„Tvrzení, že Putin zabíjí své politické odpůrce, by normálně – kromě Trumpa – v amerických mainstreamových médiích snad nikdo ani nezpochybňoval. Loni přitom došlo k podivným úmrtím sedmi odpůrců ukrajinské vlády, režimu, který k moci dosadily Spojené státy a využívají ho jako klacek proti Putinovi. To ale pro americká média nebyla zpráva hodna zveřejnění. A pak to ale nemůže dopadnout jinak, když se americká neználkovská média střetnou s prezidentským kandidátem, který toho přece jen ví o trochu víc, než je obvyklé,“ napsal americký novinář, historik a zanícený odpůrce a kritik zahraniční politiky Spojených států William Blum v článku oslavujícím nejobskurnějšího z amerických prezidentských kandidátů Donalda Trumpa. Blumův text převzali z autorových webových stránek pod názvem „Ztraceno v propagandě“ v únorovém vydání Literárních novin. Autor vešel mimo jiné ve známost v roce 2006, když Usáma bin Ládin ve veřejném prohlášení doporučil Američanům, aby si přečetli Blumovu knihu Rogue State: A Guide to the World's Only Superpower, a Blum na to reagoval slovy: „Docela mě to překvapilo, dokonce až zaskočilo a pobavilo, když jsem zjistil, co [bin Ládin] prohlásil. […] Byl jsem rád, věděl jsem, že se kniha bude díky tomu lépe prodávat, a nijak mi nevadilo, odkud to přišlo. Pokud se mnou [bin Ládin] sdílí hluboký odpor k určitým aspektům zahraniční politiky Spojených států, nebudu pohrdat chválou mé knihy z jeho strany. Myslím, že je dobré, že sdílí tyto názory, a nijak mě to nepopuzuje“ (Bin Laden plug boosts book sales, Sydney Morning Herald, Reuters, 21. 1. 2006).

To, že LtN neuvádějí, kdo text do češtiny přeložil, a dokonce ani to, že jej nepřebírají v úplnosti (kromě úvodu chybí závěrečná pasáž s podtitulkem „Holocaust deniers“ /Popírači holocaustu/, o níž redaktoři v lepším případě zřejmě usoudili, že by i pro čtenáře jejich listu byla příliš silnou kávou), zmiňuji bez dalšího komentáře.

Zato poznamenám, že Literární noviny, jejichž majitelem je od roku 2009 někdejší spolupracovník StB Miroslav Pavel (krycí jména Petr, Mládežník, Parnas, Ekonom),
ve svém druhém letošním čísle přinesly třeba taky článek „Čí je domov můj?“ z pera Zbyňka Fialy, bývalého šéfredaktora LtN a stávajícího plodného dopisovatele pochybných serverů jako Parlamentní listy či Vaše věc (o jehož spolupráci s StB bylo také leccos napsáno), text „Jak jsme se stali kolonií“ radikálně levicové ekonomky Ilony Švihlíkové a „Je Česká republika opravdu naše?“ bývalého prezidenta ČR Václava Klause.

Jak se skladba jmenovaných článků slučuje s tvrzením stávajícího šéfredaktora Petra Bílka, že LtN nejsou primárně politické noviny a že chtějí „vytvořit prostor, který je otevřený, liberální a který není tak polarizován na levé a pravé křídlo“ (Konfrontace Petra Fischera, ČT art, 20. 11. 2014), je pak přinejmenším nejasné. Co ale koneckonců čekat od někoho, kdo si z pozice vůdčí osoby novin nesoucích podtitul „List pro kritické myšlení“ dovolí prohlásit, že se „kultura rozložila do takového zvláštního guláše nerozlišitelného mezi politikou, zábavou a bůhvíčím ještě“ (tamtéž)?

