Doležalův portrét dnešního režimu je přinejlepším dadaistický
Pokusit se o portrét režimu je obtížná záležitost, kterou nejde vyřídit razítkem pod zaběhnutými klišé, jak to činí Bohumil Doležal v Bubínku RR, v článku V čem to vlastně žijeme (Pokus o portrét našeho dnešního režimu).
„Rád bych shrnul, v čem vlastně žijeme posledních několik měsíců a jak se to něco postupně vyvíjelo v posledních dejme tomu deseti letech. Považuji za nezbytné se o to pokusit, protože se nemohu zbavit dojmu, že se u nás teď čím dál tím víc mluví od věci – a to, nemohu si pomoci, aspoň zčásti i schválně,“ píše na úvod Doležal. S tím se dá jen souhlasit, jak se však čtenář postupně prodírá trnovím jeho textu, nemůže se zbavit pocitu, že Doležal se nechtě připojil právě k těm, kteří od věci hovoří.
Jako příklad zastírání důležitých věcí si autor vzal rozsáhlé informování médií o heydrichiádě a všem souvisejícím, s tím, že o této události by se mělo hovořit věcně a tehdy, když k tomu máme něco nového. „Musím s lítostí konstatovat, že probírání tragických a jistě taky heroických události roku 1942 se dnes u nás spíš zneužívá jako hlučný kravál, který má přehlušit tuto otevřenou přítomnost… Chápu, že se k našim oslavám válečné minulosti ohleduplně a taktně přidávají západní politici, zejména ti němečtí, co k nám přijíždějí na oficiální návštěvu... Zároveň si nemohu odpustit poznámku, že se – jistě nechtě – tak trochu podílejí na nedůstojné kulise k přítomnosti, která se tu vytváří. Nevyčítám jim to, protože mám pocit, že jsou v situaci vydíraných; a pokud je to tak, připadá mi takové vydírání jako drzost,“ horlí autor. Učiněné politické dada: Fialova vláda píše do Němec nótu, že jestli ihned tamní reprezentace nenakluše na heydrichiádu, tak Češi vyhrají kontumačně.
Nedůstojnou kulisu k přítomnosti tu podle Doležala vytvářejí ti, kteří rozsáhle informují o heydrichiádě, namísto toho, aby si vzali na paškál ty, kteří podle něj v červnu 2013 zavinili pád Nečasovy vlády (policisty a prokurátory).
Heydrichiádu i nečasiádu ovšem mohla média probírat souběžně. Mám z toho proto dojem, že Doležal měl potřebu zkritizovat několik věcí, které ho štvou, tak je umístil do jednoho článku a přimyslel k nim souvislost či ji vůbec neuvedl.
„Rád bych přitom předem upozornil na tři důležité dějinné momenty, tvořící jakousi předehru těch otevřených událostí, jež já považuji za významné pro svou vlast v posledních deseti letech a zejména v posledních měsících, týdnech a dnech a o nichž tu chci psát,“ propracoval se Doležal k meritu věci. Zkráceně:
1. Druhou světovou válku jsme my, Češi, nakonec prohráli… Na víc než čtyřicet let jsme se stali součástí zaostalého a nelidského ruského impéria.
2. Z této ostudné situace jsme nakonec, na přelomu osmdesátých a devadesátých let… vybředli především díky šťastným mezinárodně politickým okolnostem.
3. Po necelém čtvrtstoletí jsme postupně o značnou část toho, co jsme takto získali, opět přišli. A zase vlastní vinou, takže ani tentokrát nemáme být na co pyšní.
A dál píše Doležal o věcech jiných, aniž by se snažil objasnit, jakou souvislost mají s tím, že druhou světovou válku jsme prohráli a že jsme neporazili ani komunisty (v čemž má nepochybně pravdu, ale - opět - potřeboval asi jen zmínit další ze svých stěžejních témat, aniž by měla s podstatou článku co do činění). A k tomu, co jsme po nabytí demokracie sami promrhali, dává pár vybraných příkladů, aniž by alespoň zmínil ty, které byly pro politiku i běh společnosti mnohem horší a z nichž vyrůstá to, co se u nás v posledních deseti letech děje: ne/vyrovnávání se s komunistickou minulostí, způsob ekonomické transformace nastavený pro ekonomicky vzdělané komunisty a estébáky, opoziční smlouva - a důsledky z toho všeho plynoucí, které smetly i Nečasovu vládu. Babiš si politiku dělanou jen pro vlastní prospěch nevymyslel, jen v ní coby jeden z produktů Klausovy politiky v první půli 90. let pokračoval.
