezidentský kandidát generál Petr Pavel v této armádě? O jeho působení dnes z veřejných zdrojů a archivů víme zhruba následující: Narodil se v listopadu 1961, studoval vojenské školy a po celá osmdesátá léta pracoval na nevábné kariéře nejen v ČSLA, ale i v dalších režimních strukturách. V únoru 1983 se ještě jako student Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově stal kandidátem na členství v KSČ (vzhledem k občasným pokusům vysvětlit generálův vstup do strany perestrojkou připomeňme nejen tolik, že je to poněkud pochybná motivace, ale také, že tak učinil skoro dva roky před nástupem Michaila Gorbačova). V únoru 1985 byl Petr Pavel jako velitel výsadkové průzkumné čety přijat za člena strany a záhy začal působit jako předseda Základní organizace KSČ. V roce 1987 byl prověřován jako zájemce o postup u Zpravodajské správy Generálního štábu (ZS GŠ – vojenská rozvědka). V roce 1988 byl přijat na postgraduální studium pro zpravodajce. Podle dochovaných dokumentů vojenská rozvědka zvažovala, že by mohla Petra Pavla vyslat do západní ciziny. Věděl o tom, v době studia měl krycí legendu (lidé kolem něj věřili, že jezdí do Prahy jako překladatel a tlumočník). V říjnu 1989 navštívili dva důstojníci Pavlovu manželku a informovali ji, že její muž by mohl v budoucnu působit v zahraničí; doporučili jí, aby se učila cizí jazyky. Když se v listopadu 1989 začal hroutit komunismus, osmadvacetiletý Petr Pavel se v nové situaci rychle přeorientoval, vystoupil z KSČ (takovým lidem se říká „převlékači kabátů“), studia dokončil již v demokracii a jako schopný jazykově nadaný člověk dál stoupal ve vojenské hierarchii až k nejvyšším funkcím.

V žádném rozhovoru, který jsem četl nebo slyšel, nebyl generál v. v. Petr Pavel schopen upřímně a jednoduše říct, že svou službu totalitnímu systému považuje za morální problém a osobní politický handicap. Vedle výše citovaného prohlašuje například v interview pro Forum24.cz: „Pokud mluvíme o mém předlistopadovém členství ve straně, mnohokrát jsem zopakoval, že s tím, co vím dnes, s rozhledem, který mám dnes a který jsem tehdy neměl, to rozhodnutí považuji za chybu. Rozhodně ho ale nepovažuji za morální selhání. Krokem, který jsem udělal v necelých 22 letech, jsem poškodil pouze sám sebe. Jestli se dnes mohu za něco stydět, tak to byla moje vlastní naivita a nedostatek rozhledu.“ Pokud kandidatura v letech 1983–1985 a posléze členství v KSČ letech 1985–1989 podle Petra Pavla nepředstavovaly morální selhání, ale pouze chybu, zapříčiněnou naivitou, pak by tomu bylo možné rozumět snad jen tak, že budoucí generál se ocitl v KSČ nedopatřením (nevěděl zhola nic o zřízení, v němž tehdy žil) a že to je známka nižší inteligence, která by ho dnes těžko mohla předurčovat k tomu, aby dobře obstál v roli hlavy státu. Jenže on prokazatelně je mužem jisté inteligence, tudíž z toho vyplývá, že se mu při nejlepší vůli nedá moc věřit. Lidem, kteří tu dobu nezažili, se to občas obtížně vysvětluje, ale v osmdesátých letech byla odpudivost komunistického režimu i průměrně orientovanému člověku – a mladým mužům, kterým hrozila povinná vojenská služba obzvlášť – naprosto zřetelná: bylo jasné, že jsou v zemi sovětská vojska, že jsou tu zadrátované a ostře hlídané hranice, aby se lidem zamezilo v úprku za lepším životem, bylo zcela zřejmé, že oficiální propaganda produkuje jednu lež za druhou, že na Západě je svoboda a v Československu nikoli. Do KSČ se v té době dávno nevstupovalo z přesvědčení, ale z pragmatismu, kvůli osobnímu zabezpečení a zpravidla z kariérních důvodů. To byl zjevně i případ generála Pavla, ostatně to sám říká podle citace v článku v Respektu (8. 8. 2022): „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude.“ Právě ty kariérní důvody ovšem znamenaly, že se člověk choval cynicky, odhlížel od toho, co strana páchá, právě proto to zkrátka bylo morální selhání. A co se týká sebeuspokojivé představy, že generál členstvím v KSČ „poškodil pouze sám sebe“: strana byla elitní organizace totalitního systému poskytující svým členům výhody a stavějící je nad ne-členy – z příslušnosti k elitní organizaci plynula také spoluzodpovědnost jednotlivých členů (a funkcionářů i z nejnižších úrovní) za stranu jako celek, za její činy. Snad by se po člověku, který chce být hlavou, mohlo žádat, aby si tohle všechno uvědomoval a odpovídajícím způsobem to reflektoval.