Možná je načase, aby aktivista Juraj Smatana zařadil Literární noviny – ohánějící se napořád svou „slavnou minulostí“ a vytvářející svým názvem falešný dojem, že jde pořád ještě o kulturní periodikum – na svůj seznam českých a slovenských webů šířících ruskou propagandu.
EO

Magdalena Platzová se v Respektu č. 9/2016 přiřadila k dosavadním autorům „vtipů“ na téma Jan Lopatka, když Jiřího Cieslara charakterizovala mimo jiné jako „dědice Sergeje Machonina a Jana Lopatky“. Je fantastické, že se v současném Respektu nenajde už ani nikdo, kdo by tak neskutečný úlet, dotýkající se nadto bývalého redaktora tohoto týdeníku, před vydáním zachytil. Ví tam vůbec ještě někdo, kdo byl Jan Lopatka, natož jak rozdílná byla jeho a Cieslarova kritická cesta?
VK

Pokud se Jaromír Slomek při svých interpretacích poezie drží zkrátka a opírá o jemu vlastní metodiku enumerativních citací, dospívá k neotřesitelným závěrům. „Kolik slov potřebuje básník k vylíčení atmosféry onoho večera?“ klade si například otázku nad verši Karla Šiktance. „Ani ne třicet,“ odpovídá vzápětí, a když slova v citátu přepočítáme („Světlomety. Slídové tváře. Kolísala mha / i šero. A všecko dokořán se náhle nějak / pominuté rozjíkalo, roztikalo jako by zotvírané / vnitřnosti všech náramkových hodinek. Jak by / z nich třásli duši.“), musíme uznat: Jaromír Slomek už má zase pravdu (http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/na-knizeci_318662.html).

Jakmile však Slomek opustí bezpečnou půdu analýzy v řádu nízkých čísel a vzepne se k riskantnímu rozkrývání historických kontextů a vynášení estetických soudů, pocítíme nad jeho ekvilibristickým výkonem nefalšovanou úzkost.

„‚Život – to je těžký, strastiplný let / stěhovavých ptáků / do krajin, kde je každý sám. / A nikdy nazpátek. / A všechno, co jsi nechal za sebou, / trápení, smutky, všechna zklamání / zdají se lehčí, / než je tato samota, / kde není žádné útěchy, / která by trochu zkonejšila / uplakanou duši.‘ Tyto pozdní verše Jaroslava Seiferta jsou jeho čtenářům známy. I dnešním básníkům?

Když se J. H. Krchovský (55) pokusil vyjádřit de facto totéž co výše citovaný klasik, poskládal svoje poselství do čtyř veršů, z nichž už ten první – snad k vyburcování ochabující čtenářské pozornosti – je okázale blasfemický: ‚Jestliže, bože, jsi, tak už mě neser/ podmínky, kterýs dal, jsou prostě nefér! Nikdo mi neřekl při cestě na svět / že jednou budu zas muset jít nazpět‘– tato říkačka z nové sbírky Já už chci domů (Host 2015, 80 str.) prý vznikla v září 2011, shodou okolností tedy v měsíci, kdy uplynulo
110 let od Seifertova narození“ (http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/byti-krchovskym_367244.html).

Nacházení „shod okolností“ pomocí nějaké té rádoby efektní analogie se Slomkovi stává hlavním nástrojem jeho kulturněhistorických exkursů („Shodou okolností
v onom roce 1924, kdy Otokar Březina prohlásil v soukromé rozpravě obecně, že ‚přidá-li se národ k socialismu, bude s ním konec‘, František Langer zkusil být
v publicistickém textu vizionářský“ /http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/chronometr-hozeny-do-stoupy_351217.html/.). Výhodou takto vedeného výkladu ovšem je, že dovoluje propojit cokoliv s čímkoliv. Stejně zodpovědně pak Slomek neváhá vynášet i estetické soudy. Zakládá je na staré dobré víře, že básnický jazyk pouze tak nějak zahaluje to, „co chtěl básník říct“, takže například Seifertovy verše říkají „de facto“ totéž co verše Krchovského; s nějakým zdůvodněním, proč bychom měli například „uplakanou duši“ automaticky pokládat
za pozoruhodný básnický výkon a čím by měl být zrovna první verš citované Krchovského básně v kontextu jeho díla „okázale blasfemický“, se interpret plně soustředěný na žonglování se „shodami okolností“ samozřejmě neobtěžuje.