Důvod k napsání celého textu snad vězí v těchto slovech: „Nerad bych bagatelizoval činnost naší armády a policie. Jen připomínám, že zatím ještě pořád není válka a že nemohu nechat stranou významný podíl „orgánů činných v trestním řízení“ – z opatrnosti podotýkám „některých“ – na pádu vlády v roce 2013 (Nečasova vláda) a na všem, co se od této významné události odvíjelo a co zatím není právně, ovšem kromě vážných politických důsledků pro celou zemi, nijak výrazně uzavřeno.“
Na základě toho, že podle průzkumů je důvěryhodnější armáda a policie než politici, strany a instituce Doležal vyslovuje obavu, jestli by mnozí občané ČR raději nechtěli režim autoritářský. Proto mu tak záleží na tom, aby byly politické strany a orgány zákonodárné a výkonné moci důvěryhodnější, než doposud. To je úmysl chvályhodný, bez ironie, nelze jej ovšem naplnit tak, že začnu médiím, demokratickým institucím a politickým protivníkům vyčítat, že kritizují chyby, jichž se vládní strany dopouštějí.
„Tomu všemu se od nástupu pana Babiše odborně říká „Nové pořádky“. Zavedeny byly postupně v letech 2013–2020, přičemž jedním nenápadným, ale ve skutečnosti rozhodujícím momentem tohoto dění byla bezpodmínečná kapitulace předsedy nejsilnější opoziční strany Petra Fialy, složená slavnostně 9. února 2019 na palubě vlajkové lodi Babišova mediálního koncernu, Lidových novin, do rukou Babišových žurnalistických admirálů Kamberského a Zvěřiny. Byl to čirý výraz nechumelismu: jakýpak křik o hroucení demokracie, nic se prý neděje, demokracie jde dál.“ – Posílen seřváním Petra Fialy za jeho trestuhodný (protože odlišný) postoj, vydává se Doležal na půdu Babišových médií, která podle něj hrají prim, přičemž šíří i takové nebezpečné nesmysly jako je tvrzení, že „Evropané chtějí konec války!“. Ano, to je nebezpečný nesmysl, ale Lidové noviny a MF Dnes (a jejich internetové odnože) na mediální scéně prim nehrají a hrát nebudou, mimo jiné i proto, že šíří takové nesmysly. Dokládám to faktem, že Babiš není schopen získat více volebních preferencí než kolem 30 procent z těch voličů, kteří se dostaví k volebním urnám (což je mnohem méně než 30 procent všech voličů, natožpak všech občanů ČR).
Vyvrcholení pak Doležal prožívá ve své tradiční disciplíně, v níž jde o jeho spor s Václavem Havlem o nepolitickou politiku, který se táhne už od 60. let. Doležal má nejspíš z tohoto sporu celoživotní trauma, které všude a neustále řeší: kdyby psal reportáž o výrobě knoflíků, začínala by tím, že Havlova nepolitická politika je nebezpečná pro čtyřdírkové modely. Na základě toho mu mimo jiné vyčítá, že coby prezident nechtěl mít nějaký vliv na ministerstvu vnitra, v prokuratuře a policii, čímž uvolnil místo jiným. Je to přitom vliv, který politici uplatňují na policii a státní zastupitelství a jejich práci, které jsou předmětem kritiky, protože do demokracie něco takového nepatří (kvůli tomu například bylo vyšetřeno mnohem méně politických kauz, než za normálních okolností). V průběhu let uplatňovaly svůj vliv na tyto instituce všechny politické vládní strany, především ODS, ČSSD a ANO, a všechny za to byly médii oprávněně pranýřovány.