Příslušnost ke KSČ je přitom v případě Petra Pavla (podobně jako je tomu u Andreje Babiše) jen součástí celkové osobní a profesní příslušnosti ke komunistické nomenklatuře. Do KSČ vstoupil, aby „mohl dělat, co chtěl“, a to konkrétně znamenalo, že nakonec patřil k vojenské rozvědce, nechal se školit jako (opět) elitní komunistický důstojník, jehož bylo možno vyslat na Západ. Dnes to vykutáleně obhajuje (například v rozhovoru pro Stream.cz tvrzením, že pod rozvědku (ZS GŠ) pouze organizačně spadal jako výsadkář-průzkumník, neboť pod ní náležely „všechny druhy průzkumu“, jednalo se o „standardní zpravodajskou činnost“, o průzkumníky, „kteří jsou nasazovaní na padáku, pěšky, vozidlem, prostě dělají jenom průzkum terénu a zjišťují informace o silách protivníka“. Petr Pavel se tedy snaží vykreslit sám sebe jako nestranného vojenského profesionála, výsadkáře, který se věnoval výhradně své odbornosti (svému „řemeslu“) a s politikou neměl nic společného. Vtip je v tom (a to se zase vracíme k prvnímu citátu v tomto textu), že v Československé lidové armádě žádní nestranní vojenští profesionálové nepůsobili (snad leda s výjimkou nevojenských profesí), bylo to principiálně nemožné, proto byl také Petr Pavel v KSČ a zpravodajci vypracovávali posudky o jeho politické angažovanosti a spolehlivosti. Studená válka neměla dvě stejně problematické strany (chcete-li bloky): měla stranu demokratickou (Západ) a stranu sovětského totalitního Mordoru, přičemž Petr Pavel pracoval na tom, aby mohl sloužit té druhé.

Z některých generálových vyjádření lze získat dojem, že v listopadu 1989 v Československu neproběhl převrat od totality k demokracii se všemi mezinárodními souvislostmi, ale jen jakýsi plynulý přechod od jednoho systému k druhému, přičemž člověk si nemusel klást žádné složité etické otázky, jednoduše stačilo, když se zorientoval a sloužil v nových podmínkách. V již citovaném rozhovoru pro Stream.cz Petr Pavel zdůrazňuje, že na konci osmdesátých let nebyl žádný špión, byl jen připravován k práci v cizině v oficiální funkci (údajně nestranný výsadkář se v tomto případě mění v nestranného úředníka, resp. vojenského diplomata): „Lidé, které máme v zahraničí, na našich ambasádách, ti pracovali také pro Zpravodajskou správu (GŠ), protože získávali informace, ale naprosto legální cestou. A já jsem byl připravován na takovou práci a dokonce jsem na ni potom i vyjel, protože já jsem začal studium v roce 1988 na podzim, první rok jsem tedy (…) absolvoval intenzivním studiem francouzštiny, další dva roky už jsem absolvoval v novém režimu, podle úplně jiných pravidel, a v roce 1994 jsem vyjel na vojenskou diplomatickou funkci do zahraničí.“ Opět je to absurdní bájení o údajně nezávislé profesionalitě – o pojetí, v němž se má vojenský zástupce totalitní země jevit jako ekvivalent vojenského zástupce demokratického státu.

Stoupenci Petra Pavla jakožto příštího prezidenta argumentují tím, že svou polistopadovou armádní službou a funkcí v rámci Severoatlantické aliance (předseda vojenského výboru NATO) dostatečně prokázal své mravní i jiné kvality. Generál říkává totéž: prošel mnoha bezpečnostními prověrkami na nejvyšší úrovni, vojenští kolegové z ostatních států NATO si ho vážili a respektovali ho, věděli (podle interview pro Forum24.cz), že v souvislosti s ním „neexistuje nic, co by považovali za rizikový faktor“. A jak generál dodává: „Pokud jsem byl přijatelným kandidátem pro takto vysokou funkci pro 29 zemí, tak je zvláštní, že bych měl být nepřijatelným adeptem na vysokou funkci ve své vlastní zemi.“ Jenomže tohle není dobrý argument. Prověrka vysoce postaveného vojáka zkoumá jeho osobnostní kvality a schopnosti v rámci práce v armádě, nepochybně také zjišťuje, zda není napojen na nepřátelskou mocnost či nějaké gangstery, bere v potaz jeho morální profil a spolehlivost v souvislosti s vojenskou službou. Neříká ale vůbec nic o politických předpokladech a politické důvěryhodnosti. U profesionálních armádních důstojníků v demokratickém systému kupříkladu není kariérismus nevýhoda, spíš naopak: mají sloužit, plnit své povinnosti, podávat výkony, stoupat v hierarchii a akceptovat rozhodnutí, která činí politici. V případě schopného vojáka, jímž generál Petr Pavel nejspíš byl, asi také moc nezáleží na tom, jak v soukromí interpretuje minulost, důležitější je jeho loajalita v současnosti. V případě přímo voleného prezidenta, tedy vrcholného politika, na tom ovšem záleží zásadně. Politika se k minulosti vždycky vztahuje, kritické zhodnocení nedávných dějin a rozlišování morálního a nemorálního, dobrého a zlého je jeden z jejích klíčových rozměrů, od toho se odráží a posouvá dopředu. Prezident, který se s osobní problematickou minulostí neumí nebo nechce vyrovnat, a uchyluje se proto k populistické demagogii, může napáchat spoustu škod.

Následující a poslední odstavec by se mohl zdát přebytečný, ale píšu ho se znalostí místních diskusí na obdobná témata. Nikdo soudný netvrdí, že s osobní komunistickou minulostí se nelze v pozdějším životě opravdu vyrovnat a že kupříkladu osoba s předlistopadovou historií generála Pavla nemůže být po více než třiceti letech docela jiným člověkem. Předpokládá to ale, že takovou minulost nahlédne jako skutečně problematickou a vyvodí z toho konkrétní závěry. Například takové, že se může věnovat stovkám různých oblastí a vyniknout v nich, ale že asi není úplně vhodné, aby se ucházel o nejvyšší politickou pozici ve státě – a dál tak snižoval morální nároky, které bychom na prezidenta měli klást a které už v této zemi dostaly dost zabrat. Hezky o těch věcech na serveru Forum24.cz píše Petr Pazdera Payne v článku Jak se z Šavla stane Pavel. O obrácení českých komunistů a (nejen) generálu Pavlovi.