O několik řádek dál se naštěstí vzpamatuje, chopí se své staré dobré metody enumerativního výčtu („Slovník našeho hřbitovního pěvce zůstává ‚zednický‘: neser, vyblil, chlastám, prdeli, hovno, kundu, čurák, ksicht…“) a my můžeme úlevně vydechnout: Jaromír Slomek už je zase doma.
MV

Skvělý titulek přinesl Blesk:Babiš ukázal klokana a pozval Zemana na Čapí hnízdo.“ 
VK

Když člověk otevře nový svazek spisů Bohumila Hrabala, jež vycházejí v nakladatelství Mladá fronta (detailněji o nich před časem pojednal Michael Špirit
na Echu IPSL), může se podivit, že knihu (Spisy 4. Rukověť pábitelského učně. Texty z časů normalizace) uvozuje předmluva Radko Pytlíka. A ještě větší podiv se ho může zmocnit, když Pytlíkův text, nazvaný „Vzpomínka je druhá přítomnost“, začne číst.

Jako by nestačilo, že stať je klopotná ve stylu a banální v obsahu a že trivializuje i samo pojednávané téma, akcentujíc tu polohu Hrabalova díla, jež nalezla výraz v Menzelových filmových adaptacích a ve vulgárním povědomí o „panu Hrabalovi“ coby „pábiteli“, jakési poetičtější verzi „pana Wericha“. (Dopřejme si jen pár zvlášť vypečených Pytlíkových pokusů o interpretaci: „Snaha zachytit svěžest pábení a převtělení autorského subjektu do obrazů současnosti zračí se ve sbírce povídek z kerského polesí, která vyšla pod názvem Slavnosti sněženek (1978).“ – „Pod dojmem vzpomínky na uprchlý, navždy ztracený čas se autor znovu obrací k lyrické metafoře, ačkoliv navenek uchovává tradiční rysy příběhu a epického vyprávění. Přitom nespoléhá jen na formální výdobytky a objevy, jako je například metoda střihu, v níž nachází zvláštní zálibu po vzoru moderní filmové povídky. (Příkladem tohoto ‚filmového postupu‘ je ve světové próze americký spisovatel Jack Kerouac.)“– „Pokora a prostota příběhů ze života, zklidnění stylu, zachycujícího přítomnost, však neznamená ‚harmonizaci‘, ztrátu výraznosti, a tudíž i poetičnosti. Slavnosti sněženek objevují zázraky nejvšednějších okamžiků nikoli cestou subjektivního ‚zvnitřnění‘, ale pozorným zahleděním, průhledem do světa druhých lidí.“)

Kromě toho je tak trochu na obtíž, že je Pytlíkův text příznakově – a neblaze – dobový. Původně sice vyšel v autorově hrabalovské monografii z roku 1990, psán však byl nejspíš už v osmdesátých letech, zjevně pro oficiální publikaci, a tudíž v náležitém paradigmatu, které se autorovi každopádně dostalo pod kůži, jak naznačují například takové pasáže: „Do jeho meditativní nálady udeří jako blesk ostrý obraz: při cestě domů jde kolem deputátnických bytů a vejde dovnitř, aby se napil. Větší hoch mu vysvětluje, že jeho malému bratříčkovi myš užrala od úst cumel. V rozsáhlé oblasti naší sociální prózy nemáme tak výraznou scénu krutě obžalovávající bídu a vykořisťování, jedině snad u Josefa K. Šlejhara.“ – „Symbolickým projevem protestu proti nacistické okupaci je próza Armagedon. Vypráví se zde o melancholickém žebráku s gramofonem, jenž se v záchvatu bezmocného zoufalství vzmuží k velkému činu: vyhrává před nacistickými kasárnami dělnickou Internacionálu. Imaginární realismus Hrabalův není jen snahou zpřítomnit vzpomínku, není pouze nostalgickou touhou zachytit neopakovatelnou atmosféru městečka. Je schopen zobrazit množství významových kontrastů a konfrontací, a to nejen v poloze vnitřního života, ale i v poloze nadosobní, na ploše širší, dějinné.“ – „Razí-li Hrabal i nadále heslo, že kvalita člověka se pozná podle toho, jakým způsobem se vyjadřuje, není to heslo básnické výlučnosti. Ta je a byla vždy cizí jeho tvůrčí individualitě.“ Opravdu je nutné v roce 2016 takovéhle sentence o Bohumilu Hrabalovi vydávat tiskem, nota bene v rámci autorových spisů?