Doležal to ovšem vidí jinak: „Výkonná a zákonodárná moc byla ponechaná sama sobě, pod soudní mocí se rozuměli hlavně, ne-li jedině prokurátoři. A exploze morální očisty národa, již v této situaci spustili žurnalisté (někteří) a policisté a státní zástupci (taky někteří) v roce 2013, způsobila obrovský politický otřes, pád vlády a rozvrat stávajícího politického systému,“ říká Doležal, aniž by to jakkoli doložil.
A jsme u autentického merita věci. Doležal ani slovem v článku neodsoudil počínání premiéra Nečase, nejspíš proto, že to není (soudně) nijak výrazně uzavřeno. Přesto z toho vyvodil, že Nečasova vláda byla svržena neprávem. Na vině jsou podle něj média, policisté, státní zástupci (prokurátoři), nikoli politik, který ke svému stíhání zavdal příčinu. Doležalovo obracení smyslu demokratických principů naruby není o nic méně nebezpečnější než tíhnutí mnohých lidí k autoritářskému systému, kterého se právem obává. Demokracie stojí na diskusi, polemice, kritice, na pluralitě. Proti demokratickým zvyklostem a uspořádání jdou ti politici a politické strany, kteří překračují zákony ve vlastní prospěch, nikoli ti, kteří na to upozorňují a řeší to podle zákona. Jaký systém by u nás asi vznikl, kdyby média zamlčovala prohřešky politiků, politická opozice by byla z téhož důvodu umlčována a orgány činné v trestním řízení by tyto prohřešky neřešily? - k ničemu menšímu Doležal v důsledku vzato nevyzývá. Není ovšem vyloučené, že si to ve své svaté válce neuvědomuje, fundamentalismus zaslepuje, natolik, že se z novinářů, kterým se nelíbí hrabání pod sebe a korupce politiků, stávají Havlovští moralisté ničící demokracii.
Jak píše: „Katastrofální rozklad české demokracie v politické a institucionální rovině se rozjel na jaře roku 2013, a to pod heslem morální očisty národa. V čele stáli od počátku novináři z havlovského okruhu, po převratu roku 1989 provázaní mimo jiné s ministerstvy vnitra.“
Žádný rozklad se neodehrál, především proto, že k demokracii musí náš režim ještě udělat pár důležitých kroků (o tom jindy). I za to, že po Nečasovi přišel do vlády Babiš, může Nečas a chování dalších koaličních politiků, počínaje aférami Věcí veřejných, které diskreditovaly demokracii bleskově - někteří znechucení lidé volili ANO, protože demokratické strany je, nikoli poprvé, zklamaly - to byl pravý důvod situace z roku 2013, nikoli jakýsi útok kvůli morální očistě národa. Ostatně připomeňme si, že s pročínskou politikou, jež nebere ohled na lidská práva, u nás nezačal Doležalem právem kritizovaný Zeman, ale Nečas. A že i to způsobilo odklon části veřejnosti od jeho vlády.
Téhož faulu se Doležal dopouští u posuzování afér STAN: „Babiš teď, na prahu prezidentské volby, triumfuje především v úsilí o rozbití dnešní vládní koalice. Jde o ,bitvu o STAN´, potažmo o většinu v parlamentu a o významné vládní funkce, především o funkci ministra vnitra,“ píše krom jiného. Jistě, to je pravda. A divil bych se, kdyby toho Babiš nevyužil. Ale původcem průšvihu v tomto konkrétním případě není Babiš, ale STAN. Je to STAN, kdo svými nekončícími kauzami činí z demokracie klůcek na utření prachu na Babišově obuvi. Na vině je viník, nikoli ten, kdo ho kritizuje (novináři), kdo kauzy řeší (policie, státní zastupitelství, soudy) nebo kdo využívá jeho zlotřilosti pro svou vlastní (Babiš).
Doležalovo politické dada prolíná celým článkem, těžko polemizovat se vším, to by vydalo i na menší publikaci. Uzavírám tedy s tím, že takový text je kdysi inspirujícího intelektuála nehoden. Jedněm vyčítá, že ohrožují demokracii, a sám dělá totéž, jinak, ale se stejnou demagogií.
František Kostlán