Pro něco takového existuje myslím jediné vysvětlení: editoři Jiří Pelán a Václav Kadlec šli prostě cestou nejmenšího odporu a sáhli po snadno dostupném textu, který se týká vybraných próz. S podobně indiferentním přístupem by ovšem některý příští svazek mladofrontovních Hrabalových Spisů mohl vyjít třeba s předmluvou Vítězslava Rzounka: ten se koneckonců Hrabalem taky intenzivně a dlouhodobě zabýval – a taky uměl o svém autorovi napsat leccos.
PO

„Autoři spojení s Babylonem komentují projekt lapidárně: 25 let po pádu komunismu není kam psát“ – stojí na pozvánce na akci u příležitosti spuštění nového webu dotyčného časopisu. Mám za to, že následkem působení velkouzenáře v médiích už vzniklo několik nezávislých serverů i tištěných médií, například Echo24 nebo Svobodné fórum, a že existují bezpochyby i jiné, nejen nové adresy, do nichž i v současnosti bez ostychu psát lze. Potíž totiž dnes ani tak není, že by nebylo kam psát, ale tkví spíš v tom, kdo a kam píše a jak je pro to vybaven, včetně toho, jaký má osobnostní kredit, čím ručí za své názory a postoje. Citovaný „reklamní slogan“ je legrační nejen proto, že se snaží vzbudit dojem jakéhosi průkopnictví a prvenství, ale i proto, že přinejmenším sám šéfredaktor Babylonu a jeden z jeho pravidelných komentátorů neměli dosud potíž, byť každý v odlišné míře a jiným způsobem, spolupracovat ani s Lidovými novinami babišovské éry. Tak v čem je, chlapci, problém?
VK

Ve druhém letošním čísle literárního měsíčníku Host se nad světovým i českým knižním trhem zamýšlí Jiří Trávníček. Text nazvaný „Krize? Ale jděte“ lze vnímat jako pars pro toto jeho neúnavného badatelského i publicistického snažení, jež už léta přináší plody vpravdě hojné – čímž nemyslíme jen pěknou řádku knih věnovaných „výzkumu čtenářů a čtení v České republice“ (Reading Bohemia. Readership in the Czech Republic at the beginning of the 21th /sic!/ century, 2015; Překnížkováno. Co čteme a kupujeme; 2014; Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy, 2013; Čtenáři a internauti. Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke čtení, 2011; Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize, 2008), mnoho studií a několik powerpointových prezentací (na jednu zvlášť podařenou se lze podívat sem), ale i jakousi recenzentskou „trávníčkovskou školu“ (o jejím posledním výraznějším počinu více zde), která vzletné myšlenky brněnského badatele aplikuje v přízemí praxe.

Kdo někdy měl tu čest s jakýmkoli Trávníčkovým textem věnovaným čtenářství, knižnímu trhu, literárním institucím a podobným otázkám, může si obsah i výstavbu stati z Hosta č. 2/2016 celkem dobře představit; ti ostatní se na ni mohou podívat sami, případně si přečíst starší komentář Marka Vajchra z Bubínku Revolveru. Celkem vzato by nejnovější příspěvek Jiřího Trávníčka k jeho dlouholetému tématu nestál
za pozornost – nebýt jedné pozoruhodné pasáže. Ocitujme si ji vcelku: „Letitou slabinou je trh univerzitní – chybí tu dlouhodobější strategie, atraktivnější výběr titulů, schopnost zaujmout jimi i širší publikum; naprosto zanedbaná je distribuce. Tato nakladatelství se často používají k tomu, aby uspokojovala především potřeby těch, kdo na univerzitách pracují a potřebují si zde ‚opublikovat‘ své kariérní texty, často
bez jazykové redakce a s pouze formálním recenzním řízením. Jakoupak dramaturgii je pak možno v takovýchto podmínkách dělat? Navíc se v těchto nakladatelstvích rozmohl novodobý mor, kterému zhusta napomáhá i grantový systém, a sice konferenční sborníky. Knihy bez důvodu.“

Vzhledem k tomu, jaké „výstupy“ prof. PhDr. Jiří Trávníček, M. A., pedagog Masarykovy univerzity, zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR, „literární kritik, teoretik a čtenářolog“, předkládá svému publiku, je těžké citovanou pasáž číst jinak než jako nekompromisní a trefnou sebekritiku. Otázkou zůstává, co z ní pro své příští působení v oboru její původce vyvodí.
PO

M. C. Putna patří mezi české tzv. intelektuály, kteří píší do Lidových novin
bez ohledu na to, kdo je vlastní. Chuť být součástí mainstreamu je prostě neodolatelná. V tom je situace stejná, jako byla u většiny profesně kulturní veřejnosti v době normalizace. Odkazujeme tu na text, u kterého je v takovém kontextu obzvlášť zábavná Putnova snaha navodit dojem: Víte, JÁ jsem totiž někdo na způsob někdejších odvážných chartistů. Plus obvyklý autorův folklór zdůrazňující: JÁ chodím do kostela, JÁ jsem tolerantní a JÁ nemám rád nácky, prostě JÁ jsem demokrat, jak zpívají Banana Split a Jeho Moralisté. Staré známé autorovo JÁ, JÁ a zase JÁ, tentokrát pod rouškou okatě ušlechtilého rozumování a trendy keců na téma Klinika.
VK

Michael Žantovský vydal už podruhé jeden a týž špionážní román Ochlazení. Zatímco při prvním vydání před osmi lety působil jako diplomat a skryl se za pseudonymem Daniel Wolf, dnes řídí Knihovnu Václava Havla a na obálce je napsáno Žantovský. Právě tím vznikla „událost“, o níž se všude píše. Je kniha dobrá? Pro většinu mediálních referentů je v tomto případě taková otázka podružná, podstatná je osoba autora, celebrity svého druhu. Když Jiřině Bohdalové vyjde kuchařka, v magazínu Blesku či v Květech se taky čerta starají, jestli se podle ní dá vařit: je třeba pořídit laskavý článek, strávit s Jiřinou hezké chvilky vyplněné poslechem příhod o jídle a vaření, chvilky, které pak mohou čtenáři sdílet ve vaně,
ve vlaku nebo na WC. Napíše-li se o publikaci a o Jiřině v superlativech, bude se kuchařka prodávat a Jiřina bude na své propagátory příště ještě hodnější, možná jim ukáže i kuchyň nebo špajz. Když vydá Michael Žantovský špionážní román, shledáváme – dnes ovšem již bez údivu –, že identickou propagační činnost nevykonávají redaktoři přiznaně bulvárních plátků, kteří to mají v popisu práce, nýbrž redaktoři tzv. kulturních rubrik tzv. seriózních listů.

Daniel Konrád z Hospodářských novin vystřihl oslavný text, za který by se nemusela stydět PR agentura. Samozřejmě to není recenze, nýbrž jakási reklamní reportáž, vyprávějící příběh, jehož hlavním hrdinou je dnešní ředitel KVH. Na začátku je kýžený konzument příznačně navnaděn veselou historkou: při prvním vydání mluvil Žantovský o svém románu po telefonu do rádia, vystupoval v roli smyšleného bezpečnostního analytika, přičemž použil software na modulaci hlasu a „náramně se tou situací bavil“. Kdo je skutečným autorem, vědělo tehdy jen pár „přátel“, mezi nimi pochopitelně i Václav Havel, který román „pokřtil“, a když měli lidé „na konci večera tipovat, kdo se pod pseudonymem skrývá, Havel získal tři hlasy“. Máme tu tedy nejen story, a to story s tajemstvím, ale i první slavné jméno, první signál, že by kniha měla ozdobit noční stolky těch, kdo chtějí být „in“: vždyť ji přece v podstatě mohl napsat skoro sám Havel. Ale co Havel, možná dokonce Kafka, román je totiž v oné story plný „kafkovských narážek“, vždyť se taky Žantovského „český James Bond“ nápaditě jmenuje Josef K. Přitom má vlastnosti hrdinů „hard-boiled detektivek Raymonda Chandlera či Dashiella Hammetta, jehož Žantovský kdysi překládal do češtiny“, jedna scéna však také „evokuje absurdity z románu Grahama Greena Náš člověk v Havaně“ a Žantovský sám „ze všech vzorů vyzdvihuje autora špionážních thrillerů Johna le Carrého“, a světe div se, „stejně jako le Carré má ve své knize málo akčních scén“.

Zvučných jmen bylo zmíněno hodně, již víme, že Žantovský vařil s hlubokou znalostí, dalo by se také říci, že víme, z jakých ingrediencí vařil. To však nestačí, předpokladem vzniku skutečně důležitého díla daného žánru je totiž také dokonalá znalost prostředí mezinárodní politiky. Propagační reportáž nás ujistí, že i v tomto ohledu autor vyniká: je významný diplomat, a právě proto při prvním vydání své brizantní knihy raději užil pseudonym („nestál jsem o to, aby běloruský nebo ruský velvyslanec chodili na ministerstvo zahraničních věcí s protestními nótami“); je to muž, který při psaní románu „mohl […] vycházet z osobních zkušeností: s Havlem kdysi navštívil Michaila Gorbačova v Moskvě a v Praze hostili Borise Jelcina“; je to znalec, který popsal politicko-energetickou krizi tak „přesvědčivě, až recenzenti v roce 2008 jako autora knihy tipovali Václava Bartušku, tedy vládního zmocněnce pro energetickou bezpečnost“; není tedy divu, že „podobně jako autor špionážních románů Tom Clancy předpověděl teroristické útoky z 11. září, také Žantovský se ve dvou případech ‚strefil‘. Románový vpád ruských vojsk do Běloruska připomíná pozdější skutečné intervence do Gruzie či na východ Ukrajiny. A sotva pár týdnů po původním vydání knihy Rusko opravdu přestalo posílat zemní plyn na Ukrajinu.“ Dalo by se zase leccos namítat, třeba to, že člověk nemusí být největší odborník na mezinárodní vztahy, aby „odhadl“, že Rusové vpadnou do nějaké blízké země (dělají to každou chvíli), avšak takové otazníky nemají v reklamním textu z principu co dělat. Přejděme proto ke konci článku. Co zbývá kuchaři, který je ve všech ohledech tak úžasný? No ovšem – musí uvařit něco nového: „Kniha Ochlazení, na jejíchž stránkách figurují ruští špioni v Praze, nicméně nyní podruhé vychází v době, kdy se čím dál častěji hovoří právě o aktivitách ruské rozvědky v Česku. Že by téma na druhý díl? ‚Už se na něm pracuje,‘ odvětí autor.“

Vraťme se však ještě ke slavným jménům. Podobně jako Daniel Konrád porozuměl touhám svého autora i šéf kulturní rubriky Lidových novin Jiří Peňás, který se Žantovským pořídil interview, přičemž se důsledně držel zásady, že v souvislosti s lidmi, kteří něco znamenají, nelze zmiňovat nějaké nepodstatné čičmundy. Vypadalo to například takto (citujeme pouze z otázek): „Vaše kniha má lehce pikantní historii. […] Jsou ale diplomaté, kteří píší i pod svým jménem: napadá mě Stendhal, Ajtmatov, Abel Posse, Hostovský… […] Ale přece jenom: při čtení jsem si vzpomněl na skvělý starší film Muž z Acapulca… […] Ostatně to jsou hrdinové špionážních románů často. Třeba v románech takového Johna le Carrého, ostatně jeho nejslavnější kniha se jmenuje Špion, který přišel z chladu… […] No a pak mi tam v některých pasážích zněl Škvorecký, v jiných Graham Greene…“

Jelikož Hospodářské noviny publikovaly současně s reklamním textem i ukázku
ze samotného románu, bylo možno brzy nabýt silného podezření, že Žantovského kniha sice může být detektivka se slušně vystavěnou zápletkou, avšak umisťovat ji
do sousedství tvorby autorů, jako jsou John le Carré, nebo snad dokonce Graham Greene či Kafka, je (jak to říct mírně?) poněkud přehnané, nemáme-li ovšem na mysli napodobování a odvozenost. Tím nevyjadřuji pohrdání nad „lehkou literaturou“
a nejde mi ani o Žantovského, který je prostě činorodý šikovný pán s trochu přebujelým sebevědomím a patří k lidem, co se mimořádně dobře „dovedou prodat“, ať už dávají rozhovor do Babylonu, nebo do Práva. Jde o tu strmě klesající úroveň redaktorů, kteří v novinách jakoby píší o kultuře, a přitom si snad už ani neuvědomují, že jejich činnost není jen společenskou hrou, že by mohla mít taky nějaké nároky, vážnost a hlubší smysl. Jeden sepíše reklamní reportáž, druhý pořídí reklamní rozhovor, vzduchem přitom poletují Kafka, Hammett, Greene, le Carré, Škvorecký, Hostovský atd. No a co? Vždyť o literaturu tu vlastně nejde, ta jména slouží jen jako efektní šperky, jimiž je zdobena drahá bytost.
AD

Pražská návštěva „hlavy“ čínské despocie proběhla za okolností, které překonaly veškerá očekávání: Prezident Miloš Zeman vyhlásil při té příležitosti změnu prozápadní orientace české zahraniční politiky, policie uspořádala ve speciálně nazdobených ulicích manévry, které silně připomínaly předlistopadové zvyklosti, političtí předáci se až na pár výjimek (lidovci, TOP 09) chovali jako sbor úlisných vtíralů a texty v masmédiích se nezřídka nesly v duchu dnes běžného relativistického mudrování. Člověk v takové situaci o to víc ocení neuhýbavý komentář Bohumila Doležala ve Svobodném fóru nebo analýzu Martina Hály spolu s příspěvky dalších autorů na hlidacipes.org. Jako protiklad takových případů psaní o vážném problému lze zmínit příspěvek redaktora Echo24.cz Lukáše Novosada. „Většinu oné památné zahraniční návštěvy, která nám už pomalu končí, si nepamatuji, protože v jejím průběhu ani při jejích posledních přípravách […] jsem v této zemi nebyl přítomen a nesledoval ani zpravodajství,“ začne rozšafně Novosad, a podle toho to taky dál vypadá. Potíž tu je především s „autorskou polohou“ – Novosad připomíná chlapíka, který se z nějakého důvodu rozhodl předvést stand up comedy, nastoupil na pódium v domnění, že se taková věc dělá bez přípravy, zaujal pozici „jsem nad věcí“ a začal nezávazně plácat, co mu zrovna šlo hlavou na téma „ČR – Čína“. Dostavil se očekávatelný výsledek, s nímž se nedá polemizovat, protože jej nelze v podstatě uchopit, lze jen pociťovat trapnost. Ve zmíněné komické disciplíně se to asi může stát, ale copak v Echo24 nemají editora? Opravdu tam není nikdo, kdo by autorovi řekl „hele, tohle ne, to je fakt blbý“? Když se Novosad v rámci svého výstupu dopustí něčeho, co připomíná názor, vypadá to takhle: „Nebo někdo rozmašíruje o čínskou vlajku vajíčka plná barev a ty vlajky jimi (pochopitelně) zničí; pravděpodobně v domnění, že tím zlému panu domácímu výhružně dupe po rohožce. Opakuje-li se
v tutéž dobu refrén o lidských právech, sluší se dodat, že ta vajíčka se rozbila o symbol i Číňanům, kteří s režimem své země nesouhlasí, ale svou zemi mají rádi, a proto usilují o změnu jejího režimu.“ Svatá prostoto. Člověk si vzpomene třeba na faráře Františka Líznu, který byl svého času odsouzen za znesvěcení sovětského praporu, protože ho na protest proti komunistické politice rozškubal na kusy a ty pak rozvěsil
po křovinách – v duchu Novosadovy logiky tím zřejmě urážel protikomunisticky smýšlející sovětské občany.
